1/2

„Tak dobře, třído, rozdělte se do svých obvyklých diskusních skupin. Jeremy, můžete tohle rozdat? Za deset minut budu chtít krátkou prezentaci toho, o čem jste diskutovali. Tak, skupina u tabule, proberte otázku číslo jedna. Bene, vaše skupina má otázku číslo dvě, a jestli ještě jednou uvidím tu palici, ostanete po škole a je mi úplně jedno, že máte fotbalový zápas, rozumíte? Proč vám dětem vůbec dávají zbraně, to mi hlava nebere… Skupina vzadu v rohu dostane otázku číslo tři…“

„Otázka číslo tři. Prozkoumejte motiv rodiny. Jak vztahy mezi rodiči a dětmi v průběhu románu utvářejí osobnosti a motivace postav? Jaké jsou důsledky různých výchovných stylů, bla, bla, bla.“ Brian Tipton upustil list papíru na svou lavici. „Dudley, tentokrát to budeš prezentovat ty, tak dávej pozor.“

„Fajn,“ zabručel Dudley.

„Ty jsi to vůbec četl?“ zeptal se podrážděně Derek Jones.

„Jo, jo,“ zabručel Dudley, aniž by v tom bylo sebeméně nadšení. Test se ostatně blížil a on si zoufale potřeboval vytáhnout známku z angličtiny, pokud chtěl zůstat v zápasnickém týmu.

Roztržitě si dělal poznámky k rozhovoru a nakonec se donutil zaposlouchat, aby měl co říct, až předstoupí před celou třídu.

„A pak je tu ten násilnický vztah mezi Elliotem a jeho rodiči.“

„Násilnický vztah?“ zeptal se Dudley zmateně. „O čem to mluvíš?“

„Říkal jsi, že jsi to četl,“ přišla obviňující odpověď.

„Četl!“ odsekl Dudley. „Ale nebudu před všema říkat nějakou kravinu. Žádné násilí tam není. Nevzpomínám si, že by ho mlátili nebo tak něco.“

Dočkal se protočení očí, které si nejspíš zasloužil, když ještě ani letos nedokázal přečíst celou knihu.

„Nemusí ho mlátit, aby ho týrali. Je očividně týraný. Jeho rodiče ho pořád ponižují a… však jsi to četl, tak víš.“

„Pořád dělal průšvihy, samozřejmě, že na něj rodiče byli naštvaní,“ protestoval Dudley. Když to četl, Elliot mu připomínal jeho podělaného bratrance. Rodiče té postavy se k němu chovali stejně jako Dudleyho vlastní rodiče k Harrymu.

„Je rozdíl mezi tím, když na děti křičíš, protože udělaly něco špatně, a slovním týráním. Tohle je extrémní. Myslím, že se autor snaží jasně ukázat souvislost mezi týráním a Elliotovým chováním. Elliot zlobí, protože má pocit, že na něm nikomu nezáleží,“ řekl Derek a ukázal knihou na Dudleyho poznámky. „Tohle si napiš.“

„Podívejte na budoucího psychologa,“ poškleboval se Brenden Farn.

„Hej, máme se zabývat rodinnými vztahy. Za to, že jsem chytřejší než ty, nemůžu,“ odvětil Derek bez zaváhání.

Brenden se zasmál. „No, hádám, že když sis vzal psychologii, jsi zatraceně výjimečný, co?“

„To si piš,“ zazubil se Derek. „Každopádně ho taky emocionálne týrají, tak o tom mluv také.“

Dudley na něj nechápavě zíral a Derek si povzdechl.

„Dobře, znamená to, že ho v podstatě týrají tím, že mu dávají pocit, že je k ničemu, jasný? Nechovají se jako rodiče, nikdy mu nevysvětlují důvody svých trestů a dávají mu jasně najevo, že je jim jejich vlastní dítě úplně ukradené. Autor na konci ukazuje důsledky toho všeho tím… počkej, najdu nějaký citát, který použijeme…“

Zatímco se ostatní kluci snažili dát svou krátkou prezentaci dohromady, než vyprší čas, Dudley se přestal soustředit. Nemohl se zbavit údivu nad tím, že všichni ostatní kluci považovali Elliotovy rodiče za násilníky. Ten fiktivní vztah byl ve srovnání s výbušným vztahem mezi Harrym a Dudleyho rodiči docela mírný. Samozřejmě tu byla ta věc s magií. Právě ta byla tím rozdílem. Kdyby byl Elliot nebezpečný jako Harry, ostatní by to pochopili.

Že jo?

Odříkal před znuděnou třídou zjištění své skupiny a skončil právě ve chvíli, kdy zazvonilo na oběd. Kolem něj to zašumělo čilým ruchem. Učitelka zadávala domácí úkol, zatímco kolem ní panoval chaos zvuků strkajících se věcí do tašek, uvolněného štěbetání a vrzání židlí.

Dudley pomalu sbalil tašku. Zamával na kamarády a řekl jim, že je dožene. Když poslední kluk vyrazil ze dveří, Dudley přistoupil ke katedře.

„Co pro vás můžu udělat, Dudley?“ zeptala se starší žena.

Dudley chvíli váhal, ale musel se zeptat. „Víte, jak jsem při prezentaci říkal, že vztah mezi Elliotem a jeho rodiči je násilnický? Myslíte, že je to pravda?“

Žena se na něj překvapeně podívala. „A co myslíš ty?“

„Já… no, nebylo to jenom tím, že se na něj rodiče zlobili, protože byl takový spratek? Ale všichni z naší skupiny říkali, že je to týrání.“

Vážně si ho prohlédla. „Proč si nepřitáhneš židli, Dudley? Dám ti omluvenku do příští hodiny.“

Dudley přikývl a vzal si nedalekou židli.

„Týrání nemusí znamenat fyzické násilí, Dudley. To, jak se Elliotovi rodiče v tomhle románu chovali, rozhodně nebylo v pořádku. Všiml sis, jak ho rodiče shazovali? Jak ho jeho matka v mnoha ohledech ani neuznávala jako člena rodiny? Autor jasně ukazuje, že jim chybí ochranitelský instinkt, i když to může být nenápadné, protože popis jeho domácího života podává sám Elliot, který je zaujatý a považuje za normální věci, které normální nejsou. Všiml sis při čtení něčeho z toho?“

„Ani ne. Asi teď už možná jo,“ zamumlal Dudley a usilovně přemýšlel, co mu mohlo uniknout. „Myslíte třeba to, jak se nikdy nezajímali, kde je, dokud od něj něco nepotřebovali?“

Přikývla. „A další věci. Možná by sis to měl přečíst znovu.“

Dudley nepřítomně přikývl. „Takže tohle se opravdu považuje za týrání?“

„No, spousta dospívajících má problémy se svými rodiči, ale Elliotovi rodiče ho slovně napadali a manipulovali s ním. Zamysli se, jak emocionálně ničivé může být, když se k tobě rodiče chovají tak jako Elliotovi rodiče,“ vysvětlovala a kriticky si ho prohlížela. „Dudley, můžu se zeptat, proč tě tohle tolik zajímá? Chovají se tvoji rodiče podobně jako Elliotovi?“

„Ne,“ odpověděl Dudley rychle. „Vůbec ne. Jenom… někteří lidé si to zaslouží, ne? Protože znám někoho, o kom si myslím, že si to opravdu zaslouží. Jeho rodiče zemřeli, když byl malý, takže ho museli vychovávat příbuzní, ale ti ho opravdu nenávidí. Ale on je k tomu přiměl.“

„Řekli mu to?“ zalapala jeho učitelka po dechu a zněla poněkud zděšeně.

„Možná. Nevím,“ odpověděl Dudley rozpačitě a cítil, jak mu při té lži hoří tváře. „Ale podívejte, on není normální. Opravdu je… jak se tomu říká… ehm… přítěž pro ně. Pořád jenom dělá problémy a jeho rodina ví, že by jich mohl způsobit ještě mnohem víc. Jeho příbuzní ho nikdy nechtěli, prostě jim zůstal na krku. A je s ním spousta problémů… ale Elliot byl taky problémový. Jen si myslím, že ten člověk, kterého znám, je ještě horší.“

„Jak to? Má problémy se zákonem?“

„Ne,“ přiznal Dudley neochotně. „Je prostě divný. A ta rodina chce být normální.“

„Aha.“

Dudley pochyboval, že to pochopila, ale nechal to být, protože si říkal, že by asi neměl trvat na tom, že tomu nerozumí, a pak jí odmítnout říct víc. Vypadala trochu rozrušeně a Dudley jen doufal, že neudělá něco jako že se rozplače. Kdyby se to stalo, musel by rychle pryč.

