Název:  Pět dní | Překlad

Originální název: Five days (napísala RavieSnake)

Shrnutí: Nikdo neví, že jsou pohřešovaní. Nikdo neví, kde jsou. Nikdo neví, že jsou uvěznění. Nikdo neví, že umírají.

 Varování: obsahuje klaustrofobické situace a grafické popisy zranění a nemoci a tíživé prožitky postupného umírání.

Hodnocení: Mature - kvůli vulgárnímu jazyku.

Počet slov: 26,377

Párování: Hermiona Grangerová/Draco Malfoy

Počet kapitol: 5

Období: Pár let po vojně

Originál: https://archiveofourown.org/works/6225418/chapters/14263153

SPOILER - jestli chcete už na žačátku vědet, jestli někdo nakonec zemře nebo ne, označte nasledujíci text, aby ste videli odpověď: 

Jestli teda chceš vědet, jak to dopadne, tak já ti to tedy řeknu: Ne, nakonec nikdo nezemře.

 

Kapitola 1: První den

 

Každá vteřina, kdy dýchal a cítil vůni trávy a studený vzduch na obličeji, pro něj byla cenná. 

Hlavou mu běželo, že ostatní mají léta před sebou, která můžou promarnit, protože mají spoustu času, a on lpěl na každé zbývající vteřině. 

— J. K. Rowlingová, Harry Potter a Relikvie smrti 

 

„Grangerová, slez ze mě,“ zavrčel Draco, když zamrkal do přítmí a usazujícího se kamení a prachu. Hermiona pouze zakašlala kvůli poletujícím úlomkům. „A proboha, zakryj si pusu,“ řekl.

„J-Já… nemůžu,“ zavrčela Hermiona a pokusila se zavrtět pažemi, které měla uvězněné v nepřirozených úhlech, pravou poněkud mezi nimi a levou přimáčknutou mezi svým bokem a rozeklaným výčnělkem kamenné stěny. Dracovi se rozšířily oči, když se pokusila pohnout.

„A sundej ruku z mého ptáka,“ požadoval. Hermiona se přestala hýbat a probodla pohledem muže namačkaného přímo před sebou.

„Nechci se dotýkat tvého vzácného ptáka,“ odsekla. „Snažím se uvolnit si ruku.“

„Tak to zkus jinak, protože zrovna teď bych opravdu nerad, aby ses se mnou tam dolů mazlila,“ řekl Malfoy jízlivě.

Hermiona na něj dál zírala, zatímco se pokoušela natáhnout krk, aby se podívala mezi ně. Otráveně si povzdechla, když uviděla, že se její ruka skutečně otírá přímo o jeho rozkrok. Podívala se na něj.

„Můžeš pohnout rukama?“ zeptala se. Draco podrážděně zavrčel, ale zavrtěl tělem ve stísněném prostoru a pokusil se uvolnit pravou paži, která byla zaklíněná poněkud za ním, a levou paži, která byla zachycená a zaklíněná vedle nich, s ohnutým loktem opřeným o stěnu naproti němu, takže jeho ruka a předloktí byly poněkud nad úrovní jejich tváří a nešikovně visely.

Rukáv měl vyhrnutý a úhel jeho paže jasně odhaloval jeho Znamení zla.

Hermiona od něj odvrátila tvář. „Můžeš to prosím posunout?“ vyštěkla.

„Sakra, snažím se,“ procedil Draco skrz zaťaté zuby a pokoušel se paži vytáhnout tím, že přesouval svou váhu.

„Aaaah!“ vykřikla Hermiona, když se jeho pravé rameno při pokusu otočit bolestivě přitisklo k jejímu tělu. „Přestaň! Ubližuješ mi.“

Draco se jen zavrtěl ještě usilovněji. „Prostě sklapni! Já… se snažím… aah! Do hajzlu!“ zařval frustrovaně a prudce sebou zazmítal.

„Přestaň! Přestaň!“ prosila Hermiona, když ji jeho pohyby tlačili proti tvrdému, zaprášenému kameni.

„Musíme se odsud dostat!“ vykřikl na ni Draco a v hlase mu stoupala panika.

„Uklidni se!“ přikázala Hermiona. „Panika nám nepomůže.“

„Jdi do prdele!“ zařval zpátky a znovu se pokusil násilím otočit. Hermiona znovu vykřikla a pak vymrštila pravou ruku a udeřila ho přímo do koulí. Konečně se přestal hýbat.

„Aaaah! Grangerová…“ vypravil ze sebe, „…co to kurva!?“

„Musíš se uklidnit,“ trvala znovu na svém, zatímco Draco sklonil hlavu tak nízko, jak to šlo, aniž by se jí dotkl, a zhluboka, přerývaně dýchal.

„T-Takže… jsi mě praštila?“ vydechl.

„Fungovalo to,“ řekla jen.

Draco prudce zvedl hlavu a zamračil se na ni. „Čubko,“ řekl a tvrdě ji kolenem kopl do stehna.

„Hajzle!“ vykřikla a kopla nohama do jeho holení. Pak se oba začali vztekle prát svými zaklíněnými těly proti sobě a udeřili či kopli, kamkoli se jim podařilo dosáhnout.

Fyzický zápas trval celých třicet vteřin, ale skončil tím, že oba měli zrudlé tváře a lapali po dechu.

„Nemůžeme… takhle… pokračovat…“ vydechla Hermiona a ucukla bolestí, když jí Draco uštědřil poslední kopanec. Nic neřekl, jen neochotně přikývl, než nechal hlavu klesnout zpět na kámen a zavřel oči, zatímco se snažil popadnout dech.

„Tohle se nestalo,“ řekl prosebně. „Tohle se neděje. Tohle se přece nemůže doopravdy dít.“

Hermiona opřela hlavu dozadu a chvíli ho pozorovala, než začala očima bloudit kolem sebe, aby konečně zjistila, jak špatná jejich situace doopravdy je.

Byla špatná.

Prasklina, ve které uvízli, byla široká a po obou stranách jejich zaklíněných těl pokračovala mnohem dál, ale stěny se od sebe vzdalovaly. Zdálo se, že měli „štěstí“, že nespadli úplně až na dno, protože se dovnitř zřítili právě v nejužším místě.

„Podle všeho jsme nejmíň… deset metrů hluboko,“ řekla po chvíli a přimhouřila oči směrem k otvoru vysoko nad nimi. „I když nemůžu zaklonit hlavu dost na to, abych to řekla jistě.“

Draco otevřel oči a podíval se nahoru na puklinu, do které spadli, a na strmé stěny, které k ní vedly.

„Takže vylézt ven nepůjde,“ zamumlal. Znovu se opatrně zavrtěl a dodal: „Jestli se nám vůbec někdy podaří se odtud vyprostit.“

Pokusil se podívat dolů, ale ve výhledu mu bránila jejich těla a rozsah pohybu hlavy omezovala jeho vlastní paže. „A co dolů?“ zeptal se Hermiony, která dokázala pohnout hlavou právě natolik, aby viděla kolem jejich chodidel. Podívala se dolů.

„Je tam přílišná tma, abych to poznala,“ odpověděla, „je tam jen černo.“

Draco zasténal. „Jak dobrá je tvoje bezhůlková magie?“ zeptal se. Když pozvedla obočí, odfrkl si.

„Zkus přivolat naše hůlky,“ řekl. Hermiona vypadala pochybovačně, ale přikývla a soustředila mysl na kouzlo.

„Accio Malfoyova hůlka!“ zavolala. Oba se s očekáváním podívali nahoru a když se přes okraj výčnělku nad nimi přikutálela malá hůlka, oba vzrušeně zalapali po dechu. Sledovali, jak se hůlka kutálí dolů k nim, a rychle ucukli hlavami, když mezi nimi dopadla a jen tak tak se zastavila v místě, kde se jejich hrudníky dotýkaly – na Hermionině levé straně a Dracově pravé. Nebezpečně tam balancovala a Draco i Hermiona na ni hleděli s vyděšeným očekáváním.

„Dosáhneš na ni?“ zašeptala Hermiona. Draco se na ni zamračil.

„Vypadá to snad kurva, že na ni dosáhnu?“ zeptal se a kývl hlavou ke své uvězněné paži. „Zkus ji vzít do zubů,“ navrhl místo toho.

Hermiona obrátila oči v sloup. „To se zdá ještě méně pravděpodobné, než že ji dostaneš do ruky.“ Na okamžik se zamyslela. „Možná… možná to pořád bude fungovat, protože se nás dotýká,“ řekla. „Zkus nějaké kouzlo.“

Draco se lehce zamračil, ale podíval se na svou hůlku mezi nimi. „Hm… Lumos,“ zkusil. Nic se nestalo.

„Lumos!“ vykřikla Hermiona. Stále žádná reakce a oba zklamaně povzdechli.

„Takže tolik k té teorii. Máš ještě nějaké geniální návrhy?“ protáhl Draco.

„Zkus ji přivolat do ruky pomocí Accio,“ řekla. „Ale dávej pozor, abys nebyl-“

„Accio hůlka!“

„-příliš prudký…“ dokončila Hermiona sklesle, když oba sledovali, jak hůlka vystřelila jako šíp z místa, kde ležela, narazila mu do dlaně a poté se převrátila a zmizela v propasti, protože ji nedokázal včas zachytit.

„Do hajzlu!!!“ zařval Draco. Hermiona ho důrazně umlčela a pak naklonila ucho dolů.

„Sakra,“ řekla o chvíli později a zvedla hlavu.

„Co?“ Draco se na ni zamračil.

„Poslouchala jsem,“ vysvětlila, „jestli uslyším, jak dopadne na dno, abych mohla odhadnout, jak je to hluboké.“

„A?“

„A nic jsem neslyšela.“

Draco nechal hlavu klesnout dozadu. „Nádhera.“ Těžce si povzdechl. „A co tvoje hůlka?“

„Mám ji zamčenou v kufru se vzorky,“ odpověděla Hermiona lítostivě. „Takže pokud nechceš, aby se sem dolů s námi zřítila těžká dřevěná bedna plná skleněných nádob, moje hůlka nepřipadá v úvahu.“

Draco se zamračil a na chvíli zůstali mlčky, než znovu promluvil. „Kdo ví, že jsi tady?“

Hermiona vydechla ustaraně. „Nikdo,“ odpověděla tiše. „Já… mluvila jsem s mámou po telefonu těsně předtím, než jsem odešla z domu… řekla jsem jí, že jdu ven, ale neřekla jsem kam.“

„A co Weasley?“ vyptával se Draco. „Nebo Potter?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Jsou na týdenním výjezdu v terénu… v závěrečné fázi svého výcviku bystrozorů. Odešli před dvěma dny na neznámá místa,“ řekla nešťastně. „A co ty?“

„Nikdo neví, že jsem tady,“ odpověděl Draco. „Moji rodiče jsou stále na domácím vězení a já pravidelně pobývám jinde. Než začnou mít starosti, bude příliš pozdě…“

Pak zavřel oči a také zavrtěl hlavou proti skalnaté stěně.

„Umřeme tady,“ povzdechl si. „To je konec… rod Malfoyů skončí tím, že shniju v díře vedle jedné mudlovské šmejdky.“

Hermiona se zamračila na Znamení na jeho paži a nakrčila nos. „Ani já nejsem zrovna nadšená z vyhlídky, že zůstanu uvězněná vedle tebe, víš.“

„No, možná kdybys jednoduše udělala, co jsem řekl, nebyli bychom tady,“ řekl.

„Ty jsi ten, kdo mi lezl do mého nálezu,“ odsekla Hermiona. „Jestli je to něčí vina, tak tvoje.“

„Moje vina!?“ řekl rozhořčeně a prudce otevřel oči. „Kdybys mě jen poslechla-“

„Nejsem tvůj zatracený domácí skřítek, který bude jen poslouchat rozkazy, Malfoyi!“ přerušila ho Hermiona rozzlobeně.

Draco se na ni ušklíbl. „Byla to jednoduchá žádost, abys uhnula, ty nesnesitelná ženská,“ zasyčel, „ne rozkaz, abys mi vyleštila zasrané boty… ne že bych kdy věřil tvým nešikovným rukám, aby se mohli dotknout mých bot.“

Hermiona na něj zírala se rty sevřenými do tenké čárky. „Nešikovným? Nedokázal jsi ani pořádně přivolat svou hůlku z několika centimetrů,“ rýpla si. „Prostě jsi ji nechal spadnout. Je zázrak, že ses vůbec stal chytačem, když máš tak mizerné reflexy.“

Přimhouřil oči. „Byl jsem zatraceně dobrý chytač.“

Hermiona pohrdavě odfrkla. „Harry tě porazil pokaždé.“

„Potter je podvádějící bastard,“ zamumlal Draco a Hermiona se zasmála.

