Operace "Vytočit Severuse" | Překlad

(Operation Annoy Severus; originaly by EusteleBellaDona)

Shrnutí: Severus Snape přežil válku. Má svůj les, své ticho, svou pečlivě pěstovanou samotu a jeden záhon mrazokvěté kopřivy, který je prakticky jeho dítětem. Nic jiného nepotřebuje. Pak se Harry Potter promění ve sněžného levharta a všechno zničí.

Rozsah: 15,000 slov      ♡     Přístupnost: General    

Období: 8 ročník HP v Bradavicích

Originál:  https://archiveofourown.org/works/85565431/

Poslední info je Párování ale je to jemňoučký spoiler - takže kdo chcete číst úplně bez spoilerů, nečtěte info o párování :D  kdo si to chce přečíst, tak si to označte a bude to snadno čitelné :)

 Párování:

Harry Potter a Severus Snape - téměř žádna romantika, jen moc roztomilé a moc vtipné blbnutí dvou chlupáčů ve snehu...  takže může si to klidně a směle přečíst i ten, kdo nemá rád povídky s páry stejného pohlaví :)

 ♥

Severus Snape miloval zimu.

Měl k tomu mnoho důvodů. Ticho. Klid. Důstojnost. Ale především mu zima prostě vyhovovala. Jeho zvěromágská podoba, levhart sněžný se širokými tlapami a hustou srstí, byla stvořená pro chlad a ticho. V závějích splýval jako stín v mlze. Nemusel funět ani se přehřívat, nekýchal kvůli pylu ani ho neobtěžoval hmyz. Léto bylo noční můrou plnou potu a vlhké látky. Léto bylo trestem.

Ale zima? Zima byla svoboda.

Když se pořádně ochladilo, Zapovězený les se vyprázdnil. Menší tvorové se stáhli pod zem. Ti větší vyhledali chráněné doupata nebo prostě dostali dost rozumu na to, aby se netoulali poblíž hradu. Žádní studenti nečíhali pod stromy a nesnažili se jeden druhému dokázat svou odvahu. Žádní návštěvníci z Ministerstva se neobjevovali v nevhodnou hodinu. Žádní idiotičtí kentauři nestáli uprostřed cesty a nemluvili, jako by obyčejná žádost o průchod vyžadovala proroctví.

Měl svůj zaběhnutý režim. Každý rok, jakmile se usadil první pořádný sníh, vyrazil ve své zvěromágské podobě a znovu procházel trasy, které si během let zapamatoval. Prozkoumával své oblíbené nebezpečné, tiché hřebeny, převisy a římsy příliš úzké pro kopyta. Na těch nejodlehlejších místech sbíral vzácné přísady do lektvarů a občas zkontroloval malé záhony, které vysadil v tichých koutech lesa. Měl záhon mrazokvěté kopřivy, která rostla tak dokonale pod rozštípnutým kamenem, že byla prakticky jeho dítětem.

Letos tomu nebylo jinak.

No...

Bylo to jiné téměř ve všem, na čem záleželo, ale Severus se rozhodl takové myšlenky nepodporovat.

Válka skončila teprve před několika měsíci. Práce špiona byla za ním. Poprvé po desetiletích nemusel poslouchat ničí rozkazy kromě svých vlastních. Tedy kromě Minerviných, která byla novou ředitelkou. Jenže ta se kvůli tomu, že na něj zaútočila, cítila dost provinile, takže Severus byl poprvé volný jako loutka odstřižená od provázků.

Žádné další vzkazy ukryté v knihách, žádné další pečlivě formulované dopisy, žádné další schůzky v absurdních hodinách na až příliš veřejných chodbách.

Když otevřel oči na ošetřovně, dezorientovaný, ale naživu, něco si slíbil: Užije si jakýkoliv čas, který mu ještě zbývá. Bude žít, nejen přežívat.

A život pro Severuse Snapea znamenal něco velmi konkrétního.

Znamenal běžet naplno zasněženým Zapovězeným lesem.

Znamenal skákat ze skal jako směšná domácí kočka s vražednými úmysly. Znamenal zabořit nos do čerstvě napadaného sněhu a předstírat, alespoň na několik hodin, že není hluboce zraněným mužem s až příliš mnoha výčitkami.

Byl prostě jen levhart sněžný. Tichý predátor s vážnou důstojností a nulovou odpovědností.

No. Velmi huňatý predátor.

V lidské podobě možná vážil méně než ve své zvěromágské formě. Raději se tím ale nezabýval.