Vím, že pro rodiny může být těžké vyrovnat se s problematickými dětmi a dospívajícími, ať už je důvod jakýkoli. Ale bez ohledu na to, co dítě udělá, i kdyby porušovalo zákon nebo mělo problémy s chováním, existují určité způsoby, jak se k dítěti chovat, které jsou vždy nepřijatelné. Někdy je těžké určit, kde je hranice, když nedochází k fyzickému násilí, ale když budete dávat pozor, můžete vycítit, že je něco špatně, že byla překročena určitá hranice. Stejně jako u Elliota. Vaši spolužáci i já jsme dokázali poznat, že to nebylo v pořádku.“ Otočila se k počítači a začala otevírat webové stránky školní knihovny. „Jestli máte čas, myslím, že byste si měl z oddělení psychologie vypůjčit nějaké knihy o týrání. Mohlo by vám to pomoct podívat se na toho chlapce, kterého znáte, z jiného úhlu. A jestli je to vážnější, než si uvědomujete, mohly by vám pomoci pomoct vašemu příteli už jen tím, že si toho budete vědom.“ Načmárala několik signatur a podala Dudleymu lístek. „Kdybyste si někdy potřeboval s někým promluvit, vždycky za mnou můžete přijít, ano? A pokud si myslíte, že váš přítel potřebuje pomoc, zavolejte prosím na telefonní číslo uvedené na zadní straně.“

Dudley přikývl, zatímco mu učitelka psala omluvenku do příští hodiny.

* * *

O týden později se Dudley ocitl v knihovně, na místě, kam se přiznával, že nikdy předtím nezavítal. Stejně jako ostatní kluci na jeho škole obvykle používal internetové bibliografie a informace z online knihovny, aby si pro referáty vymýšlel zdroje.

Když řekl kamarádům, že jde do knihovny, jen se zasmáli a protočili oči, protože usoudili, že jde spíš hledat někoho, kdo má cigarety nebo alkohol. Později budou zklamaní, až se vrátí bez obojího, ale vždycky mohl říct, že nikoho takového nenašel.

Našel knihy, které hledal, a odnesl je do studijního boxu poněkud stranou. Snažil se na celou věc jednoduše zapomenout, protože se mu nechtělo podstupovat všechno tohle kvůli něčemu, o čem věděl, že to přece nemůže být týrání. Jeho učitelka ani spolužáci tomu prostě nerozuměli a on jim nemohl přesně vysvětlit, jak se věci mají.

Čím víc o tom ale přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že vlastně nedokáže najít logické vysvětlení pro způsob, jakým se jeho rodiče chovali k Harrymu. Vždycky prostě bral jako samozřejmost, že to bylo proto, že Harry byl nebezpečný a nenormální a ničil jim život, ale kdyby šlo o možné ohrožení, nedávalo by větší smysl být na Harryho straně? A pokud šlo o to, že byl zrůda, no, kdyby k sobě byl upřímný, byla to opravdu Harryho vina? Vždyť Harryho matka byla Dudleyho biologická teta; co kdyby byl sám magický? Představa, že mohl být snadno na Harryho místě, mu byla natolik nepříjemná, že už se tím nedokázal omlouvat. A jestli šlo o to, že Harry ničil jejich život, znovu, jak mohl Harry skutečně ovlivnit, že ho odložili na jejich prahu?

Jeho rodiče přece byli dobří lidé! Byli to jeho rodiče! Neudělali by něco takového, kdyby k tomu neměli dobrý důvod, že ne?

Nevěděl, co přesně od těch knih očekává, ale potřeboval se do nich podívat. Potřeboval, aby definovaly, co je „týrání“, a umožnily Dudleymu s klidným svědomím prohlásit, že přesně tohle se u nich doma neděje, bez ohledu na to, co mu teď říkal instinkt.

Jenže čím víc četl, tím horší ten nepříjemný pocit v žaludku byl, místo aby polevoval. Ne všechno sedělo, ale velká část ano. Harry nekradl, nepředstíral zdravotní potíže ani si podle Dudleyho vědomí neubližoval, ale rozhodně vykazoval jiné známky toho, že je obětí týrání.

Jenže těch příznaků bylo tolik, mnohé se zdály být úplnými protiklady jeden druhému. Nemohly by tedy ve skutečnosti popisovat většinu lidí? A nemusely být způsobené týráním. Například, jistě, Harry měl nízké sebevědomí, ale to mohlo být proto, že byl zrůda a věděl to! Byl divný; nikdo nechtěl být jeho kamarádem. Nikdy si spolu nerozuměli a už jako děti se zdálo, že kamarádi přirozeně tíhnou spíš k Dudleymu než k jeho bratranci, a to samo o sobě by přece stačilo k vyvolání spousty těchto příznaků.

Seznamy znaků toho, že je někdo vystaven citovému týrání, se však ignorovaly mnohem hůř. „Manipulují s člověkem tak, aby měl pocit viny za věci, se kterými nemá nic společného.“ přesně tohle dělali pokaždé, když k tomu Dudley dostal příležitost, a ještě mnohem víc. Teď, když sledoval matku, jak udělá v kuchyni nepořádek a zavolá Harryho, aby na něj křičela, mu to už nepřipadalo legrační. Vybavil si, jak byli s Harrym mladší, ještě na prvním stupni, když jeho matka něco rozlila a spiklenecky na něj mrkla, než zavolala Harryho, který přiběhl, vyděšený k smrti, a málem se celý třásl, když na něj Dudleyho matka křičela a mlátila ho přes hlavu. Tehdy mu to připadalo jako náramná legrace. Harry pro něj tehdy ani nebyl člověkem. To už samo o sobě nejspíš něco znamenalo.

„Srovnávají toho člověka v negativním smyslu s ostatními.“ Proboha, kdy ho jeho rodiče nesrovnávali s Dudleym v neprospěch Harryho? Počítalo se to, pokud byla jejich slova pravdivá? Počítalo se to, pokud se ho tím snažili přimět k lepšímu chování? Ale na druhou stranu spousta těch věcí pravdivá nebyla a nešlo o snahu zlepšit Harryho chování, to Dudley věděl už tehdy. Harry byl nepřítel a jeho rodiče Dudleyho chránili před tím, aby se kdy cítil jakkoli méněcenný ve srovnání s Harrym, a aby toho dosáhli, dali Harrymu jasně najevo, že je nula.

Seznam pokračoval dál: „Ke všem ostatním lidem se chovají laskavě a nikdy na nikoho nekřičí ani ho citově nezneužívají, pouze oběť.“ „Obviňují danou osobu za všechny nepříjemné události ve svém životě.“ „Vždy dávají své potřeby před potřeby oběti.“ „Odmítají obtíže či problémy oběti jako nedůležité nebo přehnané.“ „Slovní vyhrožování násilím.“ Jeho rodiče to přece nemysleli vážně… že ne? „Očekávají, že oběť bude plnit úkoly, které jsou jí nepříjemné nebo ponižující:“ to v něm vyvolalo vzpomínky, ze kterých se mu najednou udělalo nevolno. „Považují se za mučedníky či oběti a neustále očekávají zvláštní zacházení:“ Ježíši.

A ty body, které neseděly, byly svým způsobem ještě horší: „Když jsou s obětí spokojeni, milují ji a zacházejí s ní jako s princem.“ Tohle se tedy rozhodně nikdy nestalo. Co znamenalo, že Harrymu nikdy neprojevovali žádnou náklonnost? „Nejsou s chováním oběti často spokojeni.“ Často? Spíš nikdy, vůbec nikdy. „K týrání dochází výhradně tehdy, když nejsou spokojeni s chováním oběti.“ Co znamenalo, že Harry nemusel udělat nic špatného, aby na něj někdo křičel nebo ho ponižoval?

