Caeruleus | Překlad

(Caeruleus; originaly by Pagan Strega)

Shrnutí: Nehoda při přeměňování zanechá Harryho v poněkud neobvyklé situaci. Jak na to škola zareaguje?

6,705 slov      ♡     Rating: Teen audience plus  

Období: 8 ročník HP v Bradavicích

Originál: https://www.fanfiction.net/s/3063291/1/Caeruleus

Poslední info je Párování ale je to jemňoučký spoiler - takže kdo chcete číst úplně bez spoilerů, nečtěte info o párování :D kdo si to chce přečíst, tak si to označte a bude to snadno čitelné :)

 Párování:

Harry Potter a Severus Snape samozřejmě - Pro ty z vás, kterí nemají rádi pánské romance, prvních 80% povídky je bezpečná, neutrální – pak v části, kde se Harry změní spátky na člověka by jste to možná chtěli přestat číst :D ale explicitně není napsáno nic, a závěr je ale stejně... no, stačí když řeknu, že o nic nepřijdete, když to přestanete v té žlutou barvou označené částí číst :D co si budem

♥

Pozn.: V originálním díle je tvor o kterém bude řeč „drake“, ale podle mytologie drake nemá křídla (je to jasně videt např. i na každém obrázku v googli po zadání „dragon vs. drake“, i v textových popisech) a v našem příběhu je má, takže by to měl být normální drak. Ale když to tam rozepisují a porovnávají, nechávám tomu jiný název od draka a když jsem českou alternativu ke slovu „drake“ nenašla, překládám jako dráček. Není to myšleno jako zdrobnělina ale jenom jako normální slovo (jako ku příkladu křeček) a že to zní roztomile je jen příjemný bonus 😉 ). Snad to tedy není rušivé, nic lepšího mě nenapadlo :D

 Pozn. 2: Závěr je za mě extrémně z rychlíku a trochu mi tam chybí důvod, proč by to postavy takhle chtěli, ale nemontuji se autorovi do příběhu, ostatně všechno ostatní je velice milé, hravé a veselé  😊

„Člověk by čekal, že studenti vašeho věku a zkušeností už budou vědět, že je hodne pitomý nápad mířit kouzlem takové síly na jiného studenta! Pane Weasley, vaše kouzelnické schopnosti zjevně potřebují ještě trochu procvičit, než vám bude dovoleno pracovat s živým tvorem. A pane Malfoyi! Myslela bych si, že byste měl mít dost rozumu na to, abyste ve svých hodinách nepoužíval kouzlo tak temné povahy! Zvlášť když je v jazyce, který nedokážete vyslovit!“

V tu chvíli se oba mladí muži krčili, i když Ron to dával najevo mnohem výrazněji. Nejenže hlas profesorky McGonagallové byl pronikavý, ale bylo zřejmé, že se přímo třese na to, aby následovala Moodyho příkladu a proměnila je oba v něco nepříjemného.

„Kvůli vaší nechtěné magické spolupráci může trvat dny nebo dokonce týdny, než se podaří pana Pottera vrátit do původní podoby! Mezitím strhávám pětadvacet bodů Nebelvíru a Zmijozelu a oba dostáváte školní trest!“

„Ale –“ protestoval Malfoy, protože věděl, že kdyby kvůli němu přišli o body, budou na něj křičet ještě víc.

„Profesorko!“ vykřikl zděšeně Ron. Vždyť to neudělal schválně!

„Vy, pane Malfoyi, strávíte tyto tresty přípravou Nápoje proti krvesajům podle přísných požadavků mých a madam Pomfreyové. A vy, pane Weasley, strávíte svůj čas se mnou, kde se naučíte kouzlo Transmorgrifikace správně, a poté pomůžete profesoru Hagridovi s péčí o pana Pottera.“ Když oba chlapci vypadali, že budou protestovat dál, zvláště Malfoy, zostřila svůj pohled a ostře dodala: „A to je teprve začátek. Pokud se nám nepodaří najít způsob, jak tuto katastrofální kombinaci kouzel zvrátit, oba si odsloužíte další školní tresty.“

Dveře ošetřovny se rozlétly a odhalily Albuse Brumbála, usmívajícího se jako vždy, a před ním věčně zamračeného Severuse Snapea, který věnoval Minervě McGonagallové zlostný pohled.

„Domnívám se, že o tom, zda si studenti za svůj přestupek zaslouží další tresty, rozhoduje jejich ředitel koleje, Minervo,“ ušklíbl se, ačkoli bylo zřejmé, že s Dracem rozhodně spokojený není. „Jaké jsou tentokrát škody? Kde je Longbottom?“

„Pan Longbottom s tím nemá nic společného,“ řekla McGonagallová a zkřížila ruce na prsou, čímž nevědomky napodobila jeho postoj. „Pan Potter se ocitl v křížové palbě dvou špatně seslaných kouzel,“ probodla pohledem oba dospívající chlapce, „zcela bez vlastního zavinění.“

Albus tehdy vykročil vpřed a prolomil husté napětí mezi oběma učiteli. „Chápu správně, že jsi se už pokusila odstranit přeměnu z pana Pottera?“

„Ano, Albusi, ale –“

„Jen okamžik,“ zasmál se Brumbál a mávl rukou, než vstoupil do oddělené místnosti, kam byl Harry umístěn. O několik vteřin později vyběhl zase ven a plácal po svém nachovém hábitu, na němž se objevily jiskry.

„Vidím, že je zase vzhůru,“ přispěchala k němu madam Pomfreyová a zamířila k místnosti. „Řediteli, pokud současně se mnou použiješ kouzlo Spánku, mělo by to stačit, než najdeme něco, čím ho uklidníme.“

Snape zvědavě nahlédl přes Brumbálovo rameno a přemýšlel, co se Potterovi stalo. Zarazilo ho, když v místnosti spatřil malého dráčka, který se vzpíral a zakusoval do silného stříbrného řetězu připevněného ke zdi; jeho modrozeleně splývající šupiny kontrastovaly se zlatým břichem a blýskajícíma se oranžově zlatýma očima. Jednou varovně zasyčel na Brumbála a Pomfreyovou, pak rozevřel čelisti a vychrlil plamen. …Nebo se o to alespoň pokusil. Ze stop po ožehnutí na kamenech a doutnající postele bylo zřejmé, že tvor už vyčerpal značné množství energie a to, co by za normálních okolností byl proud žhavého lávového ohně, se nyní změnilo jen v popelavé jiskry a kouř.

