„Chtěl bys pokračovat tam, kde jsme skončili?“ zeptal se příjemně nacpaný a trochu omámený po večeři.

Severus toho snědl také poměrně dost a očividně si Harryho zeleninový guláš užíval – Harry byl docela spokojený s tím, jak se povedl, i když alkohol přímo v jídle byl navíc k vínu a následné brandy, kterou k jídlu měli, trochu moc.

Tím lépe – byl dost upřímný, aby přiznal, že trochu tekuté odvahy by mu nejspíš přišlo vhod.

„A kde by to bylo?“ zeptal se Severus, s povytaženým obočím a malým úsměvem na tváři.

„Nuže, pane Snape…“ začal Harry škádlivě, obešel stůl a sklonil se, aby byli ve stejné výšce očí. „Došlo mi, že je to naše čtyřiadvacáté rande. V souladu s pravidly to znamená…“

Severus ho políbil dřív, než Harry stačil vyslovit svůj přesný plán – netrvalo to dlouho, ale i tak se mu líbilo, jaký to byl pocit. Trpělivě počkal, zatímco Severus vstal, aby si umyl ruce a zašel na toaletu, a přitom mu každou minutou narůstala úzkost. Pro jednou to ale vypadalo, že si toho druhý muž nevšiml – a Harrymu se docela ulevilo.

Harry se přesunul do obývacího pokoje a přemýšlel, jestli by nebylo lepší nabídnout, že půjdou rovnou do jeho ložnice – rozhodně nechtěl, aby jeho poprvé s mužem proběhlo na přeměněné pohovce. Alternativou bylo znovu si tam sednout a po chvíli dalšího, nutno přiznat příjemného muchlování se přesunout do jeho pokoje.

Sotva si povzdechl a posadil se, Severus se k němu připojil a ochotně se posadil tak, aby se jejich boky těsně dotýkaly. Místo aby ho však políbil, starší muž si opřel tvář o Harryho rameno a hluboce si povzdechl.

Z reflexu kolem druhého muže obtočil paži a potěšilo ho, když se Severus při jeho doteku uvolnil.

„Zdá se, že ze sebe budu dělat hlupáka až do úplně posledního smluvního rande, hm?“ zeptal se Severus nakonec – Harry jen stěží zahlédl, jak se zašklebil.

„Nikdy ses ze sebe nedělal hlupáka. Jsi ten nejvytříbenější člověk, kterého znám,“ řekl upřímně.

„A přesto se mi stále nedaří dostát vlastním… standardům. Řekl jsem, že se tě chci zeptat, než tě políbím, a hned vzápětí selžu i v tomto předsevzetí.“

„Ale mně se líbí, když mě líbáš,“ zazpíval Harry nechápavě. „A kromě toho jsem vlastně doufal, že bychom mohli… pokračovat tam, kde jsme skončili? Nebo… ti můžu ukázat zbytek svého bytu?“ zeptal se a přemýšlel, jestli je tohle dobrá příležitost – srdce mu bušilo jako o závod.

„Zbytek tvého bytu? Myslím, že jsem viděl většinu z něj,“ řekl Severus, zvedl hlavu a nosem se dotkl Harryho krku. Zazněl tichý povzdech, téměř nepostřehnutelné uvolnění napětí, než se Severus posunul ještě blíž.

Trochu sebou trhl, když si uvědomil, že se… objímají. Zatím to neudělali – rozhodně ne takhle.

Líbilo se mu to.

„Mhm. Zbytek. Jsem si docela jistý, že ti ho chci ukázat,“ řekl a překvapilo ho, jak moc svá slova myslel vážně.

Severus si povzdechl, na okamžik se k Harrymu pevně přitiskl, než vstal – a rovnou mu pomohl vstát.

Držel ho za ruku a táhl ho s sebou směrem k jeho ložnici a doufal, že jeho dosavadní štěstí bude pokračovat.

 

„Tohle je ono,“ zazpíval a přitáhl Zmijozela blíž k posteli a do objetí. Měl štěstí – zřejmě předtím zapomněl vypnout noční lampičku, která teď pokoj zalévala příjemným tlumeným světlem.

„Jak vidím… je to hezké,“ řekl starší muž a na pokoj se ani zdaleka nepodíval.

„Nechtěl bys napravit to, ehm, že jsi nedodržel své předsevzetí?“ poškádlil Harry a naklonil se k polibku.

Severus se usmál, jemně a drobně, a Harrymu ten úsměv připadal podivně křehký. Tmavé oči se zavřely, když se muž v jeho náručí slabě zasmál. „Harry… smím tě políbit?“

„Prosím,“ zašeptal a najednou už nedokázal dál žertovat, nedokázal říct ani udělat nic jiného než čekat na polibek.

Nebyl zklamaný – jemné prsty mu zvedly bradu a rty se přitiskly k jeho vlastním v pohybu, který už byl důvěrně známý.

Polibku tentokrát chyběla naléhavost z předchozí chvíle, ale Severus uměl líbat pomalu a tak, že se Harrymu podlamovala kolena, právě tak dobře jako dychtivě a hladově, jak už zjistil.

Přesto měl plán – ukáže muži před sebou, že je odvážný, že mu vyjde napůl vstříc, že chce dokončit tradici, kterou se oba dohodli dodržovat, i když mu nervy trochu pracovaly.