Nejvíc ho však vyděsilo, když náhodou přelétl pohledem informace o fyzickém týrání: „…včetně udeření nebo házení předmětů v blízkosti oběti.“

Prudce knihu zaklapl a nervózně si přejel rukou vlasy. Kolikrát už viděl, jak jeho rodiče v návalu vzteku házeli po Harrym předměty? Kolikrát viděl Harryho, jak těsně předtím, než nějaký předmět narazil do zdi vedle něj, skočil do své komůrky nebo ložnice či vyběhl zadními dveřmi? Kolikrát ty předměty zasáhly svůj zamýšlený cíl? Kolikrát viděl Harryho dostat ránu přes hlavu, ruce nebo při těch vzácných příležitostech i do obličeje? A co ty chvíle, kdy se na Harryho vrhla matka s pánví? Tehdy mu to nepřipadalo nijak vážné. Často mu to připadalo legrační nebo uspokojivé.

Teď bylo Dudleymu špatně a byl zmatený.

Co se u nich doma všechny ty roky skutečně dělo? Nemohlo to být opravdu to, co tyhle knihy naznačovaly. Jeho rodiče byli laskaví, milující lidé! Dali mu všechno, co si kdy přál, a ještě mnohem víc. Rozhodně nebyli jako lidé, o kterých tyhle knihy mluvily. Nebyli jako Elliotovi rodiče.

S tou myšlenkou vrátil knihy na místo, což by se jinak ani neobtěžoval udělat, nebýt paranoidní představy, že je někdo najde a nějak si to celé spojí. Ne že by bylo co spojovat, jen by si lidé mohli udělat špatný obrázek, kdyby neznali všechny okolnosti. Nesměli to vědět. Bylo to úplně jiné. Harry byl… no, prostě to, co byl. Jeho rodiče s ním museli zacházet určitým způsobem. Tak to prostě bylo a žádný pitomý psycholog by tomu nerozuměl.

* * *

Tu noc se Dudleymu zdálo, že vrací knihy z knihovny na jejich místo, jenže pokaždé, když jednu zasunul zpátky do police, našel ji znovu na stole, kde se učil. Když se vrátil od poslední knihy, kterou právě zastrčil do police, uviděl u stolu sedět Harryho, jak si prohlíží jeden ze seznamů.

„Všechno je tady,“ řekl snový Harry, tiše zavřel knihu a vzhlédl k němu s téměř zvědavým výrazem. „Elliotovu knihu můžeš ignorovat, ale je o mně, víš. Ten seznam nemůžeš roztrhat, Dudley. Je to kniha z knihovny a nesmíš ničit majetek knihovny.“ Snový Harry si povzdechl. „Jen bych si přál, abychom tady mohli jíst. Mám takový hlad, že snad umřu. A jestli umřu, prosím, nestrkej moje tělo do komory. Zase bych se praštil hlavou o police.“

Dudley se s trhnutím probudil a cítil se trochu nevolně. Natáhl se k nočnímu stolku, vzal mobil a svou učebnici angličtiny. Za světla z telefonu se pustil do důkladnějšího čtení knihy, než jaké jí věnoval původně.

Tentokrát si všiml toho, co při prvním čtení přehlédl: ta kniha byla o jeho rodině.

Během posledních několika týdnů školy se Dudley snažil všechny ty nepříjemné myšlenky vytěsnit z hlavy, ale bylo to čím dál horší. Teď si vybavoval vzpomínky, které pro něj kdysi nic neznamenaly, očima svých spolužáků a učitelky. Z jejich pohledu to vypadalo dost špatně.

Měl pocit, že jeho učitelka ví. Zdálo se mu, že to má napsané přímo na čele: „moji rodiče týrají mého bratrance“, a že to dokážou přečíst dokonce i jeho přihlouplí kamarádi.

Když seděl ve vlaku se svými kamarády a vracel se domů, zmocnil se ho pocit děsu z toho, že znovu uvidí své rodiče, jaký nikdy předtím nezažil. Najednou se za ně cítil trapně… Styděl se za ně. A samozřejmě se pak cítil provinile, že takhle vůbec smýšlí o vlastních rodičích. Všechno to bylo strašně matoucí.

Ale když vystoupil z vlaku a skutečně uviděl matku a otce, jak na něj hrdě září, okamžitě pocítil úlevu. Najednou vzpomínky na matku, která se o něj starala, když byl nemocný, na otce, který ho učil jezdit na kole, na to, jak ho oba před spaním ukládali do postele a četli mu pohádky, vytlačily ty předchozí. Vždyť své rodiče miloval a věděl, že ať už udělá cokoli, oni ho budou milovat také. To mu stačilo.

Samozřejmě, když vjeli na příjezdovou cestu a Dudley zahlédl Harryho, který už pracoval na natírání kůlny, zatímco ostatní vešli dovnitř, jeho jistota zakolísala.

* * *

„Kde je Harry?“ zeptal se Dudley, když toho večera u večeře jeho matka přinášela jídlo na stůl. Obvykle s tím Harry pomáhal. Samozřejmě Harrymu často nebylo dovoleno jíst s nimi, ale až po nich. Jenže Dudley ho celý večer vůbec neviděl.

„Má trest,“ odbyl to Vernon. „Ach, Petunie, drahoušku, tohle vypadá báječně.“

„Děkuji, drahý! Našla jsem recept v jedné ze svých starých kuchařek, ale trochu jsem ho upravila,“ řekla Dudleyho matka a elegantně se posadila. „A pomyslení, že jsem tu kuchařku málem darovala do sbírky knih...“

„Za co je potrestaný?“ naléhal Dudley.

„Odflákl svoje povinnosti,“ rychle vysvětlil Vernon a ochutnal kousek sekané. „Je to vynikající, drahá.“

„Dobře! Je to docela nízkotučné, takže jsem moc ráda, že to chutná dobře. Jsem tak pyšná na svého Diddyho, že se dostává do formy. Je čím dál hezčí, nemyslíš, Vernone?“

„Jaký trest dostal?“

„Neboj se, synku, jen věz, že mu to bude líto,“ ujistil ho Vernon. Dudleyho to ale neuklidnilo.

„No, přemýšlel jsem o tom a nejsem si jistý, jestli by Harry měl vynechat večeři. Není to nezdravé?“

Rodiče se na něj nechápavě podívali.

„Ten spratek dostane večeři, až se naučí chovat,“ prohlásil po chvíli Vernon samolibě.

„Proč má Harry tolik povinností a já ne?“ zeptal se Dudley a velmi doufal, že mu rodiče dokážou dát přesvědčivou odpověď. „Je to tak, co si pamatuju. Nemohl přece tehdy udělat něco tak hrozného, ne? A vlastně nedělá nic špatného, až na nějaké odmlouvání, a možná se jen zlobí kvůli tomu, že se s ním zachází nespravedlivě.“

„Řekl ten otrasný kluk, že se s ním zachází nespravedlivě?“ vyštěkl Vernon a praštil vidličkou o stůl. „Ten malý…“

„Ne, nic takového neřekl,“ přerušil ho Dudley, trochu podrážděný, že mu pořádně neodpovídají na otázky.

Jeho rodiče na něj zírali, očividně zcela bezradní.

„Četl jsem do angličtiny knihu a ta rodina byla jako naše a všichni říkali, že je to týrání,“ prozradil Dudley uraženě.

„Zlatíčko,“ povzdechla si jeho matka, „musely ty postavy řešit něco tak nenormálního?“

„Ne,“ přiznal Dudley.

„Synku, musíme být na toho chlapce přísní kvůli vlastní bezpečnosti. Musíme mu dát najevo, že jeho zrůdnost nebudeme tolerovat. Je to jediný způsob, jak zůstat v bezpečí,“ vysvětlil jeho otec.