Z hradu vyšel krátce po setmění, když se zbývající studenti už stáhli do společného hluku, kterému se Severus celý život vyhýbal. Sníh padal v jemném, pomalém poprašku, dost lehkém na to, aby nezakrýval cestu, ale zároveň dost vytrvalém, aby během několika minut zahladil každou stopu.

Přešel okraj pozemků a zastavil se pod první řadou stromů.

Pak se proměnil.

Proměna přinesla tak okamžitou úlevu, až ho to málem zahanbilo.

Jeho hábit zmizel v kouzlech. Po zádech se mu rozlila srst, bledě stříbrná a bílá, dost hustá na to, aby byl chlad neškodný. Prsty se mu zkřivily a rozšířily v těžké tlapy. Páteř se mu prodloužila; za ním se usadila známá váha ocasu. Sluch se mu zostřil. Nos mu naplnily čisté vůně zmrzlé kůry, spící země, borovic a vzdálených zvířecích stop pod sněhem.

Jednou dlouze vydechl a sledoval, jak se mu dech v bílém oblaku rozplývá ve vzduchu.

Dokonalé.

Sníh byl čistý.

Stromy tiché.

Les působil prázdně tím posvátným, hluboce zimním způsobem.

Každá tlapa se mu měkce bořila do prašanu. Ocas se mu pohyboval za tělem s každým opatrným krokem a pomáhal mu udržovat rovnováhu tam, kde se zem pod bílou pokrývkou svažovala. Mezi stromy se pohyboval bez námahy a zvolil známou stezku, která ho nakonec dovedla k úzkému návrší nad potokem.

Ticho ho přivítalo jako starý přítel.

Žádná škola, žádná válka, žádné požadavky.

Žádné oči, které se k němu obracely s podezřením, vděčností, strachem nebo zvědavostí.

Žádné hlasy žádající vysvětlení, lektvary, vzpomínky.

Nic. Jen tichý tlak sněhu pod jeho tlapami.

A pak—

„Hapčí.“

Ztuhl. Jedna přední tlapa mu zůstala lehce zvednutá nad sněhem. Uši mu škubly.

To nebylo ptačí volání. Nebylo to prasknutí větvičky ani vzdálený úder kopyt.

Bylo to kýchnutí. Zřetelně kočičí kýchnutí.

Severus se pomalu otočil.

Tam, usazený na zadních, jako by mu osobně patřil celý Zapovězený les, seděl levhart sněžný.

Severus na okamžik přestal dýchat. V Zapovězeném lese neměl být žádný další levhart sněžný. A pokud věděl, žádný další levhart sněžný neměl být nikde poblíž Bradavic.

Levharti sněžní se v Británii nevyskytovali a rozhodně se nevyskytovali dvakrát.

Ten tvor byl velký. Větší než Severus, ačkoli bylo zjevné, že na svou podobu je mnohem méně zvyklý. Jeho tlapy jako by byly neustále o krok před zbytkem těla, příliš velké a příliš horlivé, zabořené do sněhu se sebevědomím končetin, které se ještě nenaučil pořádně ovládat. Srst měl hustou a zdravou, světle šedou na těle, které očividně celé roky nepřežívalo jen díky vzdoru a nedostatečnému množství jídla. Ocas se mu za tělem pohyboval v pomalých, spokojených obloucích.

Než dorazil, očividně se stihl vyválet alespoň v jedné závěji.

Pak tvor zvedl hlavu. Jeho oči, směšné, smaragdově zelené místo nebesky modrých, se rozzářily, když se setkaly se Severusovýma.

Ale ne. Ne. Rozhodně ne.

Stát se zvěromágem nebylo jednoduché. A stát se levhartem sněžným už vůbec ne. Severus strávil vlastní proměnou roky, roky meditací, teorie a neúspěšných pokusů prováděných v přísném utajení, protože ve svém životě potřeboval mít alespoň jednu věc, která byla jen jeho.

A přesto tu byl Potter a zvládl to v kolika, v sedmnácti? Osmnácti? Severusovi to připadalo krajně nepřiměřené.

V okamžiku, kdy se jejich oči setkaly, vydala mladší kočka veselé odfrknutí a rozklusala se k němu.

Rozklusala.

Ne plížila. Ne číhala. Ne kradla se. Nepohybovala se s žádnou přiměřenou úctou k nádherné podobě, kterou nějakým způsobem získala.

Rozklusala se. Jako dítě na prázdninách.

