Rande (ne až tak) naslepo | Překlad 

(A not so blind blind date; originaly by Enoraa)

Shrnutí: Osmadvacetiletý Harry, který nyní pracuje jako bystrozor a jehož život se víceméně vrátil do starých kolejí, si oblíbil mudlovské technologie – od herních konzolí až po špičkové počítačové vybavení. Co by tedy mohlo být přirozenější než následovat trend a seznamovat se s lidmi online? A na rande naslepo přece není nic špatného…
— tedy pokud zrovna nezjistíte, s kým se to vlastně chystáte setkat!

Rozsah: 9,066 slov

Přístupnost: Teen 

Párování: Harry Potter  ♡  Severus Snape

Období: 10-11 let po vojně

Originál: https://archiveofourown.org/works/77066201

 

1/2

 

 

„Tohle je katastrofa,“ zasténal Harry.

„Ale nesmysl, vždyť je to jen rande.“

„Slepé rande! A já už přece vím, s kým mám jít!“ rozhodil rukama. Hermiona ho popadla za ruce a pevně mu je sevřela.

„Klid, Harry. Nejdřív se pořádně nadechni.“

„A jak to mám asi udělat?“ zeptal se. Díky jejímu gestu už se přece jen trochu uklidnil. „On se vyděsí!“

„Proč by se měl vyděsit? Co je na tom tak hrozného? Vždyť… spolu vycházíte dobře, ne?“

„No jo, ale upřímně… on mě nemá rád.“

Hermiona zavrtěla hlavou.

„V poslední době spolu přece docela dobře spolupracujete,“ namítla.

„V práci spolu téměř vůbec nepřicházíme do styku. Myslím, že i ty s ním mluvíš častěji než já. A vůbec… co by se mnou proboha chtěl mít společného, když nemusí?“

Hermiona si povzdechla, vzala Harryho za paži a odvedla ho ke židlím v odpočinkové místnosti, kde ho na chvíli usadila.

„Co tím myslíš?“ zeptala se naprosto klidně a snažila se část svého klidu přenést i na něj.

„Vždyť je to jasné, ne? Jsem pro něj očividně moc mladý… a on je o tolik vzdělanější než já, a… a je takový distingovaný a—“ Uvolnil jednu ruku a neurčitě s ní mávl.

Hermiona ho znovu chytila a jednoduše si ho přitáhla k sobě. Objala ho a Harry jí položil hlavu na rameno.

„To všechno může být pravda,“ řekla jemně a pohladila ho po zádech, „ale nevidím důvod, proč by tě to mělo z té rovnice vyřazovat. Jsi dospělý muž s odpovědnou prací a nejsi hloupý, Harry.“ Harry tiše zasténal. „Jestli tě spozná a opravdu se s tebou nebude chtít sejít, řekne ti to. Do té doby se přestaň takhle užírat.“

„Nejspíš mě prostě zabije,“ zamumlal.

„Tak dost! A vůbec… chceš se s ním vůbec setkat ty? Pořád mluvíš jen o tom, proč by se s tebou možná nechtěl sejít on. A co ty, hm?“ zeptala se a trochu se od něj odtáhla, aby mu viděla do tváře.

Slabé zbarvení, které se Harrymu začalo rozlévat po tvářích, na tu otázku nejspíš odpovědělo samo.

„Chtěl bych se s ním setkat,“ zamumlal. „Myslím… s tím mužem, se kterým si píšu, víš?“

„A úplně pomineme skutečnost, že už ve škole si nedokázal odolat jeho hlasu?“ zeptala se Hermiona s úsměvem a Harry konečně pořádně zrudl.

„Prostě mám slabost pro hluboké hlasy,“ zabručel dotčeně.

„A jeho věk? Bojíš se, že jsi na něj moc mladý… není naopak on moc starý pro tebe?“

„Cože? Ne,“ vyhrkl Harry okamžitě.

„Tak kde je problém? Vážně, Harry… prostě na to rande jdi a uvidíš, co se stane. Jestli si pořád budete rozumět, skvělé. A jestli ne, aspoň jsi to zkusil — a nebudeš už navždycky přemýšlet, co by se bývalo stalo, kdybys... A nemůžeš ho přece jen tak zazdit, ne?“

Harry svěsil ramena.

„Možná se radši rovnou zabiju,“ zamumlal bezvýrazně.

„To tedy rozhodně neuděláš, příteli. Nebo ti nakopu zadek, rozumíš?“

„Ach Merline… a co si teď mám proboha vzít? Nemůžu tam přijít v džínách a tričku!“

„Neříkal jsi, že jste se domluvili, jak se poznáte?“ zeptala se.

„Řekl jsem mu, kde budu sedět a… jen jsem zmínil, že budu mít něco modrého, a on říkal, že bude v černém. Ach sakra — jak to, že mi to nedošlo už dřív?!“ vyhrkl zoufale.