Dudley přikývl a začal se nimrat v jídle. „No, neměli bychom na něj být spíš hodní, aby nechtěl proti nám použít magii? Jediný případ, kdy ji proti někomu z nás použil, byl, když teta Marge říkala ty hnusné věci o jeho mámě. A ten obr mi udělal ten ocas, ale to bylo proto, že jsem jedl Harryho dort a vy jste říkali hnusné věci o škole a tak.“

„Drahoušku, vyrůstala jsem s jedním z nich. Jsou nebezpeční. Budeš muset věřit tatínkovi a mně, že víme, jak s Harrym zacházet,“ řekla jeho matka a jemně ho poplácala po ruce. „A teď už dost. Chci slyšet, jaký jsi měl rok.“

„Mám ještě jednu otázku,“ řekl Dudley umíněně. Ignoroval povzdechy svých rodičů. „Co kdybych byl zrůda já? Chovali byste se ke mně jako k Harrymu?“

Jeho rodiče strnuli a vypadali poněkud znepokojeně.

„Udělali bychom všechno, co bychom mohli, abychom ti pomohli,“ slíbila jeho matka.

„Takže byste mě nutili dělat všechny ty povinnosti, zavírali mě do komory a křičeli na mě?“ zeptal se Dudley zrazeně. V očích jeho matky se objevily slzy a bylo zřejmé, že se začíná zmateně ošívat.

„Samozřejmě že ne, drahoušku! Nikdy bychom se k tobě nechovali jinak než jako k našemu andílkovi,“ slíbila mu matka.

„Tak proč se tak chováte k Harrymu?“ naléhal Dudley.

„Dost,“ řekl jeho otec přísně. „Dost těchhle směšných otázek, Dudley. Rozrušuješ matku. Jsme tvoji rodiče a ty prostě budeš muset přijmout, že víme, jak vás oba nejlépe vychovat. A teď nám pověz něco o škole.“

„Už se mi nechce mluvit,“ zamumlal Dudley otráveně, protože se na něj otec obořil.

„Ale Diddy,“ řekla jeho matka v panice, „udělala jsem tvoje oblíbené jídlo! A k dezertu jsem připravila čokoládový dort.“

Dudley při zmínce o dortu pookřál. Zamračil se na své jídlo. „Dobře, ale pořád si myslím, že to není správné.“

„Tak nám pověz, co se ve škole dělo od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili,“ pobízela ho matka. „Ještě jsi mi nedopověděl o tom zápase před pár týdny. Proč rozhodčí zápas ukončil?“

Dudley se podíval z jednoho rodiče na druhého, povzdechl si a začal jim vyprávět o té události… nebo alespoň o verzi vhodné pro rodiče. Na všech správných místech se rozhořčovali jeho jménem, nadšeně mu říkali, jak jsou na něj pyšní, a pomalu ho přiměli zapomenout na bratrance. Takhle to přece mělo být. Jeho rodiče byli úžasní a tolik ho milovali. A on miloval je. Ale teď, i když všichni prohlašovali, že rozhodčí byl zaujatý, jedli dort a smáli se, část jeho nedokázala zapomenout, že nahoře je jeho bratranec hladový a sám.

Toho večera chutnal Dudleymu čokoládový dort kvůli pocitu viny o něco méně sladce.

* * *

Druhý den ráno se Dudley s povzdechem doplahočil dolů, pantofle příjemně šoupaly po podlaze. Pozdravil otce, který četl v obývacím pokoji noviny.

Do kuchyně ho nalákala nádherná vůně slaniny a vajec. Příjemná nálada pozdního dopoledne však brzy zmizela, když si uvědomil, kdo mu připravuje jídlo, zatímco Dudleyho matka sedí u stolu a prohlíží časopis.

Dudley se neklidně posadil vedle matky. Harry byl vzápětí u něj a nabíral mu jídlo na talíř, stejně jako to dělal od jejich dětství. Z nějakého důvodu ho dřív nikdy nenapadlo, jak nerovná ta situace je. Teď už mu to ale rozhodně neuniklo.

„Dobré ráno, Harry,“ řekl, což přimělo jeho matku znepokojeně vzhlédnout a Harryho se na něj podívat, jako by snad utrpěl poranění hlavy.

„Dobré ráno, Dudley,“ odpověděl zmateně, než se znovu vydal pro džbán s pomerančovým džusem.

Když se vrátil, Dudley se otočil a vzal mu džbán dřív, než mohl nalít. „Už jsi snídal?“ zeptal se.

Harry se teď tvářil poněkud ostražitě. „Ne,“ odpověděl pomalu, „pořád mám trest.“

„Měl by ses najíst. Sedni si. Můžeš si dát část mojí snídaně,“ řekl Dudley pevně a vyhnul se pohledu své matky.

Harry tam zůstal stát jako přimrazený a jeho pohled nervózně těkal k tetě.

„Harry má práci, Dudley. A slyšel jsi ho, má trest,“ řekla Petunie strnule.

„Od včerejška nic nejedl, mami,“ naléhal Dudley. Podle knih bylo odpírání jídla fyzickým týráním. A přestože věděl, že jeho rodiče už to Harrymu dříve udělali a nechali ho bez jídla celé dlouhé hodiny či dokonce dny, nějak měl pocit, že kdyby mu matka teď dovolila najíst se, všechno by se tím smazalo a oni by mohli prostě pokračovat dál.

Viděl, jak Harryho oči nadějně sklouzly k Dudleyho talíři, a cítil se kvůli tomu ještě odhodlanější. Silně podezíral svou matku, že v kuchyni zůstává právě proto, aby Harrymu zabránila tajně si vzít nějaké jídlo.

Jeho matka se však nepřidala na jeho stranu.

„Dudley, drahoušku, to stačí. Harry má práci s dokončením vaření. Ty si hezky sněz snídani a potom uděláme, co budeš chtít. Potřebuješ něco nového? Mohli bychom jít nakupovat. Nebo můžeš pozvat kamarády, jestli chceš.“

Harryho tvář nepatrně poklesla a obešel stůl, aby sklidil talíř po své tetě, a rozhodně ho odnesl ke dřezu, kde jídlo vyhodil do koše. Když se otočil k odchodu, Petunie si odkašlala a přísně zvedla obočí. Harry si povzdechl, vymáčkl na jídlo v koši trochu prostředku na nádobí a vytvořil na něm souvislou vrstvu, aby z něj později nemohl něco vytáhnout. Dělal to samé od jejich dětství, ale teprve teď Dudley poprvé pochopil, co to znamená. Jestli s tím pravidlem ohledně prostředku na nádobí začali jeho rodiče, nejspíš to znamenalo, že Harry byl někdy v minulosti tak zoufalý, že jedl jídlo z koše.

„Mami, Harry se musí najíst! Nemůžeme mu to prostě pořád dělat!“ protestoval Dudley zoufale.

„Harry, nádobí můžeš udělat později. Běž začít na zahradě,“ nařídila matka a hubený dospívající chlapec odešel z místnosti, přičemž Dudleymu věnoval ještě jeden nechápavý pohled.

„Dudley, o co tady jde? Jestli se snažíš něco naznačit, obávám se, že tomu nerozumím. Bojíš se, že Harry něco dělá s tvým jídlem? Zlobíš se, že je vůbec tady? Prostě mi to musíš říct, drahoušku.“

„Mami, četl jsem v té psychologické knize, že odpírání jídla je týrání,“ řekl Dudley tiše. „Nemůžeme být takoví lidé, mami, prostě nemůžeme.“

Jeho matka si povzdechla. „Dudley, určitě jsi už slyšel o tom, že děti někdy chodí spát bez večeře, když zlobí. U Harryho prostě musíme být přísnější, protože on je mnohem horší. Pomysli, co by nám mohl udělat, kdybychom mu dovolili dělat si, co chce.“

„Ale mami, já jen… je to špatně,“ snažil se Dudley popsat své pocity. „Nevím, po tom všem, co jsem četl, a když jsem si znovu přečetl tu knihu do angličtiny… ty lidi v té knize jsem nenáviděl, mami. A my se k Harrymu chováme tak nějak stejně jako oni. Nemůžeme ho prostě nakrmit a promluvit si s ním a tak?“

„Dudley, jsou věci, kterým nerozumíš, a překvapuje mě, že po tom všem, co ti ten chlapec udělal a co jsi viděl, že udělal Marge, pořád nechápeš, jak nebezpečný je. Tvůj otec a já to děláme kvůli tobě, Dudley. Budeš mít život, jaký jsem si přála, když jsem byla mladší. Nikdy nebudeš až na druhém místě jen proto, že někdo jiný má nějakou zrůdnou schopnost. Vždycky budeš první. A tohle tě ochrání před tím, aby ti jakkoli ublížil pomocí své nenormálnosti. Všechno to děláme kvůli tobě, takže ať už si přečteš cokoli a řekneš cokoli, protože tě miluji, nic na tom nezměním,“ řekla matka rozhodně.