Severus se nepohnul. Hloupě doufal, že ho nehybnost může učinit neviditelným. Ale ne, samozřejmě že ne.

Mladší kočka přišla přímo k němu a strčila mu hlavu pod bradu, přičemž vrněla tak silně, až Severusovi vibrovala hrudní kost.

Severus zamrkal. Pomalu.

Zelené oči. Teplá, známá vůně dřeva a skořice a arogance.

To si snad děláš legraci, pomyslel si Severus. Ne. Ne, ne, ne—

Instinktivně sebou škubl dozadu a ocasem zděšeně trhl.

Potter začal vrnět ještě hlasitěji.

Samozřejmě že ano, pomyslel si Severus hořce. Merlin mi zapověz, abych si mohl užívat něco déle než tři a půl zatracené minuty.

Přimhouřil oči a zavrčel. Poselství, které nenesla slova, ale přesto bylo zcela jasné: Odejdi. Hned. Než zjistím, jak hluboká je ta rokle.

Druhý levhart sněžný… si sedl.

Sedl si. Přímo před něj. Jako kámen položený osudem, aby vyzkoušel Severusovu trpělivost.

Sníh se kolem něj při dosednutí načechral, jako by vítal narušitele. Ocas si samolibě stočil kolem zadních tlap a pomalu mrkal, s široce otevřenýma očima a nevinným výrazem.

Pak, jako další urážku, naklonil hlavu.

Severus znovu hluboce zavrčel.

Potterovi tentokrát nastražily uši.

Ne dozadu v poplachu.

Ne připlácnuté na hlavě v reakci na varování.

Dopředu, s jasným a zaujatým výrazem. Ten naprostý imbecil si myslel, že na něj Severus mluví.

Severus na něj zíral.

Copak neví, kdo jsem? pomyslel si nevěřícně. Zapomněl snad, jak fungovaly školní tresty, jen proto, že je teď Spasitelem kouzelníckého světa? Vzala válka Potterovi s sebou i základní pud sebezáchovy?

Severus znovu zavrčel.

Potter tiše zacvrlikal. S tvorem tak hloupým se prostě nedalo nic dělat.

Aniž by další interakci propůjčil důstojnost své pozornosti, Severus se prudce otočil a začal odcházet. Sníh pod jeho tlapami šeptal o ladnosti. Důstojnosti. Nechte mě na pokoji.

Za ním se ozvalo žuchnutí. Šramot. Veselé zapípání.

A pak, nezaměnitelně: zvuk někoho, kdo se lesem řítil jako lavina, které narostly nohy a úplně jí hráblo.

Severus se neotočil.

Zrychlil.

Potter také.

 

* * *

 

Toho dne, zpátky ve svých komnatách, Severus sám sebe přesvědčoval, že šlo o jednorázový incident.

Kosmickou náhodu.

Potter jistě svou zvěromágskou podobu objevil teprve nedávno a nějakým krutým rozmarem osudu se ocitl právě na Severusově hřebeni.

To se mohlo stát každému.

Nešťastná náhoda.

Chybný výpočet.

Nic víc.

Jistě.

Bohužel se Potter následujícího večera vrátil.

A další večer také.

A ještě další.

Vždycky už tam čekal.

Seděl jako prokletý strážný duch na Severusově oblíbeném mechem porostlém balvanu, ocas úhledně stočený přes přední tlapy, a mrkal těma idiotskýma zelenýma očima, jako by snad pózování vynalezl on.

Na tom balvanu, který Severus před lety našel a vybral si ho kvůli jeho dokonalému úhlu pod převislou borovicí, omezenému vystavení větru a skutečnosti, že ho odpolední slunce před setměním lehce zahřívalo.

V okamžiku, kdy Severus vystoupal na vrchol svahu, Potter seskočil dolů, radostně odfrkl a s děsivou samozřejmostí se rozklusal přímo do jeho osobního prostoru.

Severus na něj zíral.

Potter zíral zpátky.

A pak se naklonil dopředu a ťukl se s ním čelem, jako při nějakém zatraceném zbožném rituálu.

Severus se otočil a vydal se opačným směrem.

Potter ho následoval.

Zkusil všechno:

Zrychlil. Potter zrychlil ještě víc.

Uprostřed cesty se prudce otočil. Potter ho napodobil jako začarované dvojče.

Záměrně procházel nejužšími škvírami mezi balvany. Potter se jimi protáhl nemotornými pohyby někoho, kdo ještě úplně nezjistil, kde mu končí tlapy.

