1/2

Otočil se, když zaslechl zašeptání kouzla, ale nebyl dost rychlý, aby se vyhnul jasnému proudu bílého světla, který na něj mířil a na okamžik ho obklopil, než se rozplynul v nicotu.

Záblesk blonďatých vlasů byl poslední věcí, kterou zahlédl, než okraje jeho zorného pole potemněly a on upadl do bezvědomí, sesunul se na podlahu a svět kolem něj se propadl do nicoty.

…

Harry se pomalu probouzel a zasténal, když mu hlavou pulzovala bolest. Ležel rozplácnutý na studené kamenné podlaze sklepení. Přinutil se pokusit si vzpomenout, jak se sem dostal.

Věděl, že byl na cestě na školní trest se Snapem. Nebyl daleko od učebny, to poznal, když se kolem sebe rozhlédl, ale on… on byl napaden?

Podrobnosti měl v hlavě rozmazané a snažit se si je násilím vybavit mu jen způsobovalo ještě větší bolest hlavy, ale věřil svému instinktu. Nebyl žádný důvod, aby jen tak omdlel, takže to muselo být způsobeno něčím zvenčí.

Postavil se a podíval se na hodinky, přičemž tiše zaklel, když si uvědomil, že už má na trest dvacet minut zpoždění; Snape ho zabije.

Ten muž by Harrymu rozhodně nevěřil, že přišel pozdě proto, že byl v bezvědomí na podlaze sklepení.

Harry nejistě zaklepal na dveře kanceláře a počkal, dokud nebyl vyzván, aby vstoupil do učebny. Snape se na něj ušklíbl, jakmile otevřel dveře, a pak demonstrativně zvedl ruku, odhrnul si hábit od zápěstí a podíval se na hodinky.

„Copak vás nikdy nikdo nenaučil určovat čas, Pottere?“ zeptal se protáhlým tónem, při němž Harry instinktivně zatnul čelist. „Vím, že svou mentální nedostatečnost dokazujete poměrně často, ale opravdu, přijít včas by snad měla být jednoduchá věc dokonce i pro někoho, jako jste vy.“

„Pane profesore, já jsem—“

„Je mi úplně jedno, co jste dělal, že jste přišel pozdě, Pottere,“ přerušil ho Snape s mrzutým výrazem. „To samozřejmě znamená, že budu nucen snášet vaši společnost ještě jeden večer. Očekávám vás tu zítra v sedm večer. A běda vám, jestli přijdete pozdě znovu.“

Harry otevřel ústa, aby se hádal, a pak je zase zavřel a tiše si povzdechl. Nemělo smysl se hádat, ani se pokoušet obhajovat; Snape byl odhodlaný vždycky v něm vidět jen to nejhorší.

Dokonce i když neudělal nic špatně.

„Jděte umýt kotlíky v rohu. Bez magie.“

Harry se okamžitě vydal ke kotlíkům, ještě dřív, než se pro to vůbec vědomě rozhodl. Bylo to téměř, jako by ho něco nutilo Snapeův rozkaz uposlechnout. Bylo to zvláštní; měl pocit, že nedokáže odolat nutkání kotlíky umýt, jako by v něm dokonce něco bylo dychtivé se do toho pustit.

Napadlo ho, že by se mohl pokusit znovu promluvit s profesorem, říct mu o tom podivném nutkání a také o tom, že se probudil na podlaze sklepení se silným instinktem, že byl napaden, ale věděl, že by to nemělo smysl. Snape by ho buď úplně odbyl, nebo by mu to bylo jedno, i kdyby mu uvěřil.

Kotlíky poslušně čistil a nedokázal se zastavit ani na okamžik, aby si odpočinul, dokud ho Snape nevyzval, aby přestal.

„Vraťte se do nebelvírské věže a zítra v sedm večer tu buďte přesně včas, Pottere.“

„Ano, pane profesore.“

…

Následující den byl pro Harryho velmi podivný.

Pokaždé, když mu někdo řekl, aby něco udělal, pocítil Harry nesnesitelné — a nepopiratelné — nutkání to okamžitě udělat. Hermiona mu u snídaně řekla, aby víc jedl, a on tak učinil. Ron mu řekl, aby zpomalil, a on zpomalil. Profesorka McGonagallová mu řekla, aby v hodině dával větší pozor, a on zjistil, že nedokáže zaměřit svou pozornost na nic jiného než na úkol, který měl právě před sebou.

Později večer u večeře Hermiona jen tak mimochodem poznamenala, že by si Harry „opravdu měl přečíst Dějiny Bradavic“, a Harry okamžitě opustil jídlo, nohy ho nesly do knihovny, aby si knihu vypůjčil.

Stále ji četl, když ho jeho tělo přinutilo vydat se zpátky dolů do sklepení ve čtvrt na sedm, aby se ujistil, že přijde na trest včas.

Něco s ním bylo vážně špatně a Harry byl s postupujícím dnem stále více znepokojený. Věděl, že by měl jít na ošetřovnu, nebo dokonce za profesorkou McGonagallovou či ředitelem, ale jak měl vůbec vysvětlit, co se s ním děje?

„Musím udělat všechno, co mi kdo řekne,“ znělo hloupě dokonce i v jeho vlastní hlavě.

Harry dorazil před dveře Snapeovy učebny dvě minuty před sedmou, ale zjistil, že fyzicky nedokáže na dveře zaklepat, dokud hodiny neodbily přesně sedm.

Byl vyzván, aby vstoupil, a okamžitě tak učinil, tiše přikývl, když mu Snape nařídil dokončit hromadu kotlíků, na které pracoval předchozího večera.

Stejně jako předchozího večera Harry uklízel, aniž by si mohl udělat přestávku — dokud mu Snape neřekl, aby přestal — a pak opustil učebnu, když byl propuštěn zpět na kolej.

„Víte, Pottere,“ ozval se za ním známý hlas. „Opravdu byste měl skočit z vrcholu Astronomické věže. Všem byste ušetřil tu námahu, že se jim pletete do cesty.“

Harry se pokusil rozkaz obsažený v těch slovech odmítnout, ale jeho nohy už měnily směr a nesly ho po mnoha schodech vzhůru k nejvyšší věži hradu.

Cítil na zádech něčí pohled, dokud nezmizel za schodištěm, ale nedokázal se ani přinutit otočit se natolik, aby spatřil člověka, který mu přikázal zemřít.

Ani to nepotřeboval. Ten hlas poznal okamžitě, jakmile ho uslyšel.