„Mami…“

„Konec rozhovoru, Dudley,“ řekla matka tónem přísnějším, než jaký kdy vůči němu použila. Tohle byla jediná věc, kvůli které se s ním jeho matka za celý jeho život skutečně hádala. A nevěstilo to nic dobrého.

* * *

Toho večera u večeře se Dudley neklidně vrtěl na židli, zatímco Harry servíroval jídlo.

„Díky,“ řekl, když před něj Harry postavil talíř. Harry znovu zaujal ten opatrný výraz. Celý den se na Dudleyho díval zmateně, natolik ho Dudleyho nový přístup zaskočil, že si nejspíš myslel, že je to součást nějakého plánu, kterému zatím nerozumí.

„Není zač,“ zamumlal Harry podezřívavě.

Dudley jedl a byl příliš nervózní, než aby si jídlo vychutnal. Brzy zjistí, jestli Harry dostane po večeři najíst. Až se ten vyzáblý kluk vrátí do kuchyně, Dudleyho otec buď oznámí, že smí jíst, nebo ne, a jeho matka rozhodne, co mu může dát.

Dudley hltal jídlo, aby to urychlil, a neklidně sledoval, jak Harry znovu vstupuje do kuchyně. Harry přišel ještě předtím, než ho někdo zavolal, nejspíš v naději, že tím zvýší své šance dostat něco k jídlu. Sbíral jejich talíře, zatímco Dudleyho otec pokračoval ve svém vyprávění o otravném klientovi, který toho dne přišel, a vůbec nedával najevo, že Harryho přítomnost registruje. Samozřejmě, vždycky to tak bylo, ale až teď mu to připadalo podivné.

Zvuk jejich nádobí, které se za ním umývalo, Dudleymu působil výrazně nepříjemně, zvlášť když věděl, že Harry čeká se zatajeným dechem, jestli dnes večer bude smět jíst.

Když se konečně zastavila voda, rodiče vstali a začali probírat pořad, který měl brzy začít v televizi.

„Ehm, strýčku Vernone?“ ozval se Harry opatrně.

„Nahoru do pokoje a dnes večer od tebe nechci slyšet ani hlásku,“ přikázal Dudleyho otec.

„Tati, Harry nejedl,“ připomněl mu Dudley s nadějí v hlase. Cítil, jak se do něj Harryho oči zabodávají, a jeho rodiče vypadali zklamaně.

„Dudley, tohohle nesmyslu už bylo dost. Nechci o tom slyšet ani slovo, rozumíš?“ řekl jeho otec přísně.

„Nesmyslu? Vždyť je to jídlo, tati! Co je na tom tak těžkého mu prostě něco dát? Mě bys přece nikdy nenechal jít spát hladového. Nikdy bys mě nenechal tak dlouho bez jídla!“

„Protože tě milujeme, drahoušku. Samozřejmě bychom nikdy nedovolili, aby se ti něco stalo,“ řekla matka konejšivě, ale Dudley se nenechal uklidnit. Právě to řekla před Harrym. Co bylo typičtějším příkladem citového týrání dítěte než tohle?

„A co Harry? Je to váš synovec. Vychovali jste ho. Neměli byste ho taky milovat? Aspoň natolik, abyste ho nenechali hladovět?“ zeptal se Dudley rozzlobeně. Proč to jeho rodiče museli dělat? Copak nechápali, co dělají? Dělali z jejich rodiny ty špatné!

„Ten malý parchant si naši lásku nezaslouží,“ řekl Dudleyho otec a věnoval Harrymu znechucený pohled.

„Jako bych o ni stál,“ odfrkl si Harry nahlas. Dudley se otočil ke svému bratranci. Ten hubený kluk měl založené ruce a na tváři vzdorovitý výraz, ale Dudley v těch rysech dokázal zahlédnout i bolest. Bylo to opravdu zlé, co mu právě řekl, zvlášť když byli jeho rodiče jedinými rodiči, které Harry kdy poznal.

Ta myšlenka Dudleym otřásla způsobem, který nečekal. Až dosud ho situace rozčilovala především kvůli tomu, co vypovídala o jeho rodičích, ale nikdy se na ni skutečně nepodíval z Harryho pohledu. Přemýšlel, co si o tom všem Harry myslí. Přemýšlel, jak hluboce ho všechny ty věci, které mu kdy řekli a udělali, poznamenaly.

„Neodmlouvej mi, ty malej hajzle,“ vyštěkl Dudleyho otec výhružně. „Okamžitě nahoru, než zařídím, aby ses týden nenajedl.“

Harry se zamračil a prošel kolem nich z kuchyně.

„A Dudley, myslím to vážně. Už toho nech.“

„Nebo co, taky mně necháš o hlade nekolik dní?“ odsekl Dudley podrážděně.

„Tak nemluv, Diddy,“ napomenula ho matka.

„Nekoupíme ti tu novou herní konzoli, po které tak toužíš,“ pohrozil Vernon.

Dudleyho vztek zesílil. Věděl, že by se kvůli té herní konzoli neměl zlobit, ale zlobil se. Navíc měl pocit, že jeho rodiče vůbec nechápou, o co mu jde.

A tak, stejně jako když byl mladší, dal svůj vztek najevo neposlušností. Výrazně zamířil ke komoře a vzal si talíř.

„Dudley…“ varoval ho otec, ale Dudley ho ignoroval a vydal se k jídlu, které stále chladlo na kuchyňské lince, a naložil si na talíř od každého trochu.

„Drahoušku, vzpomeň si, jak moc chceš tu herní konzoli!“ řekla matka zoufale. „Léto bez ní bude nudné, viď? Ty a kamarádi byste si s ní užili tolik legrace a paní Polkissová mi říkala, že Piers žádnou nedostane, takže ty budeš jediný z kamarádů, kdo ji bude mít. Budou ti ji závidět. Dudley, prosím!“

On však jen s talířem odkráčel kolem nich a nechal své rodiče bezmocně stát dole u schodů, zatímco mířil nahoru k Harryho pokoji.

Zaklepal na dveře a cítil se docela sebejistě. Tohle bylo mnohem jednodušší, když se prostě bouřil proti rodičům, než když přemýšlel o skutečném důvodu.

Dveře se otevřely a objevil se jeho bratranec, který se na něj nejistě podíval. Dudley mu výrazně strčil talíř a Harry ho v šoku vzal.

„Táta si to rozmyslel?“ zeptal se nevěřícně.

„Ne, ale potřebuješ večeři,“ řekl Dudley pevně.

Harry trochu zbledl a pokusil se mu talíř vrátit. „Ne, díky.“

„Cože? Máš hlad, ne?“

„Jo, a taky bych rád měl naději, že se během léta najím i někdy jindy.“

„Prostě si to vezmi,“ naléhal Dudley a cítil, jak jeho odhodlání trochu opadá. „Postarám se, abys dostal jídlo, dobře?“

„Proč?“ zeptal se Harry nechápavě.

Dudley pokrčil rameny a otočil se k odchodu do svého pokoje. Harryho dveře za ním cvakly a Dudley se rozhodl nechat ty svoje chvíli otevřené, aby se ujistil, že se rodiče nevrátí a jídlo mu nevezmou. Nedovolí, aby jeho rodina byla taková. Snad si jeho rodiče vzali ponaučení.

* * *

Té noci se Dudley z nějakého důvodu, který sám nedokázal určit, prudce probudil. Podíval se na hodiny a v duchu zasténal. Bylo po třetí. Nesnášel, když mu někdo narušoval spánek. Vždycky mu pak chvíli trvalo, než se znovu pohodlně uvelebil.

Otočil se a zavřel oči, ale vzápětí je znovu otevřel, když uslyšel tupou ránu. Možná ho skutečně něco probudilo.

Teď už byl bdělejší, tiše vylezl z postele a hlavou mu začaly vířit představy o tom, jak sám zneškodní zloděje a pak policii vysvětlí, jak ochránil svou rodinu, zatímco zloděje odvádějí pryč. Stane se hrdinou celého sousedství! Rodiče mu koupí všechno, co bude chtít!

