Pobertův plán | Překlad
PP 03 - 2: Zajištění poručnictví nad Paroháčkem
Část 2: Zajištění poručnictví nad Paroháčkem (Žertík pro Fudge)
20. června 1994
„Briane!“ přivítal Kornelius Popletal srdečně právníka. „Rád tě zase vidím.“
„I já tebe, Kornelie.“ Brian Cutter sevřel Korneliovi napřaženou ruku a pevně jí potřásl. Chodili spolu do Bradavic a byli spolužáky na jedné koleji, i když ne zrovna blízkými přáteli. Věděl, že právě jejich někdejší vztah mu částečně pomohl zařídit si schůzku s Korneliem tak rychle. Jeho pohled sklouzl k čarodějce stojící vedle Kornelia a němě se ho tázal, proč je přítomna i ona.
„Ach, tohle je Dolores Umbridgeová, moje vrchní náměstkyně; Dolores, jsem si jistý, že si vzpomínáš na Briana ze společnosti Cutter, Glock a Baron.“ Kornelius je nepřítomně představil a mávl rukou, zatímco si vyměňovali nezbytné stisky rukou.
„Samozřejmě,“ zacvrlikala Dolores, „i když musím říct, že mě žádost o tak naléhavou schůzku s naším drahým ministrem poněkud překvapila.“
Brian se na ni usmál. „Rád vás poznávám, paní Umbridgeová. Od svých spolupracovníků jsem o vaší práci na ministerstvu slyšel mnoho.“
Byl to tón, který lichotil, nikoli samotná slova, a Brian se jen tak tak ovládl, aby se neusmál, když Dolores koketně zrudla.
„Nicméně,“ pokračoval Brian, „obávám se, že jde o poněkud choulostivou záležitost, a jsem si jistý, že pochopíte, že o ní potřebuji mluvit s ministrem o samotě.“
Krátké zablesknutí hněvu, které jí přelétlo přes tvář, svědčilo o opaku a Dolores se podívala na ministra, očividně očekávajíc, že ji požádá, aby zůstala.
„To je v pořádku, Dolores,“ Kornelius na ni mávl směrem ke dveřím, „promluvím si s tebou později, pokud bude potřeba.“
Dolores ostře a nespokojeně přikývla. Beze slov se s Brianem rozloučila a odešla.
Kornelius si povzdechl. „Omlouvám se, Briane. Zdá se, že si myslí, že bez ní nedokážu fungovat, a pravda je, že je velmi užitečná.“
Brian pozvedl hůlku. „Vadilo by ti, kdybych zabezpečil místnost?“
Kornelius pozvedl obočí. „Moje kancelář je jedním z nejlépe zabezpečených míst v Británii, Briane.“
„Jde o…“
„Choulostivou záležitost,“ dokončil za něj Kornelius. „Dobrá.“
Brian rychle vytvořil nejsilnější ochranné kouzlo proti narušení soukromí, jaké dokázal, a zároveň zajistil, aby veškerá kouzla i artefakty umožňující odposlech nebo vizuální špehování byly k ničemu. Posadil se na místo, které mu Kornelius nabídl, a odmítl občerstvení. Místo toho otevřel aktovku a vytáhl jediný kus pergamenu.
Kornelius ho s zamračeným výrazem přijal a začal číst.
„Pane Cuttere,
Přeji si využít vašich právních služeb ve věci Siriuse Blacka.
Poté, co jsem se nedávno ujal lordství rodu Blacků, mě znepokojil jeho útěk z Azkabanu a v poslední době také z Bradavic. Po dalším vyšetřování mě ještě více znepokojily nesrovnalosti týkající se jeho původního uvěznění. Nyní jsem se dozvěděl, že existuje příkaz k Polibku mozkomora na místě, což by v případě, že se mé obavy potvrdí, znamenalo závažné selhání spravedlnosti, které by mě v případě prokázání oprávněnosti těchto obav velmi rozhořčilo.
Z tohoto důvodu vás zmocňuji, abyste mým jménem požádal ministerstvo o zvláštní vyšetřování, aby mohla být tato záležitost vyřešena k mé spokojenosti – buď očištěním Siriuse Blacka, nebo jeho opětovným umístěním do vazby. Pokud ministerstvo nebude mít ve svém současném rozpočtu dostatečné prostředky, budou mu z trezorů rodu Blacků poskytnuty potřebné finance.
S úctou,
lord Black“
Brian sledoval, jak Kornelius opatrně položil dopis na stůl.
„Existuje nový lord Black?“ zeptal se Kornelius.
„Ano,“ potvrdil Brian. „Dopisy, které jsem obdržel, nesly právní pečeť rodu; Gringottovi potvrdili, že naše odměna za právní zastupování byla zaplacena z trezorů Blackových.“
„To mě překvapuje,“ zabručel Kornelius. „Předpokládalo se, že titul po dosažení plnoletosti připadne dědici Luciuse Malfoye.“
„Malfoyův dědic si o něj možná mohl zažádat, až dospěje, ale existují i další, již plnoletí příslušníci méně známých rodových linií, kteří mají stejný magický nárok, protože stejně jako Malfoyův chlapec pocházejí z dcer rodu. Nikdy nebylo veřejně známo, koho poslední lord Black určil za právoplatného dědice,“ informoval ho Brian hladce.
Kornelius nespokojeně zamručel.
„Z naší korespondence jsem zjistil, že se náš klient momentálně nachází v zahraničí a chce mít záležitost Siriuse Blacka vyřešenou ještě předtím, než se vrátí do Anglie a osobně se představí Starostolci.“ Klient svolil, aby bylo o jeho totožnosti prozrazeno alespoň tolik, a Brian jeho opatrnost nezpochybňoval. „Když se nad tím zamyslíte, není to nijak překvapivé, protože Sirius je pravděpodobně stále právoplatným pokrevním dědicem, jelikož pochází z hlavní mužské linie.“
„Nejsem si jistý, že je třeba cokoli objasňovat,“ namítl Kornelius a opřel se v křesle. „Sirius Black uprchl z Azkabanu a je nebezpečným zločincem odpovědným za smrt Potterových, hrdiny Pettigrewa a těch mudlů. Každý to ví a jsem si jistý, že Lucius zpochybní nárok nového lorda Blacka na rod ve prospěch svého syna.“
Ve tváři se mu usadil tvrdohlavý výraz, který Brian dobře znal už ze školních let. Brian tušil, v čem je problém; Lucius Malfoy plánoval získat prestiž a bohatství rodu Blacků pro svého syna a nepochybně ovlivnil Kornelia, aby vůči Siriusovi, který byl pokrevním dědicem, zaujal neústupný postoj.
„Lucius nemůže Dracovým jménem vznést námitku, Kornelie,“ pronesl Brian klidně. „Nemá k tomu žádný právní ani magický základ, protože rodová magie Blackových už očividně přijala někoho jiného. Nedokážu si představit, že by Starostolec vůbec připustil projednání námitky proti rodové magii – vytvořilo by to příliš nebezpečný precedens. Navíc má lord Black vyšší postavení než Lucius. Malfoyovi se do rodu Blacků přiženili a podle jejich manželské smlouvy má lord Black přednostní postavení. Lucius bude muset respektovat jeho rozhodnutí, včetně těch, která se týkají Siriuse Blacka.“
Kornelius tuto informaci vstřebával se sevřenými rty. Brian také věděl, že politickou agendu nového lorda Blacka lze do jisté míry odhadnout už podle toho, že si jako právního zástupce zvolil právě jeho. Společnost Cutter, Glock a Baron obvykle zastupovala neutrální kouzelnické rody. Brian téměř viděl, jak Kornelius dochází ke správnému závěru: Lucius Malfoy měl být zbaven vlivu a odstaven z politického dění; extrémně čistokrevná agenda, kterou Malfoy prosazoval, měla být zpochybněna. Brian měl pocit, že Kornelius pochopí, odkud vítr vane, a udělá to, co bude nejvýhodnější: podpoří mocnějšího lorda Blacka.
„Předpokládám, že Lucius už byl informován o tom, že existuje nový lord Black?“ zeptal se Kornelius.
Ach, pomyslel si Brian spokojeně. Kornelius se snažil zjistit, kdy se bude moci postavit proti Malfoyovým přáním a otevřeně se přiklonit na stranu Blacka.
„Dnes měli být informováni členové rodiny a rozumím tomu tak, že po návratu lorda Blacka do Anglie proběhne rodinné setkání,“ řekl Brian. „Jak už jsem uvedl, domnívám se, že lord Black chce mít záležitost Siriuse Blacka do té doby vyřešenou, aby mohl veřejně zaujmout své postavení, aniž by se musel vyjadřovat k situaci, kterou považuje za nejednoznačnou.“ Široce máchl rukou. „Nemůže veřejně podpořit ministerstvo, pokud se domnívá, že došlo k možnému selhání spravedlnosti.“
Kornelius zamručel a zamyšleně se opřel. „Když byl Black dopaden v Bradavicích, určité pochybnosti se objevily. Tehdy jsem je odmítl, protože se zdálo nepravděpodobné, že by mohl být nevinný, a navíc je vyslovily děti, které právě zažily poměrně traumatickou událost s vlkodlakem a několika mozkomory.“ Zadíval se na Briana. „Lord Black se zmínil o nesrovnalostech v původním odsouzení?“
Brian skryl úsměv, protože Kornelius ho tím vlastně žádal, aby mu poskytl záminku k zahájení vyšetřování. „Prostudoval jsem úřední záznamy. Je tam záznam o zatčení a několik svědeckých výpovědí pořízených na místě výbuchu; důkaz v podobě Pettigrewova prstu. Svědecké výpovědi potvrzují, že Pettigrew vykřikl na Blacka něco obviňujícího v souvislosti s Potterovými a poté došlo poblíž Pettigrewa k výbuchu. Blackovi byla odebrána hůlka, ale nikdy ji neprozkoumali. Auror, který ho zatýkal, Moody, zaznamenal, že Black byl ve stavu těžkého šoku a jeho emoce se prudce měnily od hysterického smíchu až po – cituji – ‚zoufalý pláč‘. Poznamenal, že zaslechl Blacka v hysterickém stavu zamumlat ‚je to moje vina‘, ale výslovně uvedl, že to nelze považovat za přiznání, protože Black nebyl ve stavu, kdy by dokázal pochopit svá zákonná práva.“ Na chvíli se odmlčel, aby zvýšil dramatický účinek. „Jedinou další položkou v tom spise, Kornelie, je příkaz od Crouche, spolupodepsaný Bagnoldovou, k převozu Blacka do Azkabanu. Žádná obvinění ve skutečnosti vznesena nebyla; nebylo mu poskytnuto lékařské ošetření; neexistuje žádný záznam o výslechu. Nenašel jsem přepis soudního jednání a v soudním rejstříku není ani žádný záznam o tom, že by se nějaký proces vůbec konal.“
„Nebyl vyslýchán ani souzen?“ Kornelius vypadal náležitě šokovaně.
„Zdá se, že ne,“ řekl Brian vážně. „Obavy lorda Blacka se zdají být oprávněné.“
Kornelius si odfrkl a sepjal ruce na svém objemném břiše. „Neměl jsem tušení.“
„Proč bys také měl?“ opáčil Brian smířlivě. „Za to může předchozí vedení.“
Korneliovi se rozzářily oči. „Přesně tak, předchozí vedení.“
Brian věděl, že se chytil na návnadu. Nepřítomně si uhladil přední část hábitu, což bylo všechno, jen ne bezděčné gesto. „Nechci ti radit, jak dál postupovat, starý příteli, ale… ne, neměl bych…“
„Prosím, Briane, pokud mi můžeš pomoci najít cestu z této obtížné situace, byl bych ti vděčný,“ řekl Kornelius.
„Předal bych to Amelii Bonesové. Vede Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů a případ Blacka spadá do její pravomoci i do pravomoci kanceláře bystrozorů,“ navrhl Brian klidně. „Řekni jí o nesrovnalostech, které jsi objevil v původním případu, a požádej ji, aby ověřila tvrzení dětí z Bradavic. Dokud vyšetřování nedokončí a nedospěje k závěru, nic nezveřejňuj a nikomu dalšímu nic neříkej. Mezitím budu lorda Blacka informovat, že jsi na jeho žádost zahájil vyšetřování.“
Kornelius dlouze vydechl a přikývl. Poklepal na zrcátko pro vnitroúřední komunikaci na stole a významně se podíval na Briana, který spěšně zrušil ochranné kouzlo. „Amelie, mohla bys prosím okamžitě přijít do mé kanceláře?“
„Samozřejmě, pane ministře,“ odpověděla Amelia rázně.
Když Kornelius zrcátko odložil, Brian znovu vytvořil ochranné kouzlo. „Ještě jedna věc, Kornelie, na kterou bych tě v souvislosti s lordem Blackem rád upozornil.“
Kornelius dychtivě přikývl, aby pokračoval.
„Převzal kontrolu nad trezorem Siriuse Blacka a má kopii poslední vůle Jamese a Lily Potterových. Sirius Black je v ní uveden jako Harryho Potterova poručník pro případ jejich smrti, pokud by Frank a Alice Longbottomovi nemohli poručnictví převzít,“ řekl Brian stroze. „Dostal jsem pokyn připravit dokumenty týkající se poručnictví.“ Podíval se na Kornelia. „Domnívá se, stejně jako já, že Albus Brumbál, který zařídil současné poručnictví chlapce, se pokusí zablokovat jakoukoli snahu o jeho zpochybnění.“
Podle Brianova názoru bylo nejlepší dostat Harryho Pottera od jeho mudlovských příbuzných co nejdříve. Den předtím se setkal s Petunií Dursleyovou a její ochota vzdát se práv na chlapce výměnou za trochu zlata a nový dům byla znepokojivá.
Korneliovi ztvrdl pohled. „Každý nárok na poručnictví by se posuzoval samostatně podle jeho oprávněnosti. Osobně jsem nikdy nebyl spokojený s tím, že byl chlapec umístěn k mudlům. Víš, že loni v létě došlo k incidentu, kvůli kterému utekl?“
Brian se chystal odpovědět, když se ozvalo zaklepání na dveře a Amelia vstoupila dovnitř s ráznou, sebejistou elegancí, která prozrazovala její bystrozorský výcvik. Její tmavé oči spočinuly na Brianovi. „Briane.“
„Amelie.“ Brian vstal, vzal její ruku do své a políbil ji na klouby. „Vždycky tě rád vidím, ale obávám se, že jsem tu pracovně.“
Kornelius pokynul Amelii, aby se posadila do druhého návštěvnického křesla, a podal jí dopis od lorda Blacka. Vzala si ho a přečetla si ho přes monokl. Podívala se na Briana a pak zpátky na Kornelia. „Nový lord Black tedy rozhodně pořádně zamíchá kartami. Jaké nesrovnalosti má na mysli?“
„Sirius Black nikdy nebyl souzen,“ informoval ji Brian.
„Přesně tak,“ řekl Kornelius, „což je velmi znepokojivé.“ Sepjal ruce a ostře se na ni podíval. „Chápeš, v čem je problém?“
Sevřela rty. „Chystáte se povolit úplné vyšetřování?“
„Ano, pod tvou osobní pravomocí, vzhledem k citlivosti celé záležitosti, Amelie.“ Kornelius si odkašlal. „Když byl Black dopaden v Bradavicích, Harry Potter tvrdil, že je Black nevinný a Peter Pettigrew žije. Samozřejmě jsem ho tehdy nebral vážně, protože jsem se domníval, že ho traumatizovali mozkomorové a vlkodlak a že ho Black zmátl kouzlem matoucím mysl, neboť každý přece ví, že Pettigrew je mrtvý a Black je jeho vrah. Jenže teď, když vím, že se nekonal žádný soud… musím přehodnotit, zda Potter mluvil pravdu.“
„Rozumím,“ řekla Amelia mírně. „Jen bych si přála, abyste o tom informoval mě nebo kancelář bystrozorů ještě během školního roku. Bradavice se minulý týden rozešly na letní prázdniny. Potter je nejspíš zpátky u svých mudlovských příbuzných a pochybuji, že nám Albus Brumbál sdělí adresu.“
„Možná byli přítomni i další svědkové?“ zeptal se Brian hladce. Nechtěl prozradit, co sám ví.
Kornelius zatleskal a ukázal na Amelii. „Ten vlkodlak? A nějaký další profesor – Snoop?“
„Severus Snape a Remus Lupin,“ poznamenala Amelia. „Moje neteř byla velmi zklamaná, že Lupin odešel z Bradavic; říkala, že byl nejlepším učitelem obrany proti černé magii, jakého kdy měli.“
„S Potterem tam byl také chlapec a dívka, jeho přátelé,“ dodal Kornelius. „Obávám se, že si nepamatuji jejich jména, ale ten chlapec měl zářivě zrzavé vlasy.“
„To bude Weasley. Susan by měla vědět který, protože je ve stejném ročníku,“ řekla Amelia. „Vyžádám si původní spis Siriuse Blacka a okamžitě se do toho pustím.“ Podala pergamen Brianovi zpět. „Možná bychom mezitím, pane ministře, mohli zrušit příkaz k Polibku mozkomora na místě? Pokud je Black potenciálně nevinný, nemůžeme riskovat, že bude popraven bez soudu.“
Kornelius přikývl. „Rozumné opatření, Amelie. Zařiď to okamžitě.“ Naklonil se dopředu. „Amelie, pokud to bude možné, rád bych se vyhnul zapojení Albuse. Zdá se, že přehnaně reaguje na cokoli, co se týká chlapce Pottera, a existují určité důkazy, že by rod Blacků mohl na základě podmínek Potterových závěti požadovat poručnictví nad Potterem.“
Amelia znovu krátce pohlédla na Briana.
Brian přikývl. „Sirius Black byl jmenován možným poručníkem v případě smrti Potterových. Frank a Alice Longbottomovi měli přednost, což tehdy dávalo smysl – byli manželé, usazení a měli vlastní dítě, na rozdíl od Blacka – ale nyní…“
„Přesně tak,“ řekl Kornelius soucitně. „Sotva si mohou Pottera vzít k sobě. Pokud je ale nový lord Black vhodným kandidátem, museli bychom jeho nárok brát vážně.“
„Rozumím,“ řekla Amelia suše, vstala a zamířila ke dveřím. „Budu diskrétní.“
„Informuj pouze mně, Amelie.“ Kornelius počkal, dokud nevyšla ze dveří, a pak se obrátil k Brianovi, který vstal zároveň s Amelií. „Jakmile budu mít nějaké zprávy, budu tě informovat. Prosím, vyřiď lordu Blackovi mou omluvu za ty nesrovnalosti a poděkuj mu, že mě na ně upozornil.“
Brian potřásl Korneliovi rukou. „Vyřídím, Kornelie, a děkuji ti za čas i za snahu záležitost vyřešit. Mám zařídit převod finančních prostředků?“
Kornelius se usmál. „Příspěvek na podporu by byl vítaný.“
Brian odcházel z ministerstva s úsměvem; lord Black bude mít radost.
* * *
Reg vletěl do jídelny, přeletěl nad Remusem a přistál vedle Siriuse. Sirius si otřel ruku o ubrousek a vzal si dopis, který mu sova podávala.
„Lorde Blacku,
Popletal se chytil na návnadu.
Brian.“
„Krátké, výstižné a dobré zprávy.“ Sirius podal pergamen unaveně vypadajícímu Remusovi.
„Myslíš, že Brian ví, že jsi lord Black?“ zeptal se Remus ustaraně. Nezúčastněně šťouchal do ryby na talíři.
„Pravděpodobně,“ odpověděl Sirius vyhýbavě, „ale nezeptá se, aby si zachoval možnost věrohodně tvrdit, že nic nevěděl.“ Ušklíbl se. „Jsem si jistý, že Popletal nemá ani tušení.“
„Naštěstí,“ souhlasil Remus suše.
Objevil se Krátura a položil vedle vlkodlaka dopis, než zase zmizel.
„Výborně, přesměrování pošty přes Gringottovy funguje,“ řekl Remus s úlevou. Všechny ostatní sovy kromě Houkala, Rega a Hedviky měly být přesměrovány do Gringottových, odkud Kráturu upozornili, aby dopisy vyzvedl. Rozložil pergamen a přikývl na Siriuse. „Mám se dostavit k madame Bonesové a podat svědectví o událostech v Bradavicích týkajících se Siriuse Blacka.“ Naklonil hlavu. „Zítra – neztrácí čas.“
„Dobře,“ řekl Sirius, „protože já už jsem ho ztratil až příliš.“
* * *
Amelia se zamračila na nákres na pergamenu před sebou – šlo o rekonstrukci ulice a výbuchu, který měl Sirius Black údajně způsobit, připravenou Nedotknutelnými.
Nedotknutelný poznamenal, že kouzlo, které Black použil, by muselo proletět Pettigrewem, aby zasáhlo přímo za ním. Samozřejmě bylo možné, že kouzlo bylo příliš silné, Pettigrewa zcela zničilo – ačkoli nedostatek fyzických důkazů o jeho smrti, kromě prstu a zakrváceného hábitu, byl zarážející – a teprve potom udeřilo do ulice. Jenže úhly nesouhlasily; místo dopadu naznačovalo, že kouzlo bylo vysláno přímo shora.
Bohužel tu byl ještě jeden drobný problém: Blackova hůlka, kterou Amelia vyzvedla z úschovny důkazů, vykazovala pouze omračovací kouzlo, několik kouzel na zmizení z dohledu a utajení (což dávalo smysl, pokud se skrýval před bystrozory) a jednoduché léčivé kouzlo určené pro kojence (o němž předpokládala, že ho použil na Potterovo dítě). Podle jeho hůlky Black žádný výbuch nezpůsobil.
Nic nedávalo smysl, ale nejpodivnější bylo právě to léčivé kouzlo. Ve výpovědích se předpokládalo, že Black zradil Potterovy a přivedl k nim Voldemorta, načež se Rubeus Hagrid postavil do cesty Blackovu pokusu dorazit dítě. Všichni předpokládali, že Black zpanikařil a předal dítě Hagridovi, aby mohl utéct (ačkoli se zároveň vzdal svého nejlepšího dopravního prostředku). Ale pokud Black dítě vyléčil… pokud mu nechtěl ublížit…
Zaklepání na dveře ji přimělo založit pergamen zpět do spisu a vyzvat prvního svědka, aby vstoupil.
Alastor Moody dokulhal do její kanceláře. Jeho zjizvená tvář se rozzářila, když se na ni usmál, zatímco jeho kouzelné oko prohledávalo místnost a pátralo po skrytých nebezpečích. „Amelie.“
„Alastore. Jak se máš? Užíváš si důchod?“ Amelia mu potřásla rukou a pokynula mu, aby se posadil.
„Albus mě požádal, abych příští rok učil.“ Alastor si odfrkl a těžce dosedl na židli. Ukázal na ni, když se pokusila skrýt bolestivou grimasu. „Udělal jsem přesně to samé. Kdo by chtěl učit školu plnou dětí?“
„I tak jsem si jistá, že bys jim byl dobrým učitelem, Alastore,“ řekla Amelia upřímně. Moody býval jejich nejlepším instruktorem bystrozorů.
„Řekl jsem Albusovi, že je idiot,“ prohlásil Alastor příkře.
„Když už mluvíme o Albusovi, Alastore,“ řekla Amelia přímo, „zbytek tohoto rozhovoru podléhá tvé bystrozorské přísaze. Nesmí se o ničem z toho dozvědět, a pokud zjistím, že něco ví a vytáhl to z tvé hlavy, nechám tvou hlavu narazit na kůl.“
„Rozumím.“ Alastorovi se v jediném zdravém oku zableskla zvědavost. „Znovu vyšetřuješ Blacka?“ Ukázal na spis.
Amelia vydechla a přikývla. „Nedostal soud, Alastore. Oficiálně připravuji případ pro případ, že ho znovu dopadneme.“
Alastor pozvedl obočí. „Tak proto jsi zrušila příkaz k Polibku mozkomora na místě.“ Trochu změnil polohu. „A neoficiálně?“
„Neoficiálně to začíná vypadat, že se stala obrovská chyba,“ řekla Amelia prostě. „Zdá se, že většina důkazů o jeho vině spočívá v tvrzení ‚protože víme, že to udělal‘, které se jen opakuje z druhé ruky.“
Chvíli mlčel a pak si povzdechl. „Takže předpokládám, že chceš můj pohled na věc z pozice hlavního bystrozora, který ho tehdy zatýkal?“
„Prosím.“ Amelia připravila záznamové brko a mávnutím hůlky ho aktivovala.
„Třicátého prvního října 1981 obdržela kancelář bystrozorů zprávu od Albuse Brumbála, že James a Lily Potterovi zemřeli při střetu s Voldemortem. Jejich dítě, Harry Potter, nějakým způsobem přežilo a samotný Voldemort byl mrtvý. Black dorazil na místo až potom, ale zjistil, že Rubeus Hagrid už má dítě v péči na Albusův příkaz. Hagrid tam Blacka nechal a Black mu zapůjčil svou motorku. V době, kdy nám Albus podával zprávu, bylo dítě v Bradavicích, kde dostávalo lékařskou péči, zatímco Albus hledal bezpečné místo, kam ho umístit – poslal Minervu McGonagallovou, aby obhlédla nějaký mudlovský dům.“
Alastor události vylíčil svižně. „Věděl jsem, že Potterovi byli chráněni Fidéliovým zaklínadlem, a stejně jako Albus jsem věřil, že Black byl jejich Strážcem tajemství a musel je zradit. Albus potvrdil, že Fidéliovo zaklínadlo přestalo fungovat, takže jsem vzal tým do Godrikova dolu a ověřil, že základní skutečnosti odpovídají tomu, co nám bylo oznámeno. Nechal jsem muže, aby hlídali těla a dům před vykradači a zvědavci, zatímco další skupina z nás, včetně týmu kouzelníků z Blackova vlastního oddělení, sledovala jeho stopu přemisťování.“
Amelia přikývla. „A potom?“
„Ta stopa byla zvláštní,“ řekl Alastor. „Black ji sice trochu maskoval, aby nás zdržel, ale ne tolik, aby nás úplně svedl z cesty. Používal techniky typické pro tajné operace kouzelníků, kteří pracují v utajení a potřebují působit dojmem, že zahlazují své stopy, a přitom jich ve skutečnosti nechávají dost na to, aby je bylo možné sledovat. A nemířil na kontinent, což by pro něj byla nejlogičtější úniková cesta.“ Povzdechl si. „Když jsme ho konečně dostihli, z Pettigrewa zbyl prst, ulice byla plná mrtvých mudlů a Black klečel na kolenou a hystericky se smál. Zatkli jsme ho, odebrali mu hůlku a zavřeli ho do cely – byl příliš mimo, než abychom ho mohli vyslýchat. Crouch odmítl zavolat léčitele.“
„Poznamenal jsi, že Black trpěl šokem?“ zeptala se Amelia.
„A otřesem mozku, pohmožděninami a řadou řezných ran a odřenin. Na hlavě měl bouli velkou jako grapefruit. Ošetřil jsem, co se dalo, ale byl hysterický, jednu chvíli se smál a vzápětí plakal,“ řekl Alastor úsečně. „Odešel jsem domů, druhý den ráno se vrátil a zjistil, že ho přes noc na Crouchův příkaz převezli do Azkabanu. Sepsal jsem zprávu a Crouch mě ještě před koncem dne poslal znovu na lov Smrtijedů. Vzpomínáš si na tu dobu, Amelie, na oddělení panoval chaos. Přiznávám, že jsem na Blacka zapomněl a jednoduše předpokládal, že někdy proběhl soud, byl uznán vinným a poslán zpátky do Azkabanu.“
„Myslím, že to předpokládali všichni.“ Amelia netrpělivě poklepávala prsty na spis. „Když se na to podíváš zpětně, Alastore, co si o tom myslíš?“
„Nikdy mi nedávalo smysl, že by Black zradil Potterovy,“ odpověděl Alastor po dlouhém mlčení. „James Potter a Sirius Black byli skvělí partneři už během výcviku kouzelníků pro zásahové operace, který jsme tehdy absolvovali. Představa, že by jeden zradil druhého, byla nemyslitelná. Když Black při zatýkání zamumlal, že je to jeho vina, znělo mi to, jako by přebíral odpovědnost za plán, který se pokazil – slyšel jsem ho říct totéž stejným tónem, když jsme přišli o muže během mise, kterou vedl.“
„Black byl skvělý zásahový kouzelník,“ vzpomněla si Amelia. Osobně ho příliš neznala – byla tehdy zkušenou bystrozorkou s vlastním týmem a vlastními misemi –, ale o něm a Potterovi se mluvilo s obdivem.
„Byl sakra skvělý,“ prohlásil Alastor přímo. „A počet úspěšně zneškodněných protivníků měl mimořádný.“ Zabodl prst do jejího stolu. „Kdyby se mě někdo zeptal, kdo ze všech lidí nejméně pravděpodobně patří ke Smrtijedům, odpověděl bych Black: zneškodnil jich příliš mnoho na to, aby byl jedním z nich. Způsob, jakým zabil Pettigrewa, nedával žádný smysl, protože Black byl dost schopný na to, aby ho čistě zasáhl, aniž by vyhodil do povětří celou ulici.“ Povzdechl si. „Moje první teorie ohledně Blackovy zrady byla kletba Imperius. Že když se probral, zešílel žalem a nedokázal jasně uvažovat. Když ho Pettigrew dostihl, nevěděl, co dělá, a zaútočil na něj. Bylo to jediné vysvětlení, které mi dávalo smysl.“
Amelia o tom přemýšlela. Byla to věrohodná teorie – vysvětlovala Blackovo jednání s dítětem, ale ne absenci výbušného kouzla – a pokud by byla pravdivá, znamenalo by to, že Black patří na zabezpečené oddělení u svatého Munga, nikoli do Azkabanu.
„Samozřejmě moje teorie nevysvětluje, proč Pettigrew šel po Blackovi sám od sebe,“ pokračoval Alastor. „Párkrát jsem se s ním setkal a byl to hodný kluk, ale nikdy mi nepřipadal jako typ, který by se vydal mstít: Black ano; Pettigrew ne.“
Amelia se rychle rozhodla a zastavila brko. „Alastore, objevily se nové důkazy týkající se Blacka v souvislosti s nedávnými událostmi v Bradavicích. Zdá se, že Pettigrew by mohl být naživu. Chtěla bych, abys byl přítomen, až budu vyslýchat svědky, ale zneviditelněný. Mají dorazit za hodinu.“
Alastor souhlasil. Prošli si těch několik málo důkazů, které měli, a Alastor byl stejně znepokojený nálezem hůlky a forenzními důkazy jako Amelia. Když se blížil čas výslechů, usadil se stranou, zneviditelnil se a obklopil se umlčovacím kouzlem.
Remus Lupin dorazil o pět minut dříve a Amelia ho pustila dovnitř. Všimla si jeho nového, byť prostého oblečení, jizev způsobených jeho lykantropií a příjemného vystupování. Podala mu ruku, vysvětlila mu postup, nechala ho složit přísahu mlčenlivosti a nastavila záznamové brko.
„Pane Lupine, byl jste předvolán, abyste dnes podal svědectví v případu Siriuse Blacka ohledně událostí v Bradavicích. Ráda bych se zaměřila především na noc, kdy byl Black dopaden a uprchl,“ začala Amelia. Pokynula mu, aby pokračoval.
„Byla noc úplňku a já byl ve své kanceláři, když jsem náhodou pohlédl na mapu Bradavic, kterou jsme s několika přáteli vytvořili během studia.“
„Přáteli?“ zeptala se Amelia.
Lupinovi zacukaly koutky. „James Potter, Sirius Black a Peter Pettigrew.“
Amelia netušila, že je znal, ale byla o dobrých dvacet let starší než Potter a Black a Lupin nikdy nenastoupil do jejich oddělení. Pomalu přikývla. „Náhodou jste se podíval na mapu?“
„Mapa je očarovaná tak, aby zobrazovala každého jednotlivce a jeho polohu ve škole i na okolních pozemcích. Všiml jsem si, že Sirius i Peter jsou na mapě velmi blízko Harryho – Harryho Pottera – a jeho přátel.“ Lupin se lehce zachvěl. „Šokovalo mě, že vidím Petera, protože jsem stejně jako všichni ostatní věřil, že je mrtvý.“
„Vaše svědectví tedy zní, že je naživu?“ zeptala se Amelia důrazně.
„To si pište, že je naživu,“ zavrčel Lupin. „Okamžitě mi došlo, že Sirius není vinen jeho vraždou, a pokud nebyl vinen Peterovou vraždou, pak…“
Amelia chápavě sklonila hlavu. „Začal jste pochybovat, zda byl také vinen vraždou Potterových?“
Lupin krátce přikývl. „Ano, a také mě zajímalo, proč Peter cítil potřebu lhát o tom, že stále žije. Rozběhl jsem se k Chroptící chýši, abych konfrontoval Petera a Siriuse.“ Zvedl sklenici vody, kterou mu Amelia nabídla, a napil se. „Když jsem tam dorazil, Peter byl stále ve své krysí podobě…“
„Je zvěromág?“ přerušila ho Amelia.
„Ano, a celé roky žil jako domácí krysa Weasleyových.“ Lupin se zhluboka nadechl a očividně se snažil ovládnout svůj hněv. „Objevil se Severus Snape a, no, Severus měl se mnou, Siriusem i Jamesem dlouhodobě špatné vztahy; byl odhodlaný Siriuse zajmout a jeho chování děti vyděsilo. Jejich odzbrojovací kouzla se zvrtla a Snape byl sražen do bezvědomí. Nakonec jsme se postavili Peterovi a pravda vyšla najevo: Strážcem tajemství byl Peter. Věděl, že Sirius zjistil, že zradil Jamese a Lily, a proto ho nastražil do pasti. Peter si sám uřízl prst a vyhodil do povětří plynové potrubí v mudlovské ulici. Okamžitě se proměnil v krysu, aby výbuch přežil, a zmizel v kanalizaci.“
„Co se stalo potom?“ pobídla ho Amelia, když zmlkl.
„Svázali jsme Petera a vydali jsme se zpátky ke škole, jenže jsem zapomněl na měsíc, a jakmile jsem vyšel ven…“ Lupin se zašklebil. „Sirius mě dokázal zahnat a zabránit mi, abych někomu ublížil. Byla to z mé strany naprostá nedbalost.“
„Ale neúmyslná,“ poznamenala Amelia. „Budu muset incident zaznamenat do vašeho úředního registračního spisu, protože toto svědectví bude veřejně dostupné, ale také uvedu, že mi bylo uspokojivě vysvětleno, co se stalo, a že jste byl zproštěn podezření z úmyslného ublížení.“
„Děkuji,“ řekl Lupin poněkud rozpačitě.
„Pokračujte, prosím,“ pobídla ho Amelia.
„No, přesně nevím, co se stalo potom, protože jsem byl ve vlkodlačí podobě, ale bylo mi řečeno, že Peter utekl.“ Těžce si povzdechl. „Druhý den ráno jsem se probudil a dozvěděl se, že Sirius uprchl a že ministr odmítl uvěřit v jeho nevinu, dokud nebude mít Petera, který by ji potvrdil.“ Odmlčel se. „Byl jsem… jsem z toho zdrcený; byla to moje vina, že Peter utekl, a pomyšlení, že Sirius byl celou dobu nevinný a strávil roky zavřený v Azkabanu…“ Prudce zvedl hlavu a pevně se na Amelii podíval. „Jsem ochoten podstoupit výslech s veritasérem, abych své svědectví potvrdil, a mohu vám poskytnout vzpomínku, pokud máte myslánku.“
„Děkuji, zatím to nebude nutné,“ odpověděla Amelia tiše. „Byl jste od svého odchodu z Bradavic v kontaktu se Siriusem Blackem?“
Lupin sáhl do hábitu a vytáhl kus pergamenu. Podal jí ho. Byl prázdný. Amelia se na něj tázavě podívala.
„Klepněte na něj hůlkou a řekněte: ‚Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.‘“ Lupin se snažil potlačit úsměv.
Amelia se řídila jeho pokyny. Na stránce se objevilo několik krátkých slov; Black byl někde na slunném a bezpečném místě. Chtěl, aby Lupin dohlížel na Harryho. Mávla nad pergamenem hůlkou, ale její detekční kouzla, která měla odhalit sledovací kouzla, nic neukázala: Sirius Black odvedl dobrou práci při skrývání své stopy. Položila pergamen a pozorně si Lupina prohlédla. „Budu si to muset nechat.“
„To jsem si myslel.“
Natáhla se a zastavila brko. „Děkuji vám za svědectví,“ řekla. „Pokud vás Sirius Black znovu kontaktuje, prosím, řekněte mu, že vyšetřujeme původní případ, a pokud se sám přihlásí, zajistíme mu spravedlivé zacházení. Příkaz k Polibku mozkomora na místě byl zrušen.“
„Musím přiznat, že mě překvapuje, že vůbec něco vyšetřujete,“ řekl Lupin. „Podle toho, co mi bylo řečeno, byl ministr přesvědčený, že Snapeova verze událostí je jediná, na které záleží.“
„Objevily se nové důkazy, které přiměly ministra změnit názor,“ odpověděla Amelia hladce. „Proto probíhají výslechy.“
„Budete vyslýchat Harryho a jeho přátele?“ zeptal se Lupin, když vstal. „A předpokládám, že i Severuse?“
„Slečna Grangerová a pan Weasley mají přijít k výslechu dnes odpoledne a rozhodla jsem se nejprve vyslechnout vás všechny a teprve potom předvolat profesora Snapea,“ řekla Amelia. Susanino vyprávění školních drbů o tom, co se stalo, naznačovalo rozkol mezi Snapem a ostatními svědky. Navíc bylo veřejně známo, že Snape byl špionem Albuse Brumbála mezi Smrtijedy, a Amelia se obávala, že pokud ho kontaktuje, Brumbál se o vyšetřování dozví a začne do něj strkat nos. Harry však… „Bohužel nemám adresu pana Pottera, protože tyto informace Brumbál poskytuje pouze těm, kteří je nezbytně potřebují znát.“
„Mám tu adresu, pokud ji chcete,“ řekl Lupin a ukázal na pergamen. Amelia mu nabídla brk. Napsal adresu. „Doporučil bych vám napsat nebo zavolat mudlovským způsobem a domluvit vhodný čas, protože Harryho příbuzní kouzelnický svět hluboce nesnášejí.“ Mávnutím hůlky pergamen očaroval. „Teď si ho můžete přečíst pouze vy. Souhlasím s Albusem v tom, že Harryho pobyt má znát jen ten, kdo to skutečně potřebuje, ale Harry by chtěl Siriusovi pomoct.“
„Předpokládám, že vám Brumbál předal kontaktní údaje jako starému rodinnému příteli?“ poznamenala Amelia a přemýšlela o jeho radě týkající se Harryho rodiny a o tom, co vypovídala o chlapcově domácím prostředí.
Lupin zavrtěl hlavou. „Albus mi odmítl přístup k němu – jsem si jistý, že kvůli Harryho bezpečí. Ale znám jméno Petunie, samozřejmě jsem ji poznal díky Lily. Není těžké ji najít v mudlovských adresářích.“
Amelia zavrtěla hlavou a snažila se tomu porozumět. „Rozumím.“
Vstala a doprovodila ho ke dveřím. Podala mu ruku a nepustila ji, když ji chtěl stáhnout. „Moje neteř byla velmi zklamaná, když jste odešel z Bradavic. Doufám, že jste si našel nové místo?“
„Ano, ale pracovní přísaha mi brání říct cokoli dalšího,“ odpověděl Lupin bez zaváhání.
Amelii to zaujalo, ale nechala ho odejít. Právě chtěla zavřít dveře, když uviděla Arthura Weasleyho, jak jde chodbou se svým synem. Počkala na ně a uvedla je dovnitř.
Vyprávění Rona Weasleyho poskytlo další souvislosti k tomu, jak se všichni dostali do Chroptící chýše – Black ho přepadl – a jak nakonec skončili na ošetřovně – útok mozkomorů byl sám o sobě děsivým příběhem. Zároveň však potvrdilo hlavní část svědectví Remuse Lupina: Peter Pettigrew celé roky žil jako krysa u Weasleyových; byl naživu a za smrt Potterových i mudlů byl odpovědný on, nikoli Black.
Arthur po chlapcově vyprávění zbledl a jeho pihy na tváři ostře vystoupily. Po celou dobu měl v tichém otcovském gestu ruku položenou na Ronaldově rameni.
„Znamená to, že bude Sirius propuštěn?“ zeptal se Ron na konci výslechu.
„Prověřujeme všechny důkazy,“ odpověděla Amelia laskavě. „Mezitím pamatujte, že je to důvěrné a nesmíte o tom s nikým mluvit, ani se svými přáteli, ani s ředitelem.“ Podívala se na Arthura. „Chcete vznést obvinění proti Blackovi za napadení Ronalda?“
„Ne!“ vykřikl Ron. Zrudl, když jeho otec pozvedl obočí. „Sirius šel po té kryse, ne po mně! Prosím, tati, Harry mi to nikdy neodpustí a…“ Vrhl na Amelii pohled a naklonil se k otci, aby mu něco zašeptal do ucha.
Amelia pochopila smysl jeho slov i přes snahu mluvit potichu: Sirius byl Harryho kmotrem a mohl ho dostat od těch hrozných Dursleyových.
Arthur se na svého syna vážně zadíval. Povzdechl si a lehce zavrtěl hlavou směrem k Amelii. „Protože mu nechtěl ublížit, odmítnu. A kromě toho si myslím, že si už vytrpěl dost, pokud strávil dvanáct let v Azkabanu jako nevinný člověk. Je to všechno, Amelie?“
Přikývla a Arthur pobídl Rona, aby vstal. Amelia usoudila, že bude zajímavé vidět, jak Harry Potter žije a kdo jsou jeho příbuzní. Sotva dokončila mudlovský dopis, v němž Dursleyovým oznamovala svou plánovanou návštěvu, a zařídila, aby ho její sekretářka odeslala, když dorazili Grangerovi.
Svědectví Hermiony Grangerové bylo nejpodrobnější. Potvrdila vše, co řekli ostatní, a přidala obrovské množství detailů, které svědčily o její fotografické paměti. Také vyjádřila naději, že bude Sirius očištěn, kvůli Harrymu.
Bylo už pozdě, když odešli. Alastor zrušil kouzlo zneviditelnění a znovu se posadil naproti ní. Amelia si nechala přinést čaj. Nalila Alastorovi jeho černý čaj bez cukru a sama se posadila se svým černým čajem s trochou citronu.
„Co si o tom myslíš, Alastore?“
„Tak především: jejich vyprávění o Blackovi a Pettigrewovi v osmdesátém prvním roce dává smysl vzhledem k důkazům,“ prohlásil Alastor. „Black nebyl Strážcem tajemství, takže Potterovy nezradil, a dítě předal Hagridovi, protože mu nikdy nechtěl ublížit. Šel po Peterovi, protože věděl, že ho pravděpodobně budeme sledovat, a proto nám zanechával stopu. Na Pettigrewa nikdy nevystřelil, takže se na jeho hůlce nezaznamenalo žádné kouzlo. Pettigrew si uřízl prst a unikl, což vysvětluje, proč jsme nenašli žádné stopy po zbytku jeho těla.“ Těžce si povzdechl. „Lupin je dobrý svědek. Tehdy jsem se s ním několikrát setkal a vždycky to byl ten nejvážnější z nich. Mám pocit, že jsem Blackovi hodně ublížil tím, že jsem po jeho odeslání do Azkabanu jeho případ dál neprověřoval.“
„Ty jsi nebyl jedním z těch, kteří podepsali příkaz k jeho uvěznění, Alastore,“ připomněla mu Amelia. „Za to mohou Bagnoldová a Crouch. Brumbál byl vrchním předsedou Starostolce a také měl zkontrolovat, zda se konal soud. Vina se rozdělí mezi spoustu lidí.“
Alastor se zašklebil. „Na obranu všech musím říct, že to byla chaotická doba.“
„Víc mě znepokojuje naprosté nedodržování postupů v Bradavicích před několika týdny,“ přiznala Amelia. „Kornelius mě nepřekvapuje, ale…“
„Ale proč Brumbál neposkytl Blackovi osobní ochranu? Jako vrchní předseda Starostolce má pravomoc přehlasovat ministra, pokud jde o takovou záležitost.“ Alastor se hluboce zamračil. „Člověka to nutí přemýšlet, že? Brumbál byl tím, kdo vypovídal, že Sirius byl Strážcem tajemství; v době, kdy k tomu všemu došlo, stál v čele Starostolce. Měl důvod to utajit.“
Amelia věděla, že Alastor dokáže být paranoidní i vůči starým přátelům. „Možná měl něco společného s jeho útěkem,“ zamyslela se nahlas.
„Možná.“
Amelia přikývla. Na tom, jak se Blackovi podařilo uprchnout, něco nesedělo, ale příliš ji to netrápilo, protože pokud by se mu to nepodařilo, všechno nasvědčovalo tomu, že by byl nevinný muž políben mozkomorem.
„Nejsem si jistá, jestli vůbec potřebuji Potterovo svědectví,“ přiznala Amelia, „i když by bylo dobré mít vše kompletní.“
„A chceš se podívat, jak chlapec žije,“ řekl Alastor přímo. „Já bych to chtěl taky, protože čarodějka z mudlovské rodiny a syn největšího zastánce mudlů na ministerstvu naznačují, že by dali přednost tomu, aby Chlapec, který přežil, byl odebrán svým mudlovským příbuzným a žil s mužem, který je mu naprosto cizí.“
Amelia přikývla. Měla obavy a nemohla je popřít, zvlášť když Weasleyho a Grangerové poznámky navazovaly na Lupinovo vyprávění o tom, jak Dursleyovi nenávidí kouzelnický svět. „Chtěla bych, abys se mnou pozítří šel, Alastore. Pokud tam budou nějaké problémy, budu potřebovat nezávislého svědka.“
Alastor přikývl. „Mám čas.“ Zkoumavě se na ni podíval. „Prohlásíš Blacka za nevinného?“
„V ideálním případě bych chtěla jeho svědectví pod veritasérem.“
„Nebo Pettigrewovo.“
„Nebo Pettigrewovo,“ povzdechla si Amelia. „Z pohledu obžaloby nemohu Blacka obvinit ze zabití Pettigrewa a mudlů: jeho hůlka potvrzuje, že neprovedl žádné výbušné kouzlo, Pettigrewovo tělo chybí, a přestože ho svědecké výpovědi umisťují na místo činu a potvrzují, že seslal kouzlo, nic nedokazuje, že Black skutečně způsobil výbuch. Na druhou stranu představa, že výbuch způsobil Pettigrew a nějakým způsobem unikl, aby mohl obvinit Blacka, odpovídá důkazům, které máme – umístění výbuchu, jedinému prstu a tomu, že Pettigrew před mudly vykřikl své obvinění, čímž porušil zákon o utajení.“
„Zbývá tedy zrada Potterových, která vedla k jejich smrti,“ řekl Alastor.
„A ta se opírá výhradně o svědectví z druhé ruky, že Black byl Strážcem tajemství. Nejsilnější výpověď pochází od Brumbála,“ poklepala na spis, „protože uvádí, že mu James Potter řekl, že Strážcem tajemství bude Black, a že Brumbál seslal původní Fidéliovo zaklínadlo, které ho do této role ustanovilo.“
„Ale ta Grangerová velmi dobře popsala, jak Black a Pettigrew tajně provedli výměnu, a že se všichni dohodli, že budou ostatním tvrdit, že Strážcem je Black, aby odvedli pozornost od skutečného Strážce… to vyvolává důvodné pochybnosti,“ řekl Alastor moudře.
„Já vím, a dobrý obhájce, jako je Brian Cutter, by obžalobu roztrhal na kusy během několika okamžiků,“ řekla Amelia. „Upřímně mohu našemu váženému ministrovi sdělit, že těch několik málo důkazů proti Blackovi je nepřímých a u soudu neobstojí; pokud by všichni posuzovali důkazy spravedlivě, Black by nikdy nebyl odsouzen.“
„To ale není totéž jako ho očistit,“ poznamenal Alastor suše.
Amelia pokrčila rameny. „To bude na Korneliovi. Přiznejme si však, že pokud Chlapec, který přežil, oficiálně prohlásí, že věří, že Black nebyl Strážcem tajemství, většině lidí to bude víc než stačit.“
Remus vystoupil z krbu a Sirius ho málem srazil na zem, jak se k němu úzkostlivě vrhl. Remus už poněkolikáté přemýšlel o podobnosti mezi Siriusem a Tichošlápkem a napadlo ho, jestli by na Siriuse neplatilo přetáhnout ho přes čenich srolovanými novinami.
„Tak co?“ naléhal Sirius.
„Zdálo se, že mě skutečně bere vážně,“ přiznal Remus opatrně. „Když jsem odcházel, zahlédl jsem Ronalda Weasleyho a byl tam i Moody.“ Když ho vedl z přijímací místnosti do Siriusovy pracovny, dodal: „Byl zneviditelněný a stál v koutě, ale cítil jsem ho.“
Sirius předvedl malý vítězný taneček přes knihovnu až do pracovny.
Remus chvíli zvažoval, zda má Siriusovi říct o poznámce, která se objeví v jeho registračním spisu vlkodlaka, ale nakonec se rozhodl, že ne. Sirius by se cítil provinile, a přitom to nebyla skutečně jeho vina – Remus byl ten, kdo zapomněl užít svůj vlkodlačí lektvar.
„Dal jsem jí také Harryho adresu.“
„Nechápu, jak by to mohlo nějak ovlivnit moje šance získat ho do péče,“ postěžoval si Sirius. Nechtěl riskovat, že ohrozí Harryho utajené bydliště.
Remus ho šťouchl do paže. „Věř mi, že to bude mít význam.“
„Tak tedy v tomto duchu optimismu,“ Sirius ho přitáhl ke stolu, „pojď mi pomoct vybrat dům.“
„Uvědomuješ si, že převod mudlovské nemovitosti trvá déle než měsíc?“ namítl Remus podrážděně.
„Mudlovské aukce, Náměsíčníku, jsou úžasná věc, nemluvě o tom, že peníze dokážou divy – alespoň v případě domu, který Brian zařizuje pro Dursleyovy,“ opáčil Sirius.
Remus se na něj podezřívavě podíval. „Použil k tomu kouzla, že?“
Sirius pokrčil rameny. „Na nic se neptám…“
„A on ti nelže,“ povzdechl si Remus, ale pustil se do vybírání domu pro Harryho s návalem štěstí, jaký už dlouho nezažil.
* * *
Mudlovský dům vypadal úhledně a spořádaně, s pěknou předzahrádkou plnou růží. Nebyl to typ místa, kde by si Amelia představovala, že bude žít poslední potomek rodu Potterů, natož Chlapec, který přežil. Zajímalo by ji, proč nebylo využito žádné z potterovských sídel, nebýt působivé soustavy pokrevních ochranných kouzel obklopujících dům, která zpívala magií Lily Potterové, a dalších ochranných kouzel od Brumbála. Vysvětlovalo to, proč Brumbál umístil Pottera k jeho tetě, a Amelia vždy chápala, proč se adresa měla sdělovat jen těm, kteří ji potřebovali znát, ale nevysvětlovalo to, proč neexistovaly žádné záznamy o návštěvách, které by potvrzovaly, že je dítě v bezpečí.
Alastor jí vyprávěl, že přijal preventivní opatření a při rozhovoru s Brumbálem o nabídce práce v Bradavicích mu předchozího dne „nabídl“, že ochranná kouzla zkontroluje. Brumbál odmítl, ale jak Alastor Amelii vysvětlil, jeho starý přítel by se nedivil, kdyby ho Alastor ignoroval, vypátral adresu a stejně svou nabídku uskutečnil. Poskytovalo jim to skvělé krytí pro jejich návštěvu, kdyby měl Brumbál nějaký způsob, jak dům sledovat, který Alastor nedokázal odhalit.
Amelia sklopila pohled ke svému elegantnímu hnědému kalhotovému kostýmku a přikývla na Alastora, který si skutečně dal tu práci a přeměnil své obvyklé oblečení na špatně padnoucí mudlovský oblek a baloňák; jeho kouzelné oko bylo začarováno tak, aby před mudly vypadalo normálně.
Zazvonil a oba slyšeli, jak se zvuk rozléhá domem. O několik okamžiků později otevřela Petunie Dursleyová dveře.
Amelia zamrkala. Jakákoli podoba, kterou očekávala mezi Lily Potterovou a její sestrou, okamžitě zmizela; brunetka s koňským obličejem před ní by snad mohla být považována za pohlednou, kdyby se zbavila svého povýšeného postoje a kyselého výrazu. „Petunie Dursleyová? Jsem Amelia Bonesová z Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Poslala jsem vám dopis…“
„Ano, dostala jsem ho,“ odfrkla si Dursleyová. Přelétla je pohledem a nakoukla za ně, jako by se chtěla ujistit, že si jich sousedé všimli. „Raději pojďte dál.“
Vnitřek domu nebyl velký, ale byl přiměřený a rozhodně ne příliš malý. Amelia si všimla, jak Dursleyová vrhla rychlý pohled na skříňku pod schody, když je vedla do prostorného obývacího pokoje. Nábytek byl dobře udržovaný, přestože na prohýbající se pohovce a křeslech bylo vidět známky stáří. Všude visely fotografie buclatého blonďatého chlapce v různém věku; nechyběly ani snímky Dursleyové a obézního muže, který musel být jejím manželem. Nebyla tu žádná fotografie jejich slavného synovce ani jeho rodičů a podezření, která Amelia získala při výsleších Harryho přátel, se vrátila desetinásobně silnější.
„Harry je venku na zahradě a dělá své povinnosti. Přivedu ho,“ oznámila Dursleyová a odešla dřív, než stačili cokoli říct.
Amelia si s Alastorem vyměnila pohled ve stylu tohle nevypadá dobře. Zůstali potichu a zanedlouho se ozvaly kroky, které oznamovaly příchod někoho do místnosti, a Amelia se soustředila na svůj první pohled zblízka na Chlapce, který přežil.
Jak jí bylo řečeno, rysy obličeje měl jako zmenšený James Potter, ale oči měl zářivě zelené. Vlasy měl jako tmavou hřívu a ofinu staženou přes svou pověstnou jizvu. Oblečení měl otrhané; příliš velké tričko a kraťasy, které na jeho drobnou postavu byly až moc volné – oblečení po někom jiném, usoudila Amelia, ale Dursleyová je nejspíš chtěla vydávat za pracovní oděv na zahradu, a proto byl Potter venku, přestože Dursleyová věděla, že přijdou, aby ho vyslechli. Na nohou nic neměl; boty, které obvykle nosil, pravděpodobně nechal u zadních dveří. Ruce měl mokré, zarudlé a poškrábané; nad horním rtem se mu leskla vrstva těžce vydřeného potu; sotva dostal čas se očistit.
Dursleyová se na všechny zamračila. „Mám schůzky, které musím stihnout. Náš syn je dnes celý den pryč, ale manžel bude doma za čtyři hodiny. Postarejte se, abyste do té doby byli všichni pryč.“
Amelia při tom ostrém tónu ztuhla a s úžasem sledovala, jak Dursleyová spěšně odešla z místnosti; její odchod podtrhlo tiché bouchnutí vchodových dveří. Jaký poručník nechá třináctiletého chlapce samotného, aby ho vyslýchali příslušníci zákona?
Otočila se zpět a spatřila, jak Potter nervózně polyká, a povzbudivě se na něj usmála. „Především tě chci ujistit, že nejsi v žádném průšvihu. Jsem ředitelka Amelia Bonesová, pane Pottere, a tohle je můj bývalý kolega Alastor Moody. Vysvětlila ti teta, proč jsme dnes přišli?“
„Jen že jste policie a chcete si se mnou promluvit,“ odpověděl Potter zdvořile. V očích mu zajiskřila zvědavost, když z něj opadly obavy, že se dostal do potíží.
„Jsem tedy vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů na ministerstvu,“ vysvětlila Amelia, „pod který spadá i oddělení bystrozorů, což je kouzelnická obdoba mudlovské policie.“ Ukázala na Alastora, který mlčel. „Oba jsme kdysi byli bystrozory. Alastor tady pracoval s tvým otcem, který byl zásahový bystrozor, což je zvláštní druh policisty, ale Alastor už je v důchodu a já se v těchto dnech zabývám hlavně stíháním a snažím se, aby mi vycházely rozpočty.“
Potterovi se rozzářila tvář. „Můj táta byl zásahový bystrozor?“
„Ano, a velmi dobrý, dokud nezemřel tvůj dědeček a on nemusel převzít rodinná panství,“ řekl Alastor stroze, zatímco Amelia vstřebávala skutečnost, že Potter neznal otcovo povolání. „Možná ti po našem rozhovoru můžeme povyprávět pár historek.“
Potter se na ně šťastně zazubil.
Alastor na něj netrpělivě pokynul. „Kde máš hůlku, chlapče?“
„Nahoře ve svém pokoji.“ Ukázal nahoru.
„Měl bys ji mít pořád u sebe,“ napomenul ho Alastor rázně.
Potter zrudl. „Můj strýc… on… nemají rádi kouzelné věci.“
Bylo zřejmé, že se stydí, a Amelii ho bylo líto; případy týrání se jí vždycky dotýkaly. Přála si, aby ji napadlo vzít s sebou nějakého mladého bystrozora.
„Hmph.“ Alastor si odfrkl. „Amelie, zřídíš dole ochranná kouzla proti odposlechu, zatímco já zajistím zbytek domu?“
Jinými slovy, měla důkladně prohledat přízemí a hledat důkazy o špatném zacházení, zatímco on se postará o patro. Prudce přikývla.
„Když použijete kouzla, nedostanu se do potíží?“ zeptal se Harry. „Jednou tu domácí skřítek někoho použil kouzla, aby mě vyhodili ze školy, a dostal jsem varování.“
Amelia se zamračila. To vysvětlovalo přestupek za použití magie nezletilým, který našla v jeho spise; postará se, aby byl záznam vymazán. „Naše kouzla se nebudou registrovat jako magie nezletilého, Harry, ale kdyby s tím byly nějaké potíže, postarám se o ně.“
„Tak nás, chlapče, zaveď nahoru.“ Alastor chlapce vyprovodil a Amelia okamžitě sáhla do tašky, připravila si brk a začala sesílat skenovací kouzlo, jehož výsledky se automaticky zapisovaly na pergamen.
Vyšla do haly a nahlédla do skříňky, která Dursleyovou tolik znepokojila; ten pohled jí udělal zle. Byla tam hromada odloženého mudlovského sportovního vybavení a úklidových pomůcek, ale za nimi se nacházela dětská matrace se skvrnami a stará zalepená cedulka s nápisem Harryho pokoj. Zavřela dveře a zamířila do kuchyně.
Ta byla dokonale čistá; povrchy se leskly a podlaha se třpytila. Amelia rychle nahlédla do úhledné zadní zahrady – na zadním schodu ležely ošuntělé tenisky, které podle ní patřily Potterovi, spolu se zahradním náčiním, ale žádné rukavice, které by Potterovi chránily ruce, tam nebyly.





Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Kliknutím na Ďakujem odošlete zjednodušený komentár - je to info, že ste si článok prečítali a našu prácu si vážite. Aj takto nás môžete motivovať k ďalším prekladom.