„To říká každý poražený,“ řekla. „Vždycky jsi na něj žárlil.“

„Jo, to určitě,“ zavrčel. Pak zkřivil tvář, když se znovu pokusil v tom stísněném prostoru pootočit tělem.

„Přestaň,“ zasténala Hermiona znovu bolestí, když jeho pravé rameno a bok zatlačily silněji do kamene kolem nich.

„Ne,“ řekl Draco, „dostanu se z téhle díry.“ Poklepával chodidly kolem malých výčnělků ve stěnách pod nimi, a když ucítil oporu, pokusil se nohama odtlačit nahoru. Tím se jim oběma podařilo mírně posunout vzhůru, ale zároveň to přitisklo jeho zaklíněnou levou paži proti ostrému výčnělku. Zaklel a okamžitě je nechal klesnout zpět do původní polohy, když mu po paži začala stékat krev.

„Sakra,“ řekl a otočil předloktí tak daleko, jak jen dokázal, aby se podíval na dlouhou ránu, kterou mu kámen vyřízl do kůže.

„To bylo geniální,“ řekla Hermiona suše s bolestivým úšklebkem. „Teď, když ses dokázal pořezat a odřít mi záda do krve o tyhle kameny, myslíš, že bys mohl přestat chovat jako idiot?“

„Snažím se nám zachránit prdele,“ odsekl jí Draco. „To se mi nepodaří tím, že nebudu nic dělat.“

Hermiona zhluboka vydechla a znovu obrátila pozornost k otvoru nad nimi. Přimhouřila oči do malého množství světla, které k nim pronikalo, a pak zakřičela.

„POMOZTE NÁM!“

„Pro Merlina,“ zašklebil se Draco, když se její hlas hlasitě rozlehl kolem nich, ale Hermiona pokračovala.

„POMOC! SLYŠÍ NÁS NĚKDO!? POMOZTE NÁM!“

„PŘESTAŇ!“ překřičel ji Draco. „Zníš jako umírající zvíře. Přilákáš predátory.“

Hermiona přestala a pozvedla k němu obočí. „Vždyť právě teď jsme umírající zvířata.“

Draco na ni zamrkal a pak obrátil tvář vzhůru. „POMOC! POMOZTE NÁM!“

Hermiona jednou obrátila oči v sloup, než znovu také zavolala. Z výšky na ně padaly drobky hlíny a uvolněná prašná zemina ze stěn, když se jejich společný křik nesl puklinou vzhůru a odrážel se od stěn kolem nich. Pokračovali několik minut, dokud toho prachu nebylo příliš a Hermiona znovu nezačala kašlat.

Draco od ní při jejím kašli odvrátil hlavu a kousek hlíny mu spadl přímo do pravého oka.

„Do hajzlu!“ vykřikl a pevně zavřel víčko proti cizímu tělísku. Pokusil se k němu přiložit ruku a promnout si ho, ale nedokázal to. Otevřel oko, jen aby je okamžitě znovu sevřel, když se bolest ukázala být příliš silná. Po tvářích mu samovolně stekly slzy, zatímco Hermiona dál kašlala a sípala. Trvalo ještě několik minut, než se vzduch pročistil, Hermionin záchvat kašle ustal a Dracovy slzy vyplavily hlínu.

Hermiona se snažila zpomalit dech a přes slzící oči na Draca zamrkala. On zamrkal zpátky stejně uslzenýma očima a nechal hlavu znovu klesnout na kámen.

„Už žádné řvaní,“ popotáhl tiše. Pak oba zmlkli a střídavě zavírali oči a dívali se vzhůru na světlo, kterého neměli žádnou naději dosáhnout.

 * * *

Hermiona pootevřela jedno oko, když zaslechla bolestivé zasyčení, a uviděla Draca, jak se s úšklebkem znovu prohlíží zraněnou paži.

„Bolí to?“ zeptala se a otevřela oči dokořán. Věnoval jí opovržlivý pohled.

„Ne,“ odsekl sarkasticky, „je to moc příjemné.“

Hermiona sevřela rty. „Jak moc je to vážné?“

Draco neodpověděl a jednoduše odvrátil tvář od její.

„Jak hluboké to je?“ zkusila znovu. Draco si povzdechl a naklonil předloktí, aby si prohlédl ránu.

„Hluboké,“ bylo jediné, co řekl, než paži zase uvolnil a sklesle pohlédl vzhůru.

„Pořád to krvácí?“ zeptala se Hermiona a pokusila se natáhnout krk, aby viděla na druhou stranu jeho paže.

„Ne,“ odpověděl stručně. „Vlastně to skoro vůbec nekrvácelo. Nevím, jestli se tam v takhle vysokém úhlu vůbec dostává dost krve.“

„A pořád to bolí?“

Draco k ní podrážděně otočil tvář. „Ano, Grangerová. Moje zasraná ruka bolí. Je celá rozervaná, je v ní špína a pomohlo by, kdybys s těmi otázkami přestala!“

Hermiona se zamračila na jeho končetinu. „Je v ní hlína?“

Draco podrážděně odfrkl a zavrtěl hlavou, když se ji znovu pokusil ignorovat.

„Jestli je v tom hlína, zanítí se to,“ řekla.

„Nejchytřejší čarodějka své doby,“ zamumlal Draco posměšně, „ví, že špína v ráně způsobuje infekci. Jak neuvěřitelně geniální.“

Hermiona se na něj zamračila. „Jen se snažím pomoct.“

„A jak přesně tím pomáháš?“ vyštěkl Draco. „Máš způsob, jak mi to vyčistit?“

„Ne,“ přiznala neochotně, „nemám.“

„Tak není důvod do toho pořád rýpat, ne?“

Hermiona odvrátila tvář a zamračila se na stěnu.

„Nevím, proč ti na tom vůbec záleží,“ zaslechla Draca tiše zamumlat. Ohlédla se na něj a viděla, jak se mračí do prázdna.