Když však vyšel na chodbu, zaslechl tlumené zvuky, možná šeptání, a přicházely z Harryho pokoje. Možná měli jeho rodiče s Harrym přece jen pravdu! Možná ve svém pokoji uprostřed noci prováděl nějaká zlá kouzla. V tuhle chvíli mohl klidně nad ohněm rozpouštět jejich kartáče na vlasy a míchat v kotlíku! To by všechno ospravedlňovalo!

Co nejtišeji se připlížil ke dveřím a pootevřel je natolik, aby mohl nakouknout dovnitř, odhodlaný přistihnout Harryho při činu.

Když ale zahlédl zdroj toho hluku, Dudley šokovaně strnul.

Jeho otec držel Harryho obličejem přitisknutého ke zdi, velkou pěstí svíral jeho hubenou paži a kroutil mu ji za zády. Harryho tvář byla přitisknutá ke zdi, brýle ležely u jeho nohou a Dudley pod jeho nosem viděl krvavou šmouhu. Dudleyho otec syčel na svého synovce vztekem, vytáčel mu paži stále výš, zatímco mu něco zuřivě vysvětloval, a Harry tiše vykřikl bolestí.

„Nic jsem neudělal, přísahám!“ bránil se Harry.

„Ztiš hlas, nebo vzbudíš Dudleyho, ty malej parchante,“ zavrčel Vernon.

„Tati?“ zeptal se Dudley ode dveří a udělalo se mu nevolno.

Vernon Harryho okamžitě pustil a prudce otočil hlavu ke dveřím. Zlost z jeho tváře zmizela, když vykročil ke svému synovi. Přes otcovo rameno Dudley viděl Harryho, jak si svírá paži a shýbá se pro brýle.

„Duddersi, co tady děláš?“ zeptal se otec poněkud strnule.

„Co jsi dělal?“ zeptal se Dudley zděšeně.

„Nic, s čím by sis měl dělat starosti,“ ujistil ho otec, ale Dudleymu se jen přitížilo, když viděl, že jeho otec dokáže dělat, jako by to vůbec nebyla žádná velká věc.

Vernon odvedl Dudleyho z pokoje, ale ve dveřích se otočil a přísně pohlédl do tmy.

„Žádné jídlo, dokud si nebudu jistý, že jsi ho odstranil, chlapče, a tu paličku ti zabavuji až do konce léta,“ zavrčel a dveře prudce zavřel, přičemž otočil všechny zámky. Jakmile se znovu podíval na syna, jeho tvář už vyjadřovala pouze vřelou náklonnost a kupodivu i soucit, když odváděl syna od zamčených dveří.

„Uhodil jsi ho,“ vyhrkl Dudley, jakmile vešli do jeho pokoje. Očima marně hledal v otcově tváři jakoukoli známku lítosti nebo výčitek.

„Nečekám, že tomu budeš rozumět, Dudley. Ten kluk je nebezpečný a udělal neodpustitelné věci. Jediný způsob, jak ochránit naši rodinu, je být vůči němu pevný. A teď jdi spát a nedělej si s tím starosti. Není to nic, co by si nezasloužil.“

„Co udělal?“ zeptal se Dudley slabě.

Vernon vztekle sevřel čelist. „Nechci tě vyděsit, ale myslím, že tě nějakým způsobem očarovává.“

Dudley na otce nechápavě zíral. „Cože?“

„Neboj se, synku. Přísahám ti, že ho přinutím, aby to napravil. Já tě ochráním.“

„To nemůžeš myslet vážně!“ vykřikl Dudley nevěřícně. „Nejsem očarovaný!“

„To bys nevěděl, ani kdybys byl,“ řekl Vernon lítostivě. „Tvoje matka a já jsme o tom mluvili. Ta náhlá změna tvého chování, jako by ses stavěl proti nám na jeho stranu… dává to smysl.“

„Nemohl bys vědět, jestli jsem očarovaný. Tohle je šílené! Kdyby něco udělal, vyhodili by ho ze školy. A proč vůbec musí existovat nějaké strany?“ křičel Dudley.

Jeho otec ho pevně objal. „Neboj se, synku, brzy to vyřešíme.“

Dudley otevřel ústa, aby znovu začal křičet, ale v neobvyklém záblesku předvídavosti ho napadlo, že by tím mohl Harrymu situaci ještě zhoršit. „Podívej, tati, vážně, byla to jen kniha ve škole. Můžu ti ji ukázat. Můžeš se zeptat mé učitelky. Ta kniha byla o týrání a bylo to hodně podobné tomu, jak se zachází s Harrym. Pak jsem si o tom přečetl víc v knihovně. Proto si teď myslím, že je to špatně, ne proto, že na mě Harry použil nějakou magii,“ řekl co nejklidněji.

„Samozřejmě, že by sis to myslel, kdybys byl pod vlivem kouzla, synku. To, co tomu klukovi děláme, není ani zdaleka týrání, a jediný důvod, proč by sis myslel, že ano, je ten, že tě k tomu přiměl.“

„Začal jsem o tom přemýšlet už před týdny!“ protestoval Dudley.

„V době, kdy byl ten kluk ještě ve škole a mohl dělat svoje čáry máry beztrestně před těmi zrůdami,“ vysvětlil jeho otec. „Myslel si, že mu to projde, ale tvoje matka a já mu to nedovolíme. Pomůžeme ti. Slibuji. Takže o tom teď už nemluv a zkus si odpočinout. Nech to na nás s mámou.“

Dudley na otce nevěřícně zíral, když muž odcházel z pokoje, a už nedokázal protestovat ze strachu, co by to mohlo znamenat pro Harryho.

Tu noc nemohl usnout, ne po tom, co viděl. To, co jeho otec udělal… Jak to skutečně mohlo být takhle? Myslel si, že se k Harrymu chovají trochu hrubě, ale nikdy si doopravdy nepředstavoval, že by to mohlo být až tak zlé. Teď, když si jeho rodiče mysleli, že na něj Harry používá magii, Dudley vůbec netušil, jak moc se to může zhoršit. Vždyť mu matka vysvětlila, že jejich špatné zacházení s Harrym po celý jeho život bylo v podstatě kvůli hrozbě, že proti nim použije magii.

Takže očividně platilo, že čím víc se snažil své rodiče přesvědčit, aby přestali jeho bratrance týrat, tím víc ho budou týrat.

Měl tedy prostě sedět a dívat se, jak se to děje? Co když by pak usoudili, že jakékoli kouzlo, které na něj Harry údajně použil, už pominulo, a udělali něco drastického, aby se ujistili, že už to znovu neudělá?

Nevypadalo to dobře.

* * *

Dudley nevěděl, jak řešit problémy mezi sebou a rodiči bez svého dřívějšího způsobu, kdy prostě dostal záchvat vzteku. Ale když Harry při vaření snídaně pokaždé bolestivě sykl, kdykoli použil ruku, a na tváři měl stín modřiny, Dudley se bál, co by se stalo, kdyby se s rodiči hádal. Teď už to byla pravda. Jeho otec byl přinejmenším nepochybně tyran.

Jak se tohle mohlo stát?

Jeho rodiče u snídaně nezávazně konverzovali, jako by bylo všechno úplně normální. Bylo tohle pro ně normální? Stalo se to už někdy předtím? Bože, Dudley ani nedokázal uvěřit, že ne, vzhledem ke všemu, co viděl.

Harry potom sklidil ze stolu a Dudley si všiml, že vypadal tak trochu… mimo.

„Strýčku Vernone?“ zeptal se jeho bratranec a už v hlase zněla porážka.

„Včera večer jsme to probrali,“ odbyl ho Vernon a složil noviny.

„Jsou to už dny a není mi dobře,“ naléhal Harry opatrně. „Nebudu schopný pořádně dělat svoje povinnosti.“

„Nebudeš dělat nic kromě přípravy jídla. Budeš zavřený ve svém pokoji, dokud neuděláš, o čem jsme mluvili, a pak se můžeš najíst.“

„Nic jsem neudělal!“ protestoval Harry rozzlobeně.

„Neodmlouvej mi, kluku!“ zařval Vernon a zvedl se ze židle.

