Šťastné číslo sedm | Překlad 

(Lucky number seven; originaly by DawnOfTomorrow)

Shrnutí: „Nemůžu prostě zavolat, že jsem nemocný, nebo tak něco?“
Hermiona se zasmála. „Zavolat, že jsi nemocný kvůli závazné magické smlouvě? To si nemyslím, Harry.“
Vydechl. „Cože?“
„Ach jo.“ Řekla to rozpačitě. „No, souhlasil jsi s, ehm, magickým obřadem. Něco na ten způsob. Ono to načte tvůj magický podpis a určí seznam čarodějek, které jsou pro tebe nejvhodnější.“
S každým jejím slovem se mu svíral žaludek. „A potom, co, musím si je vzít?“
„Ale ne, ne, neboj se, ne tak docela. Ale musíš s nimi, ehm, chodit na schůzky. Nějakou dobu. S tou, kterou si vybereš ze seznamu.“
„Ten seznam. Jasně.“

Rozsah: zatiaľ neviem (originál má okolo 108,000 slov)

Přístupnost: Explicit

Párování: Harry Potter  ♡  Severus Snape

Období: nejméně 10 let po vojně

Originál: https://archiveofourown.org/works/61408531/chapters/156970219

Určitě byl opilý, když sovu posílal. Samozřejmě že byl. Musel být. Přesně si nepamatoval, že by to udělal, ale jak jinak by mohl vysvětlit, že zřejmě souhlasil s účastí na nějaké… rychloseznamkové akci?

Zasténal a přál si, aby mohl spálit každý zatracený výtisk Věštce, který držel v rukou, aby ho snad, jen snad, nikdo nečetl. Ale ne, byl tam – a navíc byl doručen už před několika hodinami – jen si ho ještě nevšiml, ale skoro všichni ostatní ho už nejspíš viděli.

To alespoň vysvětlovalo některé ty podivné pohledy – a mrkání – kterých se mu cestou z práce domů dostalo.

Byl to také… problém.

Jeho krb vzplál, až sebou málem trhl ze židle – další dobrý příklad toho, proč bylo správné rozhodnutí nepřihlásit se k aktivnímu výcviku bystrozorů. Byl až příliš… lekavý.

„Harry.“ Hermiona ho pozdravila. „Jsi v pořádku?“

Zašklebil se na kamarádku a pokynul jí, aby se posadila. Mávnutí hůlkou jí také přičarovalo čaj.

„Ne? Tedy, já nevím?“ Strčil do novin, jako by tím mohl zařídit, aby zmizely. „Já nevím – tedy…“

Povzdechla si. „Proč jsi, ehm, souhlasil? Jsi… osamělý?“

Škublo v něm. Byl? Měl svou práci, své přátele, ale od Ginny s nikým nechodil. A ani si nemyslel, že by chtěl.

„Možná.“ Řekl tiše. „Ale i tak, tohle? Ne.“

„No…“ řekla Hermiona, ne zrovna bezcitně. „Četl jsi podrobnosti?“

„Ne. Ještě ne.“ Neměl to v úmyslu, ale nehodlal jí říct proč – i když se zdálo, že to stejně ví. „Nemůžu prostě zavolat, že jsem nemocný, nebo tak něco?“

Hermiona se zasmála do svého čaje. „Zavolat, že jsi nemocný kvůli závazné magické smlouvě? To si nemyslím, Harry.“

Vydechl. „Aaaa, cože?“

„Ach jo.“ Řekla to rozpačitě. „No, souhlasil jsi s, ehm, magickým obřadem. Něco na ten způsob. Ono to načte tvůj magický podpis a určí seznam čarodějek, které jsou pro tebe nejvhodnější.“

S každým jejím slovem se mu svíral žaludek. „A potom, co, musím si je vzít?“

„Ale ne, ne, neboj se, ne tak docela. Ale musíš s nimi, ehm, chodit. S tou, kterou si vybereš ze seznamu.“

„Ach, takže mám na výběr. Jak hezké.“

„Jo… ohledně toho… jsi mocný kouzelník, Harry. To poněkud omezí tvé možnosti. Kouzlo nevybere nikoho, kdo je výrazně slabší nebo silnější než ty. Snaží se o něco jako rovnováhu, dalo by se říct.“

„Mhm, rovnováha. A já, ehm, se s nimi můžu setkat, než si budu muset vybrat? Abych zjistil, jestli, ehm, spolu vůbec vycházíme?“ zeptal se a snažil se chytat stébla.

„Ach jo… ne, Harry. Ehm, nic takového. Je to anonymní seznam kompatibilních lidí. Uvidíš – no, stopu jejich magické energie a pár faktů o nich. Ne jméno, ani obrázek, ani nic podobného.“

Zasténal. „Co když ta čarodějka, kterou to vybere, nebude mít zájem?“

„No, je to vzájemné seznamování. Mají stejné požadavky jako ty – budou stanovené ve smlouvě. Určitý počet schůzek, čas strávený společně, obvykle v průběhu šesti měsíců. Potom se smlouva ukončí a ty si můžeš dělat, co chceš.“

Pomalu přikývl. „Takže prostě… prostě budu několik měsíců chodit s náhodnou čarodějkou, protože jsem souhlasil s něčím, o čem jsem neměl tušení? No… Upřímně, zažil jsem už mnohem horší věci, ne?“

Hermiona se zasmála. „Rozhodně, i když asi ne… v poslední době.“

„Ach bože, co když je to někdo opravdu starý? Nebo někdo, koho znám? Může to být, já nevím, Umbridgeová.“ Zeptal se a v jeho nitru spolu o převahu bojovaly znechucení a strach.

Hermiona se zasmála – a ne zrovna laskavě. „No, mohl by to být někdo starší. Pokud to nebude příliš extrémní… a mohl by to být i někdo, koho znáš. Pochybuji ale, že s někým jako ona máš nějakou magickou kompatibilitu. Je to… je to magie, Harry. Je nepravděpodobné, že by se spletla příliš.“

„Aha.“ Řekl mechanicky a snažil se představit si šest měsíců chození s Bathildou Bagshotovou nebo některou z jejích kamarádek. „Ne příliš spletla, jasně.“

 

* * *

 

„Dobře, pane Pottere. Předpokládám, že jste si přečetl smlouvu?“ zeptal se Kingsley s lehkým uchechtnutím – museli být formální, museli být profesionální, když byla v místnosti přítomná téměř celá redakce reportérů Denního věštce.

„Samozřejmě.“ Lhal. Hermiona si ji ale přečetla a řekla, že je standardní – shrnula mu podmínky a bylo to přesně tak, jak mu předtím řekla.

Seznam kompatibilních čarodějek, nějaké informace o nich, jejich magický podpis. Jeho volba – potom šest měsíců a minimálně dvacet čtyři schůzek, než se smlouva úplně sama ukončí.