Harry si do polibku povzdechl a trochu ustoupil – Severus ho podle očekávání následoval. Udělal to znovu a potěšilo ho, když ucítil okraj postele proti lýtkům. Stačilo rychlé otočení těla a možná trochu magického postrčení, aby se otočili a Severus skončil pod ním, přitisknutý do Harryho povlečení.

Tmavé oči na něj vzhlédly a vlasy druhého muže se pěkně rozprostřely na jeho bleděmodrém povlečení. Harry se vítězně usmál, než se sklonil, špičkou nosu se dotkl nosu druhého muže a čekal – dával mu možnost říct ne, pokud by chtěl.

Dlouhé paže se zvedly, obtočily se mu kolem ramen a přitáhly jeho tělo ještě blíž. Prsty mu také přejely vlasy a na okamžik pochopil, proč má Severus ten dotek rád – miloval zachvění, které mu projelo páteří, a tiše si povzdechl.

O chvíli později se Severus pomocí paží vytáhl vzhůru, nebo stáhl Harryho dolů, nebyl si jistý – každopádně se znovu políbili a tentokrát na tom nebylo nic jemného ani průzkumného.

Byl to hluboký polibek, při kterém se Harrymu podlamovala kolena, a snažil se dotekem místo slov vyjádřit, co chce – ve slovech byl mizerný, ale alespoň už věděl, že Severus má rád, když se líbají.

Mohl v tom pokračovat celé hodiny a malá, zbabělá část jeho já byla ochotná nechat to jen u toho, znovu přenechat další krok druhému muži – ale pak, byl Harry Potter a dostal Severuse Snapea do své postele, líbal ho tak, že z něj byl úplně mimo – teď už by zatraceně měl být odvážný.

Trochu přesunnul váhu, aby mohl použít jednu ruku, nejprve jí přejel po Severusově hrudi a pak opatrně sáhl po knoflících Severusovy košile. Nemohl je rozepínat takhle, když byla většina jeho pozornosti soustředěná na polibek a na pocit druhého muže – ale naštěstí měl magii, která mu pomohla, a pomocí ní jeden po druhém knoflíky rozepnul, přičemž jeho prst sledoval cestu po odhalené kůži druhého muže.

Cítil, jak Severus zasténal, a starší muž pevně sevřel jeho vlastní košili. Kůže pod jeho prstem byla měkká a jinak hladkou cestu doteku přerušovalo jen trochu chloupků. Nebyl si jistý, kolik knoflíků tam bylo ani jak dlouho mu trvalo, než narazil na kožený pásek, ale připadalo mu to jako celá věčnost i jako žádný čas.

Severus přerušil polibek se zasténáním a otočil hlavu. Využil příležitosti a políbil druhého muže na hrdlo, potěšený, když Severus okamžitě otočil hlavu stranou, aby mu poskytl přístup, a dokonce si odhrnul vlastní vlasy, aby mu to usnadnil.

Klidně by tak pokračoval, rty a jazyk přitisknuté k Zmijozelovu hrdlu a jeho ruka čím dál odvážnější, rozprostřená naplocho na bledém břiše, když si uvědomil ještě něco jiného – Severus opakoval jeho jméno znovu a znovu.

Neznělo to jako to čisté potěšení, které chtěl slyšet, takže se přinutil přestat, jakkoli to bylo těžké, a trochu se odtáhl, aby se mohl na druhého muže podívat. Ruku však nechal na místě a dotýkal se jeho břicha, zatímco si užíval způsob, jakým lapal po dechu.

„Harry,“ znovu zasténal Severus a zvedl k němu hlavu.

„Mhm?“ zeptal se stejně bez dechu.

„C-Co, tohle je…“ vykoktal Severus a zachvěl se.

Harry mu na okamžik vtiskl na rty vlhký polibek. „Já… já ti chci ukázat, že… že jsem víc než ochotný, ehm, dodržet všechny tradice, o kterých, však víš, ta kniha… ta kniha mluví. O posledním rande – vlastně o posledních třech, ale vzhledem k tomu, jak to vyšlo, však víš…“ Zarazil se, když si náhle uvědomil, že jen blábolí a Severus na něj hledí, jako by se zbláznil.

Opatrně se odtáhl a zvedl se na kolena, stále se nad druhým mužem vznášel – Severus se opřel o lokty a odkašlal si.

„Jaká… jaká tradice by tohle měla být?“ zeptal se Severus po několika chvílích, během nichž na sebe jen zírali.

„Uh… tu knihu jsi četl, že jo…?“ zeptal se a projel si rukou vlasy, přičemž si nemohl nevšimnout, jak Severus sjel pohledem po Harryho těle, jako by si nemohl pomoct.

„Ano,“ potvrdil druhý muž.

„A ty… ehm, chceš mě?“ ujistil se a cítil, jak mu hoří tvář, protože přemýšlel, jestli si nějakým způsobem špatně vyložil… no, celý svůj život až do této chvíle.

„Samozřejmě, ale Harry, tradice říká…“

Polkl. „No, sex během posledních tří rande. A byl jsem z toho trochu nervózní, ale nakonec jsem si uvědomil, že ti chci udělat radost – a je pro tebe důležité, abys, však víš, dodržoval tradice. Takže… takže jsem víc než ochotný. A chtěl jsem ti ukázat, že to myslím vážně, tím, že budu ten, kdo, ehm, svede tebe. Takže…“

Podíval se dolů na druhého muže, který ztuhl a jen na něj zíral s prázdným výrazem. Přemáhal nutkání zavrtět se a čekal, až druhý muž řekne, na co očividně stále myslí – přemýšlel, jestli to udělal špatně, jestli Severus očekával, že bude ve svádění lepší.

„Co… co jsi to, pro spropadeného Merlina, do prdele, kruci, právě řekl, Harry?!“

 

„Ehm…“ hloupě vykoktal, stejně šokovaný jako kdokoli jiný, že právě tenhle spořádaný muž, na kterém v podstatě seděl, tak otevřeně zaklel.

Ruka ho zatlačila na hrudi – ne dozadu, ale spíš do strany. Skončil neohrabaně rozvalený na vlastní posteli a posadil se právě ve chvíli, kdy Severus udělal totéž.

„Zopakuj to, Harry. Do detailu,“ zasyčel Severus a zněl naprosto rozzuřeně.

Polkl naprázdno a připadal si trochu jako zpátky ve vyučování – ačkoli tehdy by se nejspíš bál méně, kdyby Severus vypadal tak rozvášněně po líbání a měl rozepnutou košili. S lehkým zpožděním si uvědomil, že momentálně rozhodně nemá přístup k většině svého krevního zásobení a že Severus je rozrušený – což byla ta nejhorší možná kombinace.

Posadil se, zkřížil nohy a zavrtěl hlavou, aby z ní dostal mlhu vzrušení. „No, o tradicích jsme mluvili několikrát. Říkal jsi, že je chceš dodržovat, a také jsme je z větší části dodržovali. Kromě té poslední. A já jsem chvíli váhal, ale… ehm, jo. Rozhodl jsem se, že to chci… udělat. S tebou,“ vysvětlil.

Severus se zhluboka nadechl. „Tu… knihu, kterou jsi četl. Máš ji tady? Dej mi ji.“

Harry se zamračil, zmatený tou žádostí, ale právě dost klidný na to, aby ji přivolal, místo aby musel vstávat. Podal tlustý svazek Severusovi a najednou si dokázal představit, jak druhý muž sedí v noci ve svém křesle, listuje v něm a přemýšlí… o nich.

„Harry… tuhle knihu jsem v životě neviděl.“

 

„Co to kruci?“ zopakoval Severusova dřívější slova. „Ale Hermiona – ona mi ji dala. Říkala, že je to ten, který bys… který bys četl ty.“

Severus se na něj podíval, jako by byl idiot, a pak si prohlédl knihu a otevřel ji. „Harry, na toto téma existují desítky knih. Když jsem vstoupil do námluv, zašel jsem do Krucánků a kaňourů a koupil nejstarší a nejuznávanější svazek, jaký k tomu měli. Pochází téměř z doby založení Bradavic. Tahle kniha vyšla o více než tři sta let později.“

Harry měl pocit, že každou chvíli upadne – jako by mu celý svět proklouzával mezi prsty. „Ehm,“ řekl asi popáté během posledních pěti minut. „Myslíš… myslíš, že ty… ty knihy jsou hodně odlišné?“

Místo odpovědi Severus vstal a odešel z ložnice.

Když Harry uslyšel zvuk jeho krbu, nebyl si úplně jistý, jestli se Zmijozel vrátí – naštěstí se však zvuk o chvíli později ozval znovu a oznamoval návrat druhého muže.

Vrátil se do Harryho ložnice a posadil se na okraj postele, dál od Harryho než předtím. V rukou měl další knihu – útlý svazek, který měl nejspíš jen třetinu stran oproti té jeho. Severus mu ji podal – Harry ji přijal a pohlédl střídavě na obě knihy.

„Potvrdil jsem si to – moje kniha je o 281 let starší než ta tvoje. Zdá se, že jsme se celou dobu řídili zcela odlišnými pravidly a očekáváními – a tudíž mi teď začalo být docela jasných několik věcí,“ řekl Severus a zněl podivně formálně.

„Takže… takže jsme celou dobu jen… špatně komunikovali,“ shrnul Harry a snažil se to pochopit – snažil se smířit své obavy, strach a všechen stres, pod kterým posledních několik měsíců byl, s faktem, že to svým způsobem bylo pro nic.

„H-Harry?“ zeptal se Severus, posunul se o trochu blíž, vzal Harryho ruce a odložil knihu.

„Ehm,“ zopakoval znovu a reflexivně si otřel tvář, jen aby zjistil, že je mokrá. Rychle si ji otřel znovu. „Promiň. Já – totiž…“

„Harry… já opravdu nejsem dobrý v… utěšování lidí,“ řekl Severus a vypadal podivně vyděšeně.

Kupodivu se díky tomu Harry už cítil lépe – rozhodně to bylo lepší než vztek.

Zhluboka, roztřeseně se nadechl a zavrtěl hlavou. „Promiň. Bylo to – já jsem s tím měl hodně problémů, snažil jsem se to dělat správně, abych tě nezklamal, ale…“

„Možná bychom měli nejdřív probrat to nejočividnější téma,“ řekl Severus klidně a vytáhl hůlku a mávl s ní. O chvíli později připluly vzduchem dva šálky čaje. Harry svůj přijal s uchechtnutím, potěšený tím pozorným gestem. „Sex,“ řekl Severus a znovu tak zničil i ten malý zbytek Harryho sebeovládání.

„Jo,“ řekl a pohlédl na šálek čaje. „V té knize – v mojí – se píše, že se to… očekává během posledních tří schůzek. A pak jsme po té schůzce na ministerstvu mluvili o tom, že jsi chtěl… takže jsem předpokládal, že mi říkáš, že to očekáváš…“

Připadal si hloupě už jen při tom, jak to vyslovoval – zvlášť když při pohledu na Severuse zahlédl v jeho tváři záblesk bolesti.

„Vím, že bys mě nenutil, jen aby bylo jasno. A já – no, došel jsem k závěru, že když jsi chtěl ty… chtěl jsem taky. Řekl jsem si tedy, že by se ti možná líbilo, kdybych se tě pokusil… svést,“ řekl rozpačitě a doufal, že tím předejde dalšímu nedorozumění.

Harry byl naprosto ohromený, když se Severus zasmál. Ze všech reakcí, které mohl očekávat, by tahle byla poslední. Byl to krátký, hořký zvuk a něco uvnitř Harryho při něm zabolelo.

„Dovol mi tedy nastínit pravidla, kterých jsem se snažil – a selhával při tom – držet,“ řekl Severus. „Myslím, že to vnese trochu jasno.“

„Jasně,“ řekl tiše. „Ale Severusi – nejdřív… promiň. Kvůli tomuhle… prostě promiň.“

„Není třeba, Harry,“ řekl Severus jemně. „Je zjevné, že toto nedorozumění jsme způsobili oba. Každopádně – v mé knize stálo, že během první třetiny nemají být žádné polibky. Že… že polibky jsou povoleny až v poslední třetině. A že v žádném okamžiku není dovoleno nic víc než líbání.“

Harrymu úžasem poklesla čelist, naprosto ohromenému tím, jak odlišné to bylo od jeho vlastní knihy. „Ehm, v mojí stálo… žádný sex až do poslední třetiny, ale že během posledních tří schůzek se očekává. Psalo se tam… psalo se tam, že se mají dávat dárky a že schůzky mají zpočátku probíhat na veřejnosti, ale postupně mají být… více soukromé,“ řekl a snažil se vzpomenout si na všechny podrobnosti.

Severus si hluboce povzdechl. „Schůzky by měly být na veřejnosti – dokud se obě strany nebudou cítit dobře v soukromějším prostředí. Kniha doporučovala gardedámu, ale to mi připadalo… přehnané. Co… co říkala tvoje kniha o… dárcích?“

Zamračil se a snažil se vzpomenout – bylo to někde blíž začátku. „Říkala, ehm, že dárky jsou povinnost. Protože jsem věděl, že máš rád růže, držel jsem se jich a snažil se najít stále další a další nové druhy. Ehm… je… není to něco špatného, že ne?“

Zmijozel zavrtěl hlavou. „Ani náhodou. V mé knize stálo, že dárky jsou nepovinné – že zejména v případě květin vyjadřují… zájem. Že… že složitost a úsilí vložené do dárku jsou způsobem, jak ukázat hloubku něčí náklonnosti,“ řekl a upřeně zíral do svého šálku čaje.

Harry měl pocit, že se pozvrací – nebylo to ani tak to, že zjevně od začátku hlasitě dával najevo zájem, který původně necítil, co ho rozhodilo – byla to myšlenka na dárky, které mu dal Severus. Drahou vstupenku na famfrpálový zápas – bezpochyby obtížně získatelnou pro někoho, kdo neměl tolik peněz. Strom lektvarů – pečlivě začarovaný a očarovaný, nemluvě o tom, že byl plný nejrůznějších lektvarů, které ten druhý muž vyrobil. Jeho malé květinové terárium – pečlivě vytvořené, osázené a očarované pro něj. Dokonce i jeho vánoční dárek byl promyšlený – žádost, aby se sblížili a více spolu komunikovali. Severusův dar v podobě přání u jezera…

Napadlo ho, jestli by mluvil stejným obrazným jazykem jako Severus, pochopil by, jak hlasitě, jak otevřeně se ten druhý muž vyjadřoval. A jak naprosto slepý vůči tomu všemu Harry vlastně byl.

Bylo mu nevolno. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Díky tomu… díky tomu jsou tvoje dárky ještě úžasnější,“ řekl a cítil se hrozně.

„A tvoje květiny byly… neúmyslné,“ řekl Severus a nespouštěl oči ze svého šálku.

„Jen zpočátku. Chvíli. Já jsem nevěděl, ale… myslel jsem to vážně. Vždyť víš – říkal jsem ti to.“

„Ano,“ řekl Severus a zněl trochu ztraceně. „Přesto ses navzdory tomu všemu nějak rozhodl, že se ti líbím…“

„Neseděl bys na mojí posteli, kdyby tomu tak nebylo,“ poškádlil ho vteřinu předtím, než se začal obávat, že je na vtipkování příliš brzy – naštěstí Severusovo tiché odfrknutí dostatečně ukázalo, že mu to nevadí. „Upřímně, je tak trochu zázrak, že jsme se bez komunikace vůbec dostali až sem.“

„Pravdivější slova nikdy nebyla vyslovena. Rád bych… v tomto trendu nepokračoval,“ řekl Severus suše.

„Jo,“ souhlasil Harry. „Udělám všechno pro to, abych skutečně mluvil.“

„Moje kniha – ke konci obsahovala vysvětlení přítomnosti velikosti bot v našich dokumentech na začátku,“ řekl Severus.

Harry se navzdory sobě zasmál, překvapený, že si to ten druhý muž vůbec pamatoval. „A co je tam napsané?“

„Stálo tam – dokonce i v mé knize – že jde o zastaralou míru kompatibility. Že… že porovnání velikosti mužovy boty s velikostí ženské boty mělo naznačovat, zda manželství vydrží. Existuje, ehm, upravená verze pro homosexuální vztahy.“

Odfrkl si, neschopný mlčet. „A co to říká o naší kompatibilitě?“

Zmijozel se zachichotal. „Příšerná,“ řekl tiše – jako by se za to styděl.

Usmál se, podivně okouzlený tím. „Ukazuje to, co vědí, co?“

„Rozhodně.“

„Myslím, že jsme velmi kompatibilní. I když mě to překvapilo,“ přiznal.

Tmavé oči se zvedly a setkaly se s jeho. Obavy v nich pomalu ustupovaly vřelosti, kterou si zvykl vídat.

„Já – došel jsem ke stejnému závěru, ovšem mnohem dříve než ty,“ řekl Severus. „Proto jsem chtěl… ctít tradice, o kterých jsem věděl. Chtěl jsem se k tobě chovat s úctou.“

Harry zjistil, že se téměř navzdory své vůli posouvá blíž, až mohl natáhnout ruku a vzít toho druhého za ruku. Severus neodporoval a nechal svou ruku upravit tak, až se jejich prsty propletly.

„Nikdy ses ke mně nechoval jinak,“ řekl tiše. „Alespoň ne od konce války.“

Jeho poznámka nevyvolala smích, v který doufal – místo toho přiměla staršího muže povzdechnout si. „Opakovaně jsem nedosahoval standardů, které jsem si stanovil, a byl jsem přesvědčený, že mou neobratnost pouze toleruješ.“

„To mě nikdy nenapadlo. Vážně,“ slíbil. „Jen jsem se bál, že tě zklamu nebo rozčílím. Myslel jsem, že já jsem ten neobratný,“ přiznal.

Severus k němu znovu prudce zvedl oči a studoval ho. „Opakovaně jsem měl pocit, že můj nedostatek… sebeovládání ti vadí.“

„Ne,“ přiznal rovnoměrně. „Nevnímal jsem to tak, a kdyby ano, nejspíš bych to považoval za… za něco pozitivního. Že jsem tě… přiměl ztratit sebeovládání,“ řekl s tichým uchechtnutím – ta myšlenka ho napadla.

„Máš na to jedinečný talent,“ přiznal Severus. „Ještě je tu jedna věc z mé knihy, kterou bych chtěl porovnat.“

Harry polkl a znovu ho přepadly obavy – ale Severus ruku neodtáhl. „Klíčovým bodem té poslední schůzky v mé knize byl, ehm, rozhovor o tom, jak se bude vztah vyvíjet po skončení magických námluv.“

„Aha,“ řekl Harry tupě – dávalo to smysl. „Jasně…“ Odmlčel se a doufal, že Severus nejprve sdělí své myšlenky – protože Harry ve skutečnosti nikdy nepřemýšlel o ničem jiném než o tom, jak tu zatracenou věc přežít, a vůbec nepřemýšlel, co bude dál. Ani trochu, a už vůbec ne vážně.

Severus zůstal potichu a očividně čekal, až promluví Harry. Bylo to fér – nemohl přece vždycky očekávat, že mu druhý muž pomůže, že?

Znovu se přisunul blíž, odlevitoval svůj nedotčený čaj pryč a natáhl se k Severusovi. „Já – není žádný plán na… dobu po téhle schůzce. Kdybys to téma nenastolil ty, asi bych to řešil podle situace. Ale… ale… můžu upřímně říct, že bych byl rád, kdybychom pokračovali tak, jak jsme to dělali doteď. Nehledě na moje hloupé problémy, randění s tebou bylo… bylo skvělé. Těšil jsem se na každou schůzku. Byl jsem… byl jsem osamělý, než jsme spolu začali randit, a od té doby už nejsem.“

Ruka, kterou stále držel, mu lehce stiskla prsty – ale žádná odpověď nepřišla.

Alespoň ne minutu nebo dvě – připadalo mu to jako celá věčnost.

„Ani snad  nemusím říkat, že jsem byl taky… osamělý, než jsme se poznali. Částečně z vlastní volby – o většinu lidí nestojím, ale ty – tvou společnost jsem si velmi cenil. Když jsem tě během naší návštěvy zoo označil za svého… vždycky jsem měl v úmyslu, abychom pokračovali i po skončení rituálu.“

Harry si povzdechl a z ramen mu spadlo břemeno. Zvedl Severusovy prsty, ignoroval chvění své vlastní ruky a políbil hřbet té druhé. „Jsi si jistý, že chceš dál chodit s někým tak hloupým, jako jsem já?“ zeptal se lehce – teď už si byl odpovědí jistý.

„Harry – možná jsme nešli tou nejtradičnější cestou, ale vzhledem k naší minulosti jsme ani nemohli. Každopádně jsem si byl jistý už od… od poměrně brzké fáze našich námluv.“

Srdce mu tlouklo tak hlasitě, že byl přesvědčený, že ho Severus musí slyšet. Naklonil se k druhému muži a nedokázal se zastavit. „Kdy? Pamatuješ si to?“

Viděl, jak Severus polkl, slyšel jeho tichý povzdech. Viděl, jak se zachvěl, jak se i on trochu přisunul blíž.

„Na famfrpálovém zápase bych tě nepolíbil, kdybych si nebyl jistý. Bylo to – sledoval jsem, jak si bezstarostně užíváš zápas, o který mi samotnému příliš nešlo, a uvědomil si, že… že jsem si jistý,“ řekl tiše – jako by se za to styděl.

„Tak proto jsi mě políbil,“ zašeptal do stále se zmenšujícího prostoru mezi nimi.

„Nedokázal jsem si pomoci,“ řekl Severus s lehkým pokrčením ramen. „A připadal jsem si kvůli tomu jako zlobr.“

„Nikdy jsem o tobě kvůli tomu nesmýšlel špatně. Ani na vteřinu. I když to potom bylo trochu trapné.“

„A u tebe – bylo to na Nový rok?“ zeptal se Severus a jeho oči hledaly ty Harryho, když narážel na první chvíli, kdy Harry políbil jeho.

Promyslel si odpověď, zvažoval lež, zvažoval vyhýbavou odpověď, než se proti obojímu rozhodl. „Já… já ti to nevím říct. Byl jsem tak zaměstnaný panikařením a starostmi kvůli nálepkám, že mě to nakonec upřímně překvapilo taky.“

„To nevadí,“ řekl Severus vyrovnaně. „Nezáleží mi na tom. Dokud… jsme zajedno.“

„Jo,“ řekl Harry, víc než jen okouzlený.. „Jsme.“

Starší muž si povzdechl, naklonil se, překonal poslední kousek vzdálenosti mezi nimi a políbil Harryho.

Polibek trval a ani jeden z nich ho neprohluboval, dokud se Severus neodtáhl. „Opakovaně jsem zjistil, že pravidla ignoruji. Zvlášť v poslední době. To, co jsme dělali, posunulo hranici líbání docela výrazně,“ přiznal.

„Neřídili jsme se stejnými pravidly,“ připomněl mu Harry. „A slyšel jsi mě snad stěžovat si?“

„Ne,“ uznal Severus tiše po několika okamžicích. „Přesto se držím určitých standardů chování a…“

„Vážně, prosím, přestaň se kvůli tomu obviňovat. Je to v pořádku. Jestli tě nic z toho, co jsem já udělal, nerozrušilo, tak jsme v pořádku, ne?“

„Tvá jednání způsobila, že jsem byl rozčilený sám na sebe,“ řekl Severus tiše. „Nikdy kvůli tobě.“

„No, neměl bys být,“ napomenul ho Harry tiše. „Jsi – byl jsi skvělý.“

„Mluvíme pořád dokola.“

„Ano, inu, i když jsem nikdy nečekal, že budu zpívat chválu na tvoji adresu, v poslední době jsem v tom získal trochu praxe,“ poškádlil ho Harry a s úlevou sledoval, jak to Severuse přimělo k smíchu, v jehož výrazu byla otevřená náklonnost.

 

* * *

 

Nějakým způsobem nakonec skončili roztažení na Harryho posteli, přitisknutí jeden ke druhému od kolena až po rameno, a oba zírali ke stropu. „Tohle – co sis dneska myslel? Když jsem… no, pokusil se tě svést,“ řekl Harry s chichotem. „Chtěl bys…?“

Severus si povzdechl a posunul se, dokud neležel na boku, opíral se o loket a díval se na Harryho. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že ohledem tohoto témata nemám obavy, vzhledem k tvému nezájmu o muže, ale jestli se ptáš, jestli bych tě odmítl… Merline, považuješ mě za silnějšího muže, než jsem.“

Harry se pro sebe usmál a rozhodl se ten kompliment přijmout. „Já jsem chtěl, víš. Nebyl jsem jen… nic jsem nepředstíral, nebo tak. Ta… ta mechanika toho je trochu děsivá, ale ta základní myšlenka… chtěl jsem to,“ řekl.

„Cítil jsem tvůj zájem,“ řekl Severus suše. „A prosím, to už nikdy nenazývej mechanikou.“

Harry se zasmál a přitulil se k hrudi druhého muže. „Máš pravdu. Už dávno jsem měl vylézt ze své hlavy. Hele… je pozdě. Nechceš přespat u mě? Jen spát.“

Severus na několik dlouhých okamžiků ztuhl a pak pomalu přikývl.

Harry se na něj zářivě usmál.

 

* * *

 

Probudit se vedle Severuse bylo zvláštní – už jen proto, že nečekal, že vůbec dokáže spát. Neměl však s usínáním žádný problém, vyčerpání ho dostihlo téměř okamžitě poté, co se rozhodli skutečně spát.

Samotné probouzení bylo pomalé a příjemné – ležel v posteli s rukama obtočenými kolem staršího muže, objímal ho kolem pasu a Harryho tvář byla přitisknutá ke kostnatému rameni. Severus si přeměnil oblečení na pyžamo, Harry usnul ve svém obvyklém – kalhoty, žádné tričko.

Docela si užíval, jak se ten druhý muž snažil – a selhával – nedívat, ale neupozornil ho na to.

Harry zívl do bavlny pod svou tváří a protáhl se, paže se mu pevněji sevřely kolem Severusova pasu.

„Dobré ráno,“ řekl Zmijozel s uchechtnutím.

„Mhm, ty jsi vzhůru?“ zeptal se chraplavým hlasem po spánku.

„Už nějakou dobu,“ odpověděl druhý muž. „Přál sis, abych vstal?“

„Mhm, ne,“ řekl se zívnutím a povolil sevření, aby se druhý muž mohl pohnout, kdyby chtěl – neudělal to. „Vyspal ses dobře?“

„Překvapivě. Na společnost nejsem příliš zvyklý.“

Usmál se mu do ramene. „Myslíš, že by se to mohlo změnit?“

„Doufal bych v to,“ řekl Severus, než se na místě zavrtěl a otočil se na záda. Harry mu to dovolil a neodtáhl se.

„Ahoj,“ pozdravil ho znovu a potěšilo ho, když se Severus usmál.

„Ahoj. Dochází mi, že naše… požadované schůzky jsou skončili.“

„Mhm. Námluvy máme za sebou a tak dále,“ souhlasil Harry, přisunul se blíž a nechtěně přitiskl své ranní vzrušení k stehnu druhého muže. Severus neodpověděl, ale Harry si všiml tichého zalapání po dechu, které to způsobilo. „Takže… můžu tě dnes večer pozvat na večeři? Teď, když jsme volní a nic nám nebrání setkávat se jen proto, že chceme?“

Prsty mu jemně projely vlasy a bezpochyby se jim nepodařilo je uspořádat. „Opravdu?“

„Opravdu co?“

„Opravdu se scházíme, protože chceme?“ zeptal se Severus a znovu se posunul, takže leželi hrudí proti sobě, jen několik centimetrů od sebe.

„Nevím. Ještě jsi neřekl ano,“ řekl Harry rozpustile.

„Spratku,“ zamumlal Severus a prsty mu přejel po tváři. „Ano, samozřejmě.“

„Aáááá, potom?“ pobídl ho Harry a rozhodl se pokoušet štěstí.

„Potom… co?“

„Možná jsme si špatně vyložili, kdy je vhodné dělat víc než se jen líbat, ale jestli jsem si tě špatně nevyložil, není důvod, proč ne, viď?“ zeptal se.

Severus ztuhl. „No, já… víc než rád… počkám – tak dlouho, jak bude třeba.“

„Ale říkal jsi, že bys chtěl. A já taky, takže…“

„Harry, musím přiznat, že mám trochu obavy, jestli by se ti to… líbilo,“ řekl Severus tiše a tak docela se na Harryho nepodíval.

„Ani na okamžik nepochybuji o tom, že bys to pro mě udělal skvělé,“ odpověděl a cítil, jak mu trochu hoří tváře – bezpochyby i Severusovi, jehož prsty stále spočívaly na Harryho tváři. „I když nevím, co dělám, zatím jsi byl docela trpělivý s tím, jak se v tom, ehm, plácám.“

Druhý muž si odfrkl. „Úplně jsi minul pointu, jako vždycky. Docela bych si přál, aby mi to nepřipadalo tak okouzlující.“

„No… nemůžu říct, že rozumím, co tím myslíš, ale snažím se tě okouzlit obecně, takže je to v pohodě. Takže večeře a pak mi možná ukážeš svoji ložnici?“ řekl a významně se rozhlédl po té své.

„To… by bylo přijatelné,“ souhlasil Severus a byl stejně zrudlý jako Harry.

 

* * *

 

„Takže jse nic nestalo?“ zeptal se Ron.

„Ne. Dnes večer ale. Nejspíš,“ řekl a srkal nudle.

„Hm. No, dobře pro tebe, kámo. Miona to nepřežije, až se vrátí a zjistí, o co přišla.“

„Poslal jsem jí sovu. Dal jsem jí vědět, že mi poslala špatnou knihu,“ řekl s úšklebkem.

Ron se tiše zachichotal. „Jóóó, z toho taky nebude nadšená. Ale myslím, že to nakonec tak nějak vyšlo?“

„Asi jo. Já… já jsem ve skutečném vztahu se Severusem Snapem. Jak divné je tohle?“

Ron pokrčil rameny. „Ne tak divné, jako to bude příští Vánoce, až máma bude očekávat, že ho přivedeš. Nebo na jeho příští narozeniny, až bude máma očekávat, že mu upeče dort. Nebo příští—“

„Jo, dobře, chápu,“ přerušil ho Harry a položil vidličku. „Je to divné. A ještě nějakou dobu bude.“

„Dobrou dobu,“ souhlasil Ron. „Ale usadí se to. Taky to bylo divné po tom, co ses rozešel s Ginny, ne?“

„Chvíli jo,“ souhlasil a nevzpomínal příliš rád na první návštěvy v Doupěti.

„To ale není tvůj největší problém, kámo,“ pokračoval Ron a ukradl Harrymu něco z talíře.

„Hhh?“ Podezřívavě se na přítele podíval a nebyl si jistý, co tím myslí.

„Řekl jsi Nevillovi, komu jsi dával jeho vzácné, drahocenné květiny? Dokonce i tu vílu?“

Harry polkl. „Ehm… ne?“

„Ten tě stáhne z kůže, kámo.“

„Ehm… pošlu mu sovu,“ rozhodl Harry. „Než odjedu na dovolenou do nějaké hlubokomořské jeskyně, kam nedosáhne žádná sova ani hulák.“

„Asi to bude nejlepší,“ souhlasil Ron. „Slyšel jsem, že Středozemní moře je v tomto ročním období pěkné,“ řekl jeho přítel mezi jednotlivými sousty.

 

* * *

 

Večeře se Severusem byla stejná jako vždycky – napůl očekával, že teď, když se oba dohodli, co bude potom, bude všechno jiné, ale kupodivu nebylo. Jedli, trochu se škádlili, flirtovali – a Harry si teď mohl přiznat, že přesně to dělali.

Harry také využil svůj den navíc, aby, pokud už ne vymyslel plán, alespoň něco vyzkoušel. Asi pět minut strávil před Snapeovým stojanem s lektvary a modlil se, aby na něm bylo něco užitečného – a ta věc mu poskytla naprostý jackpot.

Nebyl si úplně jistý, kdy bude správný okamžik vypít Felix Felicis, ale cítil se mnohem bezpečněji, když věděl, že má v kapse trochu pomoci, pokud by nakonec nevěděl, co dělat.

Prozatím se však soustředil na to, aby žil přítomným okamžikem. Nebylo to nijak těžké – vzít Severuse za paži a po jídle se chvíli procházet po okolí jejich restaurace bylo příjemné, a když nakonec starší muž nabídl, že je oba přemístí k sobě domů, Harry ochotně vstoupil do zcela zbytečného objetí a bez odporu snášel nepříjemný pocit z přemisťování.

Následovat Severuse dovnitř a přijmout nabídku šálku čaje bylo také snadné – a když o několik minut později usedl na už přeměněnou pohovku, Severus si sedl těsně vedle něj a ochotně se opřel o Harryho bok.

Bylo to… bylo to krásné a naprosto prosté stresu a strachu, který měl předchozího večera vzadu v mysli. Ne že by stále nebyl nervózní – dokonce to hraničilo s vyděšením – ale tentokrát v tom bylo víc očekávání.

Tentokrát to působilo méně jako něco, co dělal pro toho druhého muže, i když i to byl ochotný udělat – tentokrát si byl jistější, že tam chce být – nebo tedy, nejlépe někdy v posteli.

„Harry…“ zamumlal Severus a otočil hlavu k jeho rameni, přitulil se k němu.

„Hm?“ pobídl ho Harry a objal druhého muže paží, zatímco přemýšlel, jestli by měl lektvar nalít do svého čaje.

„Byl bys… hodně naštvaný, kdybych ti řekl, že mám z našich plánů na dnešní večer trochu obavy?“

„Ne,“ řekl upřímně. „Ale zajímalo by mě, čeho ty se máš bát. Ty alespoň víš, ehm, co dělat.“

Severus si odfrkl. „Možná, ale přesto, já měl sotva… neměl jsem desítky partnerů nebo cokoli, co si možná představuješ.“

„Mně je to vlastně jedno,“ řekl Harry tiše. „Můžeme to prostě… zjistit společně. Upřímně, v tom jsem mnohem lepší než, ehm, v mluvení o věcech.“

„Toho jsem si všiml,“ řekl Severus s uchechtnutím. „Ale přesto si myslím, že bychom měli. Alespoň trochu. O našich… preferencích.“

„Ehm, dobře? Já… obvykle spím vlevo? Ale nevadí mi to. Jsem flexibilní,“ řekl Harry rozpačitě – jen aby ztuhl, když si uvědomil, že Severus se směje, tvář přitisknutou k Harryho hrdlu.

„A já jsem dnes večer víc než ochotný přenechat ti levou stranu své postele, ale neměl jsem tak docela na mysli tohle – myslím, že jsi tomu říkal mechanika?“

Tiše se uchechtl, když pochopil, co jeho partner doopravdy myslel. „Ach… Merline, tak to máš důkaz, že jsem hloupý,“ poškádlil ho a opatrně sáhl k kapse, kde měl Felix Felicis. Jen se právě pokusil rozhodnout, jestli by ho měl použít, když Severus zvedl hlavu.

„Ta jemná vůně… lektvar?“ zeptal se starší muž.

Harry byl přistižen, zazubil se a ukázal mu ho. „Přinesl jsem tohle. Myslel jsem, že by to mohlo, no, trochu pomoct. Mohli bychom se, ehm, podělit?“

Severus si prohlédl zlatý, třpytivý lektvar a pak přijal malou lahvičku. „Trvá šest měsíců, než lze vyrobit další dávku. Tohle byla… poslední, kterou jsem měl. Také jsem zvažoval, že bych si nějaký dal – ale je drahé ho kupovat.“

Harry se usmál, překvapený a potěšený, že mu Severus dal poslední dávku tak vzácného lektvaru – a dokonce se o tom ani nezmínil. Napadlo ho, jaké další vzácné druhy lektvarů na tom stojanu asi jsou – a jestli by mu o nich Severus řekl, kdyby se zeptal.

„Tak proč se o něj nepodělit?“ navrhl tiše a líbila se mu ta představa, aniž by pořádně věděl proč.

„Účinek bude menší než poloviční, pokud to uděláme,“ varoval ho Severus. „Má se vypít přesně v této dávce.“

„Jo, no, klidně ti ho můžu nechat? Nebo se podělíme. Mně to nevadí. Stejně si myslím, že tolik odvahy potřebovat nebudeme,“ řekl a prsty mu přejel tmavými vlasy kolem krku. Ještě se nepolíbili, ale uvědomil si, že ve stejném okamžiku jako on došel Zmijozel ke stejnému závěru, protože jeho oči prudce sklouzly k Harryho rtům.

„Dobře tedy,“ řekl tiše, odzátkoval malou lahvičku a napil se. Harry si ji vzal, když mu ji podal, a dopil zbytek.

„Mohu…“ Nedokončená otázka nezazněla ani o okamžik později, lehce zvlhčené rty se setkaly s jeho vlastními v polibku, na který celý večer čekal.