Dudley tam seděl jako opařený a nevěděl, co dělat.

„Nemůžeš mě celé léto držet o hladu. Až přestanu odpovídat na sovy od kamarádů, začnou mě hledat a…“

„Jestli do té doby Dudleyho nespravíš, zabiju tě sám, ty malej zkurvysyne,“ zařval Vernon a v očích mu probleskl chlad. Dudley šokovaně strnul a nevěřícně na otce zíral.

„Tati, to nemůžeš,“ řekl slabě. Vernonův pohled okamžitě změkl, když se otočil k synovi.

„Když bude mrtvý, už tě nemůže očarovávat, Dudley. A já udělám cokoli, abych tě ochránil.“ Otočil se zpátky k Harrymu a láska z jeho očí zmizela. Těžkopádně vykročil vpřed a Harry začal ustupovat, až skončil zády u kuchyňské linky. Dudleyho otec popadl Harryho hubenou paži a sevřel ji tak pevně, až Harry zalapal po dechu. „A co se týče tebe, právě jsi přišel o právo opouštět pokoj, dokonce i kvůli povinnostem. Zůstaneš tam, dokud nepřestaneš očarovávat mého syna!“

„Pusť mě!“ vyštěkl Harry a vzpíral se, když ho Vernon tělesně vytáhl z kuchyně.

Dudley vstal a nevěděl, co dělat. Jeho matka ho jemně zatahala za paži. „Dojdi si teď sníst snídani, Diddy. Všechno bude v pořádku. Maminka a tatínek všechno napraví.“

„Mami, prosím. Tohle není správné!“ protestoval Dudley bezmocně. „Nic mi nedělá!“

Jeho matka se slzami v očích přikývla a láskyplně mu projela prsty vlasy. „To je v pořádku, Dudley, drahoušku. Všechno bude v pořádku.“

Dudley nechal matku, aby ho objala, ale objetí jí neopětoval. Rozhodně to v pořádku nebude.

* * *

Harry už potom nesměl ze svého pokoje téměř vůbec vycházet, alespoň pokud Dudley dokázal říct. Během následujících několika dnů Harryho několikrát zahlédl na chodbě s otcem, ale většinou to vypadalo jen tak, že ho otec strkal zpátky do pokoje a buď šel dovnitř za ním, nebo prostě zamkl dveře.

Dudley nevěděl, co dělat. Kdyby se Harryho zastal, „dokazovalo“ by to, že je pod vlivem kouzla. Zároveň se ale bál udělat opak. Otcova výhrůžka, že Harryho zabije, působila znepokojivě skutečně, a pokud by si jeho rodiče mysleli, že Dudley už není s Harrym nějak magicky spojený, Dudley si nebyl vůbec jistý, jestli by jeho otec kvůli tomu skutečně nespáchal vraždu.

Jeho domácí život, který býval zábavný a uvolněný, byl teď naplněný hmatatelným napětím. Často už toho pocitu viny bylo jednoduše příliš, zvlášť když byl jeho otec nahoře v Harryho pokoji a snažil se mu „domluvit“. Dudley nevěděl, co se tam skutečně děje, a ani to vědět nechtěl.

Proto trávil spoustu času mimo dům s kamarády. Většinu času se jen poflakovali a vyváděli nějaké lumpárny, aby Dudley mohl zapomenout, dokud nepřišel čas vrátit se domů. Každý krok směrem k jeho dětskému útočišti byl obtěžkaný děsem. Přemýšlel, jestli se Harry takhle cítil pokaždé, když šel domů.

Bylo těžké nemít si s kým promluvit. Mnohokrát ho napadlo říct to Piersovi, když byli sami, ale ani jeden z nich nikdy neměl nějaký vážný rozhovor. Proč taky? Jejich životy byly koneckonců chráněné, nudné a předměstské. Co by měli řešit?

Samozřejmě, pomáhalo, když člověk ignoroval, že jeho rodiče týrají jeho mladšího bratrance.

Když jim pomáhal…

Tajně vynášet jídlo bylo něco, co nikdy předtím neudělal, ačkoli věděl, že pro Harryho to nejspíš dělat musel. Když to ale dělal, připadal si, jako by zrazoval své rodiče.

Poslouchal, jestli jsou pořád dole v obýváku, vytáhl jídlo z kapsy mikiny a prostrčil ho kočičími dvířky, která byla v Harryho dveřích od jejich dvanácti let. Až donedávna ho nikdy nenapadlo, jak odporná byla ta myšlenka s kočičími dvířky už sama o sobě, jako by Harry nebyl člověk, ale zvíře.

Sevřel čelist a rychle se vydal do svého pokoje.

* * *

Takhle to pokračovalo dál. Po nějaké době už Dudley Harryho dokonce vůbec nevídal, což mu v skrytu duše přinášelo úlevu. Bylo snazší předstírat, že to není tak zlé. Rád si představoval, že se Harry ve svém pokoji jen nudí, štve ho, že nemůže vidět kamarády, je naštvaný, že jeho jídlo je studené a dostává ho dovnitř jen jednou nebo dvakrát denně, ale jinak je v pořádku.

Jednou však po doručení jídla zaslechl z druhé strany dveří váhavý hlas, který vyslovil jeho jméno. Dudley překvapeně strnul.

„Ehm, jo?“ odpověděl tiše.

Chvíli bylo ticho a potom se ozvalo: „Mohl bys mě na pár minut pustit ven? Přísahám, že neudělám nic, kvůli čemu bys měl průšvih, jen… ehm, tvůj táta mě obvykle pouští dvakrát denně na záchod a dneska ne, takže…“

Dudleyho zaplavila ohromná vlna viny a lítosti vůči bratranci. Jak ponižující muselo být prosit někoho, aby ho pustil ven na záchod! Co kdyby tam nebyl? Stávalo se někdy, že ho otec ven nepustil?

Dudley tyhle myšlenky odstrčil stranou a rychle odemkl několik zámků na dveřích.

Bylo to poprvé po několika dnech, co Harryho viděl, a vypadal hrozně. Bledý a nezdravě vypadající, s prasklými brýlemi a velkou řeznou ranou na bradě. Vyhýbal se Dudleyho pohledu a vypadal naprosto poníženě. Toužebně pohlédl ke vchodovým dveřím, ale podle zvuku televize bylo zřejmé, že Dudleyho rodiče jsou jen kousek odsud. Harry by se přes schody nedostal.

„Díky,“ zašeptal poraženě. „A… díky za všechno to jídlo. Mohl bys mě potom zase zamknout, prosím, aby tvůj táta nevěděl, že jsem byl venku?“

Dudley přikývl a Harry po špičkách přešel do koupelny. Jediné, na co Dudley dokázal myslet, bylo, jak strašné muselo být prosit někoho, aby ho zase zamkl někde uvnitř. Bylo to tak špatně.

* * *

„Dudley, pojď dolů, prosím.“

První věc, které si Dudley všiml, když vyšel ze svého pokoje, byla, že Harryho dveře jsou otevřené a on sám nikde není. Dudleymu se vůbec nechtělo zjišťovat, proč ho volají.

Jeho naděje, že najde Harryho zpátky u povinností, zatímco rodiče sledují televizi, vzaly za své. Místo toho ho přivítal surrealistický obraz rodičů stojících v obývacím pokoji a Harryho pevně sevřeného v rukou Dudleyho otce. Dudley zachytil Harryho pohled; zelené oči vyjadřovaly stejný zmatený strach, jaký cítil Dudley. Celkově Harry vypadal vyčerpaně a zesláble.

„Přiznal se, že na tebe použil tu magii, synku,“ prozradil mu otec. Dudley se překvapeně podíval na bratrance. Co to sakra Harryho napadlo? Ale to bylo přece jasné. Vernon ho konečně zlomil natolik, že už neměl co jiného dělat. „Tvrdí, že ji z tebe zase odstranil.“

Co měl dělat? Ať udělá cokoli, Harry byl v háji.

„Jo, cítím to. Je to určitě pryč.“

Jeho rodiče se na něj podívali se skeptickými obavami.