Do té doby by ji magie vynutila, pokud by jeden z nich nedodržoval podmínky – a také by trestala jednání ve zlé víře – ne že by smlouva přesně specifikovala, co to znamená. Hermiona to také nevěděla, ale upřesnila, že to pravděpodobně nebude nic „trvalého“.

Ať už to znamenalo cokoli.

Druhá osoba dostala stejnou možnost jako on – sovu s informacemi o něm, jeho magickým podpisem a možností říct ano, nebo ne.

„Dobrá, myslím, že je tedy čas odebrat váš magický podpis. Prosím, předložte hůlku.“ Mechanicky ji vytáhl a neochotně podal svému starému spolubojovníkovi. „Děkuji. Potvrďte prosím, že je to skutečně vaše hůlka.“

Bezmyšlenkovitě odříkal materiál a rozměry a čekal, co se stane – Kingsley hůlku zvedl a namířil na ni svou vlastní. Úzkostně sledoval, jak se vznáší, a přál si, aby tu měl nějakou morální podporu – Hermionu, nebo možná Lunu. Ron by mu nijak nepomohl, tomu celému připadalo všechno hrozně vtipné.

Harrymu ne.

Jeho hůlka se vznášela, otáčela se, rotovala ve stále zmatenějších pohybech, dokud nezamrzla, hrotem přímo vzhůru. Zadržel dech a čekal, očekával… no, něco – ale o chvíli později Kingsley hůlku uchopil a podal mu ji zpět.

„Děkuji za spolupráci, pane Pottere. Nyní provedu kouzla, která vytvoří, no, seznam.“

Ten seznam. Jasně.

„Díky, Ki-pane ministře.“

Starší kouzelník na něj mrkl a potom začal odříkávat celou řadu kouzel – Harry neposlouchal. Zíral na kus pergamenu před nimi oběma a snažil se ignorovat překvapivě tichou skupinu reportérů, která je sledovala.

Na pozornost veřejnosti byl zvyklý, ale… ale.

Tohle bylo jiné.

Málem vyskočil ze židle, když dlouhé zlaté brko na stole ožilo a začalo psát. Psalo rychle – řádek za řádkem, řádek za řádkem… celou stránku. Když přestalo, přistihl se, jak po něm natahuje ruku – ale než to stačil udělat, Kingsley ho zvedl a jediným rozmáchlým pohybem nechal zmizet.

„To byly vaše informace, pane Pottere.“ Laskavě mu vysvětlil. „Budou uschovány a potom odeslány sovou, až si vyberete. Věřím, že sova už se připravuje – stačí jen, ehm, vybrat příjemce.“

„Jasně.“ Řekl a bylo mu neurčitě nevolno. „Žádný velký problém, že?“

Kingsley se tiše uchechtl a zvedl další stránku – Harry si ani nevšiml, že brk znovu psal. Tentokrát mu stránku podal – cítil se zaskočený, náhle překvapený, že už je připravená a že si toho nevšiml.

Nechtěl stránku přijmout, chtěl odejít, chtěl…

„Pane Pottere? Váš seznam.“

„Hm, jo, díky.“ Zadrhl se a přijal kus papíru. Nebylo to nic jiného – stránka se seznamem. Jedenáct položek – jedenáct čarodějek, z nichž si měl vybrat.

Polkl.

„Dejte si na čas. Přečtěte si všechno. Když klepnete svým jménem na položku seznamu, budete moci cítit její magický podpis.“ Kingsley tiše vysvětlil. Byl vděčný za tiché vysvětlení svého přítele – věděl to, ale zase na všechno zapomněl.

Bezmyšlenkovitě vytáhl hůlku a klepl s ní na nápadnici číslo šest. Jediné informace, které viděl, byly „Věk: podobný, Zájmy: kompatibilní, Vzdělání: vyšší“.

Okamžitě se otřásl – nevěděl, co znamená cítit magický podpis, ale ten otřes celým tělem a téměř pálivý pocit husí kůže, která mu vystřelila po pažích, to rozhodně nebylo. Doufal, že ostatní nebudou stejné.

„Šestku ne.“ Řekl rozpačitě.

Kingsley si odkašlal a začal prohrabávat další papíry – jeden vytáhl ze stohu a stránka okamžitě vzplála. Na rozdíl od Harryho to ministra ani v nejmenším nepřekvapilo. „No, u tří z nich máte dovoleno zobrazit více informací, pokud chcete.“

„Jasně.“ Zachraptěl a podíval se znovu na seznam. Téměř všechno bylo stejné – číslo osm okamžitě vyřadil podle popisu „Věk: starší, Zájmy: žádné, Vzdělání: vynikající“. Neměl ponětí, co to znamenalo, a ani nekontroloval magický podpis, ale někdo bez zájmů? Rozhodně ne.

Kingsley stránku odstranil.

Hluboce si povzdechl a klepl stránkou na náhodnou položku seznamu – číslo čtyři. Prolétl jím napůl příjemný pocit – podobný vlně vody. Byl ale studený – ne však tak nepříjemný jako šestka. Zašklebil se. „Čtyřka zatím zůstane.“

Když proces zopakoval s pětkou, stránka znovu vzplála – při dotyku hůlkou to bolelo. Byl to takový štiplavý pocit.

Potom klepl na desítku, aniž by si přečetl informace. Tohle působilo slabě, jako závan větru, který ho sotva pohladil. Rozhodl se ji prozatím ponechat a přešel k jedenáctce. Tu vyřadil okamžitě – nelíbil se mu pocit tlaku, který mu způsobila po celém těle.

Další byla trojka, kterou opět vyřadil kvůli věku – tentokrát stálo „výrazně starší“. Vzhledem k jejich delší očekávané délce života a tomu, jak běžné byly větší věkové rozdíly, to opravdu nechtěl riskovat.

U dvojky zaváhal – uváděla, že čarodějka je mladší, ale když na ni klepl, její magický podpis působil příjemně, i když neurčitě. Jelikož věděl, že musí být alespoň plnoletá, nechal ji prozatím váhavě být.

Klepl na čtyřku – znovu, uvědomil si o chvíli později – a zjistil, že je ještě méně příjemná než poprvé.

U devítky také zaváhal – když na ni klepl, nestalo se vůbec nic. Zkusil to ještě dvakrát a pak se zmateně podíval na Kingsleyho. Ministr jen lehce pokrčil rameny – tak požádal, aby i číslo devět vyřadili.

Jednička působila také podivně – na rozdíl od ostatních, které vyvolaly nějaký fyzický pocit, tohle připomínalo spíš závrať – dokonce se mu trochu zatočila hlava.