Pomfreyová a ředitel na dráčka současně seslali silné uspávací kouzlo a kouzla se od něj doslova odrazila; vyčerpání dráčka však bylo zřejmé, protože po nárazu zavrávoral a upadl, z hrdla se mu vydralo žalostné zakňučení. Odražená kouzla se odrazila od kamenných zdí a znovu zasáhla tvora, tentokrát už účinně. S tupým žuchnutím se malý dráček bezvládně sesunul na podlahu.

„Jak jsem se snažila říct, řediteli,“ pronesla McGonagallová podrážděně, „Potterova podoba je vůči kouzelnické práci mimořádně odolná a navíc nebyl zasažen běžným kouzlem.“ Ukázala na dva studenty sedmého ročníku, kteří se posledních několik okamžiků snažili splynout s pozadím. „Pan Weasley se pokoušel použít kouzlo Transmorgrifikace, ale špatně vyslovil jeho prostřední část, a pan Malfoy se zjevně rozhodl, že moje učebna je vhodným místem k samostatnému studiu, a pokusil se vyčarovat hada. Bohužel je to kouzlo v mongolštině, kterou neovládá, a místo vyčarování hada se pokusil vyčarovat draka, přičemž kouzlem zasáhl pana Pottera.“

„Pracovali jste na přeměně v animága, Minervo?“ zeptal se Albus a vstoupil do soukromé místnosti, aby si dráčka prohlédl zblízka. Gestem je vyzval, aby ho následovali; Draco a Ron moudře zůstali vzadu. McGonagallová, která si obalila ruku okrajem hábitu, naklonila dráčkovi hlavu a ukázala jim tenkou jizvu ukrytou za temenem lebky, vytvarovanou do velmi povědomého blesku.

Brumbál se zvědavě podíval na její ruku. „Jsi alergická, Minervo?“

„Ne, Albusi, ale Potterovy šupiny jsou poněkud horké.“

„Vedlejší účinek toho, že do něj byla seslána kouzla,“ zamumlal Snape, který se mezitím přesunul za spícího tvora. Uchopil jemnou kost křídla a se stejnou opatrností, jakou by věnoval lahvičce fénixových slz, ji vytáhl, aby ukázal celé jemné, mořsky zelené křídlo. Než křídlo narovnal, stál už vzpřímeně a přikývl. „Odpovídající velikost; každé křídlo měří dva metry, zatímco délka těla jen něco málo přes metr.“ Spustil křídlo a pustil je, přičemž sledoval, jak zapadlo zpět na své místo v přirozeném žlábku na těle dráčka, takže křídla byla sotva patrná. Z kapsy vytáhl pár velmi tenkých dračích rukavic, klekl si a pečlivě prohlédl tělo. U ramene se mu objevila madam Pomfreyová, v ruce kartu a připravená zaznamenat vše, co zjistí.

„Severusi, nevěděl jsem, že se v tomto druhu vyznáš,“ řekl Brumbál zvědavě a pobaveně sledoval, jak mistr lektvarů kontroluje přední nohy a drápy.

„Řediteli, nikdo se v tomto druhu dráčků nevyzná, snad kromě tvého přítele Nicholase Flamela. Dráčkové jsou dnes již zcela vyhynulí, přežívají pouze plnohodnotní draci a Occamyové.“

„Je to tedy dráček?“ zeptala se léčitelka s brkem připraveným k zapisování. „Ne wyvern?“

„Rozhodně dráček,“ zamumlal Snape, položil přední nohy zpět na zem a prohlédl si elegantní krk a lebku. „Wyverni jsou delší a štíhlejší a obvykle tmavší. Tohle vypadá na mladého Azúrového dráčka, původem z Oceánie, známého svými nesmírně žhavými plameny a schopností potápět se.“ Opatrně rozevřel dráčkovy čelisti a prozkoumal tesáky. „Jejich kousnutí není smrtelné, způsobuje však intenzivní svědění a kopřivku, jen velmi zřídka pak vážnější komplikace. Existuje lektvar, který se nejčastěji používá u hnízdících dračích samic a který dokáže zastavit nebo alespoň utlumit jejich schopnost chrlit oheň, ale jeho příprava zabere několik hodin.“ Pomfreyová si všechno pečlivě zapisovala a zatímco Snape prohlížel trup a zadní nohy, pokračoval směrem k Brumbálovi. „Jako dítě mě wyverni a dráčkové fascinovali, mým prvním domácím mazlíčkem byla okkamie. Tento druh nebyl spatřen od konce čtrnáctého století, ale vím, že když nejsou podráždění, bývají obecně mírné povahy. Wyverni jsou proslule zlomyslná stvoření, ale dráčkové mohou být příjemní, pokud mají dostatek potravy a zábavy.“

„Co jedí?“ zeptala se rychle Pomfreyová a lusknutím přivolala domácího skřítka. „Maso? Celá zvířata?“

„Syrová játra a srdce by měla na jedno jídlo stačit,“ Snape odstrčil dlouhý tmavý ocas, který se mu ovíjel kolem nohy, „ale bude potřebovat stálý přísun Nápoje proti krvesajům. Mladí dráčkové, jako je tento, jsou v podstatě vampýři, takže předpokládám, že jakmile najdeme způsob, jak ho udržet pod dohledem, mohli bychom Pottera pustit do lesa, aby se nakrmil. A také, řediteli, by jsi možná měl varovat mořský lid, protože Azurový dráčkové mají mořské plody velmi v oblibě.“

„Máš nějaký návrh, co s ním mezitím?“ zeptala se Minerva a s jistou náklonností pohlédla na spícího tvora, jehož ocas nyní švihal sem a tam jako kočičí.

„Zavěste mu houpací síť,“ řekl Snape a vstal, přičemž si sundával rukavice. „Zařiďte mu bazének, něco, po čem může šplhat, a pokud možno dostatek prostoru, aby mohl roztáhnout křídla. V podstatě by se měl uklidnit, pokud mu dokážete vykouzlit malý kousek jižního Pacifiku. Tahle místnost je na dráčka rozhodně příliš studená.“

„Myslím, že to by se dalo zvládnout,“ řekl ředitel. „Minervo, mohu tě požádat, aby jsi kontaktovala oddělení experimentálních kouzel na ministerstvu a vyžádala si druhý názor? Nemusíš uvádět žádná jména.“ Oči mu pobaveně zajiskřily a pak se obrátil k Pomfreyové. „Až skončíš, přivedu Filiuse a Minervu a připravím panu Potterovi hernu o kus dál, ve starém dětském oddělení, zatímco ty zjisti, jestli si vezme syrové maso.“ Stařec si zamyšleně pohladil vousy. „Severusi, zdá se, že o tom víš nejvíc. Nevadilo by ti jít se mnou a dohlédnout na to?“

„Až si promluvím s panem Malfoyem a začnu vařit Lektvar na potlačení ohně, řediteli.“

„Ach ano. Předpokládám tedy, že bychom pana Malfoye mohli pověřit přípravou Nápoje proti krvesajům po celou dobu Potterovy přeměny jako trest.“

Snape se chystal protestovat, protože si pomyslel, že páchnoucí výpary a krvokořen – který by zašpinil Dracovy pěstěné ruce – představují na jednoho ze zmijozelských až příliš krutý trest. Pak se zarazil, když si uvědomil, že pokud to Draco nezvládne, bude ten odporný lektvar muset vařit sám Severus. Místo toho tedy přikývl a vydal se Malfoye informovat.

