Menu

Pobertův plán | Překlad

PP 08

Pobertův plán | Překlad
majka0007 nám napsal(a):

Časová bublina: 9. července 1994

Harry prožíval nejlepší léto svého života.

Byli v Údolí už dva týdny, a přestože Harry cestoval časem pomocí obraceče času, stále měl problém srovnat si v hlavě, že ať už na klinice zůstanou jakkoli dlouho, ve vnějším světě uplyne pouze týden. Rozhodl se na tu zvláštnost zapomenout a jednoduše si pobyt užívat, jak jen to šlo.

První den byl děsivý. Celá ta záležitost s pozůstatkem v jeho jizvě byla víc než hrůzostrašná, ale všechno vyřešili velmi rychle. Na samotné zákroky, při nichž mu čistili jizvu, si nevzpomínal, protože ho naštěstí po celou dobu drželi v bezvědomí. Několik dalších dní musel zůstat na lůžku hlavně proto, že potřebovali, aby se jeho magické jádro ustálilo. Obrovskou útěchou mu bylo, že se Sirius po celou tu dobu nehnul od jeho boku, kromě několika krátkých návštěv toalety.

Utišilo to přetrvávající obavu, kterou v sobě Harry měl: že to Sirius ve skutečnosti nemyslel vážně, když mu slíbil, že tu pro něj bude; že navzdory všemu, co Sirius udělal, aby Harry mohl žít s ním, ho ve skutečnosti nebude chtít, až ho pozná. Jenže bylo těžké pochybovat o tom, jak moc na něm Siriusovi záleží, když jeho kmotr trávil všechen čas péčí o něj a snažil se mu během zotavování zvedat náladu.

Během dnů, které Harry strávil na lůžku, si hlavně vyprávěli příběhy z Bradavic. Bylo to to nejběžnější, co měli společného. Sirius přiznal, že mu Remus už o některých Harryho zážitcích vyprávěl, ale chtěl je slyšet přímo od Harryho. Harry zpočátku trochu váhal, ale jakmile se rozpovídal, sám se přistihl, že s radostí vzpomíná na svá dobrodružství z prvního ročníku.

Začal tím, jak ho Hagrid vzal do Příčné ulice, a Sirius se ho vyptával, co všechno mu Hagrid o kouzelnickém světě řekl a co naopak vynechal. Harry nabyl dojmu, že Sirius má Hagrida rád, ale nebyl nadšený z toho, že mu toho o kouzelnickém světě vysvětlil tak málo. To ho překvapilo, protože Sirius byl celkově velmi nekritický – chápal, proč Harry hned použil neviditelný plášť, když ho dostal, a většinou se zdálo, že se mu ulevilo, že Harry přežil střet s trollem.

Harrymu se také ulevilo, že mohl někomu povědět o tom, co se stalo s Quirrellem. Sirius jeho vyprávění pozorně poslouchal. Když Harry došel ke střetu s Quirrellem, položil mu ruku na paži a nepustil ho, zatímco Harry s obtížemi vzpomínal na všechno, co se stalo. Sirius ho znovu ujistil, že za Quirrellovu smrt nemůže, a připomněl mu, že jednal v sebeobraně. Vysvětlil mu také, jak funguje posednutí, včetně toho, že téměř vždy končí smrtí hostitelského těla; skutečnost, že Ginny své posednutí přežila, se zdála být téměř zázrakem. Ten rozhovor Harrymu pomohl cítit se lépe. Vlastně si ani neuvědomil, že ho to, co se stalo s Quirrellem, pořád tolik trápilo. Tak nějak to všechno zabalil a zatlačil hluboko do kouta své mysli.

Harry byl naprosto nadšený, když mu Sirius oplatil jeho důvěru a vyprávěl mu všechno o svém prvním ročníku v Bradavicích, což naštěstí zahrnovalo spoustu příběhů o jeho otci a dokonce i několik o jeho matce. Usmál se, když mu Sirius řekl, že se s Jamesem rozhodli spřátelit poté, co spolu seděli v jednom kupé ve vlaku, ale zarmoutilo ho, když Sirius přiznal, že během téže cesty udělali na Lily špatný dojem, protože si okamžitě znepřátelili Snapea – který byl jejím přítelem! Také ho zaskočilo Siriusovo přiznání, že ačkoli Snapea neměli rádi, protože poznali, že používal černou magii (což jeho matka nejspíš nevěděla), on a James byli zároveň poněkud snobští a namyšlení.

Harry se však smál, když Sirius vyprávěl, jak Moudrý klobouk úpěnlivě prosil, aby ho zařadil do Nebelvíru – protože věděl, že tam skončí James – a jaké všemožné žertíky během školního roku prováděli. Také se mu líbilo, jak nakonec přijali mezi sebe Remuse, o němž rychle zjistili, že je prostě skvělý, a jak postupně přišli na to, že je vlkodlak, ale nechtěli o tom mluvit, aby ho nerozrušili. Sirius se vyhýbal řečem o Červíčkovi a Harry mu to nemohl mít za zlé.

Druhý den si vyprávění zopakovali s příběhy z druhého ročníku. Sirius se ani na okamžik nezarazil nad tím, že Harry umí mluvit s hady, a Harryho nadchlo, že ho Sirius i nadále bezvýhradně přijímá. Znovu mu pomohlo promluvit si o boji s baziliškem. Sirius si ho dobíral, že je rytíř v zářivé zbroji.

Sirius se s přehnaně smutným výrazem přiznal, že jeho druhý ročník nebyl ve srovnání s tím Harryho nijak zvlášť vzrušující. Většinou se konečně odhodlali promluvit si s Remusem o jeho potíži a zkusit vymyslet, jak mu pomoct – až Sirius nakonec přišel na nápad stát se zvěromágem. Vyprávěl také, jak se Harryho otec znovu pokoušel spřátelit s jeho matkou, ale její přetrvávající přátelství se Snapeem je stále drželo v rozporu. S nemalými rozpaky přiznal, že ačkoli Snape uměl rány vracet stejně dobře, on a James nejspíš v případě svého úhlavního nepřítele několikrát překročili hranici mezi žertíky a šikanou, takže nebylo divu, že je Lily oba považovala za pitomce.

Harry byl rád, že k němu byl Sirius tak upřímný, ale znepokojovalo ho, že jeho táta a Sirius mohli někoho šikanovat – dokonce i Snapea. Vysvětlovalo to mnohé o Snapeově postoji k Harrymu. Pak si vzpomněl, jak Snape obvinil Siriuse, že se ho pokusil zabít, a zeptal se Siriuse právě na tohle.

„Musíš pochopit, Harry, že v šestém ročníku jsme my, Pobertové, a Snape byli úhlavní nepřátelé. Rok předtím se přidal ke Smrtijedům a přerušil přátelství s tvojí matkou,“ začal Sirius. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl, že jsem toho léta utekl z domova? Snape mě jednoho dne zastavil a naznačil, že ví víc než jen oficiální verzi o tom, že se mě rodiče zřekli. Naznačil, že to řekne celé škole.“ Na posteli změnil polohu a v očích se mu objevil stud. „Trochu jsem zpanikařil, protože jsem nevěděl, jestli něco o mé rodinné situaci opravdu ví, a řekl jsem mu, že neví vůbec nic. Pak prohlásil, že ví všechno o Remusovi a jeho měsíčních výpravách k Vrbu mlátičce a že se dozví ještě víc, když ho bude sledovat. Tak jsem ho vyzval, ať zatlačí na ten suk ve vrbě a udělá to, pokud na to má dost odvahy.“

Harry se zamračil. „Ale to zní, jako by věděl, že je Remus vlkodlak.“

„Myslím, že měl silné podezření,“ souhlasil Sirius. „Vlastně jsem ho vyzval, protože jsem si myslel, že už to tuší, a ani na okamžik mě nenapadlo, že by mohl být tak hloupý a jít hledat vlkodlaka.“ Povzdechl si a na chvíli si promnul vousy. „Ani jsem o tom neřekl tvému tátovi nebo Remusovi, právě proto. Nemyslel jsem si, že by bylo důvodem k obavám.“

„Jenže Snape ho hledat šel.“

„Myslím, že nám tu noc nadrogoval dýňový džus, protože Peter okamžitě usnul a já měl problém zůstat vzhůru. Tvůj táta rozumně pil jen vodu, takže byl v pořádku a pořádně naštvaný, že jsme podřimovali. Když jsem si uvědomil, že jsme byli očarovaní lektvarem, došlo mi, že Snape jde po Remusovi – myslel jsem, že se ho pokusí zabít! Tak jsem poslal Jamese, aby Remuse zachránil, zatímco já sehnal protijed.“ Povzdechl si. „Běžel jsem za nimi, jak nejrychleji jsem mohl, a naštěstí už tam tvůj táta byl a tahal Snapeův zadek z tunelu. Právě když jsem přiběhl, abych mu pomohl, objevil se Brumbál a odvedl nás všechny do své kanceláře. Jamese poměrně rychle pustil. Snapea přiměl slíbit, že o Remusovi během našeho studia nikomu neřekne; prohlásil, že to je jeho trest, a pak mu neurčitě dodal, že ještě není pozdě.“

„A co ty?“

„Zakázal mi chodit na víkendy do Prasinek po zbytek roku, vyhodil mě z famfrpálového týmu a po zbytek zimního semestru jsem měl školní trest,“ vysvětlil Sirius. „Ale to nebylo tak hrozné jako dva měsíce mlčení a zákaz připojit se k nim při příštím úplňku, který jsem dostal od Remuse.“

„Přestal s tebou mluvit?“ Harry nikdy nepřemýšlel o tom, že i jeho přátelé museli mít problémy, stejně jako on, Ron a Hermiona kvůli Kulovému blesku.

„Kdyby Snape Remuse našel, kdyby ho nezabil a Remus naopak zabil Snapea, nebo ho dokonce jen napadl, Remuse by popravili,“ řekl Sirius vážně. „Kvůli mé výzvě byl jeho život v ohrožení. Měl naprostou pravdu, že se mnou nemluvil. Chápal jsem to, i když ty dva měsíce byly příšerné.“ Ukázal na Harryho. „Tvůj táta mi odpustil po dni nebo dvou. Byl hlavně naštvaný, protože Lily k nám začínala být vstřícnější, ale po škole se šířila fáma, že šlo o žertík, který se vymkl kontrole, a že jsme málem zabili Snapea, takže se k tvému tátovi začala chovat chladně. A taky říkal, že jsem jim měl o té výzvě říct hned, když jsem ji vyslovil, a měl pravdu. Peter se držel stranou, což nám mělo napovědět, co se stane později, když se nad tím tak zamyslím.“

„Ale Remus ti odpustil, že ano?“

„Odpustil, když zasáhl tvůj táta a upozornil ho, že Snape to nejspíš celé naplánoval – jak to, že mě vyprovokoval, tak to, že se vydal do tunelu. Řekl, že Snape pravděpodobně doufal, že Remuse nechá popravit a mě vyloučit nebo zavřít.“ Sirius se zašklebil. „Ale nemyslím si, že mi Náměsíčník po tom všem ještě někdy úplně důvěřoval. Nejspíš to byl jeden z důvodů, proč mě považoval za špeha a proč věřil, že jsem vinen. A možná jsem kvůli odstupu, který mezi nás postavil, i já měl větší sklon myslet si o něm to nejhorší.“

„Ale teď už jste v pořádku, že jo?“ zeptal se Harry, trochu se bál, že tomu tak není.

„Jsme,“ usmál se Sirius. „Myslím, že jsme hlavně rádi, že jsme zase přátelé, a co bylo, bylo.“

„Škoda, že to Snape necítí stejně,“ poznamenal Harry.

„Ne, ten se umí pořádně držet zášti,“ řekl Sirius. „Abych byl upřímný, já taky; nemám ho rád. V nejbližší době se mu rozhodně omlouvat nebudu – raději bych si vlastními silami vytrhal všechny zuby.“

Harry se tomu zasmál.

Sirius mu šťouchnul do nohy skrz přikrývku. „Ta výzva byla chyba a lituju jí, ale nebudu před tebou předstírat, že jsem dokonalý, a ani od tebe to nečekám. Někdy jsem trochu lehkomyslný. Když mě někdo vyprovokuje, možná bývám až příliš krutý a nemilosrdný. A mám ve zvyku jednat dřív, než přemýšlím. Každý má nějaké chyby.“

Harry zrudl, ale ta slova ho přesto uklidnila. Pomohlo mu, že Sirius nečekal, že bude dokonalý – mohl být prostě sám sebou. „Myslím, že mám stejnou chybu,“ řekl. „Jednám dřív, než přemýšlím? A někdy mám trochu vznětlivou povahu. Hermiona říká, že pořád nad něčím hloubám.“

„Takže,“ řekl Sirius, „můžeme společně pracovat na tom, abychom se zlepšili, ale měli bychom mít vždycky na paměti, že je v pořádku nebýt dokonalý.“

Harry v srdci Siriusovi poměrně rychle odpustil celou záležitost se Snapem. Musel uznat, že jeho vlastní nechuť ke Snapeovi měla hluboké kořeny, zvlášť proto, že se k němu Snape choval tak nespravedlivě – nespravedlivě se k němu choval už od chvíle, kdy Harry dorazil do Bradavic. Harrymu připadalo jen škoda, že někdo, kdo byl tak dobrým přítelem jeho matky, chová vůči němu samotnému takovou hořkost, i když po všech rozhovorech se Siriusem lépe chápal proč.

Následujícího dne přešli k Harryho třetímu ročníku, a přestože Sirius všechno sledoval zpovzdálí, přesto chtěl slyšet každý detail. Sirius mu na oplátku vyprávěl o svém třetím ročníku, který se točil hlavně kolem pokračující snahy Pobertů pomoci Remusovi, dalších žertíků a Harryho táty, který se stále snažil navázat přátelství s jeho mámou – a stále se mu to nedařilo.

Když se vraceli do chaty, Harryho zarmoutilo, že jim došly školní ročníky, o kterých si mohli vyprávět. Sirius navrhl, aby si z toho udělali tradici: první den letních prázdnin by Harry vyprávěl Siriusovi o svém školním roce a Sirius by mu pověděl o odpovídajícím ročníku svého vlastního studia. Harryho hřálo u srdce, že mají plány do budoucna – že si vytvořili tradici.

Následující dny se ustálily v rutinu: rána začínala zdravou snídaní a cvičebními sestavami, které jim oběma předepsala doktorka Jordanová; šlo o pestrou kombinaci jógy, tai-či, posilování se závažím a běhání. Obvykle si v chatě dali lehký oběd. Odpoledne se rozcházeli na sezení zaměřená na léčení mysli. Siriusova byla delší kvůli škodám způsobeným mozkomory, zatímco Harryho se skládala z léčení mysli, nitrobrany a arteterapie.

Sezení nitrobrany byla trochu nudná, protože šlo hlavně o meditaci, při níž si měl uspořádat vzpomínky a vybudovat obranu kolem své mysli. Nejhorší bylo o vzpomínkách mluvit – Harry opravdu nechtěl vyprávět o životě pod schody ani o předchozích létech u Dursleyových. Léčitelka Fay na něj netlačila, ale dávala mu jasně najevo, že zpracování vzpomínek je důležitou součástí jeho léčby. Začínal přijímat její ujištění, že ho za nic z toho neodsuzuje, ale stále o tom nechtěl mluvit. Arteterapie byla lepší. Harry rád znovuobjevoval malování jako koníček; bavilo ho už na základní škole a připadalo mu škoda, že Bradavice takový předmět nenabízejí. Matně si vzpomínal, že na Stonewallu měli mít výtvarný předmět.

Harry si nejvíc užíval pozdní odpoledne. Sirius mu nabídl, že ho naučí plavat v přilehlém bazénu, a tak trávili hodinu ve vodě, než se navečeřeli u bazénu. Večery trávili hraním karet – Sirius Harryho naučil poker a vzápětí toho litoval – nebo deskových her. Sirius trval na tom, že v kouzelnickém Monopoly bude hrát psa. Sirius vždycky vyprávěl nějaký příběh z Harryho dětství nebo něco o jeho tátovi či mámě.

Bylo to prostě nejlepší léto Harryho života.

Až na to, že Harry nemohl kouzlit ani létat, dokud znovu nezkontrolují jeho magické jádro, a právě to měli udělat onoho rána.

