Název:  Alzheimer a co bylo dál | Překlad

Originální název: The Alzheimer incident  (napísala Enoraa)

Shrnutí: Šest let po pádu Voldemorta.
Když vyjde najevo, že Albus Brumbál již není schopen plnit své povinnosti, připadne Severusovi úkol postarat se o osiřelého téměř sedmiletého chlapce Harryho Pottera. Zpočátku předpokládal, že to nebude znamenat nic víc než návštěvu jednou za měsíc nebo dva, ale brzy se ukáže, že za uplynulé roky se pokazilo mnohem víc věcí, než si kdokoli uvědomoval.

Hodnocení: General 

Počet slov: 26,124

Párování: žádné, povídka spadá do kategorie Sevitus - Severus jako Harryho poručník

Počet kapitol: 7

Období: HP má téměř 7 let, Voldemort definitivně padl při prvním napadení chlapce.

Originál: https://archiveofourown.org/works/79090086

Alzheimerova choroba. Nemoc, vůči níž nebyli imunní ani kouzelníci. Obvykle se neprojevovala až do doby dávno po stých narozeninách, ale v určitém okamžiku začalo být jasné, že je člověk zmatený, zapomíná věci, plete si je a už se nedokáže pořádně orientovat. Byl to hořký osud – takový, který mezi kouzelníky okamžitě vedl k odebrání veškeré svéprávnosti a zabavení hůlky.

Ale co měl člověk dělat, když Alzheimerovou chorobou trpěl jeden z nejbrilantnějších a nejmocnějších kouzelníků?

Albus Brumbál je celé roky přesvědčoval, že se Temný pán vrátí, že musí být připraveni a že jednoho dne budou muset podpořit chlapce – Harryho Pottera –, aby se této hrozbě znovu postavil. A přestože neexistoval jediný důkaz, že by se temný kouzelník, který ovládal Severusovo mládí, mohl ve skutečnosti vrátit, všichni mu věřili. Téměř šest let se Severus smiřoval s tím, že bude muset sehrát svou roli a dostát důmyslným plánům, které Brumbál už spřádal.

Samozřejmě si všichni všimli, že začíná být zapomnětlivý, že často hledá brýle a zapomíná na schůzky – ale jak mohli tušit, že počátky sahaly mnohem dál?

Přesto nemělo smysl zabývat se chybami, kterých se různí lidé dopustili, a přemýšlet, co se dalo udělat lépe. Ne, teď se museli se situací vypořádat. O Albuse Brumbála bude po zbytek jeho života postaráno – to bylo jasné. Teď se pozornost soustředila na ty, o které se měl starat Albus. Na finance a povinnosti, které měl spravovat. Školní rada samozřejmě okamžitě jmenovala Minervu McGonagallovou ředitelkou; bylo to jen rozumné. Jeho místo ve Wizengamotu už bylo také přeřazeno, aby se mohly i nadále konat plné sněmy. Brumbál se nestane ani ministrem, přestože ho ministryně Millicent Bagnoldová prosila, aby tuto funkci přijal. Teď to vypadalo, že by za několik let mohl zvítězit ten idiot Fudge. Nu – stále zbývaly téměř tři roky; kdo ví, co by se do té doby mohlo v politice stát? Popravdě řečeno, Severuse to ani v nejmenším nezajímalo.

Ne. Všechno, co ho zajímalo, se skrývalo v malém, nudném předměstském domě naproti přes ulici. V domě v řadě mnoha stejných, nudných domů, s nudnými předzahrádkami v nudné čtvrti, kde všechny ulice nesly nudná květinová jména.

Dostatečně ironické, že?

Na druhou stranu to samozřejmě dokonale sedělo k Petunii Evansové. Ne – ne Evansové. Dursleyové. Tak se dnes jmenovala, od té doby, co si vzala toho mudlu. To bylo v podstatě všechno, co Severus věděl o dalším průběhu jejího života. To a skutečnost, že ti dva měli zřejmě také syna, který musel být přibližně ve věku Harryho Pottera.

Harry Potter – chlapec, který přežil Temného pána – byl důvodem jeho přítomnosti v této příšerné mudlovské čtvrti. Syn jeho bývalé nejlepší kamarádky, kterého po pádu Temného pána Brumbál přivedl k jeho příbuzným, aby neztratil kontakt se svou rodinou, jak ředitel opakovaně zdůrazňoval.