„Víš, na světě je víc lidí, kteří rádi nosí černou. Prostě si vezmi tu modrou košili,“ navrhla laskavě.

„Myslíš tu, kterou si obvykle beru, když jdu ven?“ zeptal se pochybovačně.

„Vždyť jdeš ven.“

„Ale ne do klubu! Ta věc je absurdně krátká! Stačí, abych zvedl jedno rameno, a půlku břicha je vidět.“

„Což ti za normálních okolností očividně vůbec nevadí.“ Harry znovu zoufale zasténal. „Vezmi si tu modrou košili, Harry. Sluší ti. A upřímně, opravdu se nemusíš nijak schovávat. Na tvoje břicho je ohromně hezký pohled, myslím, že Ron by měl s tebou trénovat víc,“ zamyslela se.

„Možná by mne mohl zabít Ron...?“ navrhl Harry s nadějí.

Hermiona se tiše zasmála a Harry alespoň dokázal znovu trochu nadzvednout koutek úst.

„Tak běž. Odpíchni se na odchodu, dej si sprchu a připrav se. A až přijdeš domů, řekneš mi úplně všechno, ano?“

„Ach bože, Hermiono… možná prostě umřu na místě! Mám úplně ledové ruce!“

„Myslím, že je to dobré znamení. A teď běž, Harry!“

 

Harry odešel. Měl nasbíraných tolik přesčasů, že kdyby chtěl, mohl si bez problémů vzít čtyři týdny volna. Odejít o dvě hodiny dřív, když zrovna neměl aktivní službu, tedy opravdu nebyl problém. Horší bylo, že se cítil tak neschopně, že měl problém zvládnout i ty nejjednodušší pohyby. Ve sprše málem přišel k úrazu, když uklouzl. Pak mu vyklouzla z ruky lahvička se šamponem a spadla mu na nohy a aby toho nebylo málo, při holení si řízl do tváře. Málem se to v tomhle stavu neodvážil hned zahojit hůlkou — jenže takhle se přece nemohl ukázat, natož si nanést vodu po holení, aniž by se nerozbrečel. Samozřejmě si ji ale nanesl!

A pak tu bylo oblékání. Černé ponožky — to bylo jednoduché, jiné stejně neměl. A dál? Prohrabal se mezi trenýrkami a nakonec sáhl po jedněch výrazně modrých. Byly úplně nové a látka byla nádherně měkká. Zatím dobré. Hermiona mu kdysi řekla, že v těch černých džínách vypadá jeho zadek obzvlášť pevně. Byla to dobrá věc, nebo špatná?

Jakkoli si cenil toho, že je Hermionin nejlepší gay kamarád a může s ní probírat i podobné věci — proč tu sakra právě teď nebyla, aby mu poradila!? Natáhl si džíny a nakonec sáhl po té zatracené modré košili. Líbila se mu tmavě modrá látka se špičatým límečkem. Byla úzkého střihu a dala se bez problémů nosit pod vestou. Zároveň ale platilo, že při sebemenším pohybu odhalovala víc, než zakrývala. Co když mu to bude připadat příliš vyzývavé?

Ach, Merline a Morgano — jeho oblečení bylo nejspíš to nejméně otravné, co na něm bylo, tak co sakra… nechal to být. Místo toho si vyhrnul rukávy těsně pod lokty a nasadil stříbrné hodinky. Bylo to nejspíš směšné, ale připadalo mu nesmírně důležité dát jediným tímhle doplňkem jasně najevo, že je dospělý. Už ne kluk. Už ne… student.

Nesetkávali se jako učitel a student, ale jako Snakebite a Dandelion.

* POZN.PŘEKLADATELE: Snake bite znamená hadí kousnutí a dandelion je v angličtině pampeliška ale ve francouztině je to lví zub.

Merline, jak se jen na téhle dvojici nasmál… dokud mu nakonec nedošlo, že člověk na druhé straně je Zmijozel a tedy čaroděj. A jak si ho ten druhý muž dobíral kvůli dvojímu významu Harryho přezdívky.

Koneckonců, jak Snakebite poukázal, pampeliška byla svým způsobem obojí — pokud člověk vzal její původní název doslova, tedy lví zub, mohla být smrtící… a zároveň to byla jen absurdně houževnatá malá rostlina, která se odmítala vzdát života.

Snakebite a Dandelion. Takže tak. Ach Merline — měl nejspíš štěstí, že si při procházení okolo všiml Snapeovy obrazovky a zahlédl na ní vlastní zprávu. Kdyby ho bez jediného varování najednou viděl stát před sebou, Harry by možná opravdu zemřel na infarkt.