Zavrtěl hlavou. „Jedničku ne.“ Rozhodl se okamžitě – jen aby někdo ze skupiny reportérů zalapal po dechu. Prudce otočil hlavu a hledal toho, kdo ten zvuk vydal. Dotyčná čarodějka byla svými kolegy rychle umlčena, ale… Harry byl zvědavý. „C-Co?“ zeptal se a udržel oční kontakt s reportérkou, zavalitou starší dámou, která mu připomínala Trelawneyovou.

„N-No, oni jsou seřazení podle kompatibility, že ano? Jednička je… nejvyšší kompatibilita.“ Čarodějka ze sebe nakonec vykoktala, jen aby ji uhodilo jedno, ale hned dvě očarovaná pera.

Harry zaslechl jen „On ví, co dělá, Gertrudo!“ než Kingsleyho dotyk na paži znovu upoutal jeho pozornost. Jasně.

Kdy vůbec věděl, co dělá?

„Jedničku ne.“ zopakoval tiše.

Kingsley lehce přikývl. „Zůstávají vám tři – chcete se podívat na jejich informace podrobněji?“

Pokrčil rameny a natáhl se po stránkách. Kingsley je držel těsně mimo jeho dosah.

„Musíte se rozhodovat jednu po druhé, obávám se. Kterou první?“

Zasmál se – neměly tyhle stupidní pravidla žádný konec? Proč na tom vůbec záleželo? „Dvojku.“ Požádal – už si ani nepamatoval, která další čísla zůstala, ani co o nich říkal první list.

Byla mu podána stránka a on na ni znovu přiložil hůlku, zatímco začal číst. Podivný pocit znovu přišel – neurčitý, ale ne tak odporný jako některé předchozí. Dodatečné informace byly sotva užitečné. Obsahovaly jen oblíbená jídla, velikost bot a informaci, že čarodějka nikdy nebyla vdaná, neměla děti a momentálně žije v Británii. Dokonce ani zájmy – v to alespoň doufal. I velikost bot byla neurčitá – stálo tam „nadprůměrná“. Co s tím měl dělat?

Povzdechl si. „Musím se o téhle rozhodnout dřív, než uvidím další?“ ověřil si.

Kingsley přikývl.

Chtěl… chodit s touhle osobou šest měsíců?

„Další.“ Požádal.

„Která?“

„Ehm…“ Nepamatoval si, které vlastně ještě zůstaly. „Ssss-sedmičku?“ zeptal se s grimasou a potěšilo ho, když mu Kingsley podal stránku.

Ani se nepodíval na základní informace téhle a na druhé stránce už nebyl uveden ani věk, ani zájmy, takže mu znovu zbyl seznam jídel, která měla tato osoba ráda – docela dost obyčejných, jednoduchých jídel, nic nóbl – a informace, že i tato čarodějka žije v Británii, nikdy nebyla vdaná a nemá žádné závislé osoby. Aha, a samozřejmě velikost bot „průměrná“.

Rozpačitě si povzdechl a přiložil hůlku k papíru.

 

* * *

 

Zamrzl a snažil se zařadit pocit, který mu vyvolala – znovu to nebyl fyzický vjem, ale spíš něco jiného. Chvíli mu dokonce trvalo zjistit, jestli je příjemný, nebo ne. Bylo to nějak jako pevná, neochvějná přítomnost proti němu. Ani na okamžik nepochyboval, že tahle čarodějka je mocná – a po několika okamžicích se rozhodl, že se mu ten pocit líbí.

Polkl a mimoděk přemýšlel, jak by asi působil Ginnyin magický podpis, kdyby ho zkontroloval – samozřejmě, už nebyla svobodná a on ji zpátky nechtěl, ale dokázal si představit, že její silná osobnost by způsobila, že její magie by působila nějak takhle.

A právě když se snažil zjistit, jestli mu tohle stačí, nebo jestli má riskovat poslední možnost, magický podpis se změnil. Nebo spíš se změnil pocit, který vyvolával. Už nepůsobil nehybně, ale spíš se podle jeho nejlepšího odhadu zjemnil. Nebyl to vůbec dostatečný popis – a přiměl ho přemýšlet, jak by asi působili ostatní, kdyby s nimi kontakt udržoval déle.

„Tuhle.“ Řekl tiše, ještě než mu ta slova vůbec došla. Překvapeně vzhlédl sám k sobě, aby zjistil, že se Kingsley usmívá – a pálí poslední stránku. Číslo deset, ta, která působila jako závan větru, si náhle vzpomněl. Sledoval, jak hoří, zatímco se ho zmocnil neklid a strach – právě si vybral člověka, na základě naprostého ničeho, a teď s ním měl chodit, že?

„Perfektní, pane Pottere. Vybraná čarodějka nebo kouzelník dostane něco velmi podobného tomu, co jste právě četl, a potom se bude moci rozhodnout. Můžete se vrátit domů – naše sova vás najde, jakmile obdržíme odpověď. Ach, pokud řekne ano – a jsem si jistý, že řekne, vždyť jste docela dobrá partie-“ Kingsleyho mrknutí ignoroval – „můžete pocítit trochu závratě, až se smlouva uzavře, dokonce ještě předtím, než se k vám sova dostane.“

„Jasně.“ Řekl tupě a sledoval, jak Kingsley něco říká reportérům a potom odchází – o chvíli později mu jeho slova došla a Harry se za ním rozběhl.

K jeho úlevě Kingsley stál hned za dveřmi, kterými prošel, a trpělivě na něj čekal.

„K-Kingsley! Hej, co jsi právě – řekl?“ vykoktal.

„O čem, Harry?“

„To – říkal jsi čarodějka nebo kouzelník?“

Kingsley naklonil hlavu ve zmatení. „No… ano? Kouzlo neuvádí pohlaví, ale není specifické pro čarodějky.“

„Ale… ale já nejsem gay?“ vykoktal a gestikuloval na sebe. Kingsley – který měl pověst člověka, jenž si rád užívá od všeho trochu – pokrčil rameny.

„No, jsem si jistý, že kouzlo s tím bude počítat. Pochybuji, že by někoho označilo za kompatibilního, kdyby nebyl.“ Řekl konejšivě.

„Skvělé.“ Řekl a svěsil ramena, když ho zasáhla vlna vyčerpání. „Jdu domů. Lehnout si.“ Rozhodl. „Možná navždy opustit kouzelnický svět.“

„Harry!“ zasmál se Kingsley a poplácal ho po rameni. „Jsou to jen nějaká rande. I kdyby to bylo s chlapem, nemusíš dělat nic víc než být milý.“

„Jasně.“ Řekl. „Možná mám štěstí a řekne ne, a pak na tom nebude záležet.“

„Možná.“ Souhlasil Kingsley.

 

* * *

 

Harryho probudil krb – nikdy si nevzpomene, že ho má vypnout, že?

Jak se vyhrabal z postele a kouzlem si na sebe přičaroval nějaké oblečení, nasadil si také brýle. Do obývacího pokoje ke krbu dorazil právě ve chvíli, kdy se Hermiona přestala oprašovat.