A samozřejmě měl pravdu. Severus jednoduše bude muset překonat svou dětskou averzi vůči tomu, co kdysi bývalo příšerné děvče, zvlášť když s ní v blízké budoucnosti bude muset opakovaně jednat, pokud bude plnit svou novou povinnost. Byl jmenován chlapcovým opatrovníkem, protože Brumbál tuto úlohu samozřejmě už také nemohl vykonávat. Musel přečíst a podepsat zhruba dvě desítky formulářů a dokumentů. Sirius Black, kmotr vybraný Harryho rodiči, seděl odsouzený v Azkabanu, takže ministerstvo ustanovilo zástupce a bylo třeba vyřídit nemalé množství byrokracie, aby bylo všechno řádně zařízeno. Severus musel uvést své finanční poměry, což v zásadě nebyl problém. Možná nebyl nejbohatším mužem na světě, ale dokázal se dostatečně dobře uživit, a protože cílem bylo nechat Harryho u jeho příbuzných, nikdo vážně neočekával, že by si chlapce někdy musel vzít k sobě. K tomu by došlo pouze v případě, že by se jeho příbuzným něco stalo.

Kromě toho mu Minerva musela vystavit potvrzení o bezúhonnosti, v neposlední řadě kvůli jeho minulosti, a byl vyslýchán pod Veritasérem.

Včera večer tedy soud dospěl k verdiktu, že Severus je přijatelným opatrovníkem. Jakmile se Harrymu představí, ten zpracuje šok z Brumbála a upokojí se natolik, že by se Severusem mohl vycházet, postará se o chlapcovy finance. Samozřejmě to mohl udělat už včera, ale nejprve se mu chtěl představit. Harrymu bylo koneckonců teprve sedm let a byl zvyklý na vousatou tvář, zatímco Severus byl stále velmi mladý a měl tvář poněkud zachmuřenou. A popravdě řečeno neměl s tak malými dětmi vůbec žádné zkušenosti. Prváci v Bradavicích pro něj vždy představovali výzvu – ale vzhledem k tomu, že už dva roky byl vedoucím Zmijozelu, musel dělat něco správně. Skončí malý Harry za pár let také ve Zmijozelu, nebo se v tomto ohledu vydá ve stopách svých rodičů?

Severus zavrtěl hlavou. Jaké zbytečné myšlenky! Měl by raději přejít ulici, zazvonit, vysvětlit, že Brumbál už nebude moci přicházet, a pak si promluvit s Harrym. Koneckonců proto tu byl – ne kvůli zbytečným předpovědím budoucnosti. Pro Merlina, snad se na něj Trelawneyová nepodepisovala? Měl by požádat Minervu, aby ho přesadila na jiné místo u učitelského stolu.

Narovnal ramena a rozhodně přešel ulici ke vchodovým dveřím nudného domu a zazvonil.

Dveře se otevřely; na krátký okamžik se mu naskytla příležitost pohlédnout do Petuniiny koňské tváře – jen aby je okamžitě zase zabouchla a Severus slyšel, jak je zevnitř horečně zamyká. Pozvedl tmavé obočí. Zjevně nebyl jediný, kdo nezapomněl na některé dny svého dětství. A přitom Petunii neudělal nic víc než to, že jí řekl, že je naprosto nudná, otravná osoba, kterou nikdo nemohl pořádně vystát.

Odkašlal si a zazvonil znovu.

„Otevři dveře, Petunie. Jsem tu kvůli Brumbálovi!“ zavolal, už zase podrážděný jejím chováním. Ach bože – snad nevychovává Harryho tak, aby z něj bylo stejně příšerné dítě? Udeřil pěstí do dveří. „Petunie!“ zavolal hlasitě. Neodpověděla. Severus se zašklebil a z popudu se jednoduše přemístil do domu, kde přistál přímo vedle Petunie, která se právě zabývala zámkem na nějaké skříňce. Vůbec ho nezajímalo, co si schovávala ve skříňkách!

„Petunie,“ začal, ale dál se nedostal, protože vydala přehnaně hysterický výkřik. „Proboha, přestaň s tím!“ zavrčel a promnul si levé ucho, v němž mu stále zvonilo. „Jsem tu kvůli Brumbálovi,“ zopakoval temně.

„Nic jsme neudělali! Nemáš tu co dělat!“ zaječela. Ach, pro Merlina.

„Dobře. Chci si jen promluvit s chlapcem. Brumbál už se o něj nemůže starat, takže od nynějška to budu dělat já. Jen mi řekni, kde je,“ požádal a doufal, že by ji to mohlo trochu uklidnit.

„Vypadni! Zavolám policii!“ varovala ho.

„Uvědomuješ si, že jsem kouzelník?“ zeptal se suše a protočil hůlku v ruce. „Tady.“ Vytáhl dopis z ministerstva. „Jestli mi nevěříš, všechno je napsané tady,“ vysvětlil a zamával pergamenem. Petunie jen ještě více zbledla.

„Nemůžeš s ním mluvit!“ prohlásila.

„Proč ne?“

„Teď nemůže! Nemůžeš se tu jen tak neohlášeně objevit a očekávat, že s ním budeš mluvit! Nemáš na to právo!“

Severus se zamračil a pomalu začínal být skutečně rozzlobený.