Harry v panice zkoušel všechno, co ho napadlo, aby se přestal pohybovat, ale bylo to, jako by jeho končetiny úplně ovládal někdo jiný.

Bylo to, jako by byl proměněn v doslova obyčejnou loutku.

Křičel, ječel a prosil o pomoc, jak stoupal výš a výš po schodech. Pokusil se slovně přikázat sám sobě, aby zastavil, ale ani to nefungovalo.

Navzdory hluku, který dělal, nikdo nepřišel. Bylo pozdě a většina lidí na hradě už byla bezpečně zalezlá ve svých komnatách, aniž by tušila, že téměř na vrcholu schodiště Astronomické věže se Harry Potter chystá zemřít.

Po Harryho tvářích se řinuly slzy, když vystoupal poslední schody a pak vylezl na jeden z otevřených okenních parapetů věže. Bez jediného zaváhání jeho tělo skočilo do temnoty a volným pádem se vrhlo do prázdna.

* * *

„—donutil ho to udělat?“

„Nejsem si jistý. Mohlo to být tím, že na něj tíha toho, kým je, doléhala víc, než kdokoli věděl.“

„Já jen… vůbec jsem netušil, že se cítil tak špatně, aby… aby udělal tohle. Proč s nikým nemluvil?“

„Možná si nemyslel, že má s kým mluvit? Nezjistíme, proč to udělal, dokud se neprobudí.“

…

Když se probudil, byl omámený a chvíli mu trvalo, než se úplně probral. Když zamrkal a otevřel oči, místnost kolem něj byla bez brýlí rozmazaná, ale viděl dost na to, aby poznal, že je na ošetřovně.

Zvedl těžkou ruku, aby si promnul hlavu, a pak se pokusil nadzvednout natolik, aby nahmatal skříňku vedle postele, kam mu madam Pomfreyová obvykle pokládala brýle.

„Harry? Ach, Harry, drahoušku, nečekala jsem, že se probudíš tak brzy.“

Harry se pokusil na ošetřovatelku usmát, když mu pomáhala nasadit brýle, ale nebyl si jistý, jestli se mu to povedlo.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Co si pamatuješ?“ zeptala se a sama se na něj bolestně usmála.

Harry se lehce zamračil. Pamatoval si Astronomickou věž a hlas. Pamatoval si, že se bál, a—

„Kdo mě zachránil?“ zeptal se tiše, když se mu vrátila celá vzpomínka.

„Ředitel dorazil právě včas, aby zpomalil tvůj pád,“ zašeptala. „Harry… co tě dohnalo k tak zoufalému činu, drahoušku?“

„Neudělal jsem to schválně, madam Pomfreyová, přísahám,“ zavrtěl Harry hlavou. „Já… něco se se mnou děje. Pokaždé, když mi někdo přikáže něco udělat, nedokážu se přinutit to neudělat. Nevím, co se děje.“

Zamrkala. „Ty… zavolám řediteli, drahoušku. Chtěl, abych ho okamžitě upozornila, až se probudíš.“

Harry jen přikývl a uvelebil se zpátky do polštářů, aby čekal. Poprvé v životě nijak nespěchal, aby opustil ošetřovnu.

Zíral do stropu. Snažil se nedovolit té naději, aby v něm narůstala, ale nemohl si pomoct a choval v sobě trochu dětskou naději, že to ředitel dokáže spravit pouhým mávnutím hůlky.

Ta druhá část jeho osobnosti — racionálnější a pesimističtější — už věděla, že to tak snadné nebude.

„Harry?“

Harry otočil hlavu a spatřil přicházejícího Brumbála. Vypadal smutně, starší než kdykoli předtím, téměř jako by se při usednutí na židli vedle Harryho postele sám do sebe sesouval.

„Dobrý den, pane řediteli. Děkuju, že jste mě, ehm, chytil.“

„Můj drahý chlapče… můžeš mi říct, co se stalo? Co tě dohnalo k takovým… extrémům?“

Harry vysvětlil, co se děje. Začal tím, že se ocitl v bezvědomí na podlaze sklepení, a pak vyprávěl o nutkáních a potřebě poslouchat rozkazy, které od té chvíle pociťoval. Nakonec Brumbálovi řekl o skoku proti své vůli a pak se kousl do rtu v naději, že ředitel pro něj bude mít lék.

„Harry… víš, kdo ti řekl, abys skočil?“

Harry přikývl a odvrátil pohled. „Byl to Draco Malfoy.“

„Jsi si jistý?“

„Poslouchám, jak se mi už roky vysmívá a vyslovuje moje jméno, pane řediteli. Jeho hlas poznám.“

„Jak říkáš, Harry. Já… musím přiznat, že o Kletbách poslušnosti jsem zatím slyšel jen okrajově. Nemyslím, že jsem někdy skutečně narazil na případ, kdy by byla některá z nich použita v praxi. Je to velmi znepokojivé. Myslím, že dokud se nám nepodaří alespoň určit, o jakou kletbu jde, budeme tě muset držet stranou od ostatních studentů.“

Harry smutně přikývl. Ačkoli se mu vůbec nelíbila představa, že bude trávit čas úplně sám, věděl, že by pro něj bylo šíleně nebezpečné být mezi lidmi — obzvlášť ve škole. Teenageři dokážou být nekonečně krutí, někdy dokonce i bez toho, aby to měli v úmyslu.

Kdyby Harry poslechl špatný rozkaz… no, už viděl, jak špatně to může dopadnout.

A kdyby ho Malfoy znovu zahnal do kouta, Merlin jediný ví, k čemu dalšímu by mohl Harryho přinutit.

„Po zbytek dne můžeš zůstat tady, Harry,“ dodal Brumbál tiše. „Zatáhneme závěsy, aby tě ostatní neviděli, a později večer, po večerce, pro tebe přijdu a odvedu tě někam do bezpečí.“

Harry přikývl. „Ano, pane řediteli.“

„Dáme to do pořádku, Harry. Slibuji ti to.“

* * *

Brumbál dodržel slovo, přišel pro Harryho krátce po půlnoci a odvedl ho do stejné chodby, kde měl své vlastní komnaty.

„Připravil jsem ti pokoj přiléhající k mé pracovně, Harry. Budeš tam v bezpečí, a kdybys něco potřeboval, jsou tam dveře, na které můžeš zaklepat, abys mě přivolal.“

„Děkuju, pane řediteli.“

Brumbál se na něj jemně usmál a poplácal ho po rameni, než ho nechal vejít do pokoje. Byl to hezký pokoj, zařízený v tmavě červené a zašlé zlaté, v barvách Nebelvíru, které byly dostatečně zjemněné, aby nepůsobily příliš výrazně.