Ještě před týdnem si s Hermionou dělal legraci, že by nakonec mohl skončit na rande s Dracem Malfoyem — a jak nesnesitelně trapné by to bylo pro oba. A teď tohle…

Projel si rukou rozcuchané vlasy a nakonec použil kvalitní parfém, který ladil s jeho vodou po holení, a vydechl.

Nakonec nejspíš neumře.

Jestli to ale bude o tolik lepší, to se teprve uvidí.

Domluvili se, že se nesetkají v klubu, ale v baru. Kluby byly příliš hlučné a hektické a restaurace jim oběma připadala na první setkání až příliš nóbl. Pokud si budou rozumět, říkali si, mohou přece vždycky vyrazit na jídlo při druhém rande.

Ne — bar byl vlastně dokonalý. Hrála tam hudba v rozumné hlasitosti, nebylo tam příliš světla a člověk mohl sedět naproti druhému a přitom si uchovat trochu soukromí. Tedy alespoň v tomhle baru. Nebyl výhradně gay podnik, ale gayové tam byli běžným jevem — a nejen tolerovaným, ale skutečně přijímaným. Jedním z důvodů, proč sem Harry chodil, kdykoli si chtěl někam vyrazit na drink.

A samozřejmě měl své oblíbené místo — stranou, ne přímo u vchodu ani hned vedle toalet, ale tak, aby viděl na bar. Jeden z nich by měl za zády dveře na toaletu, druhý řadu oken, zatímco vchod zůstával dobře viditelný.

Sakra… právě mu došlo, že se na svůj oblíbený bar dívá jako zatracený bystrozor.

Nervózně si pohrával s prsty a v žaludku měl prázdný, svíravý pocit. Držel oči sklopené. Když se na něj nebude dívat přímo, dává tím tomu druhému muži možnost Harryho poznat — a prostě zase odejít, ne? Vzhledem k tomu, že Harry přicházel na schůzku s výhodou v podobě přesného vědomí, koho má za chvíli potkat, to bylo vlastně fér.

Přesto přirozeně vzhlédl, když se před jeho stolem zastavila tmavá postava.

„Harry Pottere,“ řekl muž klidně, téměř až nepřirozeně vyrovnaným hlasem. Harry dokázal lehce nadzvednout koutek úst, přestože uvnitř už málem panikařil. Snape. Proč ho oslovoval? Když s někým nechcete mluvit, přece ho neoslovíte, ne? Využijete příležitosti, budete předstírat, že jste se neviděli, a prostě zase odejdete. Nebo… nebo se někdo jako on prostě konfliktům nevyhýbá a snaží se navázat na jejich dřívější rozhovory, aby Harrymu dal najevo, že— ne. Ne, ve skutečnosti zněl docela přátelsky!

„Severusi Snape,“ odpověděl Harry a sám si až příliš dobře uvědomoval, jak nervózně to zní.

„Dobře. Naše jména si pamatujeme,“ poznamenal druhý muž suše.

„Oba jsme ještě příliš mladí na to, abychom měli společensky přijatelnou výmluvu, proč jsme je zapomněli,“ dodal Harry s úsměvem navzdory sobě — a Snape mu z pro něj zcela nepochopitelného důvodu úsměv oplatil. Posadil se naproti Harrymu. Až v tu chvíli Harrymu došlo, že jeho slova mohla vyznít úplně jinak, a zalila ho vlna nejistoty. Merline… co to dělá? Proč zrovna naráží na jeho věk?!

„Promiň, nechtěl jsem říct—“

„Já vím,“ přerušil ho druhý muž.

Harry znovu sklopil pohled k rukám. Ach Merline, to je ale idiot!

„Přesto jsem si sedl. Nebo jsem měl raději zase odejít?“

Harry rychle vzhlédl.

„Ne,“ odpověděl až příliš horlivě. „Jen jsem nechtěl… no. Tohle není zrovna nejlepší způsob, jak začít rozhovor.“

„Sám jsi mi k tomu nahrál,“ řekl Snape klidně a opřel se v křesle s naprosto uvolněným výrazem.

Stejně jako psal, byl celý v černém — na rozdíl od dřívějška, kdy pod černými hábity nosil bílé košile. Dnes ale, stejně jako Harry, zůstal jen u košile a kalhot.

„Já… jsem rád, že jsi tady,“ řekl Harry — jednak aby napravil svou bezmyšlenkovitou poznámku a jednak proto, že to byla pravda. Bylo skoro zábavné, jak se mu v hlavě všechno zamotávalo, když se snažil skloubit pohled na Severuse s tím vším, co si spojoval se Snakebitem.

A přesto, jakmile dokázal potlačit svou směšnou nervozitu a mozek ho přestal zaplavovat panikou, najednou do sebe všechno začalo zapadat nějakým podivně kouzelným způsobem. Jeho společník lehce nadzvedl koutek úst. To bylo dobré — a kupodivu mu to opravdu slušelo.