„Samozřejmě, že můžu. Jsem jeho kouzelnickým opatrovníkem; žije u tebe pouze proto, aby mohl být se svou rodinou. Je to ústupek vůči tobě – ne tvoje právo,“ poznamenal. Z Petuniiny tváře zmizely poslední zbytky barvy a Severus pomalu začínal mít pocit, že je tu něco velmi, velmi špatně.

„Chci ho vidět. Okamžitě,“ prohlásil.

„Mami?!“ zakřičelo z patra jiné dítě.

„Zůstaň nahoře, zlatíčko, maminka za tebou za chvilku přijde,“ zavolala přeslazeným hlasem, než se znovu zaměřila na Severuse. „Tak si ho prostě vezmi!“ odsekla, ukázala na přístěnek pod schody, který byl opatřený zámkem, a spěšně kolem něj prošla nahoru po schodech.

Severus ji zmateně sledoval, přesto však vykročil k přístěnku, aniž by tušil, o co tady mělo jít.

„Alohomora,“ zamumlal a malý visací zámek s tupým zvukem dopadl na podlahu. Otevřel dveře a téměř ucouvl, když pohlédl do velkých, naprosto vyděšených zelených očí. Tedy… do jednoho z nich, protože druhé bylo tak oteklé, že ho chlapec nedokázal otevřít.

„Harry,“ vydechl Severus, naprosto zdrcený a šokovaný, a pomalu klesl na kolena před úzkými dvířky. Chlapec také seděl na patách, hubené ruce zaťaté do roztrhaných šedých kalhot, a krátkými, trhanými nádechy lapal po dechu, až mu příliš velké tričko sklouzávalo stále níž z ramene.

„Neboj se,“ zašeptal Severus a prozatím zůstal na místě. „Jmenuji se Severus,“ vysvětlil a snažil se do svého jinak věcného, vyrovnaného hlasu vložit trochu více vřelosti.

„Ahoj,“ zašeptal Harry a jeho pohled nejistě těkal kolem Severuse, jako by očekával, že nejsou sami.

„Proč jsi zamčený v přístěnku?“ Stále mluvil velmi tiše a o malý kousek se přiblížil.

„Byl jsem zlý,“ zašeptal Harry. „Ukradl jsem jídlo z popelnice,“ vypravil ze sebe a provinile si skousl spodní ret.

Jídlo. Z popelnice.

Když Severus pohlédl na toho vyhublého chlapce, pochyboval, že dostával o mnoho víc. Zhluboka se nadechl.

„Máš pokoj nahoře?“ Chlapec lehce zavrtěl hlavou a ukázal na matraci, na které byl skrčený. V tu chvíli se Severusova nálada úplně změnila. „Ty spíš v přístěnku? Vždycky?“ Bohužel jeho zachmuřený tón způsobil, že se Harry stáhl do sebe, ale chlapcovo přikývnutí nijak nepomohlo. Nepotřeboval vědět už nic víc. Alespoň ne od Harryho. „Cítíš se dostatečně v bezpečí, abys tu na mě tady pár minut počkal?“

Harry zřejmě pořádně nechápal, co se děje, ale slabě přikývl. Severus tedy vstal a opustil chodbu nejbližšími dveřmi.

Obývací pokoj – úhledně zařízený, normální nábytek, jaký mudlové obvykle mívali. Dvoumístná pohovka a křeslo. Všude stály fotografie. Petunie, její značně mohutný manžel – a tam… neuvěřitelně obézní syn. Žádný Harry. Ani na jediné fotografii, dokonce ani v pozadí, nikde. Opustil obývací pokoj, vešel do kuchyně a málem dostal záchvat vzteku, když uviděl visací zámek na lednici… a na popelnici. Bylo tu alespoň dost míst k sezení pro čtyři lidi… ale Severus velmi pochyboval, že Harry v této místnosti dostával mnoho řádných jídel. Kromě toho byla kuchyně téměř klinicky čistá. Dveře na terasu vedly do zahrady – trávník, květinové záhony, kůlna na nářadí a houpačka. Jedna. Ne dvě.

Uvnitř vešel do práčovny. Petuniino oblečení. Dursleyho oblečení. A jedna sada dětského oblečení v příliš velkých velikostech. A menší, starší dětské oblečení, rovněž příliš velké.

„Hned jsem zpátky,“ ujistil Harryho, když kolem něj znovu procházel, a poté vystoupal po schodech a náhodně otevíral dveře. V ložnici rodičů byla Petunie schovaná se svým růžovým prasátkem, synem.

„Ven z domu,“ požadoval chladně. Petunie vydala tiché zakňučení, ale svého syna táhla s sebou. Severus se ujistil, že zamířili přímo ven předními dveřmi bez jakýchkoli oklik – a z chodby je magicky zamkl.

