Shrnutí: Do Bradavic právě nastoupil potěr Jamese Pottera a Severus si užívá svůj první letošní trest, o to víc, že se jedná práve o tohohle spratka...

Rozsah: 6,849 slov

Přístupnost: Teen

Párování: žádné

Období: Harryho nástup do Bradavic

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4307359/1/Harry-s-First-Detention

Profesor Snape s uspokojením pozoroval malou tmavou hlavu skloněnou nad pergamenem, na který její majitel pilně škrábal jedno písmeno za druhým. Udělovat první školní trest Nebelvíru v novém školním roce přinášelo vždycky takové potěšení, ale letos, když ho mohl udělit Chlapci, který přežil, to bylo obzvlášť sladké. Vědomí, že má na svědomí úplně první školní trest toho malého spratka v Bradavicích, mu zaručeně vydrží dělat radost ještě několik dní.

McGonagallová samozřejmě protestovala, že udělit trest hned v první hodině prvního ročníku je přehnané, zvlášť když od těch malých žalobníčků z Nebelvíru slyšela, že Harry vlastně nic neprovedl. Brumbál se však na Severuse podíval nečitelným pohledem a jemně poznamenal: „Jsem si jistý, že Severus by udělování školních trestů nikdy nezneužíval.“ Minerva v tu chvíli zmlkla, ačkoli Severus správně pochopil, že ta neurčitá slova byla míněna jako varování.

Typické pro toho starého blázna. Zvýhodňovat Potterovic spratka. Stavět se na jeho stranu místo na Severusovu. Čeká ho dlouhých sedm let, když ředitel očividně hodlá tomu chlapci nadržovat – dokonce i tehdy, když to znamená otevřeně se postavit na stranu studenta proti profesorovi. Snape samozřejmě zatnul zuby. Na tom, že se Brumbál přiklání na stranu Pottera proti Snapeovi, nebylo nic nového. Severus měl vlastně štěstí, že se ho tenhle Potter ještě nepokusil zabít. Nu, možná kdyby toho malého spratka vyděsil hned od začátku, bude se od něho odteď držet pěkně daleko. To, že se Severus zavázal chránit toho malého ničemu, ještě neznamenalo, že na něj musí být milý nebo – Merlin chraň! – že ho musí mít rád.

Snape obrátil pozornost k hromadě domácích úkolů před sebou. Tak se podíváme, jak si chlapec vedl. S trochou štěstí zdědil studijní schopnosti po matce.

 

Harry se nepohodlně zavrtěl na tvrdé dřevěné židli a potlačil povzdech. Nemohl profesor ta sedátka začarovat, aby byla obzvlášť nepohodlná? Ne, abychom byli spravedliví, Harry nedokázal pohodlně sedět už od chvíle, kdy mu strýc Vernon uštědřil svůj „odjezdový“ výprask. Mlácení doprovázela spousta výhrůžek o tom, co se stává zrůdám, které jsou nevděčné své rodině, a Harryho zadek po něm zůstal celý rozedřený. Tenhle trest navíc přicházel na konci dlouhého dne, během jehož většiny byl Harry nucen sedět na čím dál bolestivějším pozadí.

Alespoň v některých hodinách, třeba v lektvarech, nemuseli studenti celou dobu sedět. Učitelé je nechávali shromáždit se kolem sebe, aby mohli sledovat ukázku nebo si sami vyzkoušet nějaké praktické kouzlo. Při tomhle trestu však profesor Snape pouze ukázal na lavici, na které už čekal pergamen s brkem, a chladně mu přikázal, aby začal opisovat věty z tabule. Pokud do konce trestu nenapíše čtyři sta řádků, dostane další, pohrozil mu Snape. Harry se tedy spěšně posadil – au! – a pustil se do práce. Teď, zhruba dvě hodiny po začátku trestu, už se bolest zadku dala jen těžko ignorovat. Harry přenesl váhu z jedné půlky na druhou a snažil se neškubat sebou bolestí.

Pořád tak docela nechápal, proč se Ron kvůli němu tolik rozčiloval. Snape přece neudělal nic tak neobvyklého. Harry byl ze školy zvyklý na to, že si na něj zasedali. Poté, co měla teta Petunie schůzku s učiteli a informovala je o Harryho sklonech k vyvádění neplechy, jeho vychytralosti a prolhanosti, si na něj všichni učitelé dávali pozor. Když se k tomu přidala Dudleyho radost z toho, že ho mohl obviňovat ze všech možných provinění, už během druhého měsíce školního roku býval Harry pro učitele tím nejméně oblíbeným žákem. Schytával nejrůznější nespravedlivou kritiku a nezasloužené tresty. Do téhle chvíle si na to už docela zvykl a sotva si toho všímal. Vlastně ho docela překvapilo, že Snape byl zatím jediným učitelem, který se choval normálně.

 

Snape mrštil domácím úkolem o stůl a v duchu zaklel. I domácí skřítek by tu práci zvládl lépe než to Potterovic nemehlo a Weasleyho znetvořená krysa by měla úhlednější písmo. Nikdo přece nemohl být tak neschopný. Ten spratek zjevně odevzdal tak příšernou práci schválně, jen aby dal najevo, jak hluboce pohrdá předmětem… a jeho učitelem.

Snape se přinutil uklidnit. To, že ten spratek vypadal jako James Potter a choval se jako James Potter, přece ještě neznamenalo… Ale k čertu s tím. Samozřejmě že to znamenalo přesně to. Ten chlapec byl kopií svého otce a udělá všechno pro to, aby Severuse trýznil. Jediný rozdíl spočíval v tom, že se teď Snape konečně dokázal pořádně bránit. Už nebyl osamělým vyděděncem bez přátel, do kterého si mohl každý snadno kopnout a šikanovat ho. Tahle generace Potterů zjistí, jak sladká dokáže být pomsta v rukou trpělivého Zmijozela. Brumbál mohl chlapce chránit jen do určité míry, zvlášť pokud chtěl, aby Snape dál hrál svou roli špiona. Koneckonců měl Chlapcem, který přežil, pohrdat, ne? A kdyby Brumbál protestoval, Snape mohl vždycky tvrdit, že svou roli zkrátka hraje až příliš dobře.

Snape se na chlapce zamračil a přemýšlel, co se mu asi honí hlavou. Jeho otec nebo kmotr by už v téhle chvíli nejspíš plánovali nějakou temnou pomstu. Když se díval, chlapec se snad už po milionté zavrtěl a jeho tvář se na okamžik zkřivila. Aha. Potter očividně plánoval nějakou lumpárnu, místo aby se soustředil na řádky před sebou. Vzhledem k tomu, že byl potrestán za vyrušování během výkladu a nepozornost – a během hodiny se také neustále vrtěl a ošíval –, šlo zjevně o tvrdohlavé malé monstrum, které se odmítalo poučit ze svých chyb.

 

Harry se zastavil, aby spočítal hotové řádky. Sotva sto padesát. Mohl za to ten brk. Ani s Ronovým neobratným vysvětlováním nedokázal přijít na to, jak se s ním správně píše. Kdyby tak měl tužku, propisku nebo alespoň plnicí pero! Jenže ne, tady se používaly brky a pergamen a mudlorození (nebo děti vychované mudly) se s tím prostě musely nějak vypořádat. Harry si znovu povzdechl a opřel se o předloktí, aby odlehčil svému pozadí. Kdyby se mohl alespoň postavit… Možná by mu profesor dovolil dokončit práci vestoje u lavice, kdyby ho o to požádal? Jenže pak by se chtěl dozvědět proč, a na tu otázku Harry rozhodně nehodlal odpovídat. Počkal tedy ještě chvíli a nadzvedával se nad židlí, aby dal svým podlitinám příležitost přestat tolik pálit.

„Proč nepíšeš?“ vyštěkl mu u ucha rozzuřený hlas. Harry leknutím vyjekl a prudce sebou trhl. Zadkem dopadl zpátky na židli a jen tak tak potlačil další výkřik, tentokrát bolestí.

 

Snape se nad chlapcem tyčil a těšil se ze svého úspěchu, protože se mu podařilo připlížit zezadu. Myslel si, že je chlapec někde v říši snů, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že ho dokáže tak vyděsit. Obrovské zelené oči na okamžik vyděšeně pohlédly do těch jeho a pak se sklopily.

Tím lépe. Poslední, co Snape chtěl, bylo připomenout si, že tenhle chlapec je také Lilyin syn. Mnohem lepší bude, když si zachová svůj otravný a neuctivý zvyk zírat do podlahy, jako by ho ostatní lidé vůbec nezajímali. Aspoň tak vypadal skoro přesně jako James a bylo mnohem snazší ho nenávidět.

„Co je tohle?“ zeptal se Snape ledově a dvěma prsty zvedl chlapcův domácí úkol, jako by se štítil dotknout něčeho tak znečištěného.

 

„T-to je můj domácí úkol, pane,“ dokázal Harry udržet hlas pevný. Bylo mu velmi nepříjemné, když se k němu lidé připlížili zezadu. Strýc Vernon to kvůli své velikosti příliš často nedokázal, ale Dudley byl navzdory své mohutnosti překvapivě nenápadný. Harry se snažil netřást, když profesor natáhl ruku přes jeho rameno a podržel mu pergamen přímo před obličejem. Byl hustě pokrytý červenými poznámkami.

„Ty si snad myslíš, že dokážu tohle příšerné písmo vůbec přečíst?“ ušklíbl se Snape.

„Vždyť jste k tomu psal poznámky,“ namítl Harry nejistě a nadskočil, když Snape mrštil pergamenem o desku stolu.

„Nebudu tolerovat drzost, Pottere!“ Snapeův hlas se změnil v hrozivé syčení a Harry se vyděšeně stáhl. Když strýc Vernon ztišil hlas tímhle způsobem, vždycky to znamenalo, že se má stát něco opravdu zlého a bolestivého.

 

Snape se přinutil zhluboka nadechnout. Tohoto dne se děsil celé roky. Věděl, že jednou bude mít ve třídě syna Jamese Pottera. Že bude muset učit to malé monstrum. Že chlapec bude do posledního kousku stejný jako jeho otec. A teď tu stál a dokazoval, že všechny Severusovy předpovědi byly správné.

Žádná omluva za jeho chování. Žádná lítost nad nečitelným čmáráním. Jen drