Menu

Pobertův plán | Překlad

PP 04

Pobertův plán | Překlad
majka0007 nám napsal(a):

 


Vrátila se do obývacího pokoje a zamračeně si přečetla pergamen s výsledky z patra, které Alastor nasměroval na její brk. Žaludek se jí zvedal z toho dlouhého seznamu. Zavolala svého domácího skřítka a nechala ho přinést čaj, sendviče, koláčky a dort. Pergamen uklidila právě ve chvíli, kdy se Alastor s Potterem vrátili do místnosti. Potterovi se při pohledu na jídlo rozšířily oči.

„Doufám, že ti to nevadí, ale napadlo mě, že by odpolední čaj mohl celé tohle trochu usnadnit.“ Ukázala mu na pohovku a on si na ni opatrně sedl.

Alastor se posadil vedle něj.

„Tak tedy, pane Pottere, jako nezletilý bys měl mít při tomhle rozhovoru přítomného poručníka. Protože Alastor znal tvého otce, dovolíš mu, aby ho zastoupil?“

Potter tázavě pohlédl na Alastora.

„Bude mi potěšením,“ řekl Alastor drsně.

Potter přikývl. „Dobře.“ Znovu se podíval na Amelii. „A jsem Harry; prostě Harry.“

Amelia se na něj usmála. „Nejdřív bychom měli složit přísahu, Harry, co říkáš?“

„Přísahu?“

„Všechna probíhající vyšetřování vyžadují přísahu, aby se informace nedostaly ven dřív, než budou oficiálně zveřejněny. Zároveň to brání svědkům, aby se mezi sebou domlouvali,“ vysvětlil mu Alastor. „Máš pro toho chlapce písemné znění?“

Amelia otevřela tašku a vytáhla vytištěnou kopii přísahy. „Tady máš, Harry.“

Harry si pergamen přečetl. „Na co se mě chcete ptát? Co vyšetřujete?“

„Siriuse Blacka,“ odpověděla Amelia přímo. „Konkrétně to, co se stalo v noci, kdy utekl z Bradavic.“

Jeho oči zalétly k jejím a ona v nich na okamžik zachytila plnou tíhu obav, strachu a naděje, než sklopil zrak a obrátil se k Alastorovi, aby se ujistil, že má přísahu složit. Alastor přikývl a Harry vzal brk a rychle, bez okolků, se podepsal.

„Dobře. Čaj?“ Amelia mu nalila šálek, položila sendviče na talíř a mávnutím hůlky mu všechno podala.

Pustil se do jednoduchého jídla a jedl rychle a účelně, jako by byl zvyklý spěchat. Věděla, že ho v minulosti připravovali o jídlo; zavírali ho a dávali mu sotva co k snědku. Podala mu další talíř se sendviči a požádala ho, aby vlastními slovy popsal, co se stalo.

Jeho svědectví se shodovalo s výpověďmi ostatních, ale poslouchalo se nejbolestněji; osobní rovina byla příliš silná, než aby ji šlo přehlédnout – Pettigrew zradil Harryho rodiče a zapříčinil jejich smrt, Black byl Harryho kmotr. Hrůza z útoku mozkomorů Amelii roztřásla a soucítila s Harrym, když vyjádřil zděšení a frustraci nad tím, že ministr mu zpočátku odmítl uvěřit…

Nakonec k ní zvedl pohled a v zelených očích mu znovu zajiskřila zvědavost. „Můžu se zeptat, proč ministr změnil názor?“

„Zjistil, že tvůj kmotr nikdy neměl soudní proces,“ odpověděla Amelia upřímně. „Otřáslo to jeho přesvědčením, že je Black vinen, a proto mě požádal o vyšetřování.“ Podala Harrymu kousek dortu, což Alastora pobavilo, a ten se to ani příliš nesnažil skrývat.

Harry polkl sousto dortu a mávl na ni rukou. „A co Snapeova výpověď?“

„Podle toho, co jsme slyšeli, nemělo by smysl se ho na cokoli ptát,“ vložil se do toho Alastor. „Viděl jen vás tři děti, Lupina a Blacka pohromadě a byl omráčen dřív, než se stalo cokoli důležitého.“

„A ředitel?“ zeptal se Harry. „Myslím, že Siriusovi taky něco říkal.“

„Ale o samotě,“ poznamenal Alastor. „Na rozdíl od vás čtyř nemá žádné svědky, kteří by jeho výpověď potvrdili, kromě samotného Blacka.“

„Takže bude Sirius očištěn?“ Harryho mladá tvář byla plná naděje a Amelii mrzelo, že mu musí dát oficiální odpověď.

„To ti nemůžu říct, Harry, dokud vyšetřování nedokončím a nepředložím ministrovi své závěry,“ řekla Amelia omluvně.

„Ale nezapomeň, že o tomhle rozhovoru nesmíš mluvit s ředitelem ani s přáteli,“ řekl Alastor. „Ani s Blackem.“

Harry rychle přikývl; rudé fleky na jeho tvářích prozrazovaly, že je nejspíš se svým kmotrem v kontaktu. Amelia věděla, že by se měla zeptat na jejich korespondenci, ale nedokázala se přimět k tomu, aby chlapce připravila o něco pozitivního v jeho životě.

„Takže jestli už Amelia skončila,“ Alastor na ni vrhl pohled a ona přikývla a zastavila brk, „co kdybych ti povyprávěl pár historek o tvém tátovi?“

Harrymu se okamžitě rozzářila tvář. Amelia sledovala, jak Alastor spřádá velkolepý příběh o prvním výcviku Jamese Pottera, a bylo jasné, že Harry přímo prahne po informacích o svých rodičích a svém původu. Na co proboha Albus Brumbál myslel?

Po třech příbězích Amelia neochotně odpolední návštěvu ukončila.

Alastor se cestou ven zastavil a sáhl do kapsy svého baloňáku. Pokynul Harrymu, aby mu podal paži, a nasadil mu na ni pouzdro na hůlku. Zasunul do něj Harryho hůlku. „Procvičuj si vytahování z pouzdra,“ řekl drsně. „A pamatuj, že hůlku máš nosit vždycky u sebe. Teď ji můžeš schovat pod košili.“

Harry se na něj zazubil. „Děkuju.“

„Pamatuj…“ Alastor na něj výstražně zamával prstem.

„Stálá bdělost!“ odpověděl Harry okamžitě s rošťáckým úsměvem.

Amelia obrátila oči v sloup, protože Alastor využil příležitosti a získal dalšího člověka pro svou paranoiu. „Ráda jsem tě poznala, Harry.“ Podala mu ruku, rozloučili se a opustili dům. Amelia se nedokázala zbavit zoufalého pocitu, že Harryho Pottera nechává na místě, o kterém byla přesvědčená, že je pro něj naprosto nevhodné.

S Alastorem si znovu vyměnili pohled; měli toho hodně k probrání, ale nic z toho nebylo vhodné probírat na veřejné ulici. Vydali se po silnici k uličce, kde se mohli přemístit, aniž by je někdo viděl.

Na rohu Zobí ulice a Vistáriové aleje postávala šedovlasá žena. Jakmile je spatřila, přešla do klusu a Amelia si všimla, že ji následuje kočka – ne, maguár. Amelia se zamračila na kostkované domácí pantofle, které měla žena na nohou.

„Alastore Moody!“ zavolala žena na pozdrav. „Albus říkal, že se tu dnes možná zastavíte.“

Amelia byla najednou velmi vděčná, že Alastor věnoval čas přípravě krycí historky. Ta žena byla očividně Brumbálovou špehyní v sousedství.

„Arabello Figgová,“ řekl Alastor zdvořile. „Už je to nějaká doba.“ Amelii nepředstavil a ona zůstala zticha.

„Snad si opravdu nemyslíš, že je Black pořád hrozbou, Alastore?“ zeptala se Figgová spěšně. „Albus říkal, že jeho zdroje umisťují Blacka do zahraničí.“

„Ty moje také,“ odpověděl Alastor. „Ale víš, co vždycky říkám…“

„Stálá bdělost,“ poslušně doplnila Figgová. „Chcete použít můj krb?“

„Ocenili bychom soukromé místo, kde bychom se mohli přemístit, Arabello,“ řekl Alastor a pohlédl na Amelii.