Jakmile za sebou Brumbál zavřel dveře, dráček, který býval Harrym Potterem, otevřel jedno oko a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. Opatrně zvedl hlavu a ujistil se, že v okolí nejsou žádní další odporní obři, kteří by mu mohli ublížit, a pak se postavil na nohy. Podrážděně se zakousl do zbytků nemocniční postele, ale pobyt ve vězení dřevo nijak nezpříjemnilo. Měl hlad, bolelo ho celé tělo, byla mu zima a byl sám! Chtěl si hrát a létat, ale ten zatracený řetěz! Několikrát po něm chňapl, ale stříbro jeho zubům odolalo a kolem krku mu dál viselo stejně těžké a studené. Vztekle švihal ocasem a přecházel až na samotný konec délky řetězu a zase zpátky, přičemž vrčel a odfrkával na okovy ve zdi, k nímž byl řetěz připevněný. Ani ty se jeho zubům nedali překousnout a navíc při kousnutí jiskřili a pálili, takže je nechal být.

S hlasitým prasknutím se v místnosti najednou objevil tvor, který nebyl o mnoho vyšší než on. Se zájmem zvedl hlavu a přemýšlel, jestli si s ním přišel hrát. Voněl magií, takže věděl, že by se za ním dobře honilo, ale… co to bylo? Vonělo to nádherně. Bylo to to malé stvoření?

Hladový se rozběhl vpřed a domácí skřítek, který právě dorazil s tácem plným jater, vykřikl a okamžitě se přemístil z místnosti. Dráček se zastavil. Očichával vzduch a kýchal kvůli zbytkům magie, které v něm zůstaly, a pak se vydal k talíři s krvavým masem, které po sobě skřítek zanechal.

S prudkým trhnutím se zastavil a zavrčel. Ten řetěz! Nespokojeně natáhl jednu nohu s drápy a pak se otočil a pokusil se maso zachytit ocasem, ale pořád bylo příliš daleko. Teď už kňučel. Opatrně natáhl jedno křídlo, ale podařilo se mu jen odstrčit převrácený talíř. Maso bylo příliš daleko.

S bouchnutím se posadil a začal naříkat. Zvuk připomínal jakési trylkování, s nepříjemně vysokým tónem a drobnými přerušovanými vzlyky. Trvalo to sotva třicet vteřin, než se dveře s rachotem rozlétly a do místnosti vtrhl obr oděný v černém.

„Co se to tady děje?!“ vyštěkl Snape, kterého už bolela hlava z poslouchání Malfoyových stížností, a teď mu to malé stvoření svým kvílením bolehlav ještě zhoršilo. Otevřel dveře a spatřil dráčka sedícího na samotném konci řetězu, několik stop od jater, která Pomfreyová objednala. Přestože měl chuť na něj něco vyštěknout, tvora si pečlivě prohlédl, než vytáhl hůlku a přilevitoval játra kouzlem blíž.

Dráček opět obezřetně pohlédl na obra. Tenhle pach už znal – byl to ten, který měl jemné ruce a tichý hlas a nestřílel po něm bolestivé výboje –, ale nemyslel si, že si s ním přišel hrát. Znovu zakňučel a neklidně se zavrtěl na studené, tvrdé podlaze.

Jakmile Snape začal přibližovat maso k dráčkovi, veškerou jeho pozornost upoutala játra. Prudce natáhl hlavu, bleskurychle maso popadl ze vzduchu a přitáhl si ho k sobě, přičemž ho sevřel mezi předními tlapkami. Když se dráček opíral o zadní nohy a ocas, vypadal jako přerostlá, pestrobarevná vydra, která se pustila do masa a spokojeně u toho bručela. Snape nenápadně zvýšil teplotu v místnosti a prodloužil řetěz, protože chtěl vidět, co dráček udělá. Mimo jeho dohled vykouzlil několik měkkých míčků odolných proti drápům i zubům a nechal je, aby se samy rozkutálely po místnosti. S nezvykle velkou trpělivostí čekal u dveří, dokud dráček nedojedl játra, upustil na podlahu suchý proužek masa – jediné, co z něj zbylo poté, co vysál všechnu krev – a neolízal si drápy dočista. Kolem se zakutálel jasně červený míček a dráček na okamžik ztuhl. Pak, bleskurychle a bez jediného varování, vyskočil a vrhl se na něj, přičemž se kolem míčku několikrát překulil přes hlavu. Jak Snape očekával, podle krátké zkušenosti a toho, co si o nich přečetl, byl tento dráček velmi hlasitý. Radostně vykřikl, když si začal hrát, a Snapea překvapil svou obratností, když přeskakoval z jednoho míčku na druhý, aniž by se jediným okamžikem dotkl země. Dráček se k Snapeovi ani ke dveřím nepřiblížil na méně než metr ale jeho přítomnost mu přesto zjevně vůbec nevadila.

Brumbál vstoupil do místnosti s úsměvem od ucha k uchu, očividně velmi spokojený sám se sebou, a dokonce i se všemi ostatními, když spatřil hrajícího si dráčka. Jakmile však mořsky zbarvený tvor zahlédl jeho, přestal si hrát a zasyčel.

„Ach, jaké zklamání. Zdá se, že je po dobrém jídle docela spokojený –“ Brumbál však musel přestat a přikrčit se, když mu jeden z vykouzlených míčků proletěl kolem hlavy, vržený poměrně násilně malým dráčekem. „A vidím, že má také velmi dobrou paměť.“

„Ať už je to Potter, nebo ne, dráčkové jsou inteligentní. Je místnost připravená?“

„Jen čeká na tvoje schválení,“ řekl ředitel a couval z místnosti, když se k jeho hlavě řítil další míček – tentokrát žlutě pruhovaný. „Jdeme?“

Severus se otočil a nechal míček skutálet zpět k syčícímu dráčkovi, než zavřel a zamkl dveře.