„Ahoj, Mione.“ Zachraptěl, jeho hlas byl chraplavý a rozpačitý.

Odfrkla si. „Opilý, Harry? Jsou tři odpoledne.“

„Neopil jsem se ve tři.“ Rozpačitě se bránil. „Opil jsem se v jedenáct a pak si šel lehnout.“

Odfrkla si a zamávala směrem k němu kusem papíru. O chvíli později si uvědomil, že to není kus papíru – ale noviny, jen tenčí než obvyklý Věštec. Rozpačitě je přijal a otevřel.

„Ach, do prdele.“ Zasténal.

A bylo to tam, černé na bílém – Harry Potter se vydává na epickou cestu za láskou poté, co jeho nabídku přijala potenciální nápadnice číslo sedm.

„Ano… není to vzrušující? Čarodějka, kterou sis vybral, souhlasila!“

Odfrkl si. „Jo… nebo kouzelník, jak se zdá! Věděla jsi, že kouzlu možná vůbec nezáleží na tom, že jsem hetero?“

Hermiona zamrkala a pokrčila rameny. „No… vybralo někoho kompatibilního. Nejsi na chlapy, takže předpokládám, že to musí být čarodějka… ne? Nebyl bys přece takový smolař.“

„Ale jistě že ne. Kdo, já, smolař? Ne, nikdy.“ odsekl sarkasticky.

Protočila oči. „Na někoho, kdo má tričko oblečené zároveň obráceně a naruby, máš tedy hodně sarkasmu. Možná by ses měl před prvním rande převléct. To mimochodem určuje druhá strana… a kde je ta sova? Už tu měla být, ne?“

Harry na ni zíral a jen proto, aby jí udělal naschvál, si tričko nespravil. „Nevím, sovy jsem si nevšiml.“

Jako by mu to chtěla oplatit, právě v tu chvíli něco zaklepalo na okno – a Harry si uvědomil, že nejspíš ne poprvé. Na okenním parapetu seděla roztomilá malá sova, napůl zahrabaná pod hromadou sněhu. Sněžilo už několik hodin – takže tam zjevně byla nějakou dobu.

Hermiona si odfrkla a pustila chudáka dovnitř, kouzlem ji vysušila a přijala dopis, který nesla. Okamžitě odletěla – ani nepočkala na pamlsek nebo něco podobného. Harry se za ním provinile podíval – koneckonců nebyla to vina té sovy, že byl idiot.

„Je začarovaný. Otevřít ho můžeš jen ty, Harry.“ Řekla Hermiona s úsměvem.

S povzdechem dopis přijal a ignoroval nepříjemný pocit v žaludku. Byla to magická smlouva – stejná, jakou podepsal on – a další, druhá stránka. Chvíli si prohlížel písmo – velká, úzká a nakloněná písmena, která samozřejmě tvořila slova.

Slova, napsaná jemu, tajemnou čarodějkou, kterou si vybral – a s níž teď podle magického zákona musel chodit.

„Nebo kouzelník.“ Zamumlal podrážděně.

„Hm?“

„Ehm, nic. Je – můžeš mi to přečíst?“ zeptal se, podal stránku Hermioně a těžce se usadil do křesla.

Zachichotala se a začala číst. „Nahlas, myslel jsem.“ Řekl o chvíli později chladně, právě když Hermiona zalapala po dechu.

„Ach páni. Harry, ne. Tohle by sis měl přečíst sám. Je to… je to opravdu poetické. Je to… hezké.“ řekla, než mu to odhodlaně podala zpět.

Zasténal a vzal tu zatracenou věc.

Jak romantický může být dopis od úplného cizince?

 

Milý nápadníku,

Dost mě překvapuje, že mě magie vybrala jako někoho, kdo se k tobě hodí, ale bude mi ctí a nemám nic proti tomu dostát podmínkám smlouvy, do níž jsme nyní oba vstoupili. Dvacet čtyři schůzek během následujících šesti měsíců – udělám vše, co bude v mých silách, aby dostáli duchu této smlouvy a její podmínky nebyli nijak narušeny, pokud budeš dělat totéž.

V současné době se nacházím mimo Británii a za týden se vrátím – mohli bychom se tehdy poprvé setkat ve tvé oblíbené restauraci, pokud nějakou máš a pokud ti to vyhovuje. Do té doby můžeme zůstat při koresponcenci prostřednictvím sov – zajímalo by mě, jak k této smlouvě došlo, jestli ti nevadí mi o tom povědět.

Ocením, pokud me poctíš svou trpělivostí, protože v záležitostech srdce nemám mnoho zkušeností.

S přáním všeho dobrého...

 

Přimhouřil oči, trochu stránku otočil a pak ji zase narovnal.

„Je to nečitelné.“ Stěžoval si.

„Co tím myslíš? Je to dokonale úhledné písmo.“ Řekla Hermiona se zdviženým obočím. „A nemyslíš, že je to romantické?“

„Já, co? Ne? Tedy ne, to nemyslím, myslím ten podpis.“

Přijala dopis zpět a také se na něj podívala. „No, začíná to na Se, řekla bych. Možná něco jako…“ Podívala se na Harryho a pokrčila rameny. „Seline? Mohla by to být Seline.“

„No, to je hezké jméno.“ Rozpačitě zamumlal. „Ale není to – není to zrovna milostný dopis.“

Odfrkla si. „Samozřejmě že ne. Těch dostáváš od fanynek až dost, ale tenhle, ten je hezký. Je ochotná to zkusit, pokud jsi ochotný i ty, a očividně se – no, zajímá. O tebe, ne o slávu. Copak jsi to vždycky nechtěl?“

„Asi.“ Přiznal se zamračeně a prsty poklepával na stránku. Nemohl říct, že by mu ten list nějak vadil nebo se mu nelíbil. „Asi… odpovím?“

„Měl bys.“ Řekla Hermiona a narovnala se.

„Ehm, ty… nechystáš se odejít, že ne?“ vykoktal a přivolal si psací potřeby.

Podívala se na něj soucitně. „Jdu na večeři s Ginny a předtím k Molly do Doupěte. Je to dopis, Harry. Jen… buď milý. Zeptej se jí na něco, co má ráda, a pošli to. Není to žádost o ruku. Zatím.“

Povzdechl si a nedopřál jí uspokojení z odpovědi na tu očividnou návnadu.

Mohl přece napsat dopis… ne?

 

Milá, magicky vybrána, spříznená duše

 

Začal – číst nahlas sám sobě už mu po čtvrtém nebo pátém dopise nepřipadalo divné a touhle dobou už byl pravděpodobně u svého sedmého pokusu.

 

Děkuji za Vaši sovu. Rád Vás pozvu do restaurace – můžete ji ale vybrat klidne Vy. Věřím, že máme rádi stejný druh jídla, takže bych byl otevřený Vašim doporučením, pokud nějaká máte.