Blackhawk je vřele přivítal, když je Jordanová uvedla se Siriusem a Harrym do velké ošetřovny. Harry se na starého kouzelníka zazubil. Blackhawk s nimi několikrát povečeřel a Harryho fascinovaly jeho příběhy o léčitelství. Začínal dokonce uvažovat, že by se tomu chtěl v budoucnu věnovat. Možná. Když ještě nevěděl o Bradavicích a přemýšlel o životě po odchodu od Dursleyových, zvažoval, že se stane učitelem, ale hlavně proto, že to byli prakticky jediní další dospělí, které znal mimo Dursleyovy.

„Teď zopakujeme testy, které jsme prováděli před zákroky,“ oznámil mu Blackhawk rázně. Ukázal na terč na konci místnosti. „Zakouzlíš na něj Mdloby na tebe.“ Ukázal na knihu na stole. „A Wingardium Leviosa, abys tu knihu vznesl metr nad stůl. A nakonec vyčaruješ patrona.“

Harry přikývl. Z prvních testů si pamatoval jen velmi málo. Zdálo se mu, že terč ukázal číslo, které odpovídalo použité síle. Sirius ho poplácal po paži – tiché přání štěstí.

Harry se dychtivě postavil čelem k terči a zvedl hůlku. „Mdloby na tebe!“

Červený paprsek proletěl místností a narazil do terče takovou silou, že ho odmrštil zpátky ke zdi.

Harry na něj šokovaně zíral; uprostřed zmačkaného terče zela obrovská díra. Číslo, které se objevilo ve vzduchu nad ním, pro Harryho nic neznamenalo, ale Blackhawk na něj hleděl s tak překvapeným výrazem, až z toho Harry znervózněl. „Omlouvám se,“ vyhrkl Harry naléhavě, „za ten terč.“

Blackhawk jeho omluvu mávnutím ruky odmítl. „Neudělal jsi nic špatného, Harry. Nedělej si starosti.“ Vyměnil si se Siriusem pohled, z něhož Harry jasně vycítil, že něco není v pořádku.

„Zkus tu knihu, Harry,“ povzbudil ho Sirius.

Harry naprázdno polkl a obrátil se ke stolu. Zamířil hůlkou a mávl s ní, švihl zápěstím a vyslovil zaklínadlo nahlas. Kniha vystřelila do vzduchu a Harry měl co dělat, aby ji strhl zpátky, než narazila do stropu.

„Něco je špatně, že ano?“ zeptal se Harry, když Blackhawkův výraz začal být ještě znepokojenější.

„Ne tak docela špatně, spíš neobvykle,“ ujistil ho Blackhawk klidně. „Spusť knihu dolů a vyčaruj patrona, Harry.“

Harry položil knihu na stůl s hlasitým žuchnutím. Přinutil se soustředit, aby mohl vyčarovat patrona, a namířil hůlku na prázdné místo vedle sebe. „Expecto Patronum!“

Z hůlky mu vyskočil jelen a s rachotem dopadl na dlaždicovou podlahu. Zářící zvíře zatřáslo parožím a zaškrábalo kopytem o zem, až na ní zanechalo šmouhy.

Sirius opatrně přistoupil blíž; natáhl ruku a pohladil jelena po čenichu. „Ahoj, Dvanácteráku,“ řekl s úžasem. Patronus byl nejen hmotný, ale i pevný. Pohladil jelena po boku a Harry viděl, jak Siriusovy prsty pročesávají jemnou srst jeho kožichu.

Jelen prudce vydechl nozdrami. Podíval se na Harryho a čekal na pokyny.

Harry si odkašlal. „To je v pořádku, můžeš jít.“

Proměnil se v zářící mlhu a úplně zmizel.

„Nádhera,“ řekl Blackhawk téměř uctivě.

„Děkuju,“ odpověděl Harry automaticky. „Co je se mnou špatně?“ zeptal se přímo, zatímco se mu strach svíjel v žaludku.

„Nic s tebou není špatně, Harry,“ řekl Sirius pevně. „Ale úroveň tvé moci je naprosto neuvěřitelná. Nikdy jsem neviděl hmotného patrona – dokonce ani od Brumbála. To poutací zaklínadlo ti očividně drželo uzamčenou obrovskou část magie. Budeme muset zapracovat na tom, abys ji dokázal ovládat.“

„Souhlasím,“ řekl Blackhawk klidně. „Tvoje magie je stabilní, ale nejsi zvyklý mít k dispozici takové množství. Budeš se muset znovu naučit s ní zacházet, jinak by mohlo docházet k velmi nebezpečným případům neúmyslné magie.“

Harryho pohled nechtěně sklouzl k poškozenému terči na druhé straně místnosti. Kdyby tam stál člověk…

Sirius ho šťouchl do paže. „Všechno bude v pořádku, Harry. Večer budeme na tvé magii pracovat.“

Blackhawk přikývl. „Protože bude nutné tvůj pobyt zde prodloužit, mohu vám zařídit přístup do města, pokud budete chtít; odtud z kliniky se tam můžete přemístit letaxem. Nechceme, abyste během zotavování dostali ponorkovou nemoc.“

„To bychom ocenili,“ odpověděl Sirius.

„Také bych vás oba rád pozval k sobě domů na večeři.“ Blackhawkovi zajiskřilo v očích. „Mám také vnučku a vnuka ve tvém věku, které bych ti mohl představit, Harry. Napadlo mě, že bys možná rád trávil čas s lidmi svého věku.“

Harrymu se rozjasnila nálada. „To by bylo skvělé.“ Rozpačitě se usmál. „Trochu se mi stýská po kamarádech.“

„To je pochopitelné,“ řekl Sirius. „Děkujeme, léčiteli Blackhawku.“

Blackhawk se vřele usmál. „Říkej mi Noshi, Siriusi.“ Pokynul jim. „Pro dnešek vás nechám a zítra se zase uvidíme.“

Harry počkal, až starý kouzelník odejde, a pak se opřel o stůl a těžce si povzdechl. „Omlouvám se.“ Ukázal na svého kmotra. „Je to moje vina, že tu musíš zůstat.“

„Zaprvé, nemusíš se omlouvat; není tvoje vina, že ti někdo spoutal magii,“ odpověděl Sirius. „A zadruhé, můžu s tebou trávit víc času a pomáhat ti znovu se naučit kouzlit. To mi nepřipadá jako něco špatného.“

Trochu ho to uklidnilo, ale stejně… „Určitě ale musíš mít doma důležité věci, které potřebuješ vyřídit.“

„Nic není důležitější než ty,“ řekl Sirius okamžitě.

Harry zrudl; to upřímné prohlášení ho potěšilo a zároveň zmátlo.

„Pojď sem.“ Sirius rozevřel náruč.

Harry se do objetí vydal jen s mírným zdráháním – protočil oči, ale většinou to jen hrál –, vždyť byl dospívající kluk; neměl přece chtít objetí. Jeho terapeut však tvrdil, že mu prospívají, a Harry si tajně užíval útěchu, kterou mu objetí poskytovalo. Sirius objímal skvěle. Zdálo se, že jeho kmotr instinktivně ví, jak ho obejmout; pevně, ale ne tak, aby ho svíral, útěšně, ale bez dětských nesmyslných slov, jakými Petunie zahrnovala Dudleyho. A Sirius měl šestý smysl pro to, kdy se odtáhnout, než se Harry začal cítit trapně.

Třeba právě teď.

Sirius ho rychle poplácal po zádech a odtáhl se, ale stále ho držel za ramena a díval se mu do očí. „Nechci, aby sis s tím dělal starosti. Jsi mocný kouzelník; jen si potřebujeme znovu projít tvoje lekce. Dobře?“

„Dobře,“ zamumlal Harry a přikývl. „Jenom…“ Kousl se do rtu a snažil se přijít na způsob, jak Siriusovi říct, že není zrovna dobrý student. „Nechci tě zklamat.“

„Proč si myslíš, že mě zklameš?“ zeptal se Sirius a na tváři se mu zračilo naprosté překvapení.

Harry cítil, jak mu hanbou hoří tváře. „Já… nejsem jako máma a táta. Nejsem tak chytrý jako oni.“

Sirius se posadil na stůl a poklepal na místo vedle sebe, čímž Harrymu naznačil, aby se přidal. „Proč si myslíš, že nejsi tak chytrý jako tvoji rodiče?“

Harry sklopil hlavu. „Protože nejsem. Tedy, říkal jsi, že byli nejlepší ve třídě jako… jako Hermiona, a já… já nejsem, no, kromě obrany proti černé magii.“

„Hmm.“ Sirius si ho pozorně prohlédl. „Podívej, tvůj táta byl jeden z těch otravných lidí, kteří dokázali dostat dobré známky, aniž by se moc snažili. Měl prostě pro magii takovou intuici. Remuse to přivádělo k šílenství, protože jsme ho nikdy neviděli se učit, a pak v hodině vykouzlil dokonale vytvořenou kytici nebo přiměl vidličku tančit kankán.“

Harry se tomu obrazu usmál.

„Tvoje máma měla přirozený talent na kouzla a lektvary, ale na známky, které měla, tvrdě pracovala. Trávila spoustu času v knihovně a spoustu času procvičováním. Remus byl podobný, i když na lektvary vůbec neměl talent. Teorii znal dokonale, ale pokaždé, když se postavil ke kotlíku, ten se roztavil,“ řekl Sirius. „Já jsem byl někde mezi nimi – přeměňování a obrana proti černé magii mi šly snadno, ale na zbytek jsem musel pracovat.“

Harry pozorně poslouchal a v Siriusových slovech slyšel skrytý vzkaz: dobré známky a umístění ve třídě vyžadují práci, a pokud se nebude snažit – no, skončí tam, kde právě je: průměrný ve všem kromě jediného předmětu, který mu jde přirozeně.

„Ale pořadí ve třídě není všechno,“ pokračoval Sirius. „Snažíš se ze všech sil?“

Nechtěl lhát, ale nechtěl přiznat ani pravdu. Pod Siriusovým zkoumavým pohledem se zavrtěl. „Někdy,“ přiznal.

„Což znamená, že někdy ne,“ podotkl Sirius s brutálně upřímnou logikou, která Harrymu připomněla Hermionu. „Proč se ze všech sil snažíš jen někdy?“

„Nevím,“ odpověděl Harry automaticky a znovu se zavrtěl, když se nad Siriusovou otázkou skutečně zamyslel.

V duchu se vrátil ke svému studiu. Na základní škole se mu zpočátku líbilo; byla to úniková cesta z jeho nuzného života na Zobí ulici. Pak ale Dudley začal odhánět každého, kdo se s Harrym chtěl kamarádit, a jeho příbuzní nikdy nechválili jeho známky a jednoduše nepřijímali, že by mohl být lepší než Dudley. Nakonec se rozhodl, že na sebe nebude upozorňovat tím, že zůstane ve třídě průměrný, ale tajně si v noci pod schody opakoval učivo. Na Stonewall se těšil jako na možnost začít znovu a matně si vzpomínal, že měl v plánu dobře se učit, aby mohl v šestnácti uniknout ze Zobí ulice a najít si práci. Jenže pak přišly Bradavice a…

A Harry měl v úmyslu dobře se učit už v létě před nástupem. Zůstával dlouho vzhůru a četl si učebnice a snažil se, ne snad, během prvních několika týdnů školy? Jenže… bylo to těžší, než čekal, s brky, kouzelnickými způsoby práce a Snapem. Ron nikdy neměl o učení zájem a tehdy otevřeně zlehčoval Hermioninu chytrost. Harry nechtěl ohrozit přátelství se svým novým kamarádem tím, že by chodil do knihovny nebo ukazoval, kolik toho ví a co dokáže. Naštěstí je Hermiona donutila začít se učit, jakmile se po události s trollem skutečně spřátelili, a Harry si vzpomněl, že v prvním ročníku dostal dobré známky: překračující očekávání a několik vynikajících, které více než vyvážily přijatelné, jež si vybojoval z lektvarů a dějin čar a kouzel.

Druhý ročník byl noční můrou, protože slyšel hlasy ve zdech a ostatní se mu vyhýbali kvůli tomu, že byl Zmijozelovým dědicem; nechtěl vyčnívat. Ten rok se nekonaly žádné zkoušky, ale myslel si, že by je zvládl. A ve třetím ročníku prošel – většinou měl přijatelné, několik překračujících očekávání a vynikající z obrany proti černé magii. Když o tom ale přemýšlel, pomalu mu docházelo, že znovu nechal Rona určovat tón, protože Hermiona měla spoustu práce nebo s nimi zrovna nemluvila. Ne že by mohl Ronovi něco vyčítat – Harry si myslel, že Sirius by očekával, že za vlastní učení převezme odpovědnost sám. A nerozhodl se už, že bude v nadcházejícím roce na Ronovi o něco nezávislejší, zruší věštění z čísel a zvolí si něco jiného?

Vzhlédl od svých úvah a setkal se se Siriusovým trpělivým pohledem.

„Asi jsem nechtěl příliš vyčnívat nebo… nebo naštvat Rona,“ přiznal nešťastně. „Myslí si, že učení je nuda a…“

„A ty se mu přizpůsobuješ, protože je to tvůj kamarád,“ dokončil Sirius. Přikývl. „To chápu. Tlak vrstevníků se těžko odmítá. Do famfrpálového týmu jsem vstoupil jen kvůli tvému tátovi.“

„Opravdu?“

„Jo,“ řekl Sirius. „Nechtěl jsem hrát, a i když jsem létal docela slušně, nebavilo mě to. Ale tvůj táta chtěl společnost a já byl jeho nejlepší kamarád, takže… jsem se stal odrážečem, dokud mě nevyloučili, a pak jsem toho využil a odmítl se do týmu příští rok vrátit.“ Mávl rukou. „Každopádně zpátky k tobě. Co myslíš, že bys měl udělat?“

„Rozhodovat se sám za sebe,“ odpověděl Harry pohotově. „Tak nějak mi to došlo už po minulém roce.“

Sirius se na něj tázavě podíval.

„Nesnáším věštění!“ vyhrkl Harry. „Trelawneyová pořád předpovídá mou smrt a… a já to nesnáším. Vybral jsem si to jen proto, že… no, však víš. Přemýšlel jsem, že bych se zeptal profesorky McGonagallové, jestli bych nemohl přejít na runy nebo aritmancii.“

„Promluvím si s ní. Neměl by to být problém, když tě do začátku Bradavic dostaneme na potřebnou úroveň,“ odpověděl Sirius. „Který předmět by ti podle tebe vyhovoval víc?“

Harry dlouho přemýšlel a zvažoval oba předměty. „Myslím, že runy. Teorie mě nebaví tolik jako praxe a z toho, co Hermiona v minulosti říkala, mám pocit, že runy mají spoustu praktického využití, zatímco aritmancie je spíš o teorii.“

„Máš pravdu. Tak tedy runy. A máš štěstí, protože já jsem runy studoval, takže tě tady můžu začít doučovat a využijeme časovou bublinu.“ Sirius ho lehce šťouchl do paže. „Slibuju ti, že mě žádná z našich lekcí nezklame, pokud se budeš snažit ze všech sil.“

„Dobře, slibuju,“ řekl Harry rychle a hned se rozhodl, že svůj slib dodrží a opravdu na tom zapracuje.

„Také očekávám, že až se vrátíš, budeš se ze všech sil snažit i v Bradavicích,“ pokračoval Sirius.

Harry přikývl a snažil se ignorovat svíravý pocit v žaludku, který v něm Siriusova poznámka vyvolala. Nikdy předtím se nikdo o jeho známky nezajímal – pokud Dursleyovým nezáleželo na jeho známkách na základní škole, na těch bradavických jim záleželo ještě méně – a teď se znovu styděl za své dosavadní výsledky.

„Jsem na tebe hrdý, Harry,“ řekl Sirius a překvapil ho natolik, že k němu znovu vzhlédl. „Všechno sis promyslel a udělal jsi několik dobrých rozhodnutí ohledně své budoucnosti. Je to jako tehdy, když jsme mluvili o svých chybách, pamatuješ? Nejsme dokonalí, ale budeme pracovat na tom, co potřebujeme zlepšit. A nikdy mě nezklameš, pokud se budeš vždycky snažit ze všech sil.“

„Budu,“ slíbil Harry znovu. Nechtěl Siriuse zklamat a taky že nesklame!

 

 

30. června 1994

První týdny léta byly zvláštní, pomyslel si Albus, když si upravoval rukávy svého limetkově zeleného hábitu. Třpytivé růžové pruhy, které lemovaly oděv v náhodném vzoru, ho rozveselily, když si nasadil brýle a usoudil, že je připraven vyrazit na snídani do Velké síně.

Zvláštnosti nebyly špatné, uvažoval Albus zasněně; zažil i podivné dny, kdy všechno dopadlo báječně – jako když našel místnost s nočníkem a pak ji zase ztratil –, protože i ztratit ji bylo stejně báječné jako ji najít. A většina zvláštních věcí měla své vysvětlení, pokud byl člověk ochoten podívat se za hranice samotné podivnosti.

A tak, přestože někomu mohlo připadat zvláštní, že Alastor Moody najednou začal kontrolovat ochranná kouzla kolem mladého Harryho, Albus věřil, že to vyvolala jeho vlastní žádost, aby Alastor přijal místo učitele obrany proti černé magii. To vedlo ke vzpomínání na staré časy, k rozhovoru o tom, že Sirius Black je stále na svobodě (Albus zapomněl, že Siriuse zatkl právě Alastor, ale zapomněl toho mnohem víc, než si pamatoval, takže ho to nijak zvlášť netrápilo), a odtud už byl jen krůček k Potterovým, Harrymu a ochranným kouzlům…

Vůbec nebylo zvláštní, že Alastor nevěnoval pozornost Albusovu ujištění, že je všechno v pořádku a Sirius nepředstavuje hrozbu; Alastor byl prostě Alastor, což znamenalo, že byl paranoidní a nehodlal věřit slovu nikoho jiného, dokonce ani Albusovu. Pro bystrozora to byl úžasně účinný pohled na svět a měl své výhody. Albus ostatně plně očekával, že Alastor udělá přesně to, co udělal: vypátrá Harryho a zkontroluje ochranná kouzla. Když mu Arabella oznámila, že Alastora viděla a že jí potvrdil, že ochranná kouzla jsou v pořádku, Albus si pogratuloval a odměnil se citronovým bonbonem. Když se nad tím zamyslel, Alastorova návštěva se nejspíš časově shodovala s Harryho rozhovorem o Siriusovi. V Arabelině zprávě byla zmíněna žena, která při zpětném pohledu odpovídala popisu Amelie Bonesové.

Její druhá zpráva však byla velmi zvláštní: povídalo se, že Dursleyovi vzali Harryho s sebou tam, kam odjeli kvůli nějaké rodinné nouzi, která nastala. Albus si to ale chtěl vyložit jako znamení, že Dursleyovi konečně začali Harryho považovat za člena rodiny, a tak si to vyložil. Možná se vysvětlení dalo najít v událostech předchozího léta, kdy Harryho přiměli utéct z domova. Možná si uvědomili, že jejich zacházení s chlapcem je nepřijatelné, a rozhodli se začít znovu. Takže ano, bylo to zvláštní, ale zvláštní věci mohly být dobré – místnost s nočníkem byla toho příkladem.

Jenže existovalo zvláštní a pak také zvláštní. A bylo zvláštní, že se Cornelius zničehonic rozhodl dovolit Amelii Bonesové prošetřit údajné Siriusovy zločiny z minulosti a události v Bradavicích na konci školního roku. Nebylo zvláštní, že Amelia odvedla skvělou práci a Siriuse očistila – pokud si Albus správně vzpomínal, byla to mimořádně bystrá studentka.

Samozřejmě existovalo vysvětlení, proč Cornelius tak náhle změnil názor: na scéně se objevil nový a překvapivý mecenáš. Albus měl všude své špehy – kontakty – a jeho kontaktům se podařilo vypátrat zajímavou skutečnost: objevil se nový lord Black. Všechno se to samozřejmě drželo v přísném utajení, ale Albus potvrdil, že se někdo ujal vlastnictví sídla Blacků v Londýně, protože ten dotyčný uložil všechny portréty ke spánku, takže Phineas Nigellus Black uvízl v tom bradavickém.

Ani nový lord Black nebyl tak zvláštní jako zvláštní. Ne že by bylo zvláštní, že se objevil – bratranců bylo dost a všichni měli na rodovou magii víceméně stejný nárok –, ale překvapovalo ho to, protože Sirius byl pokrevním dědicem. A přestože si Albus vůbec nedokázal představit, že by se Sirius ujal této role, když svým jménem a dědictvím tolik opovrhoval, načasování celé záležitosti bylo velmi zvláštní.

Na druhou stranu, pomyslel si Albus, když bez námahy procházel chodbami a schodišti, Sirius byl od svého útěku neustále v novinách. Pozornost médií možná přiměla některého bratrance, aby se ujal lordství a pokusil se svému příbuznému pomoci. Anebo Sirius uprchl právě k tomuto bratranci a uzavřel s ním dohodu: vzdal se všech nároků na lordství výměnou za to, že ho bratranec očistí a možná také sežene práci jednomu příteli. To by vysvětlovalo, proč Remus Lupin tak rychle našel jiné zaměstnání. Na tom nezáleželo… Albus si byl jistý, že se všechno časem vyjasní.

Albus tedy nebyl z příchodu nového lorda Blacka znepokojený. Rodina Blacků byla mocná a tradičně inklinovala k černé magii, ale stará spojenectví se rozpadla a Albus si nedokázal představit, že by někdo jako Lucius Malfoy jednoduše přijal uzurpátora při svém jednání s ministerstvem. A pokud se lord Black ujal této role na Siriusovu žádost, Albus neměl příliš důvodů k obavám, protože pochyboval, že by Sirius oslovil někoho skutečně oddaného černé magii. Ne, nebylo třeba předpokládat politickou hrozbu, dokud se o záměrech nového lorda Blacka nedozví víc.

Bezprostřednějším problémem byl sám Sirius.

Když se nad tím Albus zpětně zamyslel, napadlo ho, zda by nebylo lepší, kdyby tehdy v noci, kdy byl Sirius uvězněn v Bradavicích, zatlačil na Cornelia, aby se konal soud. Albus mohl nabídnout svou osobní ochranu a trvat na řádném soudním řízení s odvoláním na svou pravomoc vrchního čaroděje. Odtud by mohl mít pod kontrolou otázku Harryho poručnictví – využít dluhu, který by mu Sirius dlužil, a přesvědčit ho, že chlapec musí zůstat u Dursleyových. Tehdy se však Albus rozhodl, že takové riziko nemůže podstoupit; jako uprchlík mohl Sirius Albusovi usnadnit, aby Harryho udržel v bezpečí, a tak se rozhodl jednoduše dovolit Harrymu, aby Siriusovi pomohl uprchnout – Sirius byl přece nevinný a nezasloužil si vězení ani polibek mozkomora. Albus litoval víc, než dokázal vyjádřit, že chlapce v Azkabanu nenavštívil a nezajistil mu soud. Chaos na konci války a vlastní zármutek nad mnoha ztrátami byly slabou omluvou pro jeho zanedbání, přestože právě ony byly skutečným důvodem, proč to neudělal.

Sirius byl však nyní očištěn; mohl se ucházet o Harryho poručnictví a podle zpráv v tisku z posledního týdne mu ho kouzelnický svět chtěl svěřit. Albus přišel o velkou část svého vlivu, protože neměl nic společného s tím, že Sirius získal svobodu. Nebyla to katastrofa – dobrou zprávou bylo, že Sirius zůstával v zahraničí a nikdo nevěděl, kde přesně, zatímco Harry byl bezpečně pryč s Dursleyovými. Pokud by se někdo pokusil svěřit Harryho do Siriusovy péče, Albus si byl jistý, že by mohl doporučit dlouhé období rekonvalescence po Siriusově utrpení v Azkabanu, než mu bude dovoleno se s Harrym setkat.