Všichni se rychle vydali k Figgové domů. Bylo tam cítit kočky a vařenou zeleninu. Amelia se přistihla, že krčí nos, ale jinak svou reakci skryla. Jakmile se zavřely dveře, Alastor začal s otázkami.

„Předpokládám, že na Pottera dohlížíš už nějakou dobu?“ zeptal se Alastor.

„Od prosince jednaosmdesát,“ odpověděla Figgová. „Albus mě požádal, abych na něj dohlížela a hlásila cokoli podezřelého – čaroděje v okolí a podobně, a abych mu předávala všechny informace o Harrym, které se mi podaří zjistit. Bylo to to nejmenší, co jsem pro Albuse mohla udělat po tom, no, vzpomínáš si.“

„Viděli jsme Pottera na zahradě,“ pokračoval Alastor, „je trochu hubený, co? A myslel jsem, že mu jeho rodiče nechali peníze. Podle toho, jak se obléká, by to člověk nepoznal.“

„Děti bývají vybíravé v jídle, Alastore,“ řekla Figgová a vyhýbala se jejich pohledům, „a kdo ví, co dneska mladí považují za módní.“

„Tomu opravdu věříte?“ vyhrkla Amelia, aniž se dokázala ovládnout.

Figgová si povzdechla a koutky úst jí poklesly. „Obávám se, že Dursleyovi jsou naprosto příšerní mudlové. Nikdy se k Harrymu nechovali stejně jako ke svému vlastnímu synovi – i když by si někdo mohl myslet, že je to požehnání. Když jsem si Harryho poprvé hlídala, Albus mě varoval, že k němu možná nebudou tak laskaví, jak bychom si přáli, ale byl přesvědčený, že se nakonec ke svému synovci zachovají správně.“

„Vy jste toho chlapce hlídala?“ Alastor vrhl na Amelii pohled, kterým jí dával najevo, aby mlčela.

„V poslední době už ne moc často – podle Dursleyových je dost starý na to, aby se o sebe postaral sám. Samozřejmě dodržuji Albusovy pokyny, abych neprozradila, že jsem moták, ani nic o Vy-víte-kom nebo o kouzelnickém světě, ale… je to těžké a, no, myslela jsem, že bude lepší, když si u mě příliš neoblíbí společnost, jinak by ho Dursleyovi nejspíš poslali někam jinam.“

Amelia měla strašnou chuť tu ženu proklít. Když Harry pobýval u ní, neprojevila dost soucitu, aby mu život jakkoli zlepšila, a řídila se slovem Albuse Brumbála, jako by to byl zákon. A proč Figgová neohlásila žádné z případů špatného zacházení, které přece musela vidět?

„Alespoň někdo pravidelně podával příslušným úřadům hlášení o chlapcově stavu,“ řekl Alastor rázně a očividně přemýšlel podobně jako ona.

„Ale oficiální hlášení podával Albus. Já s ním, Alastore, neměla nic formálního. Jen jsem ho čas od času kontaktovala, obvykle hned poté, co jsem Harryho hlídala.“ Figgové se při úsměvu zkrabatily koutky očí. „Vždycky jsem se usmívala, když jsem pak občas viděla v Denním věštci fotografii, kterou se mi podařilo pořídit a poslat Albusovi.“

Tak takhle se do novin dostávaly chlapcovy fotografie; Amelia vždycky přemýšlela, jak se tam dostaly. Vrhla pohled na Alastora – nebyla si jistá, jestli vydrží zůstat ještě chvíli, aniž by na Figgovou začala křičet.

Alastor pochopil. „Bylo příjemné si popovídat, Arabello, ale musíme jít. Můžeš Albusovi říct, že ochranná kouzla vypadají v pořádku.“

Amelia se při vlastním strohém rozloučení křečovitě usmála a okamžitě se přemístila na ministerstvo. Alastor byl hned za ní. Počkali, dokud nedorazili do její kanceláře a neocitli se pod silnými ochrannými kouzly proti odposlechu, a teprve pak vybuchla.

„Slyšela jsem to správně?“ dožadovala se Amelia odpovědi. „Ta… ta žena…“ Vztekem téměř nedokázala mluvit.

Alastor ukázal na její stůl. „Vytáhni Ogdenovu.“

Učinila tak, a než do sebe obrátila jednu skleničku, získala zpět alespoň část sebeovládání.

„Musíš pochopit, že Arabella už od smrti svého manžela a syna, kteří byli zabiti přímo vedle ní při útoku Smrtijedů v Příčné ulici, není tak úplně při smyslech,“ řekl Alastor a upíjel vlastní nápoj, který si nalil z placatky. „Její manžel byl Albusův přítel, a tak se o Arabellu po jeho smrti postaral, zajistil, aby dostala dědictví, přestože byla moták, a pomohl jí rozjet její nový chov maguárů.“

„Proto mu je tak oddaná,“ povzdechla si Amelia a její hněv po Alastorově vysvětlení trochu polevil.

„Bohužel by jí Albus mohl tvrdit, že tráva je růžová s fialovými puntíky, a ona by mu uvěřila,“ souhlasil Alastor. „Takže když jí Albus při jejím prvním hlídání řekl, že se k chlapci mudlové nebudou chovat dobře, nejspíš ji vůbec nenapadlo mu to znovu hlásit, protože si myslela, že to ví. A co se týče jejího spletitého uvažování, že když bude mít dítě při hlídání rádo, Dursleyovi si ho nevezmou zpátky…“ Zašklebil se. „To víš stejně dobře jako já.“

„Možná má pravdu,“ připustila Amelia. „Dursleyovi by byli přesně tak malicherní.“ Nalila si další skleničku. „Výsledky skenování jsou děsivé. Celé roky žil v té skříni pod schody a seznam slovního napadání a drobných fyzických zranění je dlouhý. Pravidelně ho nechávali hladovět, Alastore, posílali dítě za trest do postele bez jídla, ale dovedli to do extrému.“

Přikývl. „Nahoře má nejmenší pokoj. Na vnější straně dveří jsou zámky; jsou tu důkazy, že v okně kdysi byly mříže. Hádal bych, že ho už někdy zamkli. Nábytek má rozbitý a zchátralý. Sotva má dost oblečení na to, aby zaplnil skříň – všechno se zdá být z druhé ruky. Školní oblečení má kvalitní, ale je v kufru. Cennosti si schovává pod uvolněným prknem pod postelí. Má tam uložené jídlo.“

„Pro případ, že by ho tam znovu zamkli?“ Amelia si promnula zátylek. „Kdyby šlo o jakékoli jiné dítě, Alastore, už bych ho z toho domu odvedla.“

„I já vím, že v tomhle musíš postupovat politicky obratně,“ uklidňoval ji Alastor. „Podívej, s Albusem jsme přátelé už dlouho a on je… skvělý kouzelník, ale není neomylný, i když si to někdy myslí.“ Napil se. „Udělal chybu. Očividně věděl, že mudlové mohou mít problém přijmout chlapce za vlastního, odmítl první hlášení o špatném zacházení od své spolupracovnice, která pak další případy nehlásila, a sám se chlapce neobtěžoval zkontrolovat. A potom jako chlapcův ředitel přehlížel známky týrání i od chvíle, kdy Potter nastoupil do Bradavic. Na svůj věk je příliš hubený; někdo si toho měl všimnout.“

„Nebo to ignorovali.“

„Nebo to ignorovali,“ souhlasil Alastor suše.