 

Zasténal – připadalo mu to jako příliš mnoho na to, co říct o místě k jídlu, ale nevěděl, co jiného napsat, a jeho předchozí pokusy nebyly o nic lepší.

 

Rád bych se o Vás před naším setkáním dozvěděl trochu víc. Co děláte? Jak v práci, tak ve volném čase – já pracuji pro ministerstvo a volný čas trávím s přáteli, hraji a sleduji famfrpál nebo občas jednoduše čtu se sklenkou vína u krbu.

 

Pokračoval. Byla to pravda – dokonce i ta část o knize, ačkoli tím překvapil i sám sebe. Opravdu měl několik knih, které četl, a těšil se, až v nich bude pokračovat… jen ho překvapilo, jak nudný teď byl. Zachránil kouzelnický svět a jeho koníčky byly teď čtení a famfrpál?

Znovu zavrtěl hlavou, jistý si, že i tento dopis skončí v koši.

 

 I já jsem byl naším spojením trochu překvapen, ale rovněž dostojím podmínkám smlouvy. Doufám, že si užíváte cokoli, kvůli čemu jste na cestách, a těším se na Vaši odpověď.

 

Dokončil – nebylo už co dalšího říct, že?

Bylo to hrozné.

Poslal ho a sotva si vzpomněl, aby se pod něj před odesláním podepsal.

A jen aby té rádoby přítelkyni udělal naschvál, postaral se, aby byl jeho podpis také nečitelný.

 

* * *

 

Další odpověď přišla následující ráno.

Čekání na odpověď, která předchozího večera vůbec nepřišla, bylo poněkud zklamáním a on šel spát mrzutý a na něj nezvykle brzy.

Probudil se také brzy a vyrazil na ministerstvo, aby začal pracovat dřív, což dělával jen zřídka – sova ho tam našla asi po hodině zbytečně komplikovaného papírování.

Byl rád, že měl vlastní kancelář, když přijal svitek pergamenu, s podivným pocitem na hrudi. Nevěděl, co si myslet – co očekávat.

Přesto odložil práci a svitek otevřel.

 

Milý nápadníku,

 

začínalo to – takže jeho vlastní podpis nebyl pro tajemnou čarodějku čitelný, poznamenal s jistým uspokojením.

 

Děkuji za vaši rychlou odpověď. Přikládám instrukce k restauraci v mudlovském Londýně, kterou velice oblibuji.

 

Přikývl sám pro sebe – pokud to něco znamenalo, pak nejspíš to, že je čarodějka poloviční krve, nebo dokonce mudlorozená, a také že není proti mudlům.

 

Pokud vás její nabídka zaujme, bude mi potěšením doporučit několik jídel. Co se týče mě – obávám se, že nejsem nijak zvlášť zajímavá osoba. I já trávím spoustu času prací výzkumem, a tudíž neustále chodím s nosem zabořeným v knihách. Oblibuji šálek čaje a přestože se ve famfrpálu příliš nevyznám, alespoň znám pravidla.

 

Pobaveně se pro sebe zasmál, přestože ho to trochu okouzlilo. Ta čarodějka byla chytrá, to bylo zřejmé, a možná i trochu vtipná.

 

Také se trochu vyznám ve vaření, zahradničení a docela v dost dalších domácích pracích, které by jiní možná raději nechali udělat skřítka nebo by je udelali kouzlem.

 

Znovu přikývl a cítil se čím dál jistější, že je přinejmenším poloviční krve. Náhodná myšlenka mu připomněla minulost – Prince dvojí krve, jak podivný ten rok byl a jak si z něj jeho přátelé utahovali, protože byl zamilovaný do svého prince z knížky.

Napadlo ho, jestli by tato osoba mohla být princezna dvojí krve, ale tu myšlenku zavrhl – ze všech přezdívek, které ho napadaly, by tuhle nikdy, nikdy nepoužil.

 

Kdykoli mám možnost, cestuji a poznávám nové věci, protože tady pre mně  dlouhou dobu nebyla možnost dělat ani jedno. Tato cesta byla rozhodně plodná – a pokud Vás to zajímá, vedla do Francie.

 S pozdravem, S.

 

Odfrkl si. Takže už ani podpis – jen S. Rozhodl se, že jí prozatím v soukromí své mysli bude říkat Seline. Pravdu se dozví za týden nebo tak nějak, až se poprvé setkají.

„Nemůžu se dočkat,“ zasyčel a vůbec nevadilo, že jeho sarkasmus byl promarněný na začarovaném brku, který čekal na jeho diktování odpovědi. Ušklíbl se a vytáhl několik dalších listů papíru – nejspíš bude zase potřebovat několik pokusů.

 

* * *

 

„Jsi magor,“ řekl Ron věcně, když do sebe nacpal poslední sousto masového koláče.

„Ach, díky, kámo,“ odsekl mu a šťouchl do několika hranolků, které Ron ještě nesnědl.

„Ne, fakt. Myslím, že mám Hermionu a tak, a vím, že jsi byl chvíli sám, ale tohle?“ Gestem ukázal na Harryho. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal.“

„Jo, no… já taky ne,“ zamumlal. „Ale stalo se to a teď s ní musím půl roku trávit čas.“

„Seline se jmenuje, jo?“ zeptal se Ron.

Pokrčil rameny. „Nemohl jsem přečíst podpis, tak jsem se rozhodl jí tak říkat.“

„Rozhodně jsi magor,“ řekl Ron s vážným přikývnutím, zatímco si vzal další Harryho hranolky. Jeho přestávka na oběd se téměř chýlila ke konci – a jeho rozvrh nebyl tak flexibilní jako Harryho.

„No, já…“ Přerušilo ho zahoukání – prudce otočil hlavu a okamžitě zahlédl sovu pálenou, jak k nim bezstarostně plachtí. Podařilo se mu zachytit upuštěný svitek, než mohl přistát v Ronově omáčce, a snažil se skrýt to, co cítil – sám si tím nebyl úplně jistý.

„Co to je…?“ Ron se podíval na svitek.

„Hm, jo. Nečekal jsem odpověď tak brzy, ale…“ Pokrčil rameny a právě v tu chvíli se Ronovi na tváři pomalu rozšířil úsměv.

„Aha,“ řekl bezvýrazně – a o chvíli později už byl Ron na nohou, obcházel stůl a svitek držel v ruce. Harry byl normálně dvakrát rychlejší než on. Když ho ale viděl přicházet, Ron se nestyděl využít svou mohutnější postavu, aby Harrymu zabránil svitek získat, a jednou rukou ho mezitím rozbalil.

Právě když si Harry vzpomněl, že je kouzelník, a sáhl po hůlce, dopis… Rona kousl.

Ron s výkřikem pergamen upustil a přitiskl si prsty k hrudi, zatímco dopis neškodně doklouzal na stůl, očividně začarovaný.