„Je poněkud proměnlivý, že?“ poznamenal Brumbál s lehkým úsměvem.

Severus obrátil oči v sloup. „Představ si ho jako velmi velkou domácí kočku, Albusi. Nebo spíš jako velké kotě, alespoň prozatím. Jeho nálada se může změnit během okamžiku a nezapomeň, že má poměrně ostré drápy, když má pocit, že už má lidí kolem sebe dost.“

Ředitel se zasmál, když došli k několika dveřím, které kdysi vedly do dětského oddělení, v době, kdy učitelé i se svými rodinami pravidelně pobývali v Bradavicích. Uvnitř byla uklizená jakási předsíň, vybavená židlemi a standardním nemocničním Pozorovacím brkem, který zaznamenával chování a péči o každého pacienta, k němuž byl připevněn. Za Nezlomitelným sklem, které se táhlo od výšky pasu až ke stropu, byla bývalá dětská místnost přeměněna v malý exotický ráj, doplněný vodopádem, původními rostlinami a magicky rozšířeným prostorem. Severus si sundal svrchní hábit, otevřel dveře a vstoupil dovnitř, přičemž spokojeně přikývl nad vyšší teplotou a vlhkostí. Místnost měřila přibližně patnáct krát patnáct metrů a značnou část z ní zabírala hluboká modrá voda, v níž se proháněly pestrobarevné ryby. Několik stromů poskytovalo stín i prostor k lezení a mezi dvěma z nich visela houpací síť. Snape vykouzlil několik palmových listů, položil je do houpací sítě a pak se ohlédl na Brumbála, který stál za ním.

„Tohle je pro Pottera víc než dostačující. Předpokládám, že jakmile bude to malé zvíře uvnitř, z této strany odstraníte kliku a umístíte na dveře ochranná kouzla? Dráčkové jsou poměrně obratní a neměl by mít problém uprchnout a vydat se na průzkum.“

„Postarám se o to, aby bylo vše hotové, než sem pana Pottera přivedeme.“ Albus vypadal podezřele samolibě a Severus se okamžitě připravil na něco nepříjemného. „Myslím, že by bylo vhodné také použít kouzla, která mu zabrání vidět ven přes sklo.“

„Proč? Pozorovací brk ani Pomfreyová, až ho přijde zkontrolovat, by ho rušit neměli.“

„No,“ pokrčil Brumbál rameny. „Jedinec vyhynulého druhu, to je přece příležitost, kterou bychom neměli promarnit. Předpokládám, že Hagrid by ho rád viděl a pověděl svým třídám všechno o dráčcích a wyvernech.“

Snape pozvedl obočí a potlačil nutkání Brumbálovi říct, že je to velmi špatný nápad. „Předpokládám, že to nebude problém, pokud neuvidí, že je takto zblízka pozorován. Měl bych začít s tím Lektvarem na potlačení ohně, řediteli.“

„Nuže, mohl bych tě požádat o pomoc s přemístěním pana Pottera?“

Severus jen stěží potlačil protočení očí. „Myslím, že postroj a náhubek by nám to mohly značně usnadnit, Albusi.“

„A možná bych měl zůstat z dosahu?“

Trvalo další půlhodinu a druhý kus jater, než se podařilo dráčka nalákat do postroje a nasadit mu náhubek, a podle šlehajícího ocasu a cukajících křídel z toho rozhodně nebyl nadšený. S ředitelem držícím se v uctivé vzdálenosti vedl Snape dráčka chodbami a byl rád, že se nacházejí v málo používané části hradu, kam studenti nikdy nechodili. Jednu chodbu před dětským oddělením přeměněným v habitat dráček náhle dychtivě zvedl hlavu, očichával vzduch a napjatě se rozhlížel. Snape se ušklíbl, jednou za postroj zatáhl a pokračoval dál, až byl nakonec téměř vlečen chodbou, když dráček zachytil v nose vůni teplého vzduchu a mořské vody. Jakmile vstoupili do dětského oddělení, Snape postroj i náhubek sundal, otevřel dveře právě včas a dráček se vyřítil vpřed a roztáhl obrovská křídla, s nimiž lehce vplachtil do místnosti.

Brumbál se tiše zasmál a dokonce i Snape měl co dělat, aby se neusmál při pohledu na sérii cvrlikání, chichotavých zvuků a radostného kvílení, které se linulo z malého dráčka, když ve vzduchu dělal kotrmelce a líně poletoval po místnosti. Nakonec se malý dráček usadil na jednom z vysokých kamenů, odkud začínal vodopád, stočil se do klubíčka a blaženě usnul.

* * *

O týden později nebyli o nic blíž k tomu, aby zjistili, jak Pottera vrátit do jeho původní podoby. Vedoucí odborník na kouzla z ministerstva, Simon Carruthers, spolu s Brumbálem a McGonagallovou nedokázali přijít na způsob, jak Pottera proměnit zpět v člověka, aniž by mu nezůstala tvorova mysl.

„On je,“ povzdechl si Carruthers, který stál před habitatem a společně s přítomnými řediteli kolejí a ředitelem školy pozoroval dráčka ležícího v houpací síti s jednou ze svých vykouzlených hraček, jak se mírně pohupuje a podřimuje, „v podstatě dráček tělem i myslí. Animagus si za normálních okolností dokáže zachovat plně lidskou mysl, i když bývá zjednodušená a podřízená instinktům zvířecí podoby, kterou na sebe vezme.“

„Ale pan Potter ještě nebyl animágus,“ povzdechla si McGonagallová. Když Brumbál nápadně zakašlal, opravila se. „Caeruleus není animágus.“ Rozhodli se, že až na Snapea budou Harryho v jeho přeměně označovat latinským slovem pro mořsky modrou barvu. „Dokonce i jeho přátelé, Weasley a Grangerová, přiznali, že se o přeměnu v animága pokoušeli už od čtvrtého ročníku a oba uspěli tam, kde Potter ne. Jednoduše nedokázal pochopit princip přeměny.“

„Je pravděpodobné, že i kdyby – až – pana Pottera vrátíme do jeho přirozené podoby, nebude schopen získat vlastní animagickou podobu. Kouzlo Transmorgrifikace se o to postaralo… dráček je jeho animagickou podobou. Protože však byl k přeměně donucen, jeho mysl na ni nebyla připravená a stáhla se. Už neví, že je Harry Potter.“

„A i kdyby to věděl,“ odborník na kouzla rozhodil v zoufalství rukama, „příspěvek pana Malfoye k tomuto problému způsobil posun v magii dráčka i člověka. Nemohu to určit s naprostou jistotou, protože neexistuje přesný způsob měření, ale Caeruleusovi je zřejmě kolem dvaceti let, což by odpovídalo člověku ve věku asi jedenácti nebo dvanácti let.“