„Proč mě tolik nenávidíš?“ zeptala se.

Draco zavřel oči. „Momentálně…?“ řekl tónem, který jasně dával najevo, že mu dochází trpělivost, „protože nedokážeš držet hubu. Nemůžeš prostě nechat člověka v klidu umřít?“

„Pochybuju, že na tom, jak tady umřeme, bude něco klidného,“ povzdechla si Hermiona. Draco otevřel oči a pozvedl obočí.

„Žádná odolná a pošetilá nebelvírská poznámka o naději na záchranu?“

Hermiona smutně zavrtěla hlavou a toužebně se zadívala zpět ke světlu. „Nic menšího než zázrak nás z tohohle nezachrání.“

Draco ji chvíli pozoroval, než se zeptal: „Takže… jak… jak dlouho myslíš, že máme?“

„Chvíli bychom mohli být v pořádku, protože alespoň můžeme hýbat nohama. Kdybychom nemohli, do hodiny bychom omdleli kvůli tomu, že by se nám krev nahromadila v chodidlech, a pak bychom zemřeli na hypoxii,“ odpověděla věcně.

„Veselé,“ zabručel Draco sarkasticky.

„Jo… každých deset minut nebo tak pořádně hýbej nohama… nebo pokud začneš mít pocit, že omdlíš.“

„A za předpokladu, že nebudeme příliš vyčerpaní na to, abychom to pořád dělali… jak dlouho budeme mít?“ zeptal se Draco.

„No,“ odpověděla, „vzhledem k tomu, že nemáme žádné akutní trauma… řekla bych, že maximálně týden. Ale z dehydratace budeme blouznit dlouho předtím.“

Draco se zamračil. „Nádhera.“

Hermiona k němu pootočila hlavu a věnovala mu pohled. „Ach ano. Nejdřív přijdou bolesti hlavy a potom svalové křeče. Pak se nám začne rozmazávat vidění a nastoupí zmatenost… To pokud neutrpíme podchlazení nebo se pomalu neudusíme, protože kvůli tomu, jak jsme tady namačkaní jeden na druhého, nedokážeme pořádně dýchat. A pokud by to všechno nestačilo… pravděpodobně podlehneš sepsi kvůli tamtomu,“ dodala s kývnutím směrem k jeho paži.

Draco na ni zíral. „Všeználek až do konce,“ řekl.

„Ptal ses,“ pokrčila rameny.

„Ptal jsem se, jak dlouho máme,“ řekl a obrátil oči v sloup, „ne na příjemné podrobnosti o tom, jak vlastně zemřeme.“

Hermiona znovu jen pokrčila rameny a zavřela oči, když opřela hlavu dozadu. Draco se na ni zamračil.

„Co to s tebou kurva je!?“ dožadoval se.

„Hm?“ zabručela tázavě, stále se zavřenýma očima.

Draco na ni mírně zavrtěl hlavou. „Dokážeš vykládat o tom, jakou děsivou smrtí skončíme, a pak to prostě přejít, jako by o nic nešlo? Tobě je úplně jedno, že budeme oba za méně než týden mrtví?“

„Není to zrovna poprvé,“ odpověděla znuděně.

„Co?“ zeptal se Draco netrpělivě.

„Smrt,“ řekla Hermiona a konečně se na něj podívala, „čelila jsem jí už tolikrát… Myslím, že jsem v tomhle okamžiku už zvyklá ji prostě přijmout.“

„Takže ti nezáleží na tom, že zemřeme?“

„Samozřejmě, že mi na tom záleží,“ zamračila se na něj. „Jasné, že  bych ještě nechtěla umřít… ale nehodlám se rozčilovat kvůli tomu, že je to nevyhnutelné.“

Draco jen znovu zavrtěl hlavou. „Neuvěřitelné,“ řekl, když obrátil pozornost zpět ke své paži a několikrát zatnul pěst s bolestivým úšklebkem. Hermiona ho při tom pozorovala a zamračila se nad výrazem jeho tváře a pak na jeho Znamení zla.

„Tak… proč?“

„Proč co?“ zeptal se a stále hleděl na svou ruku.

„Proč mě nenávidíš?“

Draco zasténal. „Ty s tím nepřestaneš, co?“

„Asi ne,“ usmála se Hermiona. On si povzdechl, jako by snášel dlouhodobé utrpení, a pak si ji okatě prohlédl v rámci toho, co mohl vidět.

„Dobře, tedy… Důvody, proč tě nenávidím,“ začal konverzačně. „Tak za prvé, tvůj přístup.“

„Můj přístup?“

Draco přikývl. „Jo… jsi panovačná, dotěrná a obecně nepříjemná. Lezeš na nervy, Grangerová. A určitě nejsem první, kdo ti to říká.“

Hermiona jen pozvedla obočí a on na ni přimhouřil oči.

„Důvod číslo dvě,“ řekl a zamračil se na její vlasy, „to zasrané potkaní hnízdo co máš místo vlasů.“

„Co je tak špatného na mých vlasech?“ zeptala se lehce, očividně jeho komentář nijak nevyvedl z míry.

Draco se pobaveně uchechtl. „To si děláš srandu, že jo? Vlastníš ty vůbec kartáč na vlasy? Víš… nemusíš se bát, že umřu na nějakou infekci nebo že se mi krev nahromadí v nohách, protože jsem přesvědčený, že se ve spánku udusím těmi tvými zacuchanými vlasy… samozřejmě za předpokladu, že se nám v téhle bohem zapomenuté jámě vůbec podaří usnout.“

Hermiona unaveně vydechla, ale jinak nijak nereagovala, jen se zeptala: „Ještě něco?“

Draco pokrčil rameny a znovu se podíval na stěnu. „Tvoje jméno je tak trochu otravné.“

„Moje jméno je otravné?“

„Špatně se vyslovuje a zní jako nějaká střevní porucha,“ řekl.

Hermiona se zasmála a on se na ni podíval koutkem oka. „Jsem rád, že tě tohle téma baví,“ řekl suše.

Usmála se na něj. „Tohle jsem ještě nikdy neslyšela,“ řekla. „Za ta léta jsem slyšela různé stížnosti na své jméno, ale ‚střevní porucha‘ je rozhodně novinka.“

Draco jen obrátil oči v sloup a znovu se zadíval na svou ránu.