Amelia si těžce povzdechla. „Víš, co mě ještě trápí?“

„Že nevěděl, že jeho táta byl potírač černé magie?“ navrhl Alastor. „To mě, můžu ti říct, taky trápilo.“

„No ano, i to,“ řekla Amelia, „ale měla jsem na mysli něco, co mi Brian Cutter pověděl o novém lordu Blackovi.“

Alastorovi vyletělo obočí na jeho vrásčitém čele. „Nový lord Black? A najal si Briana Cuttera?“

Vysvětlila mu dopis od lorda Blacka Cutterovi i schůzku v Corneliusově kanceláři a viděla, že politické důsledky pochopil okamžitě; Moody nikdy nebyl hlupák. „Cutter má kopii závěti Potterových a Sirius Black je v ní po Longbottomových uveden jako poručník.“ Položila skleničku a zadívala se na Alastora. „Albus Brumbál se nezákonně ujal Harryho Pottera, umístil ho k mudlům a nezajistil, aby jeden z poručníků uvedených v závěti dostal soudní proces!“

„Chápu, že to nevypadá dobře, Amelie,“ připustil Alastor, „zvlášť s ohledem na to, že Blacka neumístil ani do ochranné vazby v Bradavicích, ale nemyslím si, že by Albus vědomě nechal člověka ve vězení dvanáct let, kdyby věděl, že je nevinný.“

„Ani ve jménu svého vznešeného Většího dobra?“ zeptala se Amelia jízlivě.

Alastor to s odfrknutím uznal. „Pravda, Albus dokáže ospravedlnit téměř cokoli ve jménu svého Většího dobra, ale ne něco, co je nepochybně špatné. Nechat chlapce za pokrevními ochrannými kouzly, kde by mohl být před svými příbuznými v nebezpečí, ne. Nechat chlapce za pokrevními ochrannými kouzly, kde by mohl být nemilovaný, ano. Odsoudit nevinného muže na dvanáct let do Azkabanu, ne. Nezasáhnout a neočistit Blackovo jméno, protože si Albus myslí, že Potter bude tam, kde je, v bezpečí, možná.“

Amelia se zašklebila; hranice mezi tím, co Alastor označil za přijatelné a nepřijatelné, byly velmi tenké, ale existovaly. „Znáš ho lépe než já,“ připustila.

„A protože ho znám, bez ohledu na to, že nevěřím, že by Albus nechal chlapce tam, kde je, kdyby čelil všem důkazům o zanedbávání ze strany mudlů, doporučil bych ti vyřešit Potterovo nové poručnictví dřív, než se o něm Albus vůbec dozví,“ řekl Alastor přímo.

„Rozumím.“ A Amelia už věděla, komu zavolá jako první.

 

* * *

 

Sirius si znovu přečetl Brianův dopis. A znovu.

Zcela očištěn, podléhá podpisu ministra.

Měl lord Black nějaký způsob, jak kontaktovat Siriuse Blacka?

Ministerstvo chtělo vědět, zda by byl Sirius Black ochoten okamžitě převzít poručnictví nad Harrym Potterem.

Přečetl si ho znovu.

Remus mu ho netrpělivě vytáhl z necitlivých prstů a přečetl si ho. „Tichošlápku! Dokázali jsme to!“ Plácl Siriuse po zádech, až sebou trhl. „Gratuluju! Neříkal jsem ti, že když pošleš Bonesovou k těm mudlům, zvýšíš si šanci získat Harryho do péče? Dlužíš mi pět galeonů! A ani si nemysli…“ Najednou se podíval na Siriuse, který se ani nepohnul. „Jsi v pořádku, Tichošlápku?“

Ne. Ano. Vlastně vůbec netušil. Jeho emoce se houpaly jako kyvadlo od šíleného štěstí přes naprostý úžas až k naprostému strachu, že to s Harrym pokazí, a – co ho to vůbec napadlo?

Sirius si promnul čelo a přinutil se znovu soustředit. Harry. Harry. Harry. Dělal to pro Harryho a vyšlo to. „Promiň,“ řekl a teprve teď si uvědomil, že si ho Remus ustaraně prohlíží, „jenom…“ Mávl na něj rukou. „Jsem překvapený. Myslel jsem, že to bude trvat déle nebo tak něco.“

„Ale máš radost?“ zeptal se Remus opatrně, jako by se bál, že Sirius vybuchne, zlomí se nebo něco podobného.

„Nesmírnou,“ potvrdil Sirius. Vzal si pergamen zpátky. „Odepíšu Brianovi. Asi nastal čas přiznat mu, kdo doopravdy jsem.“

„Představ mu taky mě,“ přikázal Remus. „V budoucnu s ním můžu jednat já a Merlin ví, že s ním musím probrat spoustu právních záležitostí jako tvůj správce. V tvých záznamech je pěkný nepořádek.“

„Ale pořád jsem bohatý, že jo?“

Remus si povzdechl. „Řekněme, že máš dost na to, abys mi zaplatil těch pět galeonů, které mi dlužíš.“

„Jakých pět galeonů?“ zeptal se Sirius nevinně.

Remus nebezpečně přimhouřil oči.

 

* * *

 

Podpis Cornelia Popletala se vinul po pergamenu. Byl připojen k oficiální vyšetřovací zprávě, která dospěla k závěru, že Sirius Black byl nevinný v případě obvinění, za která byl v jednaosmdesátém zatčen, a udělila mu milost za útěk z vazby Ministerstva a jeho jednání během doby, kdy byl na útěku. Prohlášení uznávalo odpovědnost Ministerstva a přiznávalo Blackovi odškodnění ve výši deseti tisíc galeonů za každý rok neoprávněného věznění a dalších pět tisíc za rok, který strávil na útěku.

„Prohlášení pro tisk?“ zeptal se Cornelius rázně, když k pergamenu připojoval úřední pečeť.

Amelia si vyměnila pohled s Brianem Cutterem a posunula pergamen po stole k ministrovi.

„Na základě nových důkazů bylo pod vedením Amelie Bonesové, vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, provedeno zvláštní vyšetřování případu Siriuse Blacka. Závěry zvláštního vyšetřování jsou následující: Sirius Black byl uvězněn bez soudního procesu. Nebyly dodrženy důkazní ani právní postupy a jeho vina či nevina nebyla nikdy prokázána nad rámec nepřímých důkazů a doslechu. Přezkoumání všech důkazů shromážděných v době jeho zatčení a následné doplnění o nové svědecké výpovědi po nedávných událostech v Bradavicích, včetně prohlášení Harryho Pottera, vedlo k závěru, že Sirius Black je nevinný ve všech bodech obžaloby. Vzhledem k jeho dvanácti letům nezákonného věznění jsme mu udělili milost za méně závažný přestupek, kterým byl útěk z vazby.

Dále chceme oznámit, že Peter Pettigrew žije a je podezřelý z příslušnosti ke Smrtijedům. Tímto je zbaven Merlinova řádu a je hledán za účelem výslechu v souvislosti se smrtí Jamese Pottera, Lily Potterové a třinácti mudlů. Je rovněž hledán kvůli spiknutí s cílem mařit výkon spravedlnosti. Je považován za ozbrojeného a nebezpečného. Občané jsou žádáni, aby jakékoli jeho spatření neprodleně nahlásili bystrozorům.

Za předchozí vlády došlo ke zjevnému a hrubému selhání spravedlnosti, a přestože šlo o chaotické období, současná vláda v době míru je tím zděšena. Siriusi Blackovi se bezvýhradně omlouváme za ztrátu svobody, poškození jeho pověsti a nerespektování jeho základních práv. Ačkoli se domníváme, že se v současnosti nachází v zahraničí, je opět svobodným občanem a může se vrátit do Británie a zapojit se do veřejného života, aniž by se musel obávat odvetných opatření.“

„Vyčerpávající.“ Cornelius se podíval na Briana. „Je lord Black s prohlášením spokojený?“

„Je a má velkou radost, že se celou záležitost podařilo tak rychle vyřešit,“ řekl Brian.

„Je škoda, že nemůžeme uspořádat společnou tiskovou konferenci,“ pronesl Cornelius a zadíval se na prohlášení s toužebným výrazem.

„Lord Black chce, aby veškeré zásluhy připadly Ministerstvu,“ řekl Brian důrazně. „Jakmile se ujme svého místa ve Starostolci, vydá v tomto smyslu pozitivní prohlášení.“

„Máme nějaké datum?“ zeptal se Cornelius opatrně.

„Pravděpodobně na příštím zasedání, které je naplánováno na čtvrtek za týden,“ odpověděl Brian pohotově. „Vyjádřil přání setkat se s vámi ještě předtím.“

Cornelius se široce usmál. „To by bylo báječné, Briane.“

„Pane ministře,“ odkašlala si Amelia, aby znovu upoutala Corneliovu pozornost, „během vyšetřování vyšla najevo ještě jedna záležitost.“

„Ach?“ Cornelius se zatvářil zděšeně a jeho pohled zalétl k Brianovi a pak zpátky k ní. „Možná bychom o tom měli promluvit v soukromí?“

„Ve skutečnosti bych byla ráda, kdyby Brian zůstal, protože se to týká poručnictví Harryho Pottera.“ Amelia vytáhla z tašky druhou zprávu a podala ji Corneliovi. Dokončení zprávy jí zabralo většinu předchozího večera po návratu ze Surrey a také velkou část dnešního dne, stejně jako vyřízení záležitostí s Brianem. „Tato zpráva je vysoce důvěrná a podrobně popisuje zjištění týkající se současné situace Harryho Pottera. V zásadě dochází k závěru, že by měl být odebrán svým současným poručníkům kvůli důkazům o zanedbávání péče, citovém týrání a také určitém méně závažném fyzickém týrání.“

„Proboha! To snad ne!“ Cornelius složku ani neotevřel. „Tedy, vím, že loni v létě nastal nějaký problém, ale myslel jsem, že to souviselo se stresem kolem Blackovy záležitosti.“

„Ten problém z loňského léta, pane ministře, byl příznačný pro to, jak se jeho poručníci chovají obecně; bez úcty k Harrymu, k jeho rodičům i k našemu světu. Ta žena přiznala, že urážela Potterovy ještě předtím, než jí byly vymazány vzpomínky,“ řekla Amelia suše. „Navíc jeden z členů Oddílu pro odvracení kouzel ve své zprávě uvedl, že nebýt nového zákona na ochranu mudlů, byl by po vystavení předsudkům a pohrdání ze strany Dursleyových v pokušení je sám vyhodit do povětří.“

„Amelie…“

„Je to ještě horší, Corneliusi,“ přerušila ho Amelia. „Albus Brumbál nechal Rubeuse Hagrida odnést Harryho Pottera od Siriuse Blacka v noci, kdy Potterovi zemřeli. To bylo součástí Brumbálovy vlastní výpovědi podané bystrozorům. Byl to on, kdo chlapce umístil k mudlovským příbuzným Lily Potterové. Existují určité důkazy, že k tomu měl dobré důvody, z nichž většina souvisela s Harryho tehdejší bezpečností, ale obešel celý systém: Kouzelnický sirotčinec nebyl o tomto umístění informován, takže se neuskutečnily žádné následné kontrolní návštěvy.“

„Rovněž ignoroval závěť, kterou by podle zdroje, jenž mě dnes informoval, Longbottomovi napadli, kdyby nebyli neschopní jednat v důsledku útoku Smrtijedů,“ dodal Brian. „Když k tomu připočteme skutečnost, že Brumbál zastával funkci nejvyššího černokněžníka Starostolce v době, kdy byl Siriusi Blackovi odepřen soudní proces a kdy byl nezákonně poslán do Azkabanu, a jeho nedávnou neochotu trvat na dodržení řádného postupu při Blackově dopadení v Bradavicích… dalo by se usuzovat, že má postranní úmysly.“

„Navíc má Harry všechny známky týraného dítěte, ale zdá se, že si toho bradavický personál nevšiml,“ řekla Amelia podrážděně.

Cornelius vypadal, jako by v něm zápasil strach z toho, že bylo Harrymu Potterovi ubližováno, s potěšením nad tím, jak závažných chyb se Brumbál dopustil.

„A ani Ministerstvo z toho nevychází bez poskvrny, protože Kouzelnický sirotčinec měl Harryho umístění kontrolovat – bez ohledu na to, že ho Brumbál neinformoval, jde o nejslavnějšího sirotka v našem světě! Nemluvě o tom, že se mělo důkladněji vyšetřit i to, co se stalo loni v létě,“ varovala ho Amelia. „Corneliusi,“ řekla důrazně, „pro všechny by to byla politická noční můra, kdyby se tisk dozvěděl, že s Harrym Potterem jeho mudlovští příbuzní špatně zacházeli a nikdo z odpovědných osob si toho nevšiml ani se nepokusil situaci řešit – zvlášť když je do toho zapletený Brumbál a vy sám jste se s tím chlapcem setkal.“

Cornelius nakonec zbledl, když si uvědomil možné důsledky pro svou vlastní pozici.

„Pokud byste s tím souhlasil, Corneliusi, Amelia a já věříme, že máme řešení výhodné pro všechny zúčastněné,“ řekl Brian tiše.

„Prosím, pokračujte.“ Cornelius se vzchopil, ale na tváři mu stále zůstával matný ruměnec.

„Jak víte, lord Black už plánoval usilovat o poručnictví,“ začal Brian, „a domnívám se, že jeho vlastní vyšetřování vyvolalo otázky ohledně vhodnosti Harryho mudlovských poručníků. Nyní, když bylo vyšetřování Siriuse Blacka uzavřeno a on byl očištěn, chce lord Black pokračovat a dosáhnout toho, aby bylo poručnictví svěřeno Siriusi Blackovi v souladu se závětí Potterových.“

Cornelius se překvapeně opřel. „Lord Black tedy bude Siriuse Blacka otevřeně podporovat? Pokud si vzpomínám, Black – Sirius, chci říct – podporoval Brumbála a rodina Blackových ho považovala za nežádoucí osobu.“

„Myslím, že už z prvních kroků lorda Blacka je zřejmé, že má jiné politické cíle než rodina podle své dosavadní pověsti,“ řekl Brian, „a protože je Sirius chlapcovým kmotrem, má na něj první nárok.“

„Uplatnit nově objevenou závěť Potterových a svěřit poručnictví Siriusi Blackovi by mělo být poměrně jednoduché,“ podotkla Amelia. „Mým hlavním problémem je Blackovo zdraví po pobytu v Azkabanu a roce na útěku. Řekla bych, že bychom mu poručnictví měli svěřit pouze pod podmínkou, že podstoupí lékařskou péči.“

„A jak vůbec víme, že ten muž chce poručnictví převzít?“ zeptal se Cornelius a opřel se s přemýšlivým výrazem.

„Jakmile mě Amelia kontaktovala, okamžitě jsem napsal lordu Blackovi. Odpověděl mi sám Sirius Black a potvrdil, že si přeje, abych ho v záležitosti poručnictví nad jeho kmotřencem zastupoval,“ vysvětlil Brian.

Amelii na dlouhý okamžik ovládl záblesk podezření, tak dlouhý, že zachytila až konec Corneliovy výtky, že lord Black ukrýval uprchlíka.

„Podle starého zákona mohl hlava rodu poskytnout útočiště kterémukoli členovi své rodiny,“ řekl Brian klidně. „Každopádně neexistují žádné důkazy, že by lord Black věděl, kde se Sirius Black v době, kdy si mě najal, aby vás oslovil s návrhem na zahájení vyšetřování, nachází.“

„Stejně je to všechno bezpředmětné,“ vložila se do toho Amelia, než se Cornelius stačil příliš rozohnit. „Ať už byl lord Black s ním v kontaktu před zahájením vyšetřování, nebo ne, je to naprosto nepodstatné; Sirius Black je nevinný. Musíme rozhodnout o poručnictví Harryho Pottera. Briane, můžete potvrdit, že je Sirius Black ochoten převzít roli poručníka svého kmotřence?“

„Ano, moc se těší, až se o Harryho bude starat, a pro Siriuse i jeho kmotřence byl v zahraničí domluven týdenní pobyt na soukromé klinice, kde se zotaví,“ odpověděl Brian rychle.

Amelia přikývla.

„Nejsem si jistý, že to bude přijatelné,“ namítl Cornelius. „Pověst Siriuse Blacka je zničená – a ano, částečně je to naše vina, já vím –, ale pokud oznámíme, že je Black nevinný, a vzápětí mu okamžitě svěříme poručnictví nad Chlapcem, který přežil, vyvolá to pobouření.“

„To je oprávněná námitka, Corneliusi.“

Brianova slova ministrovi zalichotila a Amelia si úlevně povzdechla nad Brianovou schopností jednat s ním.