Všichni několik okamžiků mlčky pozorovali Caeruleuse. Uplynulý týden byl poučný, zejména pro ty, kteří na rozdíl od Snapea neměli žádné zkušenosti s historií tohoto druhu. Dráčkové byli mnohem společenštější než jejich větší příbuzní a Caeruleusovi společnost nevadila, pokud se ho nikdo nepokoušel očarovat. Pomfreyovou a Brumbála snášel, ale kdykoli přišli Snape, Hagrid nebo Kratiknot, byl mnohem přátelštější. Právě když o něm mluvili a přemýšleli nad jeho osudem, začal se probouzet a protahoval si zároveň nohy i křídla. Snape nechal ostatní jejich debatám a vstoupil do habitatu, kde si sundal hábit. Caeruleus okamžitě zpozorněl, přiklusal k Severusovi a hlavou se mu otřel o nohu. Takto obvykle vítal své oblíbence, i když k profesoru Kratiknotovi byl o něco jemnější.

Severus dráčka jednou dlouze pohladil od hlavy až po ocas, pak přivolal jeden z měkkých míčků a na okamžik se na něj soustředil. Dráček ho se zájmem pozoroval; pokud kouzla nebyla namířena přímo na něj, magie ho očividně fascinovala. Když Kratiknot začátkem týdne vykouzlil hejno ptáků, Caeruleus se téměr úplně zbláznil, vydával své malé trubkové zvuky a za každým z ptáků se hnal. Teď Severus dokončil kouzlo, které chtěl na míček seslat, a položil ho na zem. Caeruleus zvědavě pohlédl na něj, na míček a zase zpátky na něj. Snape se usmál.

Caeruleus opatrně natáhl tlapku a udeřil do míčku, který vystřelil pryč a každých pár stop změnil směr. Nejprve sebou dráček překvapeně trhl, ale o několik vteřin později už se řítil přes podlahu v jeho pronásledování. Severus se posadil do houpací sítě a sledoval, jak se Caeruleus pokouší na míček skočit, jen aby mu v posledním okamžiku uletěl a dráček s žuchnutím dopadl na břicho. Severus se zasmál jeho zmatenému výrazu, ale ten vydržel jen okamžik, než byl dráček znovu na nohou a hnal se za svou novou hračkou. Míček přeskočil nad vodou a Caeruleus ani na okamžik nezaváhal a vrhl se za ním. Byl to nadaný a obratný plavec a dokázal svými křídly dokonce pohánět tělo vpřed i ve vodě.

Snape velmi dobře věděl, že si Caeruleuse nechává přirůst k srdci; všichni od Albuse až po jednoho druháka ze Zmijozelu se vyjádřili k jeho výrazně lepší náladě. Bylo však těžké tomu odolat; zatímco Harry Potter mohl být otravný, pravidla porušující spratek, Caeruleus byl tak nevinný a bezstarostný, jak jen to šlo. Bylo těžké si připomínat, že s věkem a správným použitím kouzel může z tohoto hravého vodního skřítka vyrůst nelítostné monstrum.

Ještě těžší bylo si to připomínat ve chvíli, kdy dráček, právě vynořený z vody a celý mokrý, přiklusal zpátky k Severusovi a posadil se vedle něj, čekaje. Po chvíli se Snape vzpamatoval a sáhl do kapsy, odkud vytáhl lahvičku naplněnou krvavě rudou tekutinou. Caeruleus přesně věděl, co to je, postavil se na zadní, přední tlapky opřel o Severusovu nohu a netrpělivě zakňučel. Severus se zasmál, odstranil vosk z víčka a podal lahvičku Caeruleusovi, který ji obratně převrátil a na tři loknutí do sebe Nápoj proti krvesajům vyprázdnil. Jasně oranžovým jazykem objel vnitřek lahvičky, jedním okem se podíval na prázdnou nádobku a pak si říhl.

Spokojený Caeruleus se znovu postavil a zatahal Severuse za ruku, dokud se obvykle zasmušilý mistr lektvarů nepodvolil a nesklonil se, aby dráčka zvedl do náruče. Bylo štěstí, že Draci byli stvořeni k létání a vážili podstatně méně, než by člověk podle jejich velikosti čekal, jinak by ho Severus nedokázal unést. Opatrně si Caeruleuse usadil, posadil se do houpací sítě a nechal ji jemně pohupovat, zatímco se opíral do jejího výpletu. Dráček, jehož teplé šupiny byly pod jeho rukou hladké jako hedvábí, spokojeně zavrněl, schoval zelenozlatou hlavu pod Severusovu bradu a uvelebil se ke spánku.

O hodinu a půl později prošel habitatem Kratiknot, náležitě pyšný na malý ráj, který se jim podařilo vykouzlit, i když ho to tehdy stálo nemálo sil. Zamířil k houpací síti, kde obávaný mistr lektvarů Severus Snape spokojeně podřimoval a přes jeho tělo se rozvaloval vrnící dráček, zatímco teplý tropický vánek čechral palmové listy kolem nich.

Caeruleus si ho všiml jako první, vykoukl na něj jedním jasným okem a pak zvedl hlavu s dračím úsměvem, když spatřil jednoho ze svých oblíbenců. S tímhle si užil tolik zábavy! Ne že by svého černého obra nemiloval, ale tenhle byl přibližně stejně velký jako on – snad miniaturní obr? Dráček to nevěděl a nijak zvlášť ho to nezajímalo, hlavně když si s ním dál hráli. Natáhl jednu tlapku, ukázal tři ostré drápky a zamával jí ve vzduchu, jako by se ptal, jestli si budou hrát.

Kratiknot se zasmál. „Promiň, maličký, přišel jsem jen vzbudit Severuse k večeři.“

Po jediném zvědavém zaštěbetání se Caeruleus otočil, šťouchl do Severuse a probudil ho, pak si znovu lehl a obtočil ocas kolem stehna mistra lektvarů.