Byla tam postel s malým stolkem vedle ní a část pokoje sloužící jako obývací prostor se dvěma křesly u krbu a konferenčním stolkem mezi nimi.

V rohu stála knihovna, z níž knihy téměř přetékaly, a vedle ní byl na malém psacím stole úhledně připravený stoh pergamenů a brků.

„Bohužel, drahý chlapče, ti toho v rámci možností, jak se zabavit, mohu nabídnout jen omezeně, ale kdybys cokoli potřeboval, buď na mě zaklepej, nebo zavolej Dobbymu. Prozatím jsem ho přidělil pouze k tomuto pokoji a bude ti nosit jídlo, pití a všechno ostatní, co budeš potřebovat.“

Harry se při tom dokázal trochu usmát. Věděl, že Dobby by mu nikdy úmyslně neublížil, a bylo by hezké ho zase vidět. Už nějakou dobu toho rozjařeného skřítka neviděl.

„Kde je koupelna, pane řediteli?“ zeptal se a rozhlédl se po druhých dveřích.

„Ach, támhle ta stěna, Harry,“ odpověděl Brumbál a ukázal na malý, téměř úplně skrytý pant ve dveřích. „Jen je odsuň.“

Harry chápavě přikývl.

„Nechám tě, aby sis ještě trochu odpočinul, Harry. Ráno se za tebou přijdu podívat, dobře? A pamatuj, neváhej zaklepat, pokud budeš něco potřebovat; i kdyby tím něčím byl jen trochu lidského kontaktu, rozumíš?“

„Ano, pane řediteli, děkuju.“

Brumbál se trochu smutně usmál a přikývl, než vyklouzl z pokoje dveřmi do své pracovny. Harry se znovu rozhlédl. Jeho kufr byl přinesen z věže a stál u konce postele, přesně tak, jako když spal ve své obvyklé posteli v nebelvírské věži.

Jen nevypadal správně bez dalších čtyř postelí kolem něj.

Harry polkl proti náhlým emocím, které mu jako by sevřely hrdlo, a zamířil do koupelny. Chtěl se osprchovat a pak snad konečně usnout.

Možná se přes noc stane nějaký zázrak a on se probudí bez kletby, schopný znovu odmítat rozkazy.

* * *

Zázrak, v který doufal, se nekonal. Den pomalu ubíhal a Harry se snažil vyplnit čas procházením knih na policích, občas si dělal poznámky, když narazil na něco zajímavého. Dokonce si udělal i domácí úkoly, ačkoli bylo otázkou, kdy je bude moci odevzdat.

Dobby se během dne objevoval a zase mizel s jídlem a pitím a jeho veselá nálada stačila k tomu, aby se Harry alespoň na chvíli usmál. Obecně však jeho nálada zůstávala skleslá a nedokázal se přimět, aby se rozveselil.

Brumbál dorazil krátce po večeři a Harryho potěšilo, že ho vidí, dokud si nevšiml, že za ním kráčí Snape. Vypadal trochu bledě — ještě bleději než obvykle — když zíral na Harryho.

Harry sklopil pohled k rukám, které měl složené v klíně, místo aby se setkal s temným pohledem profesora lektvarů.

Brumbál se posadil do křesla naproti Harrymu a Snape na okamžik zaváhal, než se posadil na okraj konferenčního stolku blíž k Harrymu.

„Profesor Snape na tobě potřebuje provést několik testů, Harry,“ zašeptal Brumbál. „Nevadí ti to?“

„V pořádku, pane řediteli,“ odpověděl Harry poslušně a lehce přikývl.

Zůstal naprosto nehybný, zatímco nad ním Snape jednou, podruhé a potřetí přejel hůlkou, a vzhlédl teprve tehdy, když zaslechl, jak muž tiše zaklel.

„Je to tak, jak jsme se obávali?“ zeptal se Brumbál, ačkoli se zdálo, že odpověď už zná.

Snape mlčky přikývl.

Brumbál si těžce povzdechl a ve tváři měl výraz zoufalého neštěstí, když obrátil pohled k Harrymu.

„Našli jsme kletbu, která na tebe byla seslána, drahý chlapče,“ řekl tiše, jako by mu mohl způsobit méně bolesti, když bude mluvit potichu. „Pochází z dávných dob a v dnešní době se nepoužívá. Měla být po staletí zapomenuta, ale zdá se, že někdo pátral ve starých svitcích.“

„Voldemort?“ zeptal se Harry bezvýrazně.

„Nevyslovuj to jméno,“ zavrčel Snape a levá paže mu zaškubala.

„Můžu vyslovit jméno V—“ Harry se při tom slově zakuckal a prudce se rozkašlal, protože se ukázalo, že ne, teď už slovo Voldemort vyslovit nemůže, když mu bylo nařízeno jinak.

„Severusi!“ okřikl Brumbál a natáhl se, aby Harrymu jemně promnul záda, dokud kašel neustoupil. „Harry, můžeš říkat, co chceš, včetně věcí, které ostatní nechtějí, abys říkal.“

Harry přikývl a promnul si hrudník. „Mohl bych dostat sklenici vody, prosím, pane řediteli?“

„Ach, samozřejmě.“ Brumbál vykouzlil sklenici a naplnil ji vodou.

„Omlouvám se,“ zamumlal Snape, když se na něj Brumbál přísně podíval.

„A k tvé původní otázce, Harry,“ pokračoval Brumbál a opřel se v křesle. „Ano, domníváme se, že Draco Malfoy na tebe seslal kletbu na příkaz lorda Voldemorta.“

„Myslel jsem, že mě chtěl zabít sám...?“ zeptal se Harry a lehce naklonil hlavu na stranu.

„Stále věřím, že ano,“ odpověděl Brumbál zamyšleně. „Pan Malfoy pravděpodobně jednal impulzivně, když ti, přikázal vystoupat na vrchol Astronomické věže. Je nepravděpodobné, že by skutečně přemýšlel o důsledcích svého jednání—“

„Pokusil se mě zabít,“ odsekl Harry. „A málem se mu to povedlo. Je stejně dospělý jako já, pane řediteli, nemůžete mi říkat, že si neuvědomuje důsledky svého jednání. Není mu pět.“

„Pokusil se tě zabít,“ souhlasil Brumbál. „A bude za to potrestán, Harry, o tom nepochybuj. Ale poslat ho právě teď zpátky do Voldemortových spárů není pro nikoho z nás to nejlepší.“

„Prosím, neříkejte mi, že věříte, že se vám ho podaří přetáhnout na svou stranu, pane řediteli.“

„Možná ne,“ připustil Brumbál a sklonil hlavu. „Ale je to o jednoho vojáka méně pro Voldemorta a o jednu duši více, kterou lze případně zachránit, pokud nedostane příležitost nikomu vzít život.“

Harry otevřel ústa, aby se hádal, a pak zavrtěl hlavou a na okamžik zavřel oči. Když je znovu otevřel, zeptal se: „Když víte, jaká kletba byla použita, znamená to, že ji lze zrušit?“

Brumbál pohlédl na Snapea.