Oba na něj zírali.

„Ehm, Rone?“

„Hm?“

„Můj dopis tě právě… kousl?“

„Jo, nekrvácí to ani nic, ale, ehm, jo. Dělá to někdy?“

Zavrtěl hlavou a opatrně po něm sáhl. Na něj dopis nereagoval – alespoň.

„Huh… asi je začarovaný tak, aby ho mohl vidět jen ty. Člověče, já jsem si ho jen chtěl přečíst,“ zakňoural Ron.

Protočil oči a otevřel ho. „Mohl ses prostě zeptat,“ zamumlal a přelétl obsah očima, i když věděl, že Ron se dívá taky.

Jeho přítel se opřel o jeho rameno a hvízdl. „Hezké písmo. Takové úhledné a na úrovni. Bylo by ti podobné, kdybys kouzlem vybral nějakou čistokrevnou princeznu, co ujíždí na kaligrafii.“

„Není čistokrevná,“ řekl automaticky a soustředil se na obsah dopisu.

„Jasně… ehm, Harry? Dobře, ty už mě ani neposloucháš. Jdu zpátky do práce, ty si užij svou… no, ať už je to cokoli.“ Řekl to a odklusal pryč – Harry se za ním ani nepodíval.

 

* * *

 

„Maškarní ples? Jak nádherné.“

Luna cvrlikala, zatímco zalévala prázdné květináče na okenním parapetu. Tedy, technicky vzato nebyly prázdné – byl si jistý, že to, co v nich bylo, byla nějaká neviditelná květina, o které nikdy neslyšel. Nebo snad semínka?

„Ehm, nikdy jsem na žádném nebyl? Takže nevím…“

„Ach, já jich navštívila spoustu. Někdy jsem si na nich hrávala na schovávanou.“

„S kým, ehm?“ zeptal se a usrkl další trochu čaje, který mu nabídla.

Trpělivě se na něj podívala. „To nevím, Harry. Koneckonců je to celé záhada.“

„Jasně. A, hm, můžeš mi… pomoct?“

„Snad znáš pravidla schovávané?“ zeptala se blonďatá čarodějka a posadila se vedle něj.

„Luno!“

Zachichotala se. „Ano, Harry, pomůžu ti. Budeš potřebovat oblek – pěkný. A začarovanou masku. Nemusí zakrývat celý obličej, ale bude začarovaná tak, aby skryla tvoji identitu.“ Řekla to. „A tvůj… partner řekl, že se poznáte podle květiny?“

„Ano,“ řekl a vytáhl poznámku – opsal si její název. „Nikdy jsem o ní neslyšel, ale, ehm, je to ‚Rosa Borbonia Boule de Neige‘.“ Řekl to a pravděpodobně příšerně zkomolil výslovnost. „Myslím, že je, ehm, růžová?“ tipnul si.

Luna zabručela – a vytáhla hůlku.

„Ne tak docela, obávám se. Je bílá – bílá bourbonská růže. Docela krásná.“ Přivolala pero a pergamen a napsala poznámku. „Neville nějaké má, vím to. Požádala jsem ho, aby ti jich pár dal.“ Řekla to, jako by už bylo rozhodnuto. „Tvůj nápadník je podle mě docela romantická duše. To je docela působivý výběr.“

Povzdechl si. Bylo to romantické? Netušil, že jde o růži, ale… „Asi jsou bílé růže hezké,“ připustil. „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“

„Jsou, Harry. Jsem si jistá, že je tvůj protějšek vybral záměrně,“ řekla Luna tiše a poplácala ho po ruce. „Budete si skvěle rozumět.“

„Ještě jsem – ještě jsem ani neodpověděl, že přijdu,“ zamumlal rozpačitě. Luna ho ignorovala.

„Měl bys trénovat,“ řekla, než ho vytáhla za rukáv na nohy. „Jsi příšerný tanečník. Máme tři dny – myslím, že za tu dobu tě dokážeme dostat alespoň na úroveň ne tak hrozný.“ Přitáhla ho do taneční pozice, než stačil protestovat proti – no, čemukoli z toho, co řekla.

 

* * *

 

Téhož večera poslal odpověď – potvrzení, že na ples přijde, pokud mu teda poskytne slíbený přenášedlo. Nějak se mu s pomocí Luny podařilo zařídit všechno během několika hodin.

Zrovna se u ní zastavila švadlena a ona mu objednala hábity. Neville potvrdil, že mu dá dost růží na kytici pro Seline, i když technicky potřeboval jen jednu. Lunino taneční trénování se ukázalo jako méně užitečné – ale to byl jeho problém, to si dokázal přiznat. Nikdy z něj nebude dobrý tanečník.

Problém s maskou se vyřešil snáz – Luna měla bratrance v Americe, a ten mu dokázal pomoci na poslední chvíli.

Protože samozřejmě, že někoho znala – takže neměl vůbec žádnou výmluvu, proč říct ne.

Ne že by chtěl, což bylo dost matoucí. Už si pět dní dopisovali – obvykle dvakrát denně. Návrh na maškarní ples místo plánované večeře ho překvapil, ale… no, bylo to pravděpodobně méně formální než večeře a on by tak jako tak zakopával sám o sebe dost.

Protože nevěděl, jak vypadá, začal si o Seline vytvářet domněnky. Představoval si ji o něco starší, elegantní čarodějku s pravděpodobně téměř dokonalými způsoby. Představoval si dlouhé, rovné černé vlasy, trochu jako měla Cho, ale možná pihy, spíš jako Ginny.

Dobře, takže nebyl zrovna dvakrát kreativní, ale neměl se čeho chytit.

Její rukopis na Rona rozhodně zapůsobil – od chvíle, kdy ho její dopis kousl, si z Harryho nepřestal dělat legraci kvůli jeho „slušné princezně“.

Ignoroval ho a soustředil se na skutečnost, že ano, opravdu ho to dopisování bavilo. Jejich tón se zmírnil – na obou stranách byl méně odtažitý a formální, alespoň podle něj.

Takže už nepotřeboval šest pokusů na napsání dopisu. Maximálně jeden nebo dva – a při psaní se cítil také víc sám sebou, když do dopisů vkládal drobnosti ze svého každodenního života. O tom, jak si vedou bystrozorové, které cvičil, dokonce i o tom, jak ten či onen den zahlédl něco, co mu připomnělo Seline. Nebylo to trapné – a po několika dnech už mu ani nepřipadalo, že píše cizí osobě.

Stále o té ženě nevěděl nijak zvlášť mnoho – jen že je chytrá, sečtělá a rozhodně vtipná. Nedokázal si představit, co si o něm samotném ona myslí, ale těšilo ho, že ať už je to cokoli, nemělo to nic společného s „Vyvoleným“.

To… mu prozatím stačilo.

 

 * * *

 

Maska byla kouzlem připevněná na místě – byla to černozlatá půlměsícová maska, která nechávala odkrytá ústa a právě tolik obličeje, aby mohl nosit brýle a nepřipadal si jako úplný idiot – znovu si upravil hábit.

Byly dokonalé – Luna a Hermiona, které se obě samy pozvaly k němu domů, to říkaly. On… si nebyl jistý. Díky nim vypadal širší, než ve skutečnosti byl, a tmavě červený materiál mu pravděpodobně lichotil, ale jen v tlumeném světle.

Jemu připadalo, že se snaží až příliš, ale jeho přátelé se shodli, že vypadá dobře – a nejvíc potřeboval názor čarodějek. Pro jistotu se ještě jednou zkontroloval, jen málem propásl přenášedlo.

Zablikalo právě ve chvíli, kdy se nervózně zabýval krajkovým pruhem látky podél paží – svědil. Jen tak tak se mu podařilo věc popadnout a málem přepadl, když ho to vtáhlo dovnitř, skrz naprosté nic, aby se o chvíli později objevil na druhé straně v podstatě bez úhony.

Vzít přenášedlo na neznámé místo bylo trochu zvláštní, ale zkontroloval ho a na té mačkací hračce, kterou dostal sovou spolu s listem, nebylo nic nekalého.

Až o okamžik později si uvědomil, že zapomněl ty zatracené květiny.

Než stačil proklít vlastní hloupost, objevily se vedle něj – nepochybně zásluhou Hermiony nebo Luny. Někdy byly opravdu až příliš chytré.

Popadl bílou kytici a jednu růži, které se vznášely přímo před jeho obličejem, a rychle je upravil. Jedinou růži vložil do spony určené přesně k tomuto účelu, zatímco upravil kytici – byla převázaná zelenou stuhou, takže vypadala… no, hezky.

Polkl a rozhlédl se po prázdném nádvoří, kde se objevil. Bylo zřejmé, kam má jít – otevřené velké dvoukřídlé dveře, z nichž vycházelo světlo a hudba, ho přitahovaly stejně jistě jako instrukce, které dostal v jejím posledním dopise.

Odvážně vešel dovnitř – přestože zvenčí vypadal sál světlý, uvnitř tomu tak nebylo – velký taneční sál byl vyzdoben v tmavších odstínech červené a hnědé, než očekával. Světlo vycházelo z nespočtu svícnů a plovoucích svíček u oken – žádná jiná světla tam nebyla, což vytvářelo poněkud neobvyklou atmosféru, pomyslel si.

Bylo to nádherné – a on se ve svých hábitech překvapivě dobře vyjímal, uvědomil si, a tak si poznamenal, že musí pozvat Lunu na oběd, aby jí poděkoval za její skvělou předvídavost.

Lidé kolem něj mu nevěnovali příliš pozornosti – všichni byli oblečeni stejně okázale jako on, v různých odstínech barev a s maskami. Kouzlo se zdálo být podobné tomu jeho – měl potíže soustředit se na tváře jejich nositelů, a když odvrátil pohled, všechny detaily, které zahlédl, zase zmizely.

Dovolil si uvolnit se a rozhlédl se po další bílé růži – bílého tam nebylo zrovna mnoho, takže doufal, že mu rychle padne do oka.

Když konečně zahlédl kousek bílé, dvakrát se za ní ohlédl – nebyl připnutý k sukni ani k živůtku plesových šatů, jak očekával, ale spíš k hábitu, který téměř úplně zakrýval postavu svého nositele.

Byla vysoká – rozhodně vyšší než on. Ušklíbl se a doufal, že jí to nebude vadit. Potěšilo ho, že se v jedné věci alespoň trefil – dlouhé, dokonale rovné černé vlasy rámovaly tvář zcela zakrytou téměř úplně černou maskou, která, stejně jako všechny ostatní, jako by odrazovala jeho oči.

Na okamžik přemýšlel, jestli je to opravdu Seline – nebo jak se vlastně jmenuje – a pak prakticky cítil, že na něj někdo hledí. Po krátkém zaváhání se k němu vydala s jakousi kočičí grácií a sebejistotou, kterou nečekal.

Předpokládal, že první krok udělá on, a teď – teď si nebyl jistý, co má dělat.

„Dobrý večer,“ pozdravil tupě, když k němu přistoupila. Ušklíbl se při zvuku vlastního hlasu – maska ho také pozměnila, takže zněl úplně jinak než on sám. Podle něj nezní jako nikdo. Bylo zvláštní, co všechno magie někdy dokázala.

„Dobrý večer,“ řekla. Její hlas byl hluboký, to bylo vše, co dokázal určit – vůbec nepřipomínal Ginnyin poněkud vysoký hlas. Spíš McGonagallovou, pokud měl soudit – ale přízvuk byl jiný. Napadlo ho, jestli je to otázka věku.

Polkl a přistoupil blíž. „Přinesl jsem vám tohle. Kytici růží Rosa… rosa… no, těch bourbonských růží, které jste vybrala,“ přiznal a přemýšlel, jestli byla chyba se vůbec pokoušet.

Pomalu se zvedla ruka v rukavici, aby přijala kytici. „Já… děkuji? Květiny…  moc často nedostávám.“ Zněla zaskočeně a překvapeně, jako by je opravdu nečekala.

Na místě se rozhodl, že jí příště přinese květiny znovu. Kytici nechala zmizet a nastal okamžik hlubokého trapného ticha, než se rozhodl i to prostě setřást. „Dáte si něco k pití? Tam je bar.“

„Ach, jistě,“ řekla žena – navzdory tomu, že byl nižší, jí nabídl rámě. Zaváhala jen na okamžik, než ho přijala – a společně zamířili k baru. Bude dobrým společníkem, rozhodl se – něco na té podivné čarodějce po jeho boku – a byla docela podivná – ho přimělo chtít se snažit. „Musím se omluvit za své rukavice,“ řekla po napití whisky.

On si na počest květin dal bourbon.

„Hm?“

Znovu se podíval na černé rukavice, které měla na sobě – alespoň ladily s hábitem.

„Obávám se, že poslední den mé cesty se mi stala poněkud nepříjemná… nehoda s... lektvarem.“

„Ach ne! Jste v pořádku? Bolí to, nebo…?“

„Téměř vůbec. Jen moje kůže je momentálně… no, nehezky zelená,“ řekla s tichým povzdechem.

Tiše se zasmál. „Jo? No, mám rád zelenou. Není to, ehm, trvalé, že ne?“

„No ja doufám, že ne.“ Protáhla to tak sarkasticky, že se nemohl ubránit smíchu.

„Máte ráda lektvary? Já v nich byl na škole... no, obávám se, příšerný,“ přiznal a navzdory sobě se uvolnil.

„Já… ano, docela. Nechtěl byste… tančit?“

Zvažoval, jestli chce večer zkazit hned, nebo jestli by to raději ještě trochu odložil.