„Filiusi? Co – ach, zatracený malý ďáble. Já usnul?“ Promnul si jednou rukou obličej a pak pohladil dráčka po hlavě v odpověď na jeho prosebné zašvitoření. „Kolik je hodin?“

„Právě bude půl sedmé,“ řekl Kratiknot s úsměvem a krátce Caeruleuse poškrábal pod bradou. „A samozřejmě čas na večeři. Jestli mohu něco říct, Severusi –“

„Jestli to začínáš takhle, tak pravděpodobně ne.“

„Tenhle drobeček k tebe začíná být docela připoutaný, viď? Sotva kdy dovolí Hagridovi nebo mně, abychom ho tak často hladili, o mazlení ani nemluvě.“

„Budu předstírat, že jsi právě nepoužil to odporné slovo,“ řekl Snape s hraným otřesením, posadil se a pokusil se Caeruleuse odsunout, aby mohl vstát. „Když to ale zmiňuješ, poslední dobou je trochu přítulný. Obvykle podřimuje nahoře u vodopádu, když jsem tu nějakou dobu.“

„Možná další fáze jeho vývoje?“ zamyslel se Kratiknot.

Severus se zamračil a v duchu procházel svazky a svazky knih, které o Dráčcích četl jako dítě a znovu nedávno. „Nemyslím, že by Dráčci byli známí neobvykle mazlivým chováním, ani když jsou mladí. Předpokládám… předpokládám, že mě možná považuje za toho, kdo se o něj stará. Koneckonců jsem to já, kdo mu dává Nápoj proti krvesajům, a obvykle jsem tady, když mu z kuchyně přinášejí jídlo.“

„Takže bys byl něco jako adoptivní rodič?“ zeptal se Filius a o krok ustoupil, když mu dráček věnoval poněkud nepřátelský pohled.

„Vzhledem k jeho věku ano. Jako dráček je příliš mladý na to, aby hledal partnera, a dokonce i jako člověk je stále poměrně mladý, takže mě zřejmě vnímá jako pečovatele.“

„Zajímavé, o tom bychom měli říct Albusovi a panu Carruthersovi.“ Filius ukázal ke dveřím. „Půjdeme na večeři?“

„Samozřejmě.“ Severus dráčka důrazně odstrčil a vstal, přičemž si dal chvíli na rozmotání ocasu omotaného kolem své nohy. Sotva o chvíli později, když mířili ke dveřím, Caeruleus před ně připlachtil a zastavil se, přičemž se chytil Severusovy ruky stejně jako pokaždé, když chtěl pochovat.

„Později, dráčku,“ řekl Severus a setřásl jeho tlapky. „Po večeři se vrátím, slibuji.“

Caeruleus zakňučel a s tímto nápadem očividně nebyl spokojený. Jediným mávnutím křídel vyskočil vzhůru a zachytil se Severusových ramen, přičemž si ocas omotal kolem jeho pasu, aby se udržel.

„Co to proboha –“ Snape chytil svého malého společníka kolem těla a táhl, dokud se mu nakonec nepodařilo Caeruleuse vyprostit a postavit ho na zem. Než ho však mořsky zbarvený tvor stačil následovat, vyšel z místnosti a pevně za sebou zavřel dveře. Přes sklo slyšeli tiché kňučení, které rychle přerůstalo v hlasitý nářek.

„Myslím, že by bylo velmi rozumné poradit se s ředitelem,“ řekl Severus a donutil se pustit dveře a ustoupit. Na druhé straně Caeruleus naříkal, drápal do dveří i oken a zoufale hledal cestu ven z místa, které předtím nikdy nechtěl opustit. Severus si s Filiusem vyměnil pohled a oba rychle odešli, přičemž Snape ignoroval bolestivé nutkání vrátit se k dráčkovi a nenechat ho tam samotného, jak za nimi zoufale kvílel.

Večeře už začala, když vstoupili do Velké síně, a Snape po krátkém vysvětlení McGonagallové zaujal místo vedle Brumbála a začal popisovat, co se stalo v dětském oddělení.

„Zvláštní. Samozřejmě jsem si všiml změny v jeho chování, ale Caeruleus si od svého příchodu postupně zvykal na přítomnost všech.“

Severus zavrtěl hlavou. „Proč mu pořád říkáte tím směšným jménem? Vždyť je to Harry Potter. Nepotřebuje nové jméno.“

„Mně se to jméno docela líbí,“ zasmál se Brumbál, když si nabral lžíci plátků mrkve. „A připadá mi poněkud zvláštní říkat nádhernému dráčkovi tak obyčejným jménem, jako je Harry.“

„Ať už je to jakkoli, máte nějakou radu, jak se s tímto novým vývojem vypořádat?“

„No, jak to vidím já, podle toho, jak jsi to vysvětlil, Caeruleus ve skutečnosti nebude potřebovat být v tvé přítomnosti o moc častěji, že ne? Prostě se při tebe jenom bude cítit pohodlněji a bude ti důvěřovat, ve skutečnosti tě ale nebude potřebovat mít o nic víc než předtím.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Severus, ale v duchu si pomyslel, že Brumbálovi se to snadno řekne. On nebyl ten, kdo musel poslouchat ten příšerný nářek pokaždé, když Caeruleuse opouštěl.

„Ach bože.“

Snape vzhlédl, když Brumbál zalapal po dechu, a sledoval jeho pohled do středu síně. Studenti se otáčeli a celou síní se rozléhalo šuškání; někteří křičeli a ukazovali, jiní ječeli nebo uskakovali stranou.

Středem síně klusal Caeruleus, hlavu otáčel ze strany na stranu a pokaždé, když nespatřil nikoho známého, vydal osamělý, tichý zvuk. Všichni studenti, kteří chodili na Péči o kouzelné tvory, už byli nahoře v dětském oddělení a dráčka viděli, ale mnozí další pouze slyšeli, co se stalo Harrymu Potterovi. Brumbál vstal, vytáhl hůlku a chystal se hlasitým oznámením utišit sílící ruch. Jeho pohyb však upoutal Caeruleusovu pozornost a dráček okamžitě spatřil Severuse.

S vyděšeným výkřikem se vznesl do vzduchu a zamířil přímo ke Zmijozelovi, viditelně se uklidnil, když jeho obr vstal a vyšel mu napůl cesty naproti. Třásl se zimou i náhlou přítomností většího množství obrů, než kolik jich kdy předtím viděl, všichni hluční a páchnoucí magií.

Severus zaklel, rychle seslal na svůj hábit zahřívací kouzlo a pak jeho svrchní částí Caeruleuse zabalil. Dráček stále tiše plakal, ale už se značně uklidnil. Všechny oči v síni se upíraly na malou trojúhelníkovou hlavu vykukující z hábitu a přitisknutou k hrdlu mistra lektvarů – dokonce i oči učitelů.