„Co si dáš k pití?“ zeptal se Harry, kterého teď naplňovalo alespoň příjemné vzrušení.

„Whisky,“ odpověděl Severus klidně.

„S ledem, nebo bez?“

Severus pevně semkl rty. „Bez,“ usoudil Harry se smíchem a sklidil přikývnutí. Mávnutím přivolal obsluhu. „Single malt bez ledu a colu — s ledem, prosím,“ řekl zdvořile. Mladá žena hned odběhla.

„Colu?“ zeptal se Severus.

„Já nepiju alkohol. Nikdy,“ vysvětlil Harry.

„Proč jsi mi to neřekl? Nemusím pít alkohol,“ ujistil ho starší muž a lehce svraštil obočí.

„Mně to nevadí,“ ujistil ho Harry rychle. Bar byl stále poměrně prázdný, takže obsluha se téměř okamžitě vrátila a Harry jí zdvořile poděkoval, když před ně postavila sklenice.

„A ještě vodu,“ řekl jí Severus.

„Nemusíš se kvůli mně omezovat,“ vložil se do toho Harry. Opravdu nechtěl Severuse v ničem omezovat.

„Neomezuji se,“ odpověděl klidně. „Nepřišel jsem se opít.“

„A proč jsi tedy přišel?“ zeptal se Harry.

Už na začátku, před několika měsíci, spolu mluvili o tom, jak nevhodné je setkávat se s cizími lidmi z internetu. Právě proto Harry tak dlouho mlčel o tom, že by se se Severusem chtěl setkat.

„V poslední době zjišťuji, že mě docela překvapivě baví, když se ti podaří dokázat, že se mýlím,“ řekl Severus. „Chtěl jsem ti dát příležitost.“

Harry se neubránil úsměvu. Byla to pravda — párkrát se mu to už podařilo. Většinou šlo o úplné maličkosti, které vlastně nebyly důležité, ale i tak to bylo příjemné a jen to posílilo jeho pocit, že se setkávají jako sobě rovní, přestože velmi dobře věděl, o kolik výřečnější a vzdělanější muž naproti němu nejspíš je.

„Pořád mi ale vrtá hlavou jedna věc…“ Harry k němu znovu vzhlédl a věnoval mu plnou pozornost. „Co vlastně hledáš? Když to vezmeme realisticky. Občasné rozptýlení, pravidelná, ale ve výsledku nezávazná setkání… nebo skutečný vztah?“

Harry se zhluboka nadechl. Tohle téma nebylo zdaleka tak snadné, jak by se mohlo zdát, a posledních několik let pro něj v tomhle ohledu bylo všelijakých. V tomhle smyslu byl téměř vděčný za to, kolik si toho spolu předem napsali. Severus alespoň v hrubých obrysech věděl, co může očekávat — Harry od začátku jasně dával najevo, že se s ním tady a teď neschází kvůli sexu. To pro něj bylo důležité; nechtěl, aby do toho vstupovali s úplně odlišnými představami. Chtěl toho druhého muže poznat. Cokoli, co zahrnovalo nahotu, přicházelo podle něj na řadu až později — a zároveň mu to pomohlo uvědomit si, jak vážně to celé vlastně bere.

„V nejlepším případě… navždy,“ odpověděl. „Ať už je to jakkoli realistické. Vím, že to nejspíš zní trochu směšně, ale… prostě mám pocit, že jsem ve věku, kdy—“ Lehce pokrčil rameny a hledal slova, protože takhle jasně to ještě nikdy neřekl. „Chci někoho po svém boku, u koho si dokážu představit, že tam bude i za dalších šedesát let… ne jen dalších šedesát minut. A-a chápu, jestli tím trochu předbíhám,“ dodal rychle, protože nechtěl působit, jako by už běžel k oltáři.

„Neboj se, takhle jsem to nepochopil,“ ujistil ho Severus a zamyšleně si ho prohlížel.

„Co je?“ zeptal se Harry tiše, když si všiml jeho zamyšleného výrazu. Lehce naklonil hlavu.

„Znám bystrozora Harryho Pottera… a Dandeliona. Jen mě překvapuje, že skutečný, soukromý Harry Potter není ani jeden z nich.“

Harry lehce pokrčil rameny a zhluboka se nadechl.

„To jsou jen role, ne?“

„Opravdu?“ zeptal se starší muž se zájmem.

„Samozřejmě. Kdo je v práci stejný jako v soukromí?“ Jako bystrozor musel být vážný, často i agresivní a každopádně autoritativní. Byly situace, kdy byla nutná empatie vůči obětem nebo pozůstalým — ale ani tehdy nesměl zapomenout, že zastupuje vyšetřovací orgán. Osobně se angažovat bylo nevhodné.

„A jako Dandelion? Nikdy jsem neměl pocit, že bys něco předstíral.“

„Nepředstírám, ne — ale… nikdo na internetu není tak úplně tím, kým ve skutečnosti je, ne? Právě to anonymita umožňuje. Můžeš být, kým chceš. Tou nejlepší nebo nejhorší verzí sebe sama… nebo úplně někým jiným. Nemusíš se nikomu dívat do očí — a když píšeš, máš mnohem víc času a nemusíš se bát reakcí, které jsou v reálném životě mnohem bezprostřednější. Můžeš být odvážný, aniž bys skutečně musel být odvážný. A můžeš se lidí úplně bez zábran zeptat, jestli by se s tebou chtěli setkat.“

Poněkud křivě se usmál. Merline, jak si potom nadával, když mu došlo, že takové setkání znamená, že se tam skutečně bude muset objevit a odhalit svou pravou identitu. A to ještě předtím, než vůbec věděl, s kým se má setkat — přestože po tom tolik toužil.

„Byl jsem rád, že ses zeptal,“ odpověděl Severus. „Kdybys to neudělal… nejspíš bych to udělal sám dost brzy. Jak víš, psaní — navzdory našim dlouhým rozhovorům — není zrovna moje oblíbená činnost.“

„A přesto jsi za posledních pár týdnů opravdu dost zrychlil,“ ujistil ho Harry a až příliš dobře si pamatoval, jak byl na začátku frustrovaný, když tomu druhému trvalo věčnost napsat tři slova.

„Člověk se musí snažit. Ale máš samozřejmě pravdu — zpoždění způsobené čtením a promýšlením odpovědi poněkud tlumí spontánní reakce.“ Harry se neubránil slabému úsměvu a trochu sklopil pohled. „Co je?“ zeptal se Severus — už snad po sté za ten večer.

„Já… líbí se mi, že se vyjadřuješ stejně přesně i mimo psaný text,“ vysvětlil Harry.

Severus vypadal mírně překvapeně.

„Opravdu? Většina lidí to podle všeho spíš rozčiluje,“ přiznal.

Harryho napadlo, že většina lidí si nejspíš prostě tolik neužívá jeho hlas jako on. Hermiona měla nakonec pravdu — už ve škole měl určitou slabost pro Severusův hlas, pokud ho zrovna nepoužíval proti němu s ledovou přesností. A teď si toho všímal znovu. Merline — Severus by měl načítat audioknihy. Opravdu.

„Možná proto, že nerozumějí polovině slov, která používáš,“ navrhl Harry s úsměvem. „To, jak se mezi puberťáky vyvíjí jazyk, je upřímně trochu děsivé.“

A to přichází zrovna od někoho, jako je Harry! Jenže s čekateli na místo bystrozora se setkával pořád a přestože byli často jen o šest nebo sedm let mladší než on, občas měl pocit, že nevěří vlastním uším, když slyší ten jejich kreativní slovník.

„Mezi puberťáky,“ zopakoval pobaveně Severus.

„Už tři roky jsem instruktor, mám na to právo,“ ohradil se Harry.

„Opravdu? To jsem nevěděl,“ přiznal Severus.

„Jen příležitostně o víkendech, protože normálně sloužím v aktivní službě a vedu jen určité výcvikové kurzy,“ vysvětlil. „Když mi nabídli instruktorský program, měl jsem právě za sebou vážné zranění při jedné akci a řekl jsem si, že nebude na škodu mít nějakou alternativu, kdyby náhodou. Kdybych jednou nemohl vyrazit do terénu… nebo už prostě nechtěl.“ Lehce zkřivil rty. O práci se vůbec nechtěl bavit. „Navíc se tam člověk naučí věci, které jsou docela užitečné, když poprvé bereš nové lidi do terénu.“

Severus ho při mluvení pozorně sledoval a lehce přikývl.

„Robards z tebe musí mít radost.“

Harry se bez humoru zasmál. „Mohli bychom mluvit o něčem jiném než o mojí práci?“ zeptal se místo odpovědi. S Robardsem se střetával téměř každý týden. Prakticky na všem se neshodli a Harryho psychické problémy tomu rozhodně nepomáhaly. Kdyby nebylo toho, že je pořád Harry Potter, vedoucí bystrozorů by ho nejspíš už dávno vyhodil.

Severus vypadal překvapeně, ale přikývl.

„A kde teď vlastně bydlíš?“ zeptal se — a otázka Harryho přiměla překvapeně zamrkat. Popravdě nějak očekával, že se budou bavit spíš o Severusově práci, což od něj bylo nejspíš trochu pošetilé. Obecně vzato přece málokdo tráví svůj volný čas dlouhými hovory o práci — obzvlášť když se s někým teprve seznamuje, ne?