„Podle všeho, co vím a co se mi dnes během rychlého pátrání podařilo zjistit, ji nelze jednoduše zrušit,“ řekl profesor lektvarů. „Existuje však způsob, jak ji připoutat k jediné osobě. V takovém případě byste byl nucen poslouchat pouze rozkazy této jediné osoby, místo kohokoli, kdo náhodou něco… nevhodně zformuluje.“

Harry pomalu přikývl. Domníval se, že by s tím dokázal žít, pokud by byla kletba připoutána k řediteli nebo dokonce k profesorce McGonagallové. Oběma věřil natolik, že by jim svěřil svůj život, a rozhodně nevěřil, že by se kdokoli z nich někdy pokusil kletbu zneužít k tomu, aby ho přinutil udělat něco odporného.

„Já… s tím dokážu žít,“ řekl nakonec. Pohlédl na Brumbála. „Bude připoutaná k vám, pane řediteli?“

Ředitel pomalu zavrtěl hlavou. „Kletba bude pro osobu, k níž bude připoutána, představovat energetickou zátěž, Harry, a já jsem na něco takového jednoduše příliš starý.“

„Ale… vy jste nejsilnější člověk, kterého znám!“

„Ach, to je od tebe hezké, Harry, a možná by jsi z magického hlediska nebyl daleko od pravdy,“ odpověděl Brumbál s drobným úsměvem. „Ale po fyzické stránce už v těchto dnech nemám nazbyt dostatek energie. Zvlášť když už nyní udržuji ochranná kouzla školy.“

„Aha. Tak profesorka McGonagallová?“

„Vlastně,“ začal Brumbál, ale pak se zarazil způsobem, který Harryho upozornil, že se mu následující odpověď rozhodně nebude líbit. „Myslím, že Severus by byl nejvhodnější osobou, na kterou by se tvoje kletba dala navázat.“

„Snape?“ zeptal se Harry zděšeně a pohlédl na dotyčného muže. „On… on…“ Nemohl najít slova a zavrtěl hlavou. „V žádném případě!“

„Je to nejsilnější člověk, který je v tuto chvíli snadno dostupný a kterému můžeme důvěřovat, Harry. Udrží tě v bezpečí, stejně jako vždycky.“

„Tím, že mi nedovolí žít!“ ohradil se Harry. „Co když mi řekne, abych schválně prohrál famfrpálový zápas, nebo se na mě naštve kvůli něčemu – což je mimochodem všechno od dýchání výš – a nechá mě drhnout kotlíky nebo dát trest s Filchem úplně bez důvodu, nebo cokoli jiného odporného, co si dokáže vymyslet. Samozřejmě všechno v zájmu udržení mého bezpečí.“

„Severus by kletbu takovým způsobem nezneužil,“ snažil se ho Brumbál uklidnit. „Vím, že mezi vámi dvěma panuje jistá… nevraživost, ale myslím, že by to mohlo být prospěšné pro vás oba. Možná se dokonce naučíte spolu správně spolupracovat.“

Harry odvrátil pohled a nemohl uvěřit, že Brumbál vůbec mohl něco takového navrhnout.

„Myslím, že pro dnešek jsme toho řekli dost,“ rozhodl Brumbál tiše, když ani jeden z těch dvou mužů nic neřekl. „Severusi, můžeš jít. Sejdeme se znovu, až budou mít všichni čas si celou situaci promyslet.“

Snape beze slova vyrazil z místnosti a hábit za ním zavlál.

Harry se po zavření dveří znovu podíval na Brumbála. „Vím, že mu důvěřujete, pane, a já také – svěřil bych mu svůj život. Ale vůbec mu nevěřím, pokud jde o mou vlastní svobodnou vůli.“

Brumbál si povzdechl. „Uvidíš, Harry. Nakonec to všechno dobře dopadne.“

* * *

Uplynuly tři dny, než Brumbál konečně usoudil, že Harry měl dost času přijmout skutečnost, že Severus Snape se měl pro všechny praktické účely stát jeho majitelem. Harry na přijetí něčeho takového nebyl ani zdaleka připravený.

Byl přivolán ze soukromé místnosti, kde dosud pobýval, do Brumbálovy pracovny a neochotně poslouchal, jak ředitel vysvětluje kouzlo, které hodlají použít k potlačení Harryho kletby. Nebo spíš k její manipulaci.

Mechanika kouzla ho příliš nezajímala; vůbec to nechtěl podstupovat.

„Opravdu bys raději strávil neurčitě dlouhou dobu zavřený v malé místnosti bez společnosti, Harry?“ zeptal se Brumbál.

Harry si povzdechl. „Nechci dát člověku, který mě už tak nenávidí, možnost donutit mě dělat cokoli, co se mu zatraceně zlíbí, pane.“

Posadil se do jednoho z pohodlných křesel v Brumbálově pracovně.

„Kdybychom měli jinou možnost,“ řekl Brumbál a sám se posadil, „rozhodně bychom ji zvážili, Harry. Právě teď je tohle nejlepší řešení, jaké jsme dokázali vymyslet.“

Než stačil Harry odpovědět, ozvalo se na dveře tiché zaklepání a poté, co Brumbál vyzval příchozího ke vstupu, vešel Snape. Přešel ke stolu a posadil se na poslední volné místo – přímo vedle Harryho.

Ani se na Harryho nepodíval, dokonce ani proto, aby se ušklíbl, jak to obvykle dělal, když se jejich cesty zkřížily.

„Jak tohle vůbec bude fungovat?“ zeptal se Harry, než mohl promluvit kterýkoli z těch dvou mužů. „Je špeh! Co když Malfoy zjistí, že jste kletbu navázali právě na Snapea? Vol—“ Pohlédl na Snapea a povzdechl si. „Temný pán prostě bude požadovat, aby mě k němu přivedl, ne?“

„Severus už špehem není,“ odpověděl Brumbál tiše. „Byl odhalen teprve před měsícem a málem ho zabili, než se mu podařilo uprchnout. Život si zachránil pouze díky svým vlastním schopnostem.“

Harry pozvedl obočí a na chvíli se otočil k profesorovi lektvarů. Snape sevřel ruku v pěst, ale nic neřekl a stále se na Harryho nepodíval, dokonce ani aby po něm vrhl zamračený pohled.