Severus se dokonce pokusil přijít jinou cestou, ale Potter už tam byl.

Jak, to Severus nevěděl.

Zvažoval možnost, že Potter nějak získal stopovací schopnosti policejního psa. Pak zvážil pravděpodobnější vysvětlení: Potter neměl nic lepšího na práci než se toulat po lese a hledat Severuse, což bylo svým způsobem ještě horší.

Jednoho večera, v záchvatu promyšlené malichernosti, se Severus vydal cestou, kterou předtím prošel jen jednou, jen aby dokázal, že může, a okamžitě toho litoval. Prudce stoupala za zamrzlým potokem a vinula se podél starého kamenného svahu s úzkými serpentinami a volnou sutí pod sněhem.

Neměl žádný zvláštní důvod se tam znovu vydávat.

Kromě Pottera, což byl dostatečný důvod.

Jen jednou se ohlédl, aby zjistil, jestli tam ten idiot pořád je.

Samozřejmě že byl. Poskakoval.

To bylo to slovo. Poskakoval.

Jako pitomý malý pes.

Příliš velký na své končetiny. Příliš nový v té podobě. Jeho chůze připomínala štěně Crupa, které se teprve učí používat všechny čtyři nohy nezávisle na sobě.

Severus si povzdechl skrz zuby.

Zrychlil.

Za ním se ozval nezaměnitelný zvuk někoho, kdo zatáčku vzal příliš zeširoka a smýkal se po zmrzlém svahu jako vůz bez kol.

A pak—

žuch.

buch.

žbluch.

Severus se otočil a uši mu cukly dozadu.

Tam, ve sněhu, ležel Harry Potter.

Na zádech. Nohy mu trčely strnule vzhůru jako rozbitá anténa.

Vypadal… spokojeně. Omámeně, ale spokojeně.

Severus na něj zíral. Dlouze. Nehybně.

Možná je mrtvý, pomyslel si s nadějí.

Potter zamrkal.

Sakra.

Pak si kýchl přímo do vlastního ocasu.

Severus se posadil doprostřed cesty a v čirém divadelním zoufalství si položil přední tlapu přes čenich.

To si snad děláš legraci.

Ten muž—protože to byl muž, připomněl si Severus s obnovenou hořkostí—se s ladností novorozeného hypogryfa nejistě vyhrabal na nohy. Byl silný, zdravý a otravně odolný. Ale stále se přizpůsoboval. To bylo zřejmé.

Svaly mu ještě nedohnaly ego, poznamenal Severus. Jestli se budu muset ještě jednou dívat, jak poskakuje...

Potter znovu kýchl. Pak odfrkl. Pak se rozklusal dopředu, jako by se vůbec nic nestalo.

Severus vydal zvuk, který by, kdyby byl člověkem, byl utrápeným výkřikem do šály.

Místo toho z něj vyšlo zavrčení tlumené sněhem.

Vyrazil.

Přes svah. Mezi stromy. Přes zamrzlý potok.

Potter ho následoval.

Skákavě.

Radostně.

Jako koza s poškozeným mozkem.

Na konci pátého dne to už bylo jasné: Potter si za své životní poslání vytyčil stát se Severusovým osobním problémem.

Zpočátku to bylo mírně otravné.

Pak to bylo absurdní.

Pak se z toho stal… vzorec.

Pokoušel se přeznačkovávat Severusovy pachové značky. A vůbec ne nenápadně.

Ne, nenápadnost by vyžadovala alespoň nějaké povědomí o studu. Potter počkal, dokud Severus pečlivě neotřel rameno o určitý strom nebo nízký kámen, pak se s přehnaným zájmem rozklusal dopředu, místo hlasitě očichal a potom se o něj otřel celým tělem, zatímco se Severusovi díval přímo do očí.

Škrábal také výš na stromech. Severus ho jednou přistihl při podvádění, když se postavil na kámen, aby dosáhl výš než Severusova značka. Potter se uprostřed škrábání ohlédl přes rameno, zachytil Severusův pohled a nepřestal. Dokonce zavlnil ocasem.

Severus, který ocasem nepohnul, v tiché zuřivosti přimhouřil oči.

Malicherné. Naprosto pomatené, pomyslel si a otočil se k odchodu dřív, než udělá něco ukvapeného, například kousne toho idiota do ocasu.

Následující večer Severus dorazil brzy a vydal se úplně jinou stezkou. Vedla za hřebenem, poblíž severního srázu, byla méně malebná a víc zledovatělá. Stezkou bez jeho pachové stopy.

Došel do jejího středu—

—a zastavil se.

Protože přímo přes ni, roztažený jako sněhem poprášená mrtvola, ležel Potter.

Rozvaloval se přímo přes nejužší úsek cesty, plochý na břiše, s bradou položenou na mohutných tlapách. Oči měl přivřené ve výrazu tak falešné nevinnosti, že na Severuse málem udělala dojem.

Pomalu zamrkal.

Poselství bylo jasné: „Ach? Tahle cesta? Používal jste ji? Upřímně se omlouvám. Teď už je moje.“

Severus na něj zíral.

Potter znovu zamrkal.

Severus to obešel.

Pokračovalo to.

Potterova drzost neznala konce.

Při každém třetím kroku se jeho ocas otřel o Severusův bok. Rameno do Severusova naráželo v líném rytmu jako nějaký odporný metronom náklonnosti.

Pokaždé, když se Severus zastavil, aby očichal stopu, Potter se k němu naklonil a očichal ji také, hlasitě a okatě. Jako by šlo o nějaké skupinové cvičení. Jako by měl právo společně s ním značkovat cokoli v tomhle lese.

Severus pod vousy zavrčel.

Potter zavrněl.

Jednou mu dokonce přinesl klacek.

Klacek.

Rozklusal se k němu, velké tlapy mu křupaly ve sněhu, a položil ho před Severuse jako oběť. Pak do něj jednou tlapou šťouchl a vzhlédl k němu, přičemž vrtěl ocasem.

Severus zíral na klacek.

Pak na Pottera.

Pak zpátky na klacek.

Potter do něj znovu šťouchl tlapou.

Plný naděje.

Severus byl nucen přemýšlet, jestli Potter vůbec chápe, že levharti sněžní ve skutečnosti nejsou psi.

Pak se beze slova otočil a odešel.

Potter si klacek zvedl do tlamy.

Samozřejmě že jo.

Následoval Severuse s klackem hrdě sevřeným v tlamě jako dítě, které domů přináší obzvlášť odporný obrázek nakreslený pastelkami.

Později toho večera, když se Severus pečlivě stočil vedle svého záhonku pěstované sněhomáty a konečně, blaženě, našel klid, Potter se vrátil.

Aby klacek zakopal.

Severus sledoval, neschopný se pohnout čirým úžasem, jak Potter začal kopat vedle sněhomáty.

Vyhloubil mělkou, nešikovnou díru a zmrzlé hroudy odhazoval tlapami za sebe. Jedna Severuse zasáhla přímo do ramene.

Potter si toho nevšiml.

S mimořádnou pečlivostí vložil klacek dovnitř.

Pak přes něj nahrnul sníh a oběma předními tlapami povrch udusal, zatímco se mu po celou dobu za tělem pohyboval ocas.

Když skončil, podíval se na Severuse.

Hrdě.

Severus poraženě zavrčel.

Potter začal vrnět ještě hlasitěji, překonal malou vzdálenost mezi nimi a s těžkým uspokojením tvora, který věřil, že celý den pracoval pro dobro jejich společné domácnosti, sebou plácl vedle Severuse.

Pak se Potterův teplý bok na půl vteřiny přitiskl k jeho, než se Severus odtáhl.

Byla to jen půl vteřina.

To už ale i tak byla o půl vteřiny příliš dlouhá doba.

Ale nejhorší, naprosto nejhorší, bylo to šumění.

Ne doslovné šumění, samozřejmě. Potter nezačal vydávat zvukové efekty. Ale vyzařovalo z něj. Vibrující bzukot směšné radosti a přítomnosti. Už samotná jeho duše vyvolávala dojem teplé, otravné melodie, kterou Severus nedokázal vypnout.

Když chodil, pohupoval se. Válel se v závějích, jako by to byl sport. Tlapami vyhazoval prašan do vzduchu a pak se podíval po Severusovi, aby zjistil, jestli si toho všiml.

Severus si toho všiml.

Jen to odmítal přiznat.

Nebude přiživovat chlapcovy bludy.

Nebude uznávat—

Potter udělal kotrmelec do závěje, dvakrát se převalil a znovu vyskočil na nohy s ušima plnýma sněhu a kýchnutím tak hlasitým, že vyplašilo tři vrány z nedaleké borovice.

Severus zavřel oči a nadechl se nosem.

Začal počítat pozpátku od deseti.