„Bydlím na Grimmauldově náměstí s Ronem a Hermionou. Tedy… oni mají byt dole a já bydlím nahoře. Nechali jsme to zrekonstruovat,“ vysvětlil s úsměvem.

„Už žádné hlavy domácích skřítků ve skleněných vitrínách?“ zeptal se Severus až příliš suše.

Harry se mimoděk otřásl. „Jo. Před rekonstrukcí jsme tam měli celou armádu odeklínačů. Už žádné ječící portréty ani černomagické předměty, všechno je teď mnohem světlejší a otevřenější. Pořád si nejsem jistý, jestli Krátura zemřel stářím, nebo spíš na infarkt,“ přiznal. „Tím, že jsme Walburgu úplně odstranili, jsem vlastně zničil všechen pokrok, kterého jsem s ním dosáhl.“

„Ten domácí skřítek nebyl úplně při smyslech už v době, kdy jsem já studoval v Bradavicích,“ řekl Severus zamyšleně. „A pak všechny ty roky o samotě s tím portrétem… myslím, že jsi s ním toho moc dělat nemohl.“

Harry chvíli přemýšlel, proč by Severus znal toho skřítka už z dob jejich školy — Sirius by ho tehdy přece určitě nepřivolával — dokud mu to nedošlo.

„Jasně… Regulus byl jen o rok mladší než ty.“ Čas od času měl tendenci na Siriusova bratra úplně zapomínat. Ironické. „Každopádně je ten dům uvnitř k nepoznání. Dokonce jsem nechal přetřít i fasádu.“

„Takže už je teď do Fideliova zaklínadla zasvěcená půlka Anglie?“ zeptal se Severus a napil se whisky.

„Víceméně ano. Ale dneska už je Strážců tajemství tolik, že na tom skoro nezáleží.“ V dnešní době — nebo spíš od Brumbálovy smrti. Ale tohle nebylo téma, které by chtěl otevírat.

„Je dobře, že ses do té temné díry nevrátil,“ prohlásil Severus pevně.

„To tedy je. Do té doby jsme taky bydleli v Doupěti, dokud nebylo opravdu všechno hotové. Odstraňování kleteb trvalo tři týdny, než z domu odstranili všechno, co bylo byť jen trochu prokleté, a potom už to nebylo děsivé, ale bylo to prostě…“

Severus chápavě přikývl a ušetřil ho nutnosti vysvětlovat to nebo hledat slova.

„Takže to vysvětluje ty problémy s ‚bývalou přítelkyní‘,“ navázal Severus na to, o čem už spolu mluvili přes internet.

„Jo… Ginny zrovna dvakrát nebavilo, že bydlím s její rodinou,“ přiznal Harry. „Byla ráda, když se mohla prostě vrátit do Bradavic — a popravdě právě proto jsem se už nikdy nevrátil, abych dokončil školu.“ Pobyt v její společnosti si užíval přibližně stejně jako ona jeho. „A co ty? Kde jsi nakonec skončil?“

Napil se coly. To, že pracoval v Londýně, totiž u čaroděje samo o sobě ještě nic neznamenalo.

„Oficiálně jsem se nikdy nepřestěhoval. Neoficiálně mám ale byt přímo v centru Londýna. Ministerstvo bylo — po mém zproštění viny, mimochodem ještě jednou děkuji,“ dodal a Harry lehce přikývl, „ke mně poměrně velkorysé. Přechod od zrádce k válečnému hrdinovi byl překvapivě radikální změnou.“

Harry se zašklebil.

„Tentokrát byli opravdu odhodlaní udělat všechno správně,“ zamumlal.

„Jinými slovy: tobě velmi záleželo na tom, aby všechno udělali správně.“

Harry pokrčil rameny. „Stejně mi každý den lezli na nervy a už jako studentovi mi všechny ty jejich struktury připadaly otravné. Na modernizaci nemohlo být lepší načasování.“

„A to, že je Kingsley ministrem, tomu určitě taky pomohlo?“

Harry se křivě usmál, ale přikývl. To skutečně spoustu věcí značně usnadnilo.

„Kdo by si pomyslel, že oba nakonec skončíme v té samé organizaci, hm?“

Harry nepřítomně přikývl.

Opravdu to bylo překvapivé. Samozřejmě, že vždycky chtěl být bystrozorem, ale nikdy příliš nepřemýšlel nad tím, jak hluboko ho tahle práce vtáhne do bahna ministerstva.

„Myslím, že se mýlíš,“ řekl najednou Severus.

Harry překvapeně vzhlédl, protože si nebyl úplně jistý, kam se jejich rozhovor právě stočil.