„Severusi?“ zeptal se Albus, stále stojící, jako by se chystal pronést proslov. „Jak se mu podařilo utéct…?“

„Kdybych to věděl, zabránil bych tomu,“ odsekl Snape, náhle zuřivý, že všichni ti drbající a pitomí lidé sledují, jak Caeruleus prožívá menší zhroucení. Dráček se při jeho slovech zachvěl a Severus mu přes hábit jemně přejel rukou po zádech ve snaze ho uklidnit, zatímco vztekle probodával pohledem všechny ty zvědavé tváře.

Albus si pomalu sedl zpátky na své místo. „Proč by to dělal? Je s ním něco v nepořádku?“

„Můžeme to probrat později v mých komnatách,“ řekl Severus, pevně držící Caeruleuse. „Tohle není místo pro něj.“

Než Albus stačil vymyslet rozumný důvod, proč by měl zůstat, Snape už vyšel ze síně a zamířil zpátky do svých komnat v přízemí. Jakmile za sebou zavřel dveře, zavolal: „Dobby!“

S hlasitým pop! se v jeho salonu objevil podivný domácí skřítek, který vypadal naprosto směšně v trenýrkách s nápisem „Kiss Me I'm Irish“ a zmenšeném tílku. „Pane? S čím může Dobby pomoci?“

„Potřebuji, abys v těchto komnatách zvýšil teplotu na třicet stupňů Celsia a přinesl sem večeři Harryho Pottera místo do habitatu.“

„Ano, pane!“ Dobby zasalutoval a ani na okamžik nespustil oči z široce rozevřených, těkavých očí dráčka omotaného kolem Snapeova hrudníku.

Jakmile skřítek zmizel, Severus přešel ke krbu, mávnutím hůlky v něm rozdělal oheň a pak se posadil na pohovku i se svým malým balíčkem. Několik dlouhých, napjatých okamžiků bylo v místnosti ticho, rušené jen praskáním plamenů a jejich dechem. Po chvíli Caeruleus zvedl hlavu a se zvědavým zašvitořením se rozhlédl kolem, jako by se chystal vydat na průzkum, teď když kolem něj nestály stovky zvědavých malých obrů.

„To bych nedělal,“ řekl Severus, natáhl ruku a otočil dráčkovu hlavu směrem k sobě. Chvíli na sebe hleděli, než Caeruleus tiše zašvitořil a olízl Severusovi tvář. „Ty mi nikdy nic neulehčíš, viď, Pottere?“

Dráček sklopil oči s téměř ostýchavým výrazem a neklidně pohyboval předními tlapkami.

„Uvědomuješ si, že z tohohle nebude mít nikdo radost, především tvoji přátelé a Brumbál, a ani jednomu z nás to nic neusnadní. Brumbál se proti tomu možná dokonce pokusí bojovat.“

Caeruleus při těch slovech zasyčel a vychrlil z tlamy iskřičky, až vypadal pozoruhodně hrozivě na někoho, kdo měřil sotva metr.

„Harry, vím, že si to všechno uvědomuješ. Teď se musíš proměnit zpátky do lidské podoby.“

Dráček naklonil hlavu na stranu, jako by se ptal: Proč?

„Protože potřebuji odpovědi na několik velmi vážných otázek, ty popletené stvoření, a v téhle podobě mi je nedokážeš uspokojivě zodpovědět. Proměň se zpátky, Pottere.“

Ačkoli se Caeruleusovi očividně nelíbilo, že mu říká příjmením, Snape poznal, že vyhrál, když dráček zavřel oči a schoulil se do sebe. Mudlovi by připadalo, že se nic neděje; Severus Snape však proudění magie ve vzduchu vnímal naprosto zřetelně a s každou další vteřinou sílilo. Už byl napůl připraven celý proces zastavit, když se tvor na jeho klíně v jediném ladném zavlnění změnil. Caeruleus byl pryč a na jeho místě seděl Harry Potter. Jenže Harry Potter, jakého si Severus pamatoval, byl pryč. Na jeho místě bylo neuvěřitelné stvoření, které se ostýchavě usmívalo a nyní mělo paže obtočené kolem profesorova krku.

Severus zvědavě a jemně přejel prstem po bledě modrozelených šupinách nad Harryho okem a sledoval jejich křivku, která tmavla a lemovala jeho lícní kost. Zelené oči měl nyní zúžené do štěrbin a duhovky byly tak velké, že téměř zakrývaly bělmo, přičemž je obklopoval prstenec modré a pak zlaté barvy kolem podmanivé zeleně. Pleť měl bledší, než si Severus pamatoval, a jeho černé vlasy byly snad ještě rozcuchanější než dřív, pohybovaly se, jako by v místnosti neustále vanul slabý vánek.

„Severusi,“ zašeptal Harry a v hlase mu zřetelně syčelo, když zabořil prsty do ebenových vlasů za Snapeovou hlavou. Jemně zatáhl, stáhl rty mistra lektvarů dolů a políbil ho, přičemž se nestydatě otřel tělem o vyššího muže.

Severus zalapal po dechu, odtáhl se a zíral na éterické stvoření na svém klíně, zatímco se snažil ignorovat, jak si Harry olizuje rty a upřeně hledí na jeho ústa. „Harry, ty nevíš, co děláš… vůbec si pamatuješ, kdo jsem? Tvůj umaštěný starý učitel, který shodou okolností pracuje pro muže, jenž se tě snaží zabít –“

Harry mu přiložil prst na rty a Severus si mimoděk všiml, že má neobvykle dlouhé nehty. „Já tě znám, Severusi. Ty jsi ten, kdo má laskavé ruce a jemný hlas… a záleží ti na mně, i když jsme se předtím nenáviděli…“ Lehce se zamračil, jak obtížně se mu hledala správná slova. „Pamatuju si všechno. Tebe, kamarády Rona a Hermionu, Voldemorta,“ při vyslovení jména se zamračil a oči mu na okamžik zlatě zableskly. „To všechno vím. S nimi si poradím. Ale chci zůstat s tebou, chci být s tebou… pokud chceš, abych zůstal?“

Severus nemohl uvěřit, že je mu nabídnuta právě taková volba: jemu se přece nic takového nestávalo. Bylo mnohem pravděpodobnější, že by si musel vybrat mezi mučením a poslušností, než že by dostal možnost rozhodnout se, zda bude žít sám, nebo s tímto nádherným stvořením. Chvíli zvažoval, že by mu to způsobilo mnohem víc problémů, než by bylo zdravé, a bezpochyby by byli rozzuření Brumbál i Voldemort.

Ale koneckonců byl Severus otevřeně sobecký muž a zbytek světa v tu chvíli nebyl zase tak důležitý, když měl na klíně mrštného, mladého, vzrušeného Harryho Pottera. Projel rukou hedvábně jemnými, rozcuchanými vlasy a zaklonil mladíkovi hlavu.