Následovalo další období ticha, než Hermiona tiše řekla: „Jsem překvapená.“

„Čím?“ zeptal se Draco, aniž by se na ni podíval.

„Tím, že můj původ nebyl na seznamu věcí, kvůli kterým mě nenávidíš.“

Dracovo obočí se stáhlo k sobě, když zíral na svou paži. „Ne… není.“

Hermiona naklonila hlavu. „Takže jsi mě předtím nazval mudlovskou šmejdkou jen tak pro zábavu?“

„Byl jsem rozrušený,“ řekl defenzivně. „Jestli si dobře vzpomínám, nazval jsem tě také čubkou a nesnesitelnou ženskou… lidé mají tendenci říkat ošklivé věci, když jsou rozrušení.“

„Takže už nejsi zastánce čisté krve?“

Draco se několikrát zhluboka nadechl, než odpověděl stručně: „Ne.“

„Takže… opravdu mě nepovažuješ za špinavou mu-“

„Co ode mě, kurva, chceš!?“ vyštěkl Draco rozzlobeně a prudce k ní otočil tvář. „Co po mně, kurva, chceš slyšet? Ne. Ne, nepovažuju tě za zatraceného mudlu. Nedívám se na tebe a automaticky si nemyslím ‚mudlovská šmejdka‘. Ne. Ne, kurva, nemyslím. Dobře? Skončili jsme? Můžeš teď laskavě držet hubu?“

Hermiona na něj zamrkala a očividně nevěděla, co říct, takže jen lehce přikývla.

„Dobře,“ řekl Draco, opřel hlavu do prohlubně v kamenné stěně a zavřel oči.

Hermiona na něj několik minut zírala a pak ho následovala a zavřela oči. Zůstali v nerušeném tichu celou hodinu a jediným jejich pohybem bylo občasné pohnutí nohama, dokud Hermiona konečně nezvedla hlavu a nepodívala se dolů na místo, kde se jejich těla dotýkala.

Opatrně se pokusila posunout trup doleva, ale zastavila se, když Draco v hrdle vydal tiché, podrážděné zavrčení. Krátce se na něj zamračila a pak naklonila hlavu co nejvíc do strany, aby se pokusila lépe vidět na jejich nohy, zatímco se snažila zapřít chodidlem o výčnělek. Opatrně se pokusila vytáhnout pravou ruku a pak poraženě hlasitě povzdechla, když se ani nepohnula.

„Co je?“ náhle zavrčel Draco.

„Nic,“ odpověděla Hermiona, stále s hlavou nakloněnou ke straně.

Draco si odfrkl a otevřel oči, aby jí věnoval zdrcující pohled. „Očividně něco. Tak ven s tím.“

Hermiona uvolnila hlavu a omluvně se na něj zašklebila. „Už nedokážu držet ruku zpátky.“

Draco se zamračil. „Cože?“

„Moje ruka,“ zopakovala, „začínám mít křeč z toho, jak držím své kraťasy. Snažila jsem se zjistit, jestli s ní můžu pohnout.“

„Proč prostě ty kraťasy nepustíš?“ navrhl a Hermiona si znovu povzdechla.

„Protože… kdybych je pustila, dotkla bych se tě,“ řekla a spustila ruku dolů, aby mu ukázala, jak by spočinula zpátky na jeho rozkroku. Draco při tom doteku ucukl a Hermiona ruku zase odtáhla. „Vidíš?“ řekla tiše.

Draco znovu zavřel oči a rezignovaně si povzdechl, zatímco hlavou zavrtěl proti kameni. „Prostě… ji tam dej,“ řekl. Hermiona opatrně uvolnila zápěstí a ruku a nechala ji znovu spočinout na něm.

„Promiň,“ řekla.

Pokrčil rameny. „Tvoje ruka je momentálně to nejmenší, co mě trápí.“

„Co tím myslíš?“ Hermiona lehce svraštila obočí.

„Kromě toho, že jsme uvěznění v zemi?“ řekl žalostně. „Potřebuju čúrat.“

Hermiona uvolnila tvář. „Aha,“ řekla tiše. „Ch-Chceš, abych ti pomohla?“

Draco se na ni podíval s vytřeštěnýma očima. „Prosím, řekni mi, že jsem právě neslyšel to, co si myslím, že jsi navrhla.“

„Co?“ zamračila se na něj. „Nemůžeme si tu dole zrovna dojít na záchod, ne?“

„Ruku necháš na vnější straně mých kalhot,“ varoval ji.

Hermiona pokrčila rameny. „Dobře… jestli chceš, aby ses počůral a bylo ti ještě nepohodlněji…“

„Prostě to vydržím,“ zamumlal Draco a odvrátil od ní pohled. Obrátila oči v sloup a pak se soustředěně zamračila, když od něj znovu odsunula ruku a snažila se stáhnout nohavici svých kraťasů.

„Co to děláš?“ zeptal se Draco, když sledoval, jak se očividně snaží sama sebe uchopit.

„Ty,“ zavrčela Hermiona mírně, když se namáhala, aby rukou pohnula, „možná nemáš nic proti tomu být mokrý a smradlavý, ale já ano.“

Dracovi zmizela z tváře veškerá barva. „Co to děláš?“ zopakoval vyděšeně.

„Co myslíš, že dělám?“ odsekla mu a stáhla nohavici kraťasů a okraj kalhotek na stranu.

„Ty se tady kurva nechystáš čůrat,“ řekl rozhořčeně.

„Budeš chtít dát nohy co nejvíc od sebe,“ bylo jediné, co odpověděla, a sklonila hlavu. Draco rychle odtáhl chodidla co nejvíc do stran, jak jen to šlo, zatímco se skutečně vyprázdnila.

„Mnohem lepší,“ povzdechla si o chvíli později, uvolnila ruku a trochu se zavrtěla, aby si upravila kraťasy.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to právě udělala,“ řekl Draco s odporem v hlase. Hermiona se na něj podívala.