„Proč mi raději neřeknete o svých lektvarech, než ze sebe udělám hlupáka na tanečním parketu?“ požádal s mrknutím, jen aby si uvědomil, že ho nevidí – a že se právě opravdu pokusil s ní flirtovat.

„Jste si jistý, že chcete poslouchat o mé práci?“ zeptala se a zněla poněkud zmateně.

„Jsem,“ potvrdil – a opravdu to tak myslel.

 

* * *

 

„Takže, jaká byla?“ zeptala se Hermiona o několik hodin později, když seděla na podlaze jeho obývacího pokoje. On tam byl rozvalený také, protože se před ulehnutím narychlo převlékl do mudlovského oblečení – místnost se s ním točila.

„Milá. Vtipná. Tichá, ale… milá,“ řekl s úsměvem. „A vysoká. Pamatuješ si madame… jak se jmenovala? Tu madame z Beauxbatons.“ Máchl rukou do vzduchu.

„Ehm, tak vysoká? Harry, ta byla půlobr.“

Uchechtl se. „Ne, ne. Jen o něco vyšší než já. A myslím, že štíhlá. Tedy ruce a paže určitě. Myslím, že měla i velké ruce? Přes rukavice to bylo špatně vidět.“

Hermiona si odkašlala. „Mhm, a… co ještě? Co říkala…? A jak se jmenuje?“

Škublo v něm. „Já, ehm, vlastně jsem se nezeptal. Zapomněl jsem. Bylo to – ta nálada byla dobrá.“ Pokusil se to vysvětlit.

„Jsem si jistá,“ řekla Hermiona tónem, který zněl poněkud soucitně. „Takže jste mluvili o…?“

„Většinou o mně. Byla tichá, ale zdála se zaujatá.“

„Mhm… a rozloučili jste se… polibkem?“ zeptala se – ušklíbl se. Když se loučili, byl opilý, a tak…

„Dobře, tohle mohlo být trapné,“ přiznal.

„Jsem si jistá, že nebylo, Harry.“

„Já, ehm, políbil jsem jí ruku? Tedy hřbet ruky, víš? Ne… ne nějak divně.“

„Hm… no, to je docela romantické, ne? Ale, ehm, Harry, podle toho, co jsi říkal, mám tak trochu otázku?“

Přisunul se, aby na ni viděl. „Hm?“

„Je vysoká, hubená, má hlubší hlas, než jsi čekal, vypadala překvapeně z květin, měla hábit místo šatů… jsi si… opravdu jistý… že to byla čarodějka, a ne kouzelník…?“

 

 * * *

 

„Nejsem idiot, Hermiono,“ řekl následujícího dne a těžce si dosedl naproti ní.

Vzhlédla od tlusté knihy na stole. „Samozřejmě že ne, Harry,“ souhlasila klidně.

„Poznal bych, kdyby – však víš. Poznal bych to.“

„No, byl to maškarní ples. Neměl jsi to poznat.“

„No ano, identity, ale… prostě… nejsem idiot,“ zopakoval bezmocně. „A nejsem gay.“

„Na tom není nic špatného, Harry. Vždyť znáš Percyho–“

„Jistě, jistě. Já nejsem – nevadí mi to, Hermiono, chlapi se mnou flirtovali, lichotilo mi to a tak, jen já nejsem… nejsem.“

Povzdechla si. „No, brzy máš další rande, ne? Pak to budeš vědět.“

„Je to čarodějka,“ řekl bezmocně, jeho vlastní jistota slábla. To, co říkala, znělo předchozího večera směšně, ale v ranním světle, když byl střízlivý… „Musí.“

„A co když není? Bylo by to tak hrozné? Jsou to jen schůzky, Harry. A dobře jste si rozuměli.“

Zrudl. „Já… já myslím, co když… co když se ode mě čeká víc než jen… políbit ruku?“

Hermiona se zasmála. „Je to magická smlouva, Harry. Jsem si jistá, že by pochopili, kdybys jasně stanovil své hranice.“

„Ale… ale co když bude zklamaná? Zklamaný...?“ řekl slabě. „Myslím, že zatím jsme si… rozuměli. Nechtěl bych být… něčím zklamáním.“

„Ach, Harry,“ řekla Hermiona se smíchem a zavřela tlustou knihu před sebou. „Jsem si jistá, že on zklamaný nebude. Jsi dobrá partie. I kdyby z toho nic nebylo.“

„Ona,“ opravil ji tiše a sám svým slovům příliš nevěřil.

 

* * *

 

Po plese napsal jako první – v podstatě hned poté, co navštívil Hermioninu kancelář. Zneužívání pracovních pravomocí, aby trávil až příliš mnoho času se sovami, si rychle osvojil – a tentokrát se mu to hodilo.

 

Přeji krásný den,

děkuji Vám za včerejší večer. Bylo opravdu hezké se s Vámi setkat – a jsem rád, že se Vám líbily květiny. Pokud je nedostáváte často, příště Vám nějaké opět přinesu. Myslím, že při nejbližší příležitosti se už skutečně setkáme – pořádně. Navštívíme tedy Vaši oblíbenou restauraci? Zítra večer mám volno, pokud Vám to vyhovuje – a pokud už jsou vaše ruce v pořádku.

 

Povzdechl si a přemýšlel, jestli existuje způsob, jak se zeptat – ale nemohl. Ani se mu nepodařilo zjistit jméno druhé osoby. A teď bylo otázkou i její pohlaví…

„Možná jsem opravdu idiot,“ řekl ministerské sově, když podepsal dopis a podal ho zavalité šedé sově čekající v jeho kanceláři.

Její tiché zahoukání si vyložil jako nesouhlas, jen aby ušetřil vlastní ego.

 

* * *

 

Dlaně se mu silně potily, když vstoupil do romanticky osvětlené italské restaurace patnáct minut před domluveným časem. Vykoktal číšníkovi jméno rezervace – S. Smith – a ke svému šoku se dozvěděl, že jeho protějšek už dorazil.

Už čeká.

Málem upustil kytici – menší sbírku sytě zlatých růží odrůdy Molineaux – které mu opět obstaral Neville. Narovnal se a následoval číšníka, který po něm už teď vrhal podivné pohledy, do zadní části restaurace.

Okamžitě věděl, který stůl je jeho, přestože jeho protějšek seděl zády k němu.

Ty hladké černé vlasy a štíhlou postavu poznal i přes celou místnost. S každým krokem, kterým se ke stolu přibližoval, také cítil, jak se mu propadá žaludek.

Tohle… rozhodně nebyla žena.

Několik vteřin zíral na zátylek druhého muže, než si uvědomil, že se chová jako idiot – a tak ho minul a posadil se na židli naproti němu, aniž by se na něj byť jen podíval.

A rozhodně se měl podívat.