„Jsi si tím jistý, Harry? Jsem majetnický muž a nebude to příjemné, pokud se za rok rozhodneš, že bys raději chtěl někoho jiného.“

Harry jen pevněji sevřel paže kolem Severusova krku a usmál se. „Jsem si jistý, Severusi. Nechci, aby se mě tímhle způsobem dotýkal nikdo jiný než ty.“

Severus vydechl vzduch, který až dosud zadržoval v očekávání, sklonil se a tvrdě ho políbil, přičemž zalapal po dechu nad žárem uvnitř Harryho úst. Když už se jeho partner pod ním příliš zmítal a vrtěl, vstal a zvedl Harryho s sebou, pak zamířil do ložnice.

* * * 

Albus Brumbál byl náramně pobavený. Uklidnil studenty, kteří si mezi sebou šeptali nejrůznější fantastické teorie o tom, proč proměněný Harry Potter, jehož totožnost vyšla najevo při poněkud hlasité hádce mezi panem Malfoyem a slečnou Grangerovou, letěl zrovna ke Snapeovi. Některé jejich nápady ho opravdu pobavily, ale mnohem víc ho zajímalo, jak dráček unikl ze svého habitatu. Po večeři se tam vydal a předtím dal Severusovi dostatek času, aby snad Caeruleuse uklidnil a nakrmil, než se objeví. Přinejmenším ho překvapilo, co v dětském oddělení našel. Čekal rozbité dveře nebo narychlo zničený strop, možná něco podobného, rozhodně ne roztavené sklo, které nyní obklopovalo celý habitat. Ve zdi byla velká díra, jejíž okraje byly stále teplé na dotek, a bylo zřejmé, že úzkostný dráček při útěku velmi dobře využil své plameny.

Brumbál se stále usmíval a kroutil hlavou, když dorazil k Severusovým komnatám. Krátce zaklepal a vešel, přičemž se rozhlédl, zda v profesorových komnatách nedošlo k nějakým škodám. Pak se zarazil.

„Harry? Pro všechny svaté, ty jsi zvrátil tu přeměnu!“ Brumbál vykročil vpřed s úsměvem, stále ještě si pořádně neuvědomoval, co vlastně vidí. Když však Harry, u něhož očekával, že vyskočí a společně s ním začne slavit, jen líně zamrkal a zamumlal: „Řediteli,“ Albus se zarazil a přehodnotil situaci. Severus ležel na pohovce v kalhotách a rozepnuté košili a přes něj byl rozvalený Harry, oblečený pouze v županu. Černý froté župan mu částečně sklouzl z ramen, takže odhaloval dvě silné linie modrozelených šupin na lopatkách. Severus držel v jedné ruce knihu a očividně četl nahlas svému osobnímu zahřívacímu polštářku.

„Harry, cítíš se úplně v pořádku?“ zeptal se Brumbál a trochu se zamračil. „Teď, když ses vrátil, měl bys navštívit madam Pomfreyovou…“

„Mohu tě ujistit, řediteli,“ řekl Severus s poněkud pobaveným tónem, „že pan Potter je naprosto zdravý.“

„Aha,“ řekl Albus a zaváhal. Nebyl ničím, pokud ne inteligentním mužem, a bylo mu jasné, že se něco zásadního změnilo, jen upřímně doufal, že ne to, co si myslel. „Možná bychom to mohli probrat na ošetřovně? Jistě máš hlad, Harry. Severus a já bychom rádi slyšeli, jak se –“

„Řediteli.“ Harry se částečně otočil na bok, aby čelil staršímu muži, a odhalil tak, že má župan rozepnutý a podél klíčních kostí a hrudní kosti jsou patrné jemné linie šupin. „Na ošetřovnu nepotřebuji. Do nebelvírské věže se už dnes večer ani nikdy jindy nevrátím. Tohle je teď můj domov.“ Pak ukázal na Brumbála. „Vy mě nebudete vyslýchat ani se mě pokoušet přesvědčit, abych změnil názor. Také zařídíte, aby se kvůli tomu do školy nedostali žádní novináři ani huláci. A za týden nám budete dělat obřad Spojení, bez jakýchkoli námitek.“

Albus překvapeně uslyšel Severuse se zasmát; ještě překvapenější byl, když se Harry otočil, zašvitořil na něj – až příliš podobně jako ve své dračí podobě – a pak si znovu lehl na mistra lektvarů. Ředitel ho sledoval, poněkud vyvedený z míry a nejistý, zatímco Severus mu prohrábl vlasy prsty a usmál se.

„Myslím, že bude moudré se s ním nehádat, řediteli.“ Snape se skutečně šklebil. „S ním se prostě nedá nesouhlasit.“

A tak se stalo, že Severus Snape a Harry Potter byli během jediného týdne zasnoubeni a spojeni, k naprostému šoku všech svých přátel. Lidé samozřejmě předpokládali, že za tím musí být něco nekalého, ale po Ginny Weasleyové, která Harryho několik dní neodbytně vyslýchala ohledně důvodů, proč si bere Severuse Snapea, raději přestali cokoli podobného zmiňovat. Když to totiž Ginny přehnala a zeptala se, jestli Snape nebelvíra znásilnil, v jediném okamžiku před ní stál rozzuřený dráček a kousl ji. Následující tři dny pak strávila na ošetřovně, celá pokrytá bolestivou kopřivkou.

Samotného obřadu Spojení se samozřejmě pokusili zúčastnit všichni. Brumbál a ostatní profesoři se mohli přetrhnout, aby udrželi venku ty, kteří pozváni nebyli – a těch byla spousta – a dostali dovnitř ty, kteří pozváni byli – a těch bylo jen pár. Samozřejmě se o Spojení doslechl i oblíbený zmijozelský dědic a rozhodně si ho nenechal ujít bez své tradiční snahy Harryho Pottera nalákat do pasti a zabít. Stejně jako slečna Weasleyová zjistil, že Harry nemá nejmenší problém proměnit se v svou animagickou podobu, když je ohrožen… jenže na dlouhé přemýšlení nad tímto odhalením nebyl čas, protože asi tři vteřiny po svém příchodu byl Voldemort sťat žárem lávově horkých plamenů a následně spálen na popel.

Harry a Severus to všechno brali s klidem. Problémy se studenty, Spojení i megalomanští čarodějové šli tak nějak mimo ně; na názoru ostatních jim vlastně vůbec nezáleželo. Hlavně že mohli večer přijít domů – a kdykoli měl Severus obzvlášť frustrující hodinu – dělat spolu co jen chtěli. Zbytek už byl vedlejší.