„Následující dny budou peklo, Malfoyi,“ řekla a v jejím jinak vážném hlase zazníval smutek, „a nemám v úmyslu si způsobit jakékoli další utrpení jen proto, že nechceš uznat skutečnost, že budeme muset močit… dokud máme ještě přebytečnou vodu, kterou vyloučit můžeme.“

Draco na ni zamrkal a pak se zamračil. „Ať tě ani nenapadne se tady vysrat.“

Hermiona se unaveně zasmála. „Tím se pravděpodobně nebudeme muset zabývat.“ Pozvedl tázavě obočí a ona to rozvedla. „Lidské tělo má tendenci v období extrémního stresu utlumit činnost trávicího traktu jako evoluční mechanismus přežití. Pravděpodobně budeme oba až do smrti trpět zácpou.“

Draco se při té zprávě trochu uvolnil. „Díky Merlinovi za malé požehnání,“ zamumlal. Znovu tam chvíli viseli v tichu, než k ní naklonil hlavu. „Jak to, že toho vlastně tolik víš?“

„Přečetla jsem spoustu knih,“ pokrčila rameny a nechala oči smutně bloudit po pustých, skalnatých stěnách.

„Samozřejmě že ano,“ řekl Draco a koutky úst se mu lehce zvedly v pobaveném úsměvu. „Tak mi řekni ještě něco, co pravděpodobně nevím.“

Hermiona se na něj podívala a pozvedla obočí nad jeho náhlou změnou nálady. „Co?“

„Řekni mi něco zajímavého.“

„Proč?“ zeptala se podezřívavě a Draco obrátil oči v sloup.

„Protože se zatraceně nudím. Takže pokud nemáš lepší nápad, jak zabít čas, začni chrlit nějaké zajímavosti.“

Hermiona se na něj chvíli mračila, ale pak přimhouřila oči a zamyslela se. „Dobře,“ řekla a věnovala mu samolibý pohled. „Věděl jsi, že fretky vidí pouze odstíny červené a modré?“

Draco přimhouřil oči.

„A že albínské fretky šilhají?“ dodala.

„Ty jsi ale pěkná čubka,“ řekl a Hermiona se jen ušklíbla.

„Samice fretek zemřou, pokud nemají dostatek sexu,“ pokračovala. Draco vypadal navzdory sobě překvapeně.

„Vážně?“ zeptal se zvědavě. Hermiona přikývla a on si opřel hlavu a zamyšleně se na ni podíval. „Co dalšího víš o fretkách?“

„Fretky budou tančit, když jsou ohrožené i když jsou šťastné,“ řekla, „a patří do stejné čeledi jako lasičky a vydry.“

Draco při té poslední informaci lehce svraštil obočí. „Vydry, vážně?“

Hermiona znovu přikývla a pak si opatrně opřela hlavu. „Dvě velmi odlišná zvířata… která jsou v mnoha ohledech stejná.“

Draco ji chvíli pozoroval a pak řekl: „Pověz mi o vydrách.“

* * *  

„Už to nevydržím,“ řekl Draco.

Hermiona se vytrhla z neklidného odpočinku, do kterého po jejich několikahodinovém kvízování upadla, a podívala se na něj.

„Co?“ zeptala se ospale.

„Už to nevydržím!“ řekl naléhavě. „Kurva, čekal jsem příliš dlouho. Rychle!“

Hermiona zamrkala a okamžitě se probrala. „Co to-“

„Rychle!“ zopakoval zoufale. „Nechci se počůrat!“

„Ty… ty opravdu chceš, abych ti pomohla?“ zeptala se váhavě. „Jako…“

Draco zkřivil tvář bolestí. „Ano, do prdele! Hned, teď!“

Hermiona, pobídnutá jeho zoufalým tónem, rychle nahmatala zip jeho kalhot.

„Sakra, máš tak dvě vteřiny!“ varoval Draco právě ve chvíli, kdy zip stáhla. Kousla se do rtu a s rozpačitým výrazem se otočila ke stěně, když vsunula prsty do jeho kalhot a jemně uchopila jeho penis.

Draco při tom doteku prudce nasál vzduch, ale nic neřekl, zatímco ho Hermiona poměrně obratně vytáhla ven a pak ho podržela mírně směrem dolů.

„Tak,“ pobídla ho a Draco sklonil hlavu a hlasitě zasténal úlevou, když konečně vyprázdnil močový měchýř do černoty pod nimi.

„Už?“ zeptala se Hermiona rozpačitě o minutu později. Draco stále skloněnou hlavou přikývl.

„Jo,“ řekl chraplavým šeptem. Hermiona ho lehce protřepala, pak ho zastrčila zpět do kalhot a opatrně mu zapnula zip. Draco si odfrkl a při zvednutí hlavy zavrtěl hlavou.

„To si celá ty, Grangerová,“ řekl, „abys byla všeználek i v tom, jak si ho po čúrání uklidit.“

Hermiona se znovu zatvářila rozpačitě. „Jen jsem ho dala zpátky, kam patří.“

„Nejdřív jsi s ním zatřepala,“ řekl Draco. „Jaká zatracená kniha tě tohle naučila?“

„Skoro rok jsem žila venku se dvěma muži, Malfoyi,“ řekla poněkud defenzivně, „takže není moc věcí týkajících se fungování mužského těla, o kterých bych nevěděla.“

Draco se zašklebil. „Weasley byl vždycky pěkný buran.“

Hermiona se na něj jen zamračila a odvrátila hlavu, aby zírala na stěnu.

„Jak se vůbec mají?“ zeptal se Draco po minutě napjatého ticha. „Weasley a Potter? Podle všeho pořád někde zachraňují svět.“

„Co je ti do toho?“ odsekla Hermiona.

Draco pokrčil rameny a opřel si hlavu. „Asi nic.“

Hermiona několik dalších minut zírala na stěnu, až nakonec tiše řekla: „Harryho Ginny je těhotná a Ronova Gabrielle chce, aby se přestěhoval do Francie.“

Draco se při jejím náhlém sdělení překvapeně podíval. „Weasleyová je těhotná?“

„Ještě to neoznámili,“ lehce přikývla Hermiona. „Vím to jen já a Ron, a to jen proto, že…“

Hlas se jí zlomil a zavřela oči. Draco zavrtěl trupem proti jejímu. „Grangerová?“

Hermiona se náhle rozplakala. „On… Harry nás požádal, abychom byli křestní rodiče,“ vzlykala nešťastně a snažila se schovat tvář do strany. „A místo toho… teď chcípnu v díře.“

Draco se na ni zamračil. „Tolik k tomu, že se nebudeš rozčilovat,“ řekl. Věnovala mu uplakaný pohled, který vypadal ještě přimhouřeněji, když se snažila přes rychle houstnoucí tmu blížící se noci na něj vidět.

„Jdi do prdele,“ odsekla. Draco na ni jen zíral.

„Já bych rád, ale teď to asi nepůjde. Ty to máš ovšem hezky po ruce. Až budeš připravená, Grangerová,“ řekl suše. Hermioně se odporem zkřivil horní ret.

„Prase,“ zamumlala a znovu od něj odvrátila pohled.

„Ale no tak,“ řekl Draco. Hermiona se na něj nesouhlasně zamračila a otočila k němu tvář.

„Víš co- ááh! Co to sakra bylo!?“ trhla hlavou do strany a její připravená odpověď byla okamžitě zapomenuta, když kolem nich něco náhle proletělo.

Draco zuřivě zamrkal směrem k obloze, která nad nimi tmavla soumrakem, a snažil se zjistit, co se vynořilo z propasti pod nimi.

„J-Já… myslím, že to byl netopýr,“ řekl. Kdyby tam bylo víc světla, viděl by, jak z Hermioniny tváře mizí veškerá krev.

„Netopýr?“ zašeptala vyděšeně a naklonila hlavu ještě dál od místa, odkud tvor vyletěl. Právě kolem proletěl další netopýr a ona vykřikla.

„Tohle musí být vchod do netopýří jeskyně,“ zašklebil se Draco, když několik dalších černých šmouh proletělo kolem jeho zraněné paže.

„Jeskyně?“ zakňourala Hermiona. „Ale netopýři žijí v koloniích čítajících tisíce jedinců.“

Ještě než ta slova dořekla, kolem nich se v těsné jeskyni spustil nepřetržitý příval křídel, když se netopýři začali zvedat směrem ke svobodě otevřené oblohy.

Hermionin křik se přidal k pronikavému, skřípavému pištění nesčetných létajících savců, když oba instinktivně zavřeli oči a sklonili k sobě hlavy.

Netopýr za netopýrem kolem nich létali ve zdánlivě nekonečných vírech. Uplynulo několik minut a Hermionin křik přešel ve vzlykání, když si přitiskla tvář k Dracovu krku. Draco měl svou tvář stejně pevně přitisknutou k její a bolestivě se šklebil.

„Už kurva přestaňte!“ zoufale zařval na netopýry, kteří na ně stále útočili. „Do prdele!“

Trvalo další půlhodinu, než poslední opozdilci vyletěli ven.

Ani Hermiona, ani Draco se neodvážili zvednout hlavu a oba se proti sobě třásli.

„Za jak dlouho se vrátí?“ zamumlal Draco do jejího ramene.

„Já… já nevím…“ popotáhla nešťastně Hermiona.

„No tak, upokoj se,“ řekl Draco jemně. Hermionin dech se zadrhával v doznívajících křečích vzlyků, ale přikývla k němu a přinutila se uklidnit.

Když o několik minut později konečně ztichla, Draco opatrně zamrkal a otevřel oči.

„Páni,“ vydechl.

„Co?“ zeptala se Hermiona úzkostně.

„Je tu taková tma,“ odpověděl a rozhlížel se kolem v naprosté tmě, která se kolem nich rozprostírala. Hermiona otevřela oči a rychle je zase zavřela se zasténáním.

„Taková tma,“ zopakoval Draco s úžasem nad tou absolutní černotou.

„A zima,“ dodala Hermiona a zachvěla se proti tvrdému tělu namačkanému na její.

Draco zasténal. „Tohle je čím dál lepší.“

„A to je teprve první den,“ zašeptala Hermiona pochmurně. Draco si pohodlněji položil tvář na její rameno.

„Budeme se muset obávat jen tohto prvního dne, pokud se výrazněji ochladí,“ řekl.

„V takové hloubce vlatně pochybuju, že teplota nějak výrazně kolísá,“ odpověděla Hermiona. Draco ve tmě obrátil oči v sloup.

„Jen povídej, Vševědko,“ protáhl posměšně, „kolik toho víš o teplotách pod zemí.“

Tentokrát obrátila oči v sloup Hermiona. „Teploty zůstávají pod zemí poměrně konstantní… samozřejmě dokud se nezačneš dostávat blíž k jádru. Nahoře může sněžit nebo být k zalknutí a tady dole bude pořád stejná teplota.“

„A jaká?“ zeptal se Draco netrpělivě.

„Jsem teď tvůj osobní teploměr?“ odsekla. „Nevím to přesně.“

Prakticky zavrčel. „Merline… to je s tebou všechno tak zatraceně složité? Je nám dost velká zima na podchlazení, nebo ne? Protože mně to teda tak připadá!“

Hermiona slyšitelně odfrkla. „Nevím. Možná? Jsme skoro celý den bez známek šoku, takže…“

„Každopádně je to zatraceně nepohodlné,“ bručel. „Takže budeme jen krčit rameny a doufat, že nezmrzneme?“

Hermiona se na chvíli zamyslela. „Mohli… mohli bychom zkusit zahřívací kouzla,“ řekla tiše. „Myslím, že by nám alespoň na noc mohla stačit, abychom se cítili pohodlněji.“

Draco si odfrkl. „Zahřívací kouzla? Prováděná hůlkami, ke kterým se nemáme jak dostat?“

„Je to poměrně jednoduché kouzlo,“ pokračovala Hermiona, „a jednou jsem četla, že sílu bezhůlkových kouzel lze zesílit, když je provádějí společně dvě nebo více kouzelníků.“

Draco mlčel, když tu myšlenku zvažoval. „Nikdy jsem nezkoušel bezhůlkové zahřívací kouzlo,“ přiznal.

„Stojí to za pokus?“

Draco pokrčil rameny. „Jak se takové společné kouzlení provádí?“

„No,“ začala a podívala se na místo, kde věděla, že má jeho tvář, „vyžaduje kontakt kůže na kůži a údajně funguje nejlépe, když se držíme za ruce, ale vzhledem k tomu, že to v našem současném stavu není možné, myslím, že by mohlo stačit, když se dotkneme čely.“

„Tvář na tvář by umožnila větší plochu kontaktu,“ navrhl Draco.