Harry naklonil hlavu. „Jsem rád, že jste nezemřel.“

Věděl, že to znělo trochu neobratně, ale myslel to vážně. K tomu muži necítil absolutně žádnou náklonnost, ale upřímně si nepřál, aby zemřel.

„Vím, že tohle není ideální, Harry,“ zamumlal Brumbál omluvným tónem. „A rozhodně budeme v pátrání po kletbě pokračovat a pokusíme se najít jiné východisko z této situace, ale prozatím—“

„Tohle je to nejlepší, co můžete udělat,“ dokončil za něj Harry a rezignovaně přikývl, smířený se svým osudem. „Dobře, pane.“

Brumbál přikývl.

„Jakmile bude spojovací kouzlo sesláno, budete potřebovat určitou míru fyzického kontaktu, aby zůstalo aktivní. Harry, prozatím se přestěhujete do pokoje v Severusových soukromých komnatách.“

Harry zamrkal. „Já… cože? My nemusíme… Nemusím s ním spát, že ne?“

Vedle něj Snape odfrkl.

„Ne, ne, chlapče, nic takového. Jen několik hodin večer. Mohli byste se například držet za ruce, nebo byste mohl nechat ruku spočívat na Severusově paži. Myslím, že u tohoto spojení jsou to dvě hodiny, Severusi?“

„Devadesát minut za dvacet čtyři hodin,“ odpověděl Snape bezvýrazně. „Ačkoli jde o spojení, které lze postupně posilovat, a po překonání počáteční fáze stabilizace lze přijmout opatření umožňující delší dobu odloučení.“

Brumbál přikývl a Harry si znovu povzdechl.

Doufal, že se mu alespoň většinou podaří Snapeovi vyhýbat. Čím méně příležitostí ten muž dostane, aby mu rozkazoval, tím lépe. Zjevně ani tohle však nebude možné.

„Jako krycí historku,“ pokračoval Brumbál, „budete lidem říkat, že vás Severus trénuje v obranné magii. Vzhledem k tomu, že jeho skutečná loajalita už byla odhalena, nevadilo by, kdyby se to doneslo k Voldemortovým lidem, ale pokud můžete, snažte se být obezřetný, Harry.“

Harry přikývl na znamení, že rozumí. Věděl, že před spoustou lidí to stejně neutají – jeho nepřítomnosti na koleji si už museli všimnout a budou se ptát, až se tam nevrátí.

„Ron a Hermiona vědí, co se děje?“ zeptal se.

„Ne celý příběh,“ odpověděl Brumbál. „Několikrát se ptali, kde jsi, a bylo jim řečeno, že jsi se mnou a že se vrátíš, jakmile to bude možné.“

„Dobře.“

I kdyby musel lidem vyprávět o svém novém spolubydlícím, rozhodně nikomu nehodlal říkat o kletbě ani o tom, že musí poslouchat profesora lektvarů. Dokonce ani svým nejlepším přátelům, pokud tomu bude moci zabránit.

Ačkoliv, když se člověk zamyslel, vzhledem k tomu, jak byli oba zabraní do svého nového vztahu, Harryho trochu překvapovalo, že si vůbec všimli, že tam chybí.

„Jsi připravený, Harry?“

Harry semkl rty a pak lehce pokrčil rameny. „Asi ano, pane.“

* * *

Harry se oblékl do uniformy a zvedl hůlku z nočního stolku, kam ji večer odložil. Ne že by se mu podařilo příliš dobře vyspat.

Jeho nový pokoj – Snapeův pokoj pro hosty, což bylo samo o sobě otřesné – byl zařízený skromně, ale postel byla alespoň pohodlná. V místnosti nebyla jediná stopa po kolejních barvách, místo toho ji zdobily tlumené odstíny hnědé, krémové a bílé. Dokonce i přehoz na posteli byl obyčejný krémový.

Byl tu stůl, noční stolek, skříň a jeho kufr. Všechny jeho věci už tam byly přestěhovány, když večer dorazil.

Měl dokonce vlastní koupelnu připojenou k pokoji, což bylo příjemné. Mohl se osprchovat a vyčistit si zuby, aniž by se alespoň cítil trapně kvůli tomu, že používá Snapeovu koupelnu.

Pochyboval však, že díky tomu vypadal o něco bděleji, než se právě cítil.

Navzdory pohodlné posteli a teplým přikrývkám strávil Harry většinu noci zíráním do stropu, přemíláním celé situace v hlavě a proklínáním svého osudu.

Prostě… proč on? Proč to muselo být vždycky on?

Nežádal o nic z toho; ani o Temného pána posedlého jeho smrtí, ani o proroctví týkající se schopností, které Harry ani neměl. A už vůbec ne o Kletbu poslušnosti, navázanou na muže, který by ho při nejlepší snaze nedokázal nenávidět víc.

Připadalo mu nespravedlivé, že jeden člověk může mít tolik smůly, ještě než vůbec dokončí školu.

Zvedl už sbalenou tašku, přehodil si ji přes rameno a opustil pokoj.

Snape byl v obývacím pokoji a Harry se zarazil, nejistý, zda má něco říct, nebo prostě odejít. Nakonec jen rozpačitě přikývl – čehož si Snape vůbec nevšímal – a opustil komnaty.

Cesta ze sklepení na snídani byla nepříjemná. Byl tak zvyklý scházet z věže dolů společně s přáteli, že tohle bylo jen dalším bolestivým připomenutím jeho nové situace.

Byl jedním z prvních studentů ve Velké síni. Vlastně si ani neuvědomil, že je tak brzy, ale nijak mu to nevadilo. Posadil se ke stolu Nebelvíru a vytáhl z tašky učebnici obrany.

Zameškal celý týden výuky a věděl, že by se měl pravděpodobně pokusit dohnat předměty, ve kterých byl slabší, ale jednoduše k tomu neměl motivaci.

Ponořil se do knihy, dokud jeho soustředění nenarušil známý hlas.

„Harry!“

Vzhlédl od knihy a uviděl Rona s Hermionou, jak k němu rychle kráčejí. Drželi se za ruce – ačkoli to v poslední době dělali pořád, jako by se báli, že se rozejdou, pokud se odváží jít každý zvlášť – a přisedli si k němu ke stolu, oba naproti němu.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Hermiona, když si oba začali plnit talíře. „Brumbál říkal, že jsi s ním byl celý minulý týden?“

„V pořádku,“ odpověděl Harry tiše.

„A co jsi dělal?“ zeptal se Ron a zamračil se.

Harry zavrtěl hlavou. „Nic zvlášť zajímavého. Výzkum.“

„Harry?“ Hermiona lehce naklonila hlavu na stranu a kriticky si ho prohlédla. „Jsi si jistý, že jsi v pořádku? Vypadáš unaveně a—“

„Jsem v pořádku,“ přerušil ji Harry. „Jen to byl dlouhý týden, nic víc.“

„Aha. No… chyběl jsi nám. Na věži a—“

„Na věž se nevrátím,“ přerušil ji Harry znovu.

Ačkoliv mu přátelé během doby, kdy se s nimi nesměl vídat, chyběli, teď, když před nimi skutečně seděl, zjistil, že s nimi vlastně nechce mluvit.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Ron s plnou pusou.

Harry se zašklebil. „Myslím tím, že se nevrátím. Potřebuju trénovat, takže mě Brumbál přestěhoval do sklepení. Snape mě trénuje.“

„Snape!“ vykřikl Ron hlasitě.

Hermiona ho okřikla, aby zmlkl. Harry protočil oči a zavrtěl hlavou.

„Proč by Brumbál Snapeovi věřil, že tě bude trénovat?“ dožadoval se Ron, ačkoli alespoň poslechl Hermionu a ztišil hlas. „Vím, že všichni říkají, že je špeh a bla bla bla, ale—“

„Už není špeh,“ zamumlal Harry, vědom si lidí sedících kolem nich. „Odhalili ho.“ Pokrčil rameny. „Asi je to teď ta nejužitečnější věc, kterou může dělat, nebo tak něco. Nevím.“

„To je hrozné,“ zamumlala Hermiona. Rychle pohlédla ke stolu učitelů a pak se znovu podívala na Harryho. „Byl zraněný?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl Harry bezvýrazně. „Mohl bych si půjčit vaše poznámky z hodin, které jsem zameškal? Musím to dohnat.“

„Já… samozřejmě, Harry. Přinesu ti je k obědu.“

„Díky,“ odpověděl Harry a přikývl.

Několikrát otevřela a zase zavřela ústa a pak jen sama přikývla. Harry znovu sklopil pohled k otevřené knize.

Zjistil, že už se nedokáže soustředit na slova.

* * *

„Buďte zticha, Pottere.“

Harry na profesora lektvarů zamračeně pohlédl. Věděl, že nemůže nic říct – doslova teď už vůbec ne, ale i kdyby tomu tak nebylo – protože nechtěl, aby se kdokoli dozvěděl o kletbě a spojení se Snapem.

Jakmile hodina lektvarů skončila, vyrazil z učebny a pak si uvědomil svou chybu. Potřeboval, aby Snape svůj rozkaz odvolal.

Harry zavrtěl hlavou a pokračoval k další hodině – kouzlům –, ignoruje hlas v hlavě, který mu říkal, aby přestal být tvrdohlavý.

Nechtěl toho bastarda prosit, aby mu dovolil mluvit.

Naštěstí jim profesor Kratiknot zadal opakování teorie a Harry během poslední hodiny dne nemusel promluvit.

Večeře byla jiný příběh; Ron s Hermionou se většinu jídla snažili zapojit ho do rozhovoru a pak se na něj začali zlobit, když na ně nereagoval jinak než přikývnutím nebo zavrtěním hlavy.

Místo aby po večeři šel s nimi do knihovny, jak původně plánoval, zamířil Harry rovnou zpátky do sklepení. Tiše vstoupil do komnat a šel přímo do svého pokoje.

Snape tam nebyl. Harry usoudil, že má nejspíš úřední hodiny, nebo dohlíží na nějaký trest.

Pracoval na poznámkách, které mu dala Hermiona – dělala si podrobnější poznámky než kdokoli, koho Harry znal, naštěstí – dokud neuslyšel, jak Snape přichází. Harry se ani neobtěžoval ho přivítat.

Pokračoval v práci, dokud se na dveře pokoje neozvalo zaklepání. Mávl rukou směrem ke dveřím a pomocí omezené bezhůlkové magie, kterou dokázal použít, nechal dveře otevřít, pak se otočil na židli tak, aby byl čelem ke Snapovi.

Muž vypadal rozzlobeně, ale když byl Harry v jeho zorném poli, nevypadal Snape téměř nikdy jinak, takže to vlastně nebylo nic nového.

„Jste příliš líný dokonce i na to, abyste vstal a otevřel dveře, Pottere?“ ušklíbl se Snape a zavrtěl hlavou. „A udělal jste od večeře něco alespoň trochu užitečného, nebo jste se zase někde flákal a vyváděl s těmi svými kamarádíčky?“

Harry si povzdechl.

„Ani nemáte odpověď? To je změna, co? Do obývacího pokoje. Vezměte si s sebou všechno, na čem pracujete. Musíme udržovat kontakt kvůli tomu spojení.“

Harry vyskočil na nohy, popadl poznámky z přeměňování, na kterých pracoval, a pak sáhl ještě po poznámkách z kouzel. Věděl, že bude muset v obývacím pokoji strávit devadesát minut, a nechtěl skončit s tím, že nebude mít co dělat.

Jakmile je měl v rukou, jeho nohy už kráčely do obývacího pokoje za Snapem. Posadili se vedle sebe na pohovku a Snape mu volně sevřel ruku kolem zápěstí.

Harry při prvním doteku sebou trhl, ale pak zůstal dokonale nehybný. Znovu obrátil pozornost k Hermioniným poznámkám a muže vedle sebe ignoroval.

„Oba víme, že tohle mlčení nemůže trvat věčně, Pottere. Jak dlouho si myslíte, že v tom dokážete pokračovat?“

Harry protočil oči. Předpokládal, že v tom vydrží, dokud mu Snape nenařídí, aby promluvil. Ukázalo se, že to nebude trvat vůbec dlouho.

„Odpovězte mi, Pottere!“

„Nemluvil jsem, protože jste mi dnes odpoledne na lektvarech nařídil, abych byl zticha. Takže jsem byl od té doby zticha.“

Slova z něj vyšla dřív, než si je stačil promyslet, a povzdechl si. Odvážil se pohlédnout na Snapea a zjistil, že muž nápadně zbledl.

„Od lektvarů jste nemohl mluvit?“

„Ne.“

„Já… měl jste za mnou přijít a říct mi to.“

„Nemohl jsem mluvit.“

„Mohl jste mi, zatraceně, napsat vzkaz, Pottere.“

Harry jen lehce pokrčil rameny. Na tom, že mu bylo nařízeno mlčet, mu nijak zvlášť nezáleželo. Ať už byl zticha, nebo ne, on a Snape spolu nikdy nebudou vycházet, takže nemělo příliš smysl něco říkat tak jako tak.

Chvíli oba mlčeli a pak ticho prolomil Snape.

„V budoucnu se budu snažit dávat pozor na to, co říkám, Pottere.“

Harry na něj pohlédl a uvědomil si, že jakkoli nepravděpodobně to působilo, Snape skutečně vypadal, že mu je líto toho, co – zjevně neúmyslně – udělal.

„Dobře.“

* * *

Během následujících týdnů trávil Harry víc času o samotě než s ostatními. Odstřihl se od svých přátel, ignoroval ustarané pohledy, které na něj vrhali mnozí jeho učitelé, a pohřbil se ve studiu. Zameškané učivo dohnal poměrně rychle a pak ve studiu jednoduše pokračoval.

Ron a Hermiona s ním stále sedávali u nebelvírského stolu při jídle a občas s ním večer i v knihovně, ale byli tak zabraní jeden do druhého, že si zřejmě ani pořádně nevšimli, že Harry… nebyl v pořádku.

Stále špatně spal, při jídle se mu dělalo nevolno a pokaždé, když se zrovna aktivně neučil, se jeho myšlenky ubíraly do temnějších míst než kdykoli předtím.

Cítil se… beznadějně.

A navzdory všemu, co se mu během jeho poměrně krátkého života stalo, nikdy předtím nepocítil naprostou beznaděj. Ani když trčel u Dursleyových, ani když zemřel Sirius.

Vlastně už neviděl žádný důvod, proč žít, kromě toho, že musí naplnit osud, který mu byl předurčen. Musel zabít Voldemorta – zřejmě byl jediný, kdo to dokázal.

Proto veškerou svou energii soustředil na studium. Vlastně nechápal, proč ho to nenapadlo už dřív. Jestli to opravdu mohl udělat jen on, proč nikdy nebral výuku vážněji?

Z knihovny si půjčoval stále další a další knihy a procvičoval kouzla, která v nich našel, v Komnatě nejvyšší potřeby, kde měl klid, ticho a nikdo ho nesledoval.

Držel se obranných kouzel, přestože věděl, že to nebude stačit.

Voldemort měl útočný arzenál, o jakém si většina kouzelníků mohla nechat jen zdát. Harry nebyl tak hloupý, aby si myslel, že se mu dokáže postavit s Protegem nebo Expelliarmem, ale nechtěl zkoušet žádná kouzla, která byla… špatná.

Zlá.

Nechtěl se při pokusu porazit monstrum sám stát monstrem.

Jediná věc, která během těch týdnů nebyla hrozná, byl překvapivě čas strávený se Snapem. Především proto, že i on byl stejně mlčenlivý jako Harry.

Většinu večerů, jakmile profesor lektvarů dokončil své povinnosti, sedávali spolu a Snape měl ruku omotanou kolem Harryho zápěstí.

Většinu času mlčeli a každý pracoval na svých věcech, ale nebylo to… hrozné. Vlastně to občas bylo docela příjemné.

Od té příhody na lektvarech se Snapeovi podařilo Harrymu nerozkazovat a dokonce se přestal zmiňovat o Harryho otci.

Harry vlastně nevěděl, co si o tom myslet, ale rozhodl se, že když loď nemusí narážet do útesů, nebude do ní strkat.

Jenže pak se loď převrátila sama.

* * *

„Ředitel požádal, abych vás začal trénovat v bojové taktice a bojové magii, útočné i obranné,“ oznámil mu Snape jednoho večera.

„Ano?“ zamumlal Harry a jeho zájem okamžitě vzrostl. „Dobře, pane.“

Snape na něj dlouze hleděl a pak přikývl. „Pojďte se mnou. Nejdřív potřebuji zjistit vaši současnou úroveň, než budu moci vytvořit jakýkoli další plán.“

Harry následoval Snapea sklepením do místnosti, ve které nikdy předtím nebyl. Navzdory sobě samému se zvědavě rozhlédl. Trochu připomínala místnost ve druhém ročníku, když se Lockhart pokusil zahájit katastrofální soubojový klub, uprostřed byl velký vyvýšený prostor.

„Budeme spolu bojovat, pane?“ zeptal se s lehkým zamračením.

Snape mlčky přikývl.

Harry vylezl na pódium a počkal na signál k začátku. Prvních několik minut hlavně uhýbal, než se do toho dostal, ale nakonec se mu podařilo klást poměrně slušný odpor, alespoň v obraně.

Nakonec vydržel sedmnáct minut, než ho Snape poslal k zemi. Když ho Snape přivedl zpět k vědomí, vypadal poněkud neochotně ohromen.

„Jste lepší, než jsem očekával,“ připustil a pomalu Harrymu pomohl posadit se. „Procvičoval jste?“

Harry přikývl. „Snažil jsem se.“

„Příliš se bráníte,“ informoval ho Snape, což už Harry věděl, takže přikývl na znamení pochopení i souhlasu. „Zaměříme se více na útočnou magii a také na to, jak se vyhnout špinavým taktikám, které vaši protivníci nepochybně použijí.“

„Ano, pane.“

Oba opustili soubojovou místnost a vrátili se do „jejich“ komnat, kde se posadili na pohovku. Harry byl unavený, jak z dlouhého dne, tak ze souboje, ale věděl, že musí zůstat dostatečně bdělý, aby na pohovce během jejich „bondingu“ neusnul.

Dokázal si jen představit, jaké znechucení by profesor lektvarů cítil, kdyby to udělal.

Pokusil se soustředit na nejnovější knihu, kterou si vypůjčil z knihovny, ale slova mu před očima splývala a on ji s povzdechem zavřel a opřel si hlavu o pohovku.