„V čem?“

„V těch rolích, o kterých si myslíš, že je hraješ. Myslím…“ Na chvíli se odmlčel. „Myslím, že jen velmi dobře rozděluješ své schopnosti a vlastnosti — dáváš je tam, kam se hodí a kde se při jejich používání cítíš bezpečně a pohodlně.“ Harry měl téměř pocit, jako by ho tím Severus přistihl při něčem, co se snažil skrývat. „Ale jsem rád, že mám možnost poznat i tuhle tvoji stránku.“

Aniž by chtěl, Harry o něco víc zvedl hlavu – a nedokázal potlačit úsměv, kterým na Severuse pohlédl s nádechem okouzlené vřelosti.

Během posledních několika měsíců se Snakebiteovi podařilo nejen v Harrym vyvolat nutkání psát mu každý večer – plný euforie a vzrušení, přesně tak, jak se člověk cítí, když se do někoho zamilovává a chová se jako naprostý hlupák, protože mu v těle bouří hormony. Podařilo se mu také vytvořit pro Harryho místo, kde se cítil v bezpečí. Natolik v bezpečí, že začal mluvit o spoustě věcí, o kterých by se jinak nejspíš nikdy nezmínil. Ne takhle. Ne s cizím člověkem. A přesto se byl ochoten setkat právě s tímto mužem — s někým, kdo znal tolik věcí o jeho myšlenkách a vnitřním světě. Skutečně se mu odhalit.

A Severus… ho nezklamal. Stejně jako Harry dokázal číst mezi jeho řádky, zdálo se, že to funguje i opačně. A díky tomu bylo překvapivě snadné zapomenout na jakoukoli minulost, která je kdysi mohla spojovat. Bylo snadné vidět Severuse jednoduše jako Snakebitea — jako člověka, který na něj zapůsobil mnohem víc než jen pečlivě volenými slovy. Člověka, jehož pohled na život ho fascinoval. S nímž se cítil bezpečně, když mluvil o svých problémech a přesvědčeních. A který mu přesto dával pocit, že jsou si rovni — že stojí na stejné úrovni.

Protože ani jeho přítel Snakebite neprošel posledními několika lety bez šrámů a často mluvil o tom, že čelí velmi podobným problémům jako Harry — a že se vůči nim mnohdy cítí stejně nedostatečný, přestože oba měli sklon bezhlavě se vrhat proti zdi, ať už to dopadlo jakkoli.

„Tohle ti sluší,“ řekl Severus tiše a trochu natáhl své dlouhé nohy pod stolem, takže se lehce, nenápadně dotkly Harryho nohou.

„Co tím myslíš?“

„Ten úsměv. To, jak jsi v něm spokojený.“

„Upřímně řečeno mě to celé trochu ohromuje,“ přiznal Harry a odvážil se navázat na otevřenost jejich dřívějších rozhovorů přes zprávy. „Tedy… ty. Chci říct, náš rozhovor.“

Ačkoli být Severusem jako člověkem ohromený nebylo nijak zvlášť těžké. U něj to bylo vlastně podobné — svou osobnost přizpůsoboval situaci, jak nejlépe dokázal. A někdy to znamenalo být zastrašujícím, nevrlým vyšetřovatelem. Pro ten účel to fungovalo. Ale tu jemnou, otevřenou stránku, kterou Harry poznal u Snakebitea — tu si očividně přinesl s sebou i sem.

„Ani já jsem nečekal, že si budeme rozumět takhle dobře. Jen… mnohem rychleji než obvykle.“

To byla pravda.

„Víš, že mudlové pracují na technologii převodu řeči na text?“ řekl Harry s úsměvem.

Severus tu narážku pochopil — Harry si ho rád dobíral kvůli jeho nedostatečnému technickému přehledu. V jeho tmavých očích pobaveně zajiskřilo.

„Jen do toho. Klidně si dobírej starého muže.“

„Dokud tě rychlost, jakou mluvím, nezahltí?“ poškádlil ho Harry jemně.

„Jsem si docela jistý, že ani deset takových skleniček by mě v případě potřeby nezastavilo před tím, abych tě zasypal dechberoucími detaily různých vědeckých pojednání,“ odvětil Severus, lehce pozvedl bradu, dopil whisky a sáhl po vodě.

„Ha — tak to jsi jasně ve výhodě. Po jednom loku tohohle bych ležel někde v koutě a byl úplně nepoužitelný,“ ujistil ho Harry.

„Dobré vědět, kdybych tě někdy potřeboval nepoužitelného v koutě,“ opáčil Severus suše a Harry se s úsměvem podíval dolů.

Tohle se mu líbilo. Líbilo se mu, jak mezi nimi přirozeně proudily dvojsmysly. A možná mu Severus svými posledními slovy poskytl přesně tu příležitost, aby si to mohl vyzkoušet i tady — osobně — a dokázal, že v něm přece jen opravdu kousek Dandeliona je.