„Jo… ehm… nemyslela jsem, že by ti to bylo příjemné,“ řekla Hermiona tiše.

Draco znovu pokrčil rameny. „Už jsi měla ruku na mém ptákovi a vybrečela ses mi do krku… myslím, že zvládnu, když se tvá tvář dotkne mojí.“

Hermiona vydala zamyšlené „hmm“. „Jen jsem si myslela, že je to trochu intimnější, než by ti bylo-“

„Tak uděláme to, nebo ne?“ přerušil ji Draco. „Je mi zima.“

Hermiona se na něj ve tmě zamračila. „Nemrzneš, je ti jen zima.“

„To je kurva to samé,“ řekl podrážděně. „Můžeme už?“

„Přitiskni tvář k mojí,“ přikázala Hermiona. Draco posunul tvář vpřed a ve tmě hledal její, až se jejich nosy setkaly. Na ten nejkratší okamžik oba znehybněli, než Draco přejel nosem podél její tváře, aby se podle něj zorientoval a správně přiložil svou tvář k její.

„A co teď?“ zeptal se rozpačitě.

„Jen… jen se soustřeď a zkus energii, kterou bys normálně vyslal hůlkou pro to kouzlo, vyslat místo toho skrze místo, kde se dotýkáme,“ vysvětlila. „A pravděpodobně bude jednodušší vyslovit zaklínadlo nahlas současně.“

„Dobře,“ povzdechl si Draco. „Jednoduché zahřívací kouzlo se standardní výslovností?“

„Jo,“ souhlasila. „Zkusíme to na tři?“

Draco lehce přikývl a Hermiona rychle odpočítala.

„Facietus calor,“ zašeptali oba po „tři“ a každý slyšel hlas toho druhého těsně u svého ucha. Z prostoru mezi jejich tvářemi vyšlehl drobný závan horkého vzduchu, ale téměř okamžitě vyprchal.

„Fungovalo to!“ řekl Draco vzrušeně.

„Jo, ale ne dostatečně. Musíme do toho dát víc,“ řekla Hermiona a snažila se k němu přitisknout větší plochou kůže.

„Prostě to pořád říkejme a uvidíme, jestli se to zesílí,“ navrhl Draco. Hermiona proti němu přikývla a oba se zhluboka nadechli.

„Facietus calor,“ řekli znovu, tentokrát o něco hlasitěji. Přes jejich tváře se převalila další vlna tepla a povzbuzeni malým úspěchem pokračovali.

S každým opakováním zaklínadla jejich hlasy sílily a brzy ho zpívali ve stálém rytmu, se zavřenýma očima a tvářemi přitisknutými k sobě, zatímco je obklopila přikrývka tepla.

Když teplota dosáhla téměř nepříjemné úrovně, společně přestali a nechali hlavy ochable spočinout jedna na druhé.

„Do prdele,“ lapal Draco po dechu, „dokázali jsme to.“

„Jo,“ vydechla Hermiona, „kdo by to byl řekl…“

Draco nechal hlavu klesnout na její rameno. „Uf, i tak mám pocit, jako bych právě běžel do Londýna a zpátky.“

„Použili jsme příliš mnoho energie,“ odpověděla Hermiona a unaveně sklonila vlastní hlavu. „Tohle teplo musí vydržet. Pochybuju, že budeme mít dost sil na to, abychom to zopakovali víc než jednou denně… zvlášť když musíme pořád hýbat nohama… a bez jídla a pití.“

„Víš,“ řekl Draco a naslepo odfoukl několik zatoulaných pramínků Hermioniných vlasů, které ho šimraly na nose, „kdyby nebylo té pulzující bolesti, žízně, hladu, netopýrů a hrozby blížící se smrti… mohlo by to tu být docela útulné.“

Hermiona se unaveně zasmála. „Ano, Malfoyi… přesně tak nějak. Kdyby bylo všechno jinak… mohlo by nám tu být útulně.“

„Kdyby bylo všechno jinak,“ zopakoval Draco tak tiše, že ho sotva slyšela. Hermiona si povzdechla a posunula hlavu proti němu ve snaze najít pohodlnější polohu.

„Měli bychom se asi pokusit trochu vyspat, dokud je tu ještě teplo a netopýři jsou pryč,“ navrhla. „Chceš první hlídku, nebo ji vezmu já?“

Draco se zmateně zamračil. „Hlídku?“

„Jeden z nás musí být vždycky vzhůru, aby toho druhého probudil. Každých patnáct minut se musíme navzájem probudit, abychom hýbali nohama.“

„Připomeň mi, proč to vlastně musíme dělat?“ zeptal se a v hlase se mu jasně odrážela hrůza z představy nocí, během nichž bude spát jen po patnáctiminutových úsecích.

Hermiona si povzdechla. „Protože… jsme zavěšení ve svislé poloze. Gravitace stahuje naši krev do chodidel a naše srdce nejsou dost silná na to, aby ji sama vytáhla celou zpátky nahoru. Musíme hýbat nohama, abychom pomohli pumpovat krev zpět do oběhu.“

„A když to nebudeme dělat, tak…“

„Tak nakonec omdlíme a zemřeme,“ řekla věcně. „Je naprosto nezbytné, abychom neztratili vědomí.“

„Jak dlouho bychom vydrželi, kdybychom ho ztratili?“ zeptal se.

Hermiona chvíli mlčela. „Kdybychom nebyli kouzelníci,“ odpověděla nakonec, „pravděpodobně bychom už byli mrtví. Ta energie navíc, kterou nám poskytují naše magická jádra, je jediná věc, která nám dává dostatek síly, abychom v této poloze dokázali tak často hýbat nohama. Takže… vlastně přesně nevím, jak dlouho. Patnáct minut je pravděpodobně už na hraně, ale musíme spát, abychom dobili svá magická jádra… jinak stejně zemřeme.“

Draco znovu zvedl hlavu. „Pro jednou, Grangerová, jsem rád, že jsi všeználek,“ řekl.

Hermiona vydala další smutný, unavený smích, ale jen řekla: „Takže bereš první hlídku?“

Ve tmě se podíval dolů na místo, kde věděl, že má tvář. „Jo,“ řekl. „Spi.“