A kromě toho… důvěřoval své schopnosti přesvědčit Siriuse, že Harry je nejbezpečněji u Dursleyových. Koneckonců, Sirius s tímto názorem souhlasil v osudnou noc, kdy Potterovi zemřeli a Albus zařídil, aby Hagrid vyzvedl Harryho z trosek jejich domu. I když možná, uvažoval Albus, tehdy Sirius předpokládal, že plán ukrýt Harryho u Dursleyových bude jen dočasný – a také dočasný byl, dokud Albus neobjevil pokrevní ochranu, kterou Harry zdědil. Možná bude muset odhalit tajemství, že Harryho krev v sobě nese matčinu oběť; že se tato ochrana obnovuje prostřednictvím pokrevních ochranných kouzel, která Lily zanechala kolem domu své sestry, a že ji Harry svým pobytem uvnitř těchto ochranných kouzel znovu posílil. Výhoda, kterou mu to poskytovalo, převážila nad vším ostatním.

Třeba i nad tím, že by chlapce vychovávali lidé, kteří by ho měli rádi.

Bylo nesmírně nešťastné, že Dursleyovi Harryho nepřijali a nemilovali ho. Albus doufal, že se Minerva mýlí v tom, jací jsou, ale Arabelina první zpráva, kterou mu podala jen několik měsíců poté, co jim svěřili malého Harryho, ho nenechala na pochybách, že její obavy byly naprosto oprávněné. Albus tehdy pocítil výčitky svědomí, že Potterovým odebral závěť od jejich právníků, ale v té době už ubozí Longbottomovi nebyli vhodnými kandidáty na péči o malého Harryho, Sirius byl ve vězení a Minerva… Inu, byl si jistý, že by s ním souhlasila, takže nárok Tonksových byl bezpředmětný.

A Dursleyovi se o Harryho starali; poskytli mu střechu nad hlavou, jakž takž ho oblékali, možná ho špatně živili, ale dostatečně, a díky jejich příkladu, jak se nechovat, z něj vyrostl docela báječný mladý chlapec.

Ne, Harryho domácí život nebyl ideální, ale byl dostačující a hlavně se zachovávala pokrevní ochrana, kterou Harry nesl – a to bylo důležité, protože mu už jednou znovu zachránila život. Sirius pochopí, že je nutné nechat Harryho u Dursleyových, až mu to Albus vysvětlí. Byl si tím jistý.

Albus tedy vstoupil do Velké síně v dobré náladě. Stoly byly během prázdnin uspořádány jinak: uprostřed síně stál jeden dlouhý stůl. Posadil se na své obvyklé místo, které se nacházelo uprostřed pravé strany.

Minerva si zvolila místo naproti němu, nikoli vedle něj (stále mu neodpustila, že se jí začátkem týdne vnutil na schůzku s Remusem a dosud nevedl slíbený rozhovor se Severusem), ale Filius seděl jako obvykle po jeho levici a Severus zaujal místo po pravici. Naproti profesorovi lektvarů seděla Pomona Prýtová, čímž doplnila sestavu vedoucích bradavických kolejí, zatímco Poppy Pomfreyová seděla naproti Filiusovi. Hagrid byl na jednom konci stolu, Argus Filch na druhém. Ostatní zaměstnanci už byli zproštěni svých povinností a odjeli na prázdniny – nebo se v případě Sibyly Trelawneyové odebrali do svých pokojů.

Albus nechal jejich rozhovor – směs radosti z nepřítomnosti studentů, podráždění z koncoroční administrativy a papírování a očekávání prázdninových plánů – volně plynout, zatímco se pustil do misky ovesné kaše s teplým medem. Sám se soustředil na palčivý problém Toma Raddlea. Byl přesvědčen, že ho stále lze porazit.

Už léta měl podezření, že Tom nezemřel v noci, kdy zaútočil na Potterovy. Utvrdil ho v tom objev odporného úlomku duše zlého čaroděje uvnitř Harryho, když ho vyšetřoval na ošetřovně v Bradavicích. Albuse i zaměstnance, kteří tam s ním byli – Hagrida, jenž Harryho přivezl do Bradavic, a Poppy, která mu poskytovala léčebnou péči –, to zděsilo. Albus nevěděl, jak úlomek odstranit, a tak se spokojil se spoutáním Harryho magie, aby úlomek zůstal slabý. Potom vymazal Hagridovy a Poppiny vzpomínky na Harryho přítomnost v Bradavicích a na to, co zjistili: nemohl riskovat, že se zpráva o úlomku duše – ani o pokrevní ochraně, kterou rovněž objevil – dostane na veřejnost. Poslal Hagrida s dítětem na motorce do Zobí ulice, dorazil tam snadno před ním a nechal Hagrida v domnění, že přijel přímo z Godrikova dolu.

Když se mu konečně podařilo vypátrat zvěsti o přízraku v Albánii, nebylo těžké vymyslet plán, jak své podezření jednou provždy potvrdit. Kámen mudrců posloužil jako lákavá návnada v pasti a Harryho nástup do školy představoval další pokušení, které mělo Toma přilákat. Albus sice úplně nepočítal s tím, že Quirrell bude posednutý – ubohý chlapec –, i když mu Albánii doporučil jako možné místo, kde by Quirrell mohl získat praktické zkušenosti s obranou proti černé magii. A na svou obranu se Albus velmi snažil najít řešení, které by Quirrella nechalo naživu, až bude přízrak vypuzen. Zpočátku šlo všechno dobře; Tom se prostřednictvím Quirrella dostal do školy. Pak Quirrell pustil do školy trolla a podle Severuse se během famfrpálového zápasu pokusil Harryho zabít. Potom Albus poslal pro Zrcadlo z Erisedu, aby jím kámen dodatečně ochránil. Doufal, že Toma udrží v pasti, dokud se mu Albus nebude moci postavit.

Albus však podcenil Quirrellovu – nebo spíše Tomovu – vychytralost i Harryho smysl pro odpovědnost. Někdo ho vylákal z Bradavic (měl podezření, že pergamen, který ho vyzýval, aby se dostavil na ministerstvo a cestoval, ze všech možných způsobů, na koštěti, byl silně očarován matoucím a donucovacím kouzlem), a Albus se vrátil právě včas, aby zjistil, že Quirrell-Voldemort se vydal za kamenem a Harry za ním. Albus se domníval, že střet mezi nimi byl svým způsobem předurčen proroctvím, které mu sdělila Sibyla Trelawneyová – proroctvím, jež Toma původně přimělo zaútočit na Potterovy; ničím, co mohl udělat, by tomu nezabránil. To však nezmírnilo jeho pocit viny, když našel Harryho, jak ztrácí vědomí, a jeho matčina ochrana mu znovu zachránila život (ačkoli Albus zároveň pocítil okamžik zadostiučinění, že se rozhodl nechat Harryho u Dursleyových). Tomův přízrak uprchl, místo aby se Albusovi postavil.

Když bděl u mladého Harryho na ošetřovně, uvědomil si, že si chlapce oblíbil. Zároveň ho pohltil žal, protože nedokázal přijít na způsob, jak Toma zničit, aniž by Harry zemřel kvůli úlomku duše. Albus se rozhodl počkat. Tom zůstával přízrakem bez moci; nebylo kam spěchat. Rozhodl se, že Harry by měl mít co nejvíce dětství a co nejplnější život, než dojde na konečný střet.

Neplánoval, že Harry ve druhém ročníku narazí na další stín Toma. Fiasko s Tajemnou komnatou bylo přesně tím – fiaskem. To by však Albus nikomu nepřiznal. Nedokázal určit polohu komnaty; nedokázal vymyslet účinný způsob, jak porazit baziliška, aniž by ho nechal potulovat se po škole; nedokázal zjistit, kdo je posednutý, a proto nemohl riskovat zavření školy, po němž by posednutý člověk zmizel… a politické intriky Luciuse Malfoye situaci nijak neusnadnily.

Nakonec se celá ta strašlivá záležitost ukázala jako nesmírně cenná z hlediska získaných informací, protože odhalila deník. Tom vytvořil viteál, aby se připoutal ke světu živých, pravděpodobně jich vytvořil víc, a částečný úlomek, který skončil v Harrym, byl nejspíš omyl nebo nehoda způsobená nestabilitou Tomovy duše. Albusovi to otevřelo novou cestu k pátrání a zúžilo možnosti, jakými by Tom mohl znovu získat tělesnou podobu. Existovaly rituály obnovy… jeden z nich vyžadoval krev nepřítele. Pokud by byla použita Harryho krev, Harry by získal kotvu k životu, ale zároveň by se plně otevřelo jejich duševní spojení. Albus se na to však nemohl spoléhat. Musel předpokládat, že mu to nepřinese žádnou výhodu a že Harryho smrt je nevyhnutelná.

Čas se krátil, uvažoval Albus. Proroctví, které Harry zaslechl na konci školního roku, naznačovalo, že Tom znovu získá tělesnou podobu dříve, než by si přál. To byl problém. Albus teprve začal zkoumat otázku viteálů a ty bude třeba zničit, než dojde na konečný souboj Harryho s Tomem. Jeho plány na léto tak rozhodně získaly na naléhavosti.

Povzdechl si a pustil se do talíře s klobásami, vejci, fazolemi a tousty. Nakonec znovu začal vnímat rozhovor…

„Osobně si nemyslím, že potřebujeme pravidla proti šikaně,“ prohlásila Pomona rozhodně. „To, že s tím mají problémy mudlové, neznamená, že je máme i my.“

„K šikaně v těchto posvátných chodbách dochází,“ opáčil Severus medovým hlasem, „ať už je vám toto téma jakkoli nepříjemné.“

„Možná bychom tedy měli jít příkladem a sami přestat šikanovat studenty, než totéž začneme požadovat po nich,“ odsekla Minerva a Severus na ni pozvedl obočí.

„Šikanující jsou součástí školního života i života obecně,“ vložil se do toho Filius. „Sám jsem byl šikanován, ale naučil jsem se s tím vypořádat a najít si vlastní cestu.“

„Ne každý má tvou odolnost, Filiusi,“ namítla Poppy. „Jsou malé děti, které přicházejí na ošetřovnu týden co týden poté, co na ně někdo seslal kletbu, a nikdo s tím nic nedělá! To je nepřijatelné.“

„Když ale neoznámí členovi personálu, kdo to udělal, co s tím můžeme dělat?“ zeptala se Pomona.

„A oni to neudělají,“ upozornil Severus. „Žalování je proti nepsaným pravidlům školního hřiště.“

„Já si naopak myslím, že pravidla proti šikaně, která by děti povzbuzovala, aby se svěřily, s příslibem anonymity a důvěrnosti, a zároveň by jim nabídla podporu učitelů, kteří je jen nepohladí po hlavě a neřeknou: ‚No, mě taky šikanovali a podívejte, jak jsem dopadl, tak se vzchop, kamaráde,‘ by byla prospěšná,“ řekla Poppy důrazně.

„Co si o tom myslíš, Albusi?“ zeptal se Filius. „Jsi pro, nebo proti?“

„Nevidím důvod zavádět něco nad rámec našich běžných pravidel,“ řekl Albus pevně.

Poppy hlasitě odfrkla. „Jaká pravidla?“

Všichni u stolu vzhlédli, když se ozval šum křídel a dorazila pošta. Albus převzal od hnědé sovy Denního věštce výměnou za kousek klobásy. Když si přečetl titulek, málem se udusil džusem.

 

SIRIUS BLACK ZÍSKAL PORUČNICTVÍ NAD CHLAPCEM, KTERÝ PŘEŽIL! — Rita Holoubková

Ministerstvo kouzel oznámilo své rozhodnutí odebrat poručnictví nad Chlapcem, který přežil, jeho mudlovským příbuzným a svěřit ho nově očištěnému Siriusovi Blackovi. Požadavky na tento krok se množily od chvíle, kdy byl Black zproštěn všech obvinění souvisejících se smrtí jeho blízkých přátel a mudlů, kteří zahynuli během jeho střetu s hledaným Smrtijedem Peterem Pettigrewem, jenž je stále na útěku.

Ministr Fudge v tiskovém prohlášení uvedl, že rozhodnutí bylo učiněno poté, co úřadům byla předána kopie ztracené závěti Potterových. „Je zřejmé, že si James a Lily Potterovi přáli svěřit své jediné dítě do bezpečné péče dlouholetých rodinných přátel, z nichž dva byli ustanoveni kmotry dítěte.“

Podle informací, které získal tento reportér Věštce, byli Frank a Alice Longbottomovi první volbou pro poručnictví mladého Harryho. Jde o vážený pár ze starobylého a vznešeného rodu, žijící ve stabilním manželství a vychovávající vlastní dítě. Zdroje naznačují, že začali závěť hledat několik dní předtím, než byli napadeni, s úmyslem napadnout rozhodnutí Albuse Brumbála svěřit Harryho do péče mudlů. V současnosti jsou dlouhodobými pacienty oddělení trvalého poškození kouzly v nemocnici svatého Munga a nemohou dítě převzít do péče. Augusta Longbottomová uvedla: „Longbottomovi a Potterovi byli dlouholetými spojenci a je politováníhodné, že můj syn a jeho žena nemohli převzít poručnictví tak, jak si Potterovi přáli.“ Alice Longbottomová, rozená Kerriganová, byla na Bradavicích také blízkou přítelkyní Lily Potterové, rozené Evansové, a každá z nich zvolila tu druhou kmotrou svého syna, kteří se narodili jen den po sobě.

Samozřejmě, Sirius Black byl ustanoven kmotrem malého Harryho, a proto byl druhou volbou, přestože je mladý a svobodný. Jeho právník Brian Cutter z kanceláře Cutter, Glock a Baron nám poskytl toto prohlášení: „Můj klient Sirius Black je rozhodnutím ministerstva nadšený a těší se, až svého kmotřence plně uvede do kouzelnického světa za hranicemi Bradavic. V současnosti se nachází v zahraničí a podstupuje lékařskou léčbu v souladu s podmínkami stanovenými ministerstvem. Rád by poděkoval ministrovi Fudgeovi za urychlení rozhodnutí v jeho i Harryho prospěch, aby spolu mohli strávit část léta, než Harry znovu nastoupí do školy.“

Blackova výchova jako dědice starobylého a vznešeného rodu ho také připravuje na jeho novou povinnost regenta rodu Potterů. Současným zástupcem rodu Potterů je Elmer Samson, kterého v souladu s pravidly Starostolce jmenoval vrchní čaroděj v nepřítomnosti regenta. Pan Samson, bývalý nositel Merlinova řádu, nebyl k zastižení, aby se vyjádřil.

My ve Věštci přejeme Harrymu mnoho štěstí s jeho novým poručníkem.

 

Tohle byla katastrofa, pomyslel si Albus smutně.

„Úžasné,“ protáhl Severus vedle něj. „Jestli ten spratek ještě nebyl dost rozmazlený…“

„Dost!“ přerušila ho Minerva ostře a udeřila dlaní do stolu takovou silou, že talíře zarachotily a příbory poskočily. „Už mám dost tvých hanlivých komentářů a uštěpačných poznámek o Harrym Potterovi. Na Blacka máš právo mít svůj názor – ačkoli tvé každodenní komentáře o něm hluboce nesnáším, Merlin ví, že vy dva máte společnou historii a jste oba dospělí –, ale ponižovat a pomlouvat chlapce, studenta, který neudělal vůbec nic…“ V očích jí zaplály plameny, když se Severus nadechoval k přerušení. „Vůbec nic,“ zdůraznila, „čím by si zasloužil takové urážky, kromě toho, že je synem Jamese Pottera, je naprosto nepřijatelné chování učitele v těchto zdech. Budeš o něm mluvit s úctou, stejně jako bys trval na tom, aby on mluvil s úctou o tobě!“

„Ale, Minervo…“ začal Albus spěšně.

„Neminervuj se tady!“ Minerva na něj přes stůl vrhla rozzuřený pohled. „Příliš dlouho jsem přehlížela chování, které nebylo ani zdaleka přijatelné, ale tomu je konec!“ Rozhořčeně si odfrkla. „Poppy má naprostou pravdu; máme problém se šikanou, a proč? Protože takové chování svou nečinností schvalujeme; protože neotevřeme oči a nevidíme, co máme přímo před nosem.“ Odmrštila ubrousek a odešla, než kdokoli stačil něco říct.

Zbytek stolu ztichl, zaskočený střetem mezi kolegy.

„Nuže,“ odkašlal si Albus, „Minerva má možná pravdu. Všichni bychom měli věnovat větší pozornost jakýmkoli známkám šikany a ozvat se proti nim, zvlášť s ohledem na návštěvníky, které očekáváme v Bradavicích v příštím školním roce.“ Otočil se k Severusovi, který vypadal poněkud ohromeně. „Severusi, přišel bys prosím se mnou do mé kanceláře?“

Albus nečekal na Severusův souhlas, okamžitě vstal od stolu a odplul pryč, naprosto přesvědčený, že ho Severus bude následovat. A také to udělal. Albus počkal, až se usadí za svým stolem, a pak mu mávnutím ruky nabídl křeslo pro návštěvy.

„Pane řediteli, vy nemůžete…“ začal Severus.

Albus zvedl ruku a zastavil ho, než mohl pokračovat. „Severusi, víc než kdokoli jiný znám tvou minulost se Siriusem Blackem,“ řekl. „Vím, že jsi ho vyprovokoval, aby tě vyzval, přestože jsi moc dobře věděl, co tě na konci tunelu čeká, a vím, že jsi nenáviděl Jamese Pottera za to, že tě zachránil, protože jsi doufal, že se ti podaří zabít Remuse Lupina a dosáhnout Blackova vyloučení. Šikanovali tě? Ano, ale v pozdějších letech jsi mnohé z vašich vzájemných střetů začínal stejně často jako oni. Tohle je pravda o vaší minulosti a už tehdy jsem ti řekl, že vím o všem, co se stalo.“

Severus na něj zamrkal.

„Nečekám, že se spřátelíš se Siriusem Blackem, ani nečekám, že najednou začneš toho muže chválit. Očekávám však, že si uvědomíš, že tvé reakce na zprávy z posledního týdne odcizily Minervu. Ta je rozrušená představou, že nevinný muž, navíc její bývalý nebelvírský student, strávil téměř dvanáct let v Azkabanu, a považuje za krajně odporné, že se otevřeně raduješ ze stejné skutečnosti a přeješ si, aby dostal polibek mozkomora. Očekávám, že napravíš toto své pochybení a urovnáš pracovní vztahy.“

„Možná jsem ve svých komentářích nebyl zrovna diskrétní,“ připustil Severus a upravil si hábit.

„Podobné chyby ses dopustil i ve vztahu k Harrymu,“ poznamenal Albus chladně. „Minervina připomínka byla zcela oprávněná a já jsem tvůj postoj k němu nechal pokračovat příliš dlouho. Doufal jsem, že sám poznáš, že Harry není jeho otec a má mnoho Lilyiných vlastností; že jeho život nebyl snadný ani rozmazlený a že ho v budoucnu čeká mnoho útrap vzhledem k tomu, co víme, že musí přijít. Věřím, že jsi odhodlaný pomoci mu porazit Voldemorta, ale tvé nepřátelství vůči Harrymu nám v dosažení tohoto cíle nepomůže. Nemysli si, že nevím, že Minerva musela na konci minulého roku zasáhnout jako zástupkyně ředitele a rozhodnout o Harryho známce z lektvarů. Takové chování je profesně nepřijatelné a ty s tím přestaneš, Severusi.“

Severus se pod tíhou kritiky ošil a opřel se. „Oba víme, že to není tak jednoduché. Jestli byla Sibylina poslední předpověď správná, Pettigrew už teď pomáhá Temnému pánovi znovu povstat. Pokud mám získat zpět své postavení špeha…“

„Řekneš, že jsem ti nařídil chovat se k tomu chlapci slušně,“ přerušil ho Albus. „Je to dokonce pravda, Severusi, takže to musí stačit. Slušnost naše plány neohrozí.“

Potlačil úsměv při pohledu na Severusův zamračený výraz a zvedl noviny.

„Tohle by však mohlo naše plány výrazně narušit.“ Albus si povzdechl a opřel se. „Zmínil se Lucius o novém lordu Blackovi?“

„Od chvíle těsně po Blackově útěku jsme spolu nemluvili a tehdy se náš rozhovor točil kolem té katastrofy,“ odpověděl Severus. Svůj údiv skryl příliš pomalu, než aby si toho Albus nevšiml. „Mohu ho kontaktovat a zjistit, co ví.“

„Prosím, udělej to,“ řekl Albus vděčně.

Severus se na něj zamyšleně podíval. „Domníváte se, že za Blackovým úspěchem na ministerstvu stojí nový lord Black?“

„Je to teorie,“ odpověděl Albus mírně. „Ale pokud existuje a je…“ Rozhodil rukama. „Musíme se o něm dozvědět víc, než rozhodneme, zda je přítelem, nebo nepřítelem.“

Severus vstal. „S vaším svolením, pane řediteli?“

Albus ho propustil s radou, že Minerva dává přednost omluvám obaleným v čokoládě. Pak se opřel a začal zvažovat své možnosti.

Jediné pozitivní bylo, že Harry zůstával pryč ze Zobí ulice s Dursleyovými, a tudíž byl skrytý. Albus mohl jít na ministerstvo a protestovat proti rozhodnutí o poručnictví, ale tím by odhalil, jak velký zájem o Harryho má, a vyvolal otázky, na které nechtěl odpovídat. Ne, nejlepší bude vyřešit to přímo se Siriusem a dohodnout se s ním ještě předtím, než se vrátí a skutečně převezme Harryho do péče.

To znamenalo obrátit se na Remuse Lupina nebo na Briana Cuttera, právníka zmíněného ve Věštci, a získat informace o Siriusově pobytu.

Oba představovali problém, ale Albus měl možná o něco větší vliv na Remuse – bývalý profesor mu přece jen vděčil za to, že mu umožnil studovat v Bradavicích a že ho na rok zaměstnal. Vzal si pergamen a začal psát dopis.

 

* * *

Prihlásenie

Hodnocení článku

Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

 Přihlásit/Registrovat  4 komentářů

Kliknutím na Ďakujem odošlete zjednodušený komentár - je to info, že ste si článok prečítali a našu prácu si vážite. Aj takto nás môžete motivovať k ďalším prekladom.


PP 08 (Hodnocení: 1)
Od: katrin - 03.11. 2026
|
Albusi, ty hajzliku, skryt poslednu volu, zviazat batolatu magiu, robit si, co sa mi zachcw.. fujky..vsak ty pockaj, aj na teba dojde..
PP 08 (Hodnocení: 1)
Od: majka0007 - 04.11. 2026
|
😋

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnocení: 1)
Od: Anizne - 04.11. 2026
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

PP 08 (Hodnocení: 1)
Od: sisi - 15.11. 2026
|
Jsem příliš rozčilená na Severuse, že k synovi své bývalé lásky chová tolik neupřímnosti. Teď už se nemůže vymlouvat, že tak jedná v zájmu svého druhého pána. Dokonce má příkaz chovat se slušně; a bude to Minerva, kdo pozvedne kázeň a umírní šikanu v Bradavicích. Merlin dík. A situace na klinice vypadá dobře. Sírius a Harry to zvládnou.
Děkuji za překlad je to pěkná povídka s detaily do morku kostí.

Prehľad článkov k tejto téme:

CatsAreCool: ( majka0007 )17.11. 2026PP 23Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )16.11. 2026PP 22Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )16.11. 2026PP 14,5 Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )15.11. 2026PP 21 - 5: Vzdělávání ParoháčkaCzech
CatsAreCool: ( majka0007 )14.11. 2026PP 20 Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )13.11. 2026PP 19Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )12.11. 2026PP 18Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )11.11. 2026PP 17Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )10.11. 2026PP 16Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )09.11. 2026PP 15Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )08.11. 2026PP 14Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )07.11. 2026PP 13Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )06.11. 2026PP 12Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )06.11. 2026PP 11 - 4: Sestavování týmu ParoháčekCzech
CatsAreCool: ( majka0007 )04.11. 2026PP 10 Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )04.11. 2026PP 09Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )03.11. 2026PP 08Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )01.11. 2026PP 07Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 06Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 05 - 3: Uzdravování Tichošlápka a ParoháčkaCzech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 04Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 03 - 2: Zajištění poručnictví nad ParoháčkemCzech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 02Czech
CatsAreCool: ( majka0007 )31.10. 2026PP 01 - 1: Zahájení operace ParoháčekCzech
. Úvod k poviedkam: ( majka0007 )31.10. 2026Pobertův plán | Překlad - ÚVODCzech

Účet

Novinky