„Možná bychom měli postupovat po etapách, pokud jde o veřejnost,“ pokračoval Brian, „zvlášť když se podle mého názoru všichni shodneme na tom, že by Brumbál měl být informován až ve chvíli, kdy bude celá záležitost vyřešena natolik, aby nemohl výsledek nijak ovlivnit.“

Všichni přikývli.

„Navrhuji tedy, abychom dnes podepsali převod poručnictví a dovolili Siriusi Blackovi převzít Harryho do okamžité péče,“ navrhl Brian. „Ministerstvo zítra ráno na tiskové konferenci oznámí, že byl očištěn. Během zbytku týdne zajistím Blackovi příznivé zprávy v tisku a připomenu lidem například to, že před svým zatčením býval válečným hrdinou.“

„V tom bychom mohli do určité míry pomoci,“ nabídla Amelia. „Jsem si jistá, že Siriusovi bývalí kolegové by byli ochotni vyjádřit uznání za práci, kterou odvedl.“

„A příběh o jeho útěku z Azkabanu, aby ochránil svého kmotřence před Pettigrewem, by měl úspěch,“ dodal Cornelius. „Možná bychom mohli naznačit, že usiluje o poručnictví proto, aby Pottera plně vrátil do kouzelnického světa v souladu s přáním jeho zesnulých rodičů, které bylo dříve ignorováno, protože závěť nebyla Ministerstvu dostupná.“

Brian přikývl a s úsměvem na něj ukázal prstem. „Dobrý nápad.“

Amelia potlačila úsměv. Cornelius měl skutečně talent na mediální manipulaci. „Takže poručnictví veřejně oznámíme na konci týdne?“

„Postarám se, aby bylo připraveno prohlášení Siriuse Blacka, protože tou dobou mohou být stále v zahraničí na klinice,“ poznamenal si Brian do právního bloku.

„Měli bychom na všech tiskových prohlášeních úzce spolupracovat,“ navrhl Cornelius. „Tak zajistíme, aby celá záležitost přinesla co nejpříznivější ohlas jak Ministerstvu, tak Blackovi.“

„Souhlasím,“ řekl Brian.

„A co mudlové?“ zeptal se Cornelius náhle. „Budeme muset připravit příslušné záznamy…“

„Už jsou připravené,“ ujistil ho Brian. „Petunie Dursleyová už souhlasila, že se vzdá poručnictví, pokud vyšetřování dospěje k závěru, že je Sirius Black nevinný. Konečné podpisy zařídí správce lorda Blacka a okamžitě převezme Harryho Pottera, aby ho bezpečně dopravil k Blackovi.“ Pokynul Corneliovi. „Pokud souhlasíte s tím, abychom pokračovali?“

Cornelius přikývl.

Brian sáhl do aktovky a podal mu dokumenty o převodu poručnictví. „Stačí, když se podepíšete dole; Amelie, mohla byste podpis dosvědčit?“

Ministrův kudrnatý podpis doprovodila úřední pečeť. Amelia připojila vlastní podpis jako svědkyně a přidala pečeť vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Sirius Black byl oficiálně zapsán jako zákonný poručník Harryho Pottera.

Brian podal Amelii jednu kopii pro ministerské záznamy. „Předpokládám, že ji zaregistrujete v Kouzelnickém sirotčinci.“

Amelia si povzdechla a dokument převzala. Sotva si mohla stěžovat.

„Jednu kopii pošlu Siriusovi a svou kopii originálu založím do našeho právního archivu.“ Brian vytáhl další dokument, který si chtěl uložit do aktovky. „Kopie závěti Potterových pro vaše záznamy.“

„To je od vás velmi laskavé, Briane,“ řekl Cornelius vděčně. „Pomůže nám to rychle vyřešit případné stížnosti.“ Znovu se zamračil. „Amelie, je tu ještě jedna otázka týkající se mudlů a onoho odhaleného týrání…“

„Já vím,“ povzdechla si Amelia zhluboka. „Ráda bych je postavila před soud, ale to není možné.“ Zvedla ruku, když se Cornelius chystal něco namítnout. „Postup v případě, že zjistíme, že čarodějka nebo kouzelník vyrůstající u mudlů žije v násilnickém prostředí, spočívá v zapojení mudlovských úřadů. Obvykle existují aktuální důkazy, které lze předložit. V tomto případě k naprosté většině týrání docházelo před loňským rokem a k tomu nejhoršímu, když byl ještě malým dítětem. Naše důkazy, založené na magických prostředcích, nejsou přípustné. Bez výpovědi samotného pana Pottera nemáme žádný případ.“ Nadechla se. „Kdybychom mudly stíhali prostřednictvím našeho právního systému, šlo by o výjimečný případ, vytvořili bychom precedens, o který podle mě nestojíme, a rozpoutali bychom právě tu mediální bouři, které se snažíme vyhnout.“

„Takže necháme tyhle mudly beztrestně uniknout za to, že týrali kouzelnické dítě? Dítě, které si zasloužilo zvláštní péči už jen proto, že se zbavilo Vy-víte-koho a přišlo o rodiče?“ rozčiloval se Cornelius a pronášel svůj proslov jako z řečnického pultu.

„Můžeme po pravdě říct, že jsme ho z této situace vyjmuli, jakmile jsme se o týrání dozvěděli,“ prohlásila Amelia pevně. „Jakékoli další právní kroky bude nutné podniknout se souhlasem pana Pottera.“

„Promluvím si o tom se Siriusem Blackem,“ navrhl Brian. „Jako jeho poručník bude mít Black v této věci slovo a nejspíš to bude právě on, kdo ji bude muset otevřít před svým kmotřencem.“

Cornelius se tvářil jen o málo smířeněji a Amelia s ním do jisté míry soucítila, ačkoli měla podezření, že jeho rozhořčení pramení spíše z toho, že nemůže politicky vytěžit z faktu, že mudlové týrali Chlapce, který přežil, a z Brumbálovy účasti, než z vlastního rozhořčení nad tím, že mudlové nebudou za své činy po zásluze potrestáni.

„Nuže, jestli je to všechno, musím svému klientovi oznámit, že se z něj stal hrdý otec třináctiletého chlapce,“ řekl Brian rázně.

Amelia si úlevně povzdechla, když Cornelius s úsměvem přikývl.

„Uvidíme se zítra na tiskové konferenci?“ navrhl Cornelius.

Brian souhlasil a Amelia vstala, aby s ním odešla. Zastavili se před její kanceláří a ona mu položila ruku na paži, aby mu zabránila odejít, protože se chtěla vrátit k podezření, které v ní během rozhovoru znovu vzplálo. Vykouzlila kolem nich bublinu soukromí a zadívala se mu přímo do očí.

„Briane, měla bych pravdu, kdybych řekla, že křestní jméno lorda Blacka je Sirius?“

Brian se jemně usmál. „Obávám se, že nemohu prozradit totožnost lorda Blacka.“

Amelia si odfrkla, protože věděla, že má pravdu.

„Co vám ale mohu říct,“ pokračoval Brian trochu váhavě, „je, že existuje dobrý důvod, proč byl rod Blacků vždy proslulý svou lstivostí, a že bez ohledu na svou nevinu je Sirius Black stále někdo, koho by nebylo radno rozzlobit.“

„Uvědomil si, že je jeho kmotřenec zanedbávaný, když ho viděl v Bradavicích, že ano?“ zamyslela se Amelia nahlas.

Ano, rozhodla se Amelia pevně, Sirius Black viděl svého kmotřence, kterému se nedostávalo lásky a náklonnosti, přestože to byl milý kluk, a věděl to. A nemohl nic udělat, ne jako uprchlík, ale jako lord Black… že podnikl taková opatření a vymyslel způsob, jak očistit své jméno, a to všechno proto, aby svého kmotřence ochránil, ji znovu naplnilo obdivem a ještě více ji utvrdilo v přesvědčení, že rozhodnutí svěřit mu Harryho do péče bylo správné.