„Bylo to divné,“ pokračoval a snažil se dostatečně uklidnit, aby dokázal situaci zmanipulovat, „cítil jsem, jak to ze mě zmizelo. Bylo to jako skočit do oceánu.“ Neměl ponětí, co to sakra říká. Nasadil co nejlepší výraz vzteklého dítěte z počátku svých záchvatů, i když byl nervózní. „Už ho nikdy nechci vidět. Nemůžete ho tady nechat, nebo mi to může udělat znovu. Pošlete ho pryč, ať žije s těmi zrůdami, a už ho sem nikdy nepouštějte!“

„Chci důkaz,“ řekl otec pochybovačně.

Dudley zaváhal. „Důkaz?“

„Udeř ho,“ přikázal otec hrubě.

Dudley na otce šokovaně zíral. „Cože?“

„Jako důkaz, že už nejsi pod jeho vlivem, ho pořádně uhoď.“

Harryho celé tělo ztuhlo. Vypadal o něco méně překvapeně než Dudley, ale děs v jeho tváři odpovídal tomu, co Dudley cítil. Vždyť Harry vypadal, jako by ho v tomhle stavu mohla jedna rána dorazit.

„Tati, prosím,“ zaprosil Dudley a zděšeně zavrtěl hlavou. „To přece nemyslíš vážně.“

Jeho otec Harrym prudce zatřásl. „Okamžitě to z něj sundej, nebo přísahám, že tě zabiju!“

Harry začal zběsile kopat strýce do holení, ale byl příliš slabý na to, aby to mělo jiný než žalostný účinek.

„Přestaň, tati!“ vykřikl Dudley zděšeně.

K překvapení všech se Harrymu podařilo kopnout Vernona do rozkroku a vytrhnout se. Vrhl se ke dveřím, zatímco se Dudleyho otec s bolestným zasténáním předklonil, ale jeho matka po něm s výkřikem mrštila těžkým obrazovým rámem. Roh zasáhl Harryho do hlavy a srazil ho na kolena. Z rány mu začala vytékat krev.

Vernon byl okamžitě na nohou a Dudley křikl na Harryho, aby utekl, přičemž popadl matku, aby jí zabránil hodit něco dalšího. Harry se nejistě vrhl ke klice, ale bylo pozdě. Vernon popadl hrst jeho vlasů a škubl jím dozadu, takže mu ruka sklouzla z kliky, aniž by se mu vůbec podařilo dveře otevřít.

„Tati, ne! Prostě ho nech jít a už ho nikdy nebudeme muset vidět!“ křičel Dudley, zatímco jeho otec zápasil s křičícím bratrancem a zvedal ho ze země. Přitiskl Harrymu mohutnou dlaň přes ústa, než stačil upozornit sousedy, a Dudley byl zoufale rád, že ho umlčel. Zapojení policie by bylo opravdu zlé a přestože s tím vším, co se dělo, nesouhlasil, nechtěl, aby jeho rodiče skončili ve vězení. Chtěl jen, aby se to vyřešilo a všechno se vrátilo do normálu!

Dudley následoval otce, když vlekl Harryho nahoru.

„Tati, přestaň!“ křičel, když ho dohnal a chytil otce za paži. Jeho matka za nimi plakala a prosila ho, aby se vrátil dolů.

„Dudley, do toho se nepleť,“ řekl otec pevně a vytrhl paži z jeho sevření, zatímco tlačil Harryho do schodů. Harry se při každé příležitosti zapíral nohama a ze všech sil bojoval, aby ho nedostali zpátky do pokoje. Vernon se musel pořádně namáhat, aby ho posunul dál, a to ho jen ještě víc rozzuřilo. „Přestaň mého syna manipulovat svým voodoo!“

„To nemůžeš udělat!“ zavyl Harry vyděšeně a Dudley se polekal toho, co se stane, až jeho otec dostane Harryho samotného.

„Tati, přestaň! Jestli mu ublížíš, uteču! Nebudu žít s tyrany!“ zkoušel Dudley zoufale, ale tím všechno jen zhoršil. Jeho otec Harrym praštil o zeď a omráčil ho natolik, aby ho dostal nahoru po posledních schodech a dovlekl ke dveřím.

Jeho matka zezadu objala Dudleyho kolem těla. „Diddy, to je v pořádku. Nech tatínka, ať to vyřeší. Pomůže ti. Moc tě milujeme. Opravdu, opravdu moc. Pojď s maminkou. Udělám ti čaj a brzy bude všechno zase v pořádku.“

Vernon hodil Harryho do ložnice a vykročil za ním.

„Tati, NE!“ zařval Dudley. Udělal jedinou věc, která ho napadla, popadl nedalekou lampu a mrštil s ní o zem. Matka vykřikla a otec se skutečně otočil. „Tati, jestli to uděláš, už nebudu tvůj syn! Odstěhuju se a už mě nikdy neuvidíte!“

Jeho otec vypadal rozpolceně, ale s rozzlobeným odfrknutím vyšel z Harryho pokoje a zamkl ho. Přikývl a otcovsky Dudleyho objal. Jeho matka syna zezadu objala a plakala mu do vlasů.

Jejich rodina se rozpadala.

„Slib mi, že mu neublížíš, tati. Slib mi to,“ řekl Dudley roztřeseně. „Nemůžu tě takhle sledovat. Nemůžu. Chci, abychom byli všichni normální. Musíš mi to slíbit.“

Po dlouhé odmlce jeho otec neochotně povzdechl. „Slibuju.“

Dudley pocítil vlnu úlevy.

„Děkuju.“

* * *

Tu noc Dudley s odporným trhnutím uvědomil, že křik obětí v jeho počítačové hře se odráží ve skutečných, tlumených výkřicích z druhé strany chodby.

Chvíli mu trvalo, než pochopil, že mu rodiče lhali, ale když běžel zjistit, co se děje, a zjistil, že je zamčený ve vlastním pokoji, pochopil rozsah jejich zrady.

Bouchal na dveře, ale místo aby ho pustili ven, ozval se jen hlas jeho matky, která ho prosila, aby si nedělal starosti. Nemohl uvěřit, že se tohle děje.

Neskončí to. Bude to pokračovat, dokud nebude Harry mrtvý. Jeho rodiče nebudou jen tyrani, budou vrazi.

Chvíli omámeně zíral na svůj pokoj a nevěděl, co dělat. Chtěl prostě nahlas pustit rádio nebo si zahrát nějakou brutální počítačovou hru, aby na to všechno nemusel myslet.

Místo toho se přistihl, jak prohrabává skříň a hledá spacák, který používal, když jako mladší přespával u kamarádů. Otec ho původně koupil s plánem, že budou jezdit kempovat, ale představa, že by měl být bez televize a ležet na zemi, vedla k záchvatu vzteku, který celý plán ukončil dřív, než vůbec začal. Když Dudley spacák rozbaloval, přemýšlel, jestli by Harryho tehdy vzali s sebou.

Asi ano, kdyby tam byla nějaká práce.

Na dně vaku našel svou tajnou sbírku věcí, které vzal bratranci. Nebylo tam nic velkého, jen věci, které v průběhu let našel a u kterých se zdálo, že by Harrymu nechyběly, ale byly podivné. Rodičům, a dokonce ani Harrymu, by nikdy nepřiznal, že část jeho samotného byla od chvíle, kdy zjistil, že je jeho bratranec kouzelník, hluboce zvědavá na jeho druhý život. Teď měl tedy sbírku obalů od těch nejpodivnějších sladkostí, jaké si dokázal představit, stránku vytrženou z nějakého zvláštního časopisu, na níž se lidé skutečně pohybovali, létali totiž na košťatech, a další věci, které potají odnesl z Harryho pokoje. Věc, kterou však hledal, vzal z koše. Tehdy mu to vlastně připadalo docela vtipné, ačkoli jeho rodičům ten humor zjevně nedával smysl, ale vytáhl obálku z odpadkového koše, aby se zasmál tomu, kolik známek na ni Harryho kamarádi nalepili.

S obálkou sevřenou v pěsti přešel k počítači s jasným cílem a zároveň vytáhl mobil.

Použil sluchátka, která dostal k narozeninám, aby poslouchal vyzvánění, zatímco rychle psal na počítači.

„Big D, co se děje?“

„Musím ti něco říct. Něco vážného. A pak potřebuju tvoji pomoc.“

 * * *