Ze všeho nejraději by ten dům zapálil…

Místo toho krátce prohlédl ložnici rodičů, která však neodhalila nic zajímavého. Poté vešel do koupelny. Harry tu alespoň zřejmě měl vlastní zubní kartáček a byly tu čtyři ručníky… úžasné. Našel také malý pokoj pro hosty, který se zdál být téměř nepoužívaný, přestože bylo všechno stejně čisté jako ve zbytku domu; pak nejspíš pokoj Petuniina syna, který byl až ke stropu nacpaný hračkami; a další pokoj, který – počkat. Vrátil se a první pokoj si prohlédl znovu. Při bližším pohledu se zdálo, že většina věcí uvnitř je rozbitá, a nebyla tam žádná postel. Naproti tomu v druhém pokoji byla velká postel s barevným povlečením a hračky byly neporušené. Místo aby svému synovci dali pokoj, raději do něj ukládali rozbité krámy svého syna.

Severus se na dlouhou chvíli opřel o stěnu na chodbě v patře. Přestože nenáviděl každou část toho, co viděl, vybavil si všechny obrazy v přesných detailech. Harryho odtud jistě odveze sebou, ale to nestačí. Nahlásí to ministerstvu. K tomu potřeboval tyto vzpomínky pro případ, že by Dursleyovi dostali nápad všechno rychle přestavět, jakmile odejde. Harryho od nich nejenže museli odvést – museli být potrestáni.

„Hej, drobečku,“ řekl o něco jemněji a kontrolovaněji, když se vrátil dolů. „Máš tady něco, co máš rád? A co by sis chtěl vzít s sebou, až odejdeš?“

Harry váhavě zašátral za rohem matrace. Z malého přístěnku byl cítit silný zápach čisticích prostředků, naskládaných v jednom rohu. Severus si ho s bolestnou pečlivostí vryl do paměti. Holá matrace bez přikrývky a polštáře; ten zápach; absence jakéhokoli zdroje světla kromě škvír ve dveřích. Harry nervózně svíral v ruce malý předmět.

„Nevezmu ti ho, slibuji. Ukážeš mi ho?“

Pokud Severus očekával malou, hezkou hračku, Harry místo toho vytáhl polovinu kolíčku na prádlo a cínového vojáčka, kterému chyběla jedna ruka, a rozevřel dlaně jen natolik, aby je Severus mohl spatřit, než je rychle přitiskl zpět k hrudi. Severus na chvíli zavřel oči.

„Nemáš tu ještě něco?“ zeptal se po chvilce.

„Moje školní věci jsou v batohu ve skříni. Ale nesmím je mít, když není škola,“ vysvětlil. Nu – mudlovská škola pro něj stejně skončila, jenže…

„Je v tom batohu něco, co by sis chtěl vzít s sebou, jestli můžeš?“

„Potřebuju knížky,“ zašeptal.

„A kdybys dostal nové knížky – potřeboval bys je pořád?“

Harry stále nejistě zavrtěl hlavou.

„Dobře, tak pojď.“ Severus k němu jemně natáhl ruku. „Vezmi mě za ruku. Vezmu tě s sebou,“ slíbil. „Pryč odsud. Někam, kde ti nikdo neublíží.“

Harry viditelně zaváhal, což nebylo nijak překvapivé. Když nakonec vložil svou ruku do Severusovy, měl prsty ledově studené a nervozitou se třásly. A nedokázal se postavit.

„Bolí tě noha?“

Harry nepatrně přikývl a sklopil pohled.

„Dobře. Vezmu tě do náruče, ano?“

Znovu nápadně zaváhal, než se mu podařilo přikývnout. Severus se k němu opatrně sklonil, vsunul pod něj ruce, přitáhl si ho k sobě – a přemohl se aby nenakrčil nos. Ach, Merline…

Opatrně Harryho zvedl. Byl maličký. Lehký jako pírko. Nevypadal na sedm, spíš na pět… nebo ještě méně. A zatraceně, byl bosý – neměl dokonce ani ponožky.

„Opatrně… trochu tě otočím,“ varoval ho a pak upravil své držení tak, aby Harry ležel v jeho náručí před ním a aby mu nezpůsobil další bolest v noze… nebo možná i ve zbytku těla.

Místo aby použil přední dveře a tím je znovu otevřel Petunii, vyšel s Harrym do zahrady. Před domem se Petunie jistě někde schovávala v křoví se svým synem. A kdo by se postaral o Harryho, kdyby ji v záchvatu vzteku zabil a skončil kvůli tomu v Azkabanu? Ne – přemístil se přímo ze zahrady. Jak se Dursleyovi dostanou zpátky do svého domu, mu bylo naprosto lhostejné.