Brian se na ni znovu usmál a při odchodu smekl klobouk. „Myslím, že lord Black pořádně zamíchá kartami.“

Amelia nechala bublinu zmizet a ušklíbla se na něj. „Vyřiďte svému klientovi, že se na to těším.“

 

* * *

 

Harry domyl brambory na pečení a rozložil je na kuchyňskou linku, aby do nich před vložením do mikrovlnky udělal dírky. K večeři byla dušená kuřecí prsa (která teta už předtím vařila tak dlouho, až se scvrkla), salát (ten Harry už připravil) a brambory. Takové jídlo u nich nebývalo obvyklé a dostalo se na jídelníček jen proto, že Dudley držel dietu.

Jeho příbuzní se k němu od návratu chovali překvapivě slušně. Domníval se, že to částečně souvisí s jeho vyprávěním o kmotrovi, který vraždil ve velkém, během cesty domů z nádraží, ale jak dny plynuly, začal si myslet, že za tím bylo něco jiného. Pak přišla nečekaná návštěva kouzelnické neco-jako-policie, Amelie Bonesové a Alastora Moodyho. Pořád ho trochu štvalo, že mu teta neřekla o jejich příjezdu, dokud si pro něj nepřišla na zahradu. Doufal, doufal, že to znamená, že Sirius dostane soudní proces nebo bude prohlášen za nevinného, protože pak…

Zarazil své myšlenky dřív, než je stačil dokončit. Už nebude znovu doufat, že by mohl jít bydlet k Siriusovi, k někomu, kdo ho skutečně chtěl. I když při zpětném pohledu přemýšlel, jestli ho Sirius opravdu chtěl… Starší muž vypadal poněkud překvapeně, když Harry souhlasil, že s ním bude žít. Jenže pak tu byl dopis, který dostal v Bradavicích (potvrzoval, že je Sirius v bezpečí, a Harryho pořádně rozčilovalo, že mu ředitel zabránil odpovědět), a potom další, který obdržel den poté, co se vrátil domů (zpráva „doufám, že se máš dobře“, na kterou Harry odpověděl prostřednictvím téže sovy, kterou Sirius poslal), a ještě jeden (zpráva „jsem rád, že jsi v pořádku a nedělej si o mě starosti“). Na kmotra na útěku to nebyl vůbec špatný projev zájmu, a rozhodně mnohem víc, než kolik si Harry pamatoval od kohokoli jiného kromě svých přátel.

Příjemným překvapením také bylo, že mu jeho bývalý profesor Remus Lupin poslal velmi milý dopis, v němž Harryho ujišťoval ho, že si našel zajímavou práci, a povzbuzoval ho, aby zůstali v kontaktu. Harry mu obratem poslal odpověď po té poněkud majestátně vyhlížející sově, která Remusův dopis přinesla. Po rozhovoru s Moodym a Bonesovou, kteří ho vyslýchali, poslal Remusovi také vzkaz s prosbou o další příběhy o jeho tátovi, ale odpověď nepřišla a Hedvika se nevrátila. To neznamenalo, že žádná odpověď nepřijde, ujišťoval se Harry. Remus mu řekl, aby zůstali v kontaktu, a když byl Sirius v zahraničí…

Samozřejmě, Remus Harryho ve skutečnosti většinu jeho života vůbec nekontaktoval a Harry měl dojem, že své přátelství s Harryho otcem prozradil jen nechtěně. Opravdu neměli příležitost si o tom promluvit a Harry to nechtěl vytahovat v dopise. Znamenalo to však, že Remusovi úplně nedůvěřoval, že mu odpoví, tak jako důvěřoval Siriusovi. I jeho důvěra v Siriuse však možná kolísala při pomyšlení, že kdyby si mohl vybrat, Sirius by mohl dál pronásledovat krysu, místo aby skutečně zůstal s Harrym.

Harry setřásl své nejistoty a nechtěl se jimi dál zabývat. Sirius mu napsal; Remus mu napsal. Konečně měl lidi, kterým na něm záleželo. Čelist mu ztuhla v až příliš důvěrně známém tvrdohlavém výrazu – takovém, který by Sirius i Remus okamžitě poznali, ačkoli Harry o tom neměl ani tušení.

Při přípravě brambor se jeho myšlenky bezcílně vrátily k třetímu ročníku v Bradavicích. Byl to zvláštní rok plný mozkomorů a Siriuse. Lepší než první dva roky – žádný Voldemort, se kterým by musel bojovat –, ale v jiných ohledech podivný. Opravdu vděčil Hermioně za to, že mu pomohla Siriuse zachránit. Zčervenal, když si vzpomněl, jaký pitomec na ni byl kvůli Kulovému blesku. Ano, měl důvod se zlobit, ale… myslela to dobře. Kdyby mu jen nelezla za zády…

Ron mu s jeho vztekem také příliš nepomohl. A pak tu byly Ronovy neustálé hádky s Hermionou kvůli Křivonožkovi a kryse po celý rok. Harry měl většinu času pocit, že je mezi nimi přetahován sem a tam a že si musí pořád vybírat stranu.

Ron byl Harryho prvním kamarádem v jeho věku a Harry věděl, že jeho silná náklonnost k Ronovi pramení především právě z toho. Ron byl vtipný a věrný, i když se pevně držel svých přesvědčení a předsudků, a pod tou leností, kterou viděl i Harry, byl svým způsobem překvapivě chytrý. Když ale přemýšlel o předchozím roce, uvědomil si, že Ronovi dovolil určovat příliš mnoho věcí v jejich přátelství – například kdy se má zlobit na Hermionu, s kým dalším se budou bavit mimo vyučování nebo jaké předměty si vyberou, třeba to příšerné věštění, protože bylo snadné.

Možná by mohl zkusit být trochu nezávislejší na svém prvním kamarádovi, uvažoval Harry; věřil, že ho Ron neopustí jen proto, že se Harry sám o něčem rozhodne – třeba že se vzdá věštění, aby už nemusel každý týden poslouchat, jak strašlivě zemře, a místo toho si vybere jiný předmět, třeba starodávné runy nebo numerologii. Měl by napsat profesorce McGonagallové a zeptat se, jestli je to možné. Hermiona by nejspíš ocenila, kdyby si vybral některý z předmětů, které zajímaly ji.

A také jí to dlužil.

Kromě toho byla Hermiona jeho druhá nejbližší kamarádka a Harry vlastně netušil, jak by bez ní poslední tři roky zvládl studium. Nemluvě o nástrahách kolem Kamene mudrců; nemluvě o tom, že přišla na to, že lidi zkameněl bazilišek; nemluvě o záchraně Siriuse. Byla opravdu neuvěřitelně chytrá. Měl si jí víc vážit, i když ho její panovačnost někdy přiváděla k šílenství. Mohl se pokusit být lepším kamarádem.

Harry se nepřestával zamýšlet nad tím, že by mu nevadilo mít víc přátel. Ach, rád si myslel, že vychází s většinou lidí v Nebelvíru – pokud ho zrovna nepovažovali za Zmijozelova dědice –, a byl alespoň kamarád s členy famfrpálového týmu, zejména s Fredem a Georgem, a se svými spolubydlícími. Věděl však, že není nejjednodušší s ním navázat přátelství, když měl svou nechtěnou slávu a problémy, které ho jako by všude pronásledovaly. Alespoň Ron a Hermiona při něm stáli v dobrém i zlém. Harry dospěl k závěru, že na kvalitě záleží víc než na kvantitě, ale přesto… jeden nebo dva další lidé, se kterými by mohl trávit čas, by nebyli na škodu.

Než stačil nastavit časovač mikrovlnky, zazvonil telefon. Harry to nešel zjišťovat – jeho úkolem byla večeře a odchýlit se od něj by ho mohlo stát život, nemluvě o tom, že ten hovor nejspíš stejně nebyl pro něj. Slyšel, jak teta zvedá telefon; její pronikavý hlas se nesl chodbou.

Myšlenky se mu zatoulaly k rozhovoru s Moodym a Bonesovou. Bonesová byla milá; přísná, ale laskavá. Trochu mu připomínala McGonagallovou. Moody byl ale naprosto skvělý. Nedělal si starosti se zámky na dveřích ani s Harryho ubohou ložnicí. A hlavně mu vyprávěl příběhy o jeho tátovi. Nemohl uvěřit, že jeho táta byl potírač černé magie. Zajímalo ho, jakou kariéru si vybrala jeho máma. Zeptá se Siriuse nebo Remuse; ptát se tety by znamenalo koledu o problémy.

Když už byla řeč o tetě, najednou strčila hlavu do kuchyňských dveří.

„Nech toho a běž si sbalit všechny věci do toho svého kufru,“ odsekla Petunie. „Vysvětlím ti to cestou.“

Kam jedou a co bude s večeří, bručel si Harry pro sebe, když stoupal po schodech do svého pokoje. Oběd mu sice neodepřeli, ale chudý sendvič s jablkem snědl před několika hodinami a snídaně byla skromná – čtvrtka grapefruitu. Rychle si sbalil kufr – popravdě toho z něj ani moc nevybalil. Zvedl Hedvičinu klec – ona si ho najde, ať už půjde kamkoli. S námahou sešel dolů a teta ho rázně nasměrovala k autu.

Vložil kufr a klec do zavazadlového prostoru a právě zavřel víko, když vyšla z domu jeho teta.

Betty Doonová na něj zavolala pozdrav z druhé strany ulice a rychle k nim zamířila. „Ale, Petunie, kam se chystáte v tak pozdní hodinu?“

„Rodinná nouze,“ odpověděla Petunie stroze a strčila klíče do kabelky.

„Ach, chudinko!“ řekla Betty, ale v očích jí víc než skutečné obavy jiskřila radost z možnosti získat nějaké drby. „Můžu nějak pomoct?“

Petunie zavrtěla hlavou. „I tak děkuju, Betty. Musíme jet.“ Propíchla Harryho pohledem. „Nastup si do auta a žádné hlouposti.“

Harry obešel auto a vlezl na zadní sedadlo – na přední ve skutečnosti nesměl. Počkal, až si teta sedne za volant a zapne si bezpečnostní pás, a pak nervózně odkašlal.

„Ehm, jestli jde o tetu Marge, neměl bych raději zůstat tady?“ nabídl Harry. Nedokázal si představit, kdo jiný z jejich příbuzných by mohl mít nějakou nouzi.

„O tetu Marge nejde,“ řekla Petunie. „A teď buď zticha. Musím se soustředit na řízení.“ Jen zřídkakdy někam jezdila autem, protože raději nechávala odpovědnost na svém manželovi.

Harry přemýšlel, že se znovu zeptá, co se děje, ale rozhodl se, že bude nejspíš lepší mlčet. Vyjeli z Kvikálkova a zamířili po hlavní silnici směrem k sousednímu městu Větší Kvikálkov, které bylo zámožnější. Jeho teta tam vždycky chtěla bydlet. Odbočili jednou, potom znovu. Projeli centrem Většího Kvikálkova a zamířili k venkovskému okraji města. Na konci jedné dlouhé klikaté silnice zahnula teta doleva do stinné ulice, kde staré stromy tížily těžké větve s jasně zelenými listy. Zastavili na příjezdové cestě před velkým domem.

Petunie mu přikázala vystoupit. Harry se vydal pro zavazadla. Nebyl si jistý, co se děje, a zachovat klid se zdálo jako rozumná strategie.

Otevřely se velké zelené vstupní dveře a Harry při pohledu na Remuse ztuhl.

„Ach, výborně! Už jsi tady.“ Remus na něj mávl. „Nech zavazadla, Harry. O ně už bude postaráno.“

Harry poslušně položil Hedvičinu klec a kufr zpátky do zavazadlového prostoru. „Ehm, profesore Lupine…“

„Remusi, prosím, Harry.“ Usmál se na něj. „Pojď dovnitř a všechno ti vysvětlím.“

Petunie Harryho předešla a uvedla ho do domu.

„Do obývacího pokoje napravo, Harry, jestli bys byl tak laskav,“ ukázal Remus na otevřené dveře.

Harry vstoupil do útulně vyhlížejícího obývacího pokoje. Byl trochu přeplácaný, ale dokonale odpovídal vkusu jeho tety.

„S tvojí tetou jsme si říkali, že by ses ke mně mohl přidat na hlídání psa, Harry,“ nabídl Remus, když Harry otevřel ústa, aby se dožadoval vysvětlení.

Harry na něj zíral a pak se podíval na tetu. Hlídání psa? Znamenalo to, že stráví léto se Siriusem? Ústa mu zaklapla. „Opravdu?“

„Opravdu.“ Remus se na něj usmál. „Potřebuji si s tvojí tetou vyřídit už jen pár věcí a pak vyrazíme.“ Zvedl ze stolku hromádku dokumentů. „Potřebuji, abyste mi tohle podepsala, Petunie.“

Petunie si odfrkla, ignorovala brk, který jí Remus nabízel, a vytáhla z kabelky propisku. Rychle podepsala papíry.

Remus je rozdělil na dvě hromádky a jednu jí podal. „Tohle jsou vaše kopie. Harry a já tu ještě deset minut zůstaneme a pak vyrazíme. Měla byste svolat zbytek rodiny a zůstat tady, dokud zítra náš domácí skřítek magicky nepřemístí vaše věci.“

„Dobrá.“ Petunie si odfrkla. Vrhla pohled na Harryho a zamířila ke dveřím.

„Teto Petunie,“ řekl Harry impulzivně, „děkuju.“ Myslel to opravdu vážně. Nevěděl, jak ji Remus (a nebo Sirius) přesvědčili, ale vážil si toho, že souhlasila.

Zastavila se ve dveřích a podívala se na něj zvláštním výrazem. „Bude ti líp mezi vlastními.“ Ohlédla se po Remusovi a téměř to vypadalo, jako by chtěla ještě něco říct, ale pokud ano, rozmyslela si to a odešla, přičemž za sebou zavřela dveře.

„Tak dobře,“ vytáhl Remus hůlku. „Chvíli stůj, jen musím zkontrolovat… ano, tady to je; jedno sledovací kouzlo.“ Vytáhl z kapsy myš, dotkl se jí hůlkou, pak Harryho a nakonec myši. „Kreacher!“

V místnosti se objevil domácí skřítek a Harry překvapeně ucouvl.

„Kreachere, mohl bys tuhle myš odnést někam… já nevím… do Yorku a tam ji nechat, prosím?“ požádal Remus zdvořile.

Kreacher rázně přikývl, vzal myš a znovu zmizel.

„Tak. Kreacher už odnesl tvůj kufr a Hedvika už je tam taky, takže zbýváme jen my dva.“ Remus se na něj zazubil a podal mu kus prázdného pergamenu.

Jakmile se ho Harry dotkl, prázdný pergamen zmizel a po papíře se začala odvíjet slova. „Pan Tichošlápek zve Harryho Pottera na Grimmauldovo náměstí 12.“

„Teď si tu adresu pevně zapamatuj, Harry,“ řekl Remus. Podal mu žvýkací hračku pro psy. „Vezmi si tu hračku. Je to něco, čemu se říká přenášedlo, a přenese nás na danou adresu, až zadám aktivační heslo.“

Harry ho poslechl a v duchu si adresu opakoval.

Remus se na něj znovu zazubil. „Tichošlápek.“

Svět kolem nich zmizel a Harry ucítil, jak se mu zhoupl žaludek, když ho cosi zatáhlo. Dopadl příšerně – skončil v hromadě na podlaze.

„Harry!“ Siriusův ustaraný hlas přiměl Harryho rychle zvednout hlavu.

„Jsem v pořádku,“ tvrdil Harry, když mu kmotr pomáhal vstát z podlahy.

Zatímco ho Sirius rázně prohlížel, Harry nemohl přestat žasnout, jak odlišně Sirius vypadal; měl ostříhané vlasy, úhledně zastřižené vousy, čisté oblečení a vypadal, jako by přibral nějaká ta potřebná kila. V jeho šedých očích a ostře řezaných lícních kostech stále zůstávaly stopy Azkabanu, ale vypadal lépe, mnohem lépe. Sirius na okamžik zaváhal, než ho objal.

Harry ztuhl, než mu objetí oplatil a nechal se prostoupit upřímnou náklonností staršího muže. „Nemůžu uvěřit, že jsem tady.“

„Nemohli jsme ti nic říct, kdyby to náhodou nevyšlo; nechtěl jsem, abys začal doufat a pak byl zklamaný,“ omluvil se Sirius. Rázně mu přejel rukou po zádech a odstoupil, ale nechal paži kolem Harryho ramen.

Harry se dychtivě rozhlédl po místnosti a všiml si erbu na stěně a účelného vybavení prostoru, který vypadal jako čekárna s krbem na letax. „Tohle je tvůj dům?“

„Ano, tedy, vlastně rodinný,“ vysvětlil Sirius. „Jinak řečeno londýnské sídlo rodu Blacků.“

„Dům je pod Fidéliovým zaklínadlem,“ vysvětlil Remus a nepřítomně mávl žvýkací hračkou, kterou stále držel. „Takže se tu Sirius může skrývat, aniž by kdokoli věděl, kde je.“

Sirius odvedl Harryho ke gauči a jemně ho na něj posadil. „S rodinou jsme spolu nevycházeli, protože byli silně zapálení do černé magie a věřili celé té čistokrevné ideologii. Většina mých bratranců a sestřenic i můj zesnulý mladší bratr následovali Voldemorta.“ Posadil se vedle Harryho a Remus se usadil naproti do pohodlně vyhlížejícího křesla. „Každopádně jsem po smrti dědečka zdědil rodový titul, majetek a panství, ale samozřejmě jsem byl v Azkabanu a když jsem se dostal ven, nechtěl jsem s tím mít nic společného. Jenže když jsi mi pomohl utéct z Bradavic, uvědomil jsem si, že bych měl spolknout svou hrdost a přijmout dědictví, abych mohl zařídit věci jako najmout právního zástupce a…“ zakroutil na Harryho obočím, „očistit své jméno.“

„Poskytl jsem výpověď, ale nechtěli mi nic říct,“ Harry nedokázal potlačit vlnu naděje, která ho zaplavila. „Takže jsi… jsi…“

„Jo.“ Sirius se na něj široce usmál. „Od dnešního večera jsem podle Ministerstva nevinný muž.“

„Zítra to oznámí,“ dodal Remus. „Úplná milost a odškodnění. Červíček se ocitne na seznamu hledaných osob.“

„To je úžasné!“ řekl Harry a snažil se ignorovat nervózní chvění v břiše, zatímco mu vysychalo v ústech. A úžasné to opravdu bylo: Sirius byl volný a to bylo fantastické, ale… ale možná Sirius nemyslel svou nabídku, že by s ním Harry mohl bydlet, vážně, pokud se všechno zařídilo jen na léto, takže…

„Je tu ještě jedna věc,“ řekl Sirius chraplavě a přejížděl očima po Harrym, jako by mu četl myšlenky. „Doufám, že pořád chceš přijít bydlet ke mně, protože, ehm, podařilo se nám přesvědčit Ministerstvo i tvou drahou tetu, aby souhlasili s tím, že jsem od dnešního večera tvým poručníkem.“

Harry zíral do úzkostných očí svého kmotra. „Vážně jsi?“ Sotva ze sebe dostal ta slova, jak měl sevřený hrudník, a připadalo mu, že snad nebude moct dýchat. Sirius ho opravdu chtěl?

„Jsem.“ Sirius to potvrdil už sebejistěji. „Remus má dokumenty, kdybys chtěl důkaz. Takže, budeš bydlet se mnou?“ Šťouchl Harryho do ramene. „Je to pro tebe v pořádku? Protože jakkoli moc chci, abys se mnou žil, opravdu, opravdu chci, aby ti to vyhovovalo taky.“

Rychle přikývl. „To je… to je…“ Všechno, o čem kdy snil, když byl zavřený ve své komoře pod schody.

Harry cítil, jak se mu svírá hrdlo, a oči ho náhle začaly pálit slzami. Sirius ho chtěl. Byl volný od Dursleyových a mohl žít se Siriusem, který ho skutečně chtěl, záleželo mu na něm natolik, možná ho dokonce miloval natolik, že zařídil, aby se stal Harryho poručníkem, a neutekl a nenechal Harryho znovu samotného… Harry vůbec netušil, co se děje, když se v něm bouřily emoce a jeho magie na ně reagovala, vzplála a rozvibrovala ozdoby.

Sirius si ho okamžitě přitáhl do dalšího objetí a Harry znovu ztuhl, než se mu poddal a snažil se ze všech sil nerozplakat, když se přitiskl k neznámému pocitu tepla a bezpečí, který mu poskytoval někdo, kdo ho držel v náručí, někdo, kdo byl tak trochu asi už teď jeho rodičem.

„To je v pořádku, Paroháčku,“ zašeptal Sirius. „Nech to všechno jít ven. Držím tě.“

A Harry ucítil, jak se z něj prudce vydral první vzlyk, než se vzdal a poddal se potřebě plakat.

 

* * * 

Prihlásenie

Hodnocení článku

Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

 Přihlásit/Registrovat  6 komentářů

Kliknutím na Ďakujem odošlete zjednodušený komentár - je to info, že ste si článok prečítali a našu prácu si vážite. Aj takto nás môžete motivovať k ďalším prekladom.


PP 04 (Hodnocení: 1)
Od: Hatifnatif - 31.10. 2026
|
ÚÚÚžasné, díky moc za práci a čas, který jste tomu věnovali/y. Těším se na pokračování. 😍
PP 04 (Hodnocení: 1)
Od: majka0007 - 31.10. 2026
|
Ďakujem pekne za podporu Hatifnatif :D ♥

PP 04 (Hodnocení: 1)
Od: katrin - 31.10. 2026
|
Vzdy ma tie posledne riadky dojmu a tak im to obom prajem,,
PP 04 (Hodnocení: 1)
Od: majka0007 - 31.10. 2026
|
♥ táto poviedka je na silné rodinné momenty celkom bohatá :) ďakujem za komentár!

PP 04 (Hodnocení: 1)
Od: sisi - 14.11. 2026
|
Tak si říkám, je sobota, klídek, budu si číst pomalu, s přestávkami a ono to nejde. Pořád mě to táhne k monitoru, těším se na vládní potvrzení o Síriově nevinně, přiznání opatrovnictví na Pottera, na to jak vypečou Brumbála. Správně nám Amélie s Alastorem ukázali, že to půjde, když se splní požadavky, což udělali a bude to fajn. Remus přidal bonus s lepším bydlením pro Dursleyovi a Potter se dostal do kmotrova objetí. Slzy jsou na místě. Bude dobře.
Děkuji za překlad, hodně mě to pohltilo a musím to přečíst, kam až to půjde.
PP 04 (Hodnocení: 1)
Od: majka0007 - 14.11. 2026
|
♥♥♥

Prehľad článkov k tejto téme:

CatsAreCool: ( majka0007 )17.11. 2026PP 23Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )16.11. 2026PP 22Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )16.11. 2026PP 14,5 Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )15.11. 2026PP 21 - 5: Vzdělávání ParoháčkaCzech
CatsAreCool: ( majka0007 )14.11. 2026PP 20 Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )13.11. 2026PP 19Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )12.11. 2026PP 18Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )11.11. 2026PP 17Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )10.11. 2026PP 16Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )09.11. 2026PP 15Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )08.11. 2026PP 14Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )07.11. 2026PP 13Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )06.11. 2026PP 12Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )06.11. 2026PP 11 - 4: Sestavování týmu ParoháčekCzech
CatsAreCool: ( majka0007 )04.11. 2026PP 10 Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )04.11. 2026PP 09Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )03.11. 2026PP 08Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )01.11. 2026PP 07Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 06Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 05 - 3: Uzdravování Tichošlápka a ParoháčkaCzech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 04Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 03 - 2: Zajištění poručnictví nad ParoháčkemCzech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 02Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 01 - 1: Zahájení operace ParoháčekCzech
. Úvod k poviedkam: ( majka0007 )31.10. 2026Pobertův plán | Překlad - ÚVODCzech

Účet

Novinky