„Řekni mi,“ ozval se konečně Severus a pohodlněji se usadil v křesle, „proč sis toho večera vybral zrovna tuhle stránku a zaregistroval se tam?“

„Hm… hloupý příběh. Nefungovala mi televize,“ vysvětlil. Severus pozvedl obočí. „Normálně trávím večery přilepený ke konzoli nebo hraju něco na počítači. Zrovna jsem byl uprostřed opravdu napínavého úkolu, když to chcíplo, takže jsem byl dost frustrovaný a nechtělo se mi přecházet na jinou hru na počítači… pak jsem se začal nudit, bezcílně jsem klikal po internetu a—“ Rozhodil rukama.

„A první jméno, které tě napadlo, bylo Dandelion.“

„Takhle si přece vybíráš uživatelská jména, když nemáš v hlavě nic konkrétního, ne? Snakebite také zrovna není vrcholem kreativity — a podle mě je navíc poněkud cynický,“ dodal. Koneckonců Nagini Severuse málem zabila.

„Cynismus je až příliš často mým druhým křestním jménem. Ale napsal bys mi i tak?“

Harry se křivě usmál.

„Přiznávám, že to jméno mě zaujalo. Podíval jsem se na nejnovější uživatele a napsal několika z nich,“ připustil. „Nemohl ses zaregistrovat o víc než půl hodiny přede mnou.“

„Také z nudy,“ souhlasil Severus.

„To bylo během nuceného volna, že?“ snažil se Harry rozpomenout.

„Ano. Naprostý nesmysl, pokud se ptáš na můj názor — viníky toho narušení už přece identifikovali. Nakonec mi to ale poskytlo čas, abych se podrobněji seznámil s technologií, kterou jsem si pořídil o několik týdnů dříve, původně s úmyslem získat více znalostí pro její využití v práci.“

Počítače na ministerstvu byly samozřejmě zpočátku skutečný problém — dokonce i poté, co se je konečně podařilo uzpůsobit kouzelnickému světu a jeho magii. Sotva který čaroděj vůbec věděl, jak je zapnout, natož co s nimi potom dělat.

„A ty nakonec skončíš zrovna na gay fóru,“ řekl Harry s úsměvem. „Ještě jednou mi budeš muset vysvětlit, jak to souviselo s tvojí prací.“

Severus byl samozřejmě nad něco takového, jako je červenání, povznesený — ale Harry měl silný dojem, že k němu neměl zase tak daleko.

„Na každé stránce, kterou jsem navštívil, mě bombardovalo neuvěřitelné množství pozoruhodně nahých žen. V jednu chvíli mě to natolik rozčilovalo, že jsem tomu zařízení oznámil, že o ně nemám zájem. To, že takové prohlášení nevede k omluvě, ale k návrhům dalších témat, bylo… poněkud překvapivé.“

Harry se neubránil uchechtnutí, když si představil Severuse, jak nejdřív řve na počítač a potom Googlu vysvětluje, že nemá zájem o ženy, nýbrž o muže — načež ho vyhledávač poslušně zaplaví nespočtem odpovídajících stránek.

„Myslím, že opravdu nechci vědět, jak vypadá tvůj prohlížeč. Nejspíš tam máš pětatřicet lišt a patnáct reklam běžících někde na pozadí.“

Severus lehce pozvedl bradu a vypadal, že na tohle vůbec nehodlá odpovídat, což v Harrym jen posílilo pocit, že měl pravdu.

„Někdy ti s tím pomůžu udělat pořádek,“ slíbil.

Rozhlédl se po místnosti, která se mezitím téměř zaplnila. Vůbec si toho nevšiml — což samo o sobě dost vypovídalo o tom, jak úplně ho rozhovor pohltil — ale teď už byla obsazená téměř každá stolička i každý stůl. Bylo tu proto mnohem hlučněji než ve chvíli, kdy přišli.

„Nechceš raději odejít?“ navrhl Severus a vyslovil přesně to, na co Harry právě myslel.

„Jo, už je to na mě moc hlučné. Zaplatím,“ rozhodl Harry a už se zvedal.

„Harry,“ varoval ho Severus.

„V žádném případě. Řekl jsem, že tě zvu,“ připomněl mu Harry a rychle zamířil k baru, než mu v tom Severus stačil zabránit. Účet, který za sebou měli, ostatně nebyl nijak závratný.

Ne že by už se Severusem nechtěl dál mluvit — jen mu prostředí připadalo příliš hlučné a přeplněné. Takže se pouze usmál, když ho Severus znovu dohnal u dveří, a společně vyšli do nočních ulic Londýna — nikdy úplně tichých, ale rozhodně mnohem klidnějších.