„Ředitel má o vás starost, Pottere.“

Harry sebou lehce trhl, zvedl hlavu a otočil se k profesorovi lektvarů. „Proč?“

„Vzdalujete se svým přátelům, pořád máte nos zabořený v knize a trávíte více času se mnou než s kýmkoli jiným. Opravdu nechápete, proč by si o vás měl dělat starosti?“

„Myslel jsem, že bude rád, když uvidí, že se snažím být připravený,“ namítl Harry tiše. „A Ron s Hermionou mají svoje vlastní věci. Je fajn, že se pro jednou nemusí zabývat mnou.“

Snape se zamračil. „Pottere, pokud si myslíte, že se o vás vaši přátelé nebojí, pak podle mě potřebujete k madame Pomfreyové pro nové brýle.“

„Co?“

„Samozřejmě, že si o tebe dělají starosti,“ odpověděl Snape, očividně zaskočený. „Odstřihl jste se od jejich života – odstřihl jste se ode všech. Sotva s nimi trávíte nějaký čas a kdykoli už s nimi čas trávíte, jste sotva přítomný, protože máte hlavu zabořenou v knize.“

Harry jen pokrčil rameny. „Promluvím si s nimi potom.“

„Potom po čem?“

„Až Vol—“ zarazil se a povzdechl si. „Až válka skončí.“

„Tak jistý tím, že vyhrajete...?“

Harry si odfrkl a pak zavrtěl hlavou. „Ani trochu, ale pokud nevyhraju, nebudu s nimi muset nic probírat, protože budu mrtvý a celá věc bude stejně bezpředmětná, ne?“

Snape na něj zíral s doširoka otevřenýma očima, očividně zaskočený Harryho odpovědí.

Zbytek jejich společně stráveného času strávili mlčky a pak Harry vstal a šel do postele. Už byl v posteli, když Snape strčil hlavu do dveří.

„Vy nespíte?“ zeptal se. „Vůbec? Vím, že jste v poslední době unavený.“

Harry si povzdechl. „Většinu nocí naspím pár hodin. To stačí.“

Snape zkřivil rty a pak řekl tiše, ale rázně: „Spete do sedmi ráno, Pottere.“

Harry neměl na výběr a musel poslechnout.

* * *

Navzdory rozhovoru, který Harry se Snapem vedl, se od svých přátel dál vzdaloval. Začal trávit obědy – a některé večeře – v kuchyni s Dobbym, nebo ve svém vlastním pokoji, když si uvědomil, že podivnému malému skřítkovi vůbec nevadí nosit mu jídlo tam.

Spal lépe – většinou proto, že mu Snape po jejich společně stráveném čase začal každou noc nařizovat, aby šel spát – a to mu trochu pomohlo se soustředěním i s jeho duševním stavem.

Učení mu rozhodně šlo lépe; při jejich soubojích už Snapea musel pořádně snažit o vítězství a Mistr lektvarů byl prakticky chodící encyklopedií odporných – ale ve skutečnosti ne nelegálních ani temných – útočných kouzel.

Ačkoli si Harry stále nemyslel, že by byl skutečným soupeřem pro Voldemorta – popravdě pochyboval, že jím kdy bude – měl pocit, že by se snad dokázal ubránit, kdyby narazil alespoň na některého ze Smrtijedů.

„Harry?“

Harry vzhlédl od knihy, kterou četl, a zamračil se, když uviděl Rona a Hermionu procházet otvorem v portrétu do kuchyně.

Nemohl si nevšimnout, jak se všichni skřítci rychle stáhli, když si uvědomili, že je Hermiona přítomná; její odhodlání osvobodit je všechny z ní zrovna neudělalo jejich nejoblíbenejší osobu na hradě.

„Co vy dva tady děláte?“ zeptal se.

„Ty jsi tady, kámo,“ řekl Ron a mávl rukou směrem k Harrymu, jako by to bylo dostatečné vysvětlení. „Vyhýbáš se nám a… no. To přece není v pořádku, ne?“

Harry si povzdechl.

„Harry, jsme tvoji nejlepší přátelé,“ naléhala Hermiona tiše. „Nemůžeš nás jen tak odstřihnout a čekat, že si o tebe nebudeme dělat starosti. Nech nás, abychom ti pomohli.“

„Nemůžete,“ odpověděl Harry a s hrůzou si uvědomil, že se mu v očích hromadí nečekané slzy. Odvrátil od nich pohled a snažil se je zadržet, ponížený sám sebou za takovou slabost.

„Harry, chceme ti pomoct,“ řekl Ron a trochu se zavrtěl.

Harry si dokázal jen představit, jak trapně se zrzek cítí. Nikdy si s emocemi příliš nevěděl rady.

„Nemůžete,“ zopakoval Harry a frustrovalo ho, že mu slzy přes veškerou snahu stejně stekly po tvářích. „Já… jsem v háji.“

„Harry?“

„Vy to nechápete,“ řekl Harry a zavrtěl hlavou. Podíval se na oba, ať už si jeho slzy trhnou. „Nikdo to nechápe, protože nikdo jiný není v mé situaci. Nikdo nechápe, jaké to je vědět, že celý svět čeká, až někoho zavraždím. Nikdo nechápe, že to nedokážu! Nejsem dost silný, nejsem dost chytrý, nejsem dost rychlý, nejsem—“

„Harry,“ zašeptala Hermiona a přerušila ho. „Harry, samozřejmě, že to zvládneš! Samozřejmě, že ano! Vážně si myslíš, že budeme jen stát stranou a necháme tě zemřít?“

„Nemůžete mi pomoct,“ zopakoval Harry potřetí. „Nedovolím ani jednomu z vás, abyste kvůli mně zemřeli. Nedovolím. I kdybych prohrál… vy dva můžete utéct, můžete uniknout, odjet do zahraničí a žít své životy. Já ne—“

„To se nikdy nestane,“ řekl Ron pevně a zavrtěl hlavou. „Jsme v tom s tebou.“

„Vím, že jsme v poslední době nebyli takoví přátelé, jakými jsme měli být,“ přiznala Hermiona a opatrně natáhla ruku, aby se dotkla Harryho. „Je nám to líto, Harry. Polepšíme se. Jen… prosím, Harry. Nenuť nás stát stranou a dívat se, jak umíráš.“

Natáhla k němu ruce a on ji neodstrčil, když ho objala. O chvíli později kolem nich obou objal ruce Ron.

„Já vím, že teď spolu, ehm, chodíme,“ řekl Ron o několik okamžiků později. „Ale pořád tě oba potřebujeme, kámo. Není to buď, anebo. Jde o to, že jsi pořád náš Harry.“

Když se od něj konečně odtáhli, Harry si otřel tvář rukávem.

„Taky mě to mrzí,“ zamumlal. „Jen chci, abyste oba byli v bezpečí.“

Ron si odfrkl. „Je mudlovského původu a já jsem Krvezrádce, kámo. Vždycky bychom byli terče. A upřímně… v tuhle chvíli bychom tě následovali až k branám pekla. Jsme v tom s Tebou; vždycky v tom budeme. Dobře?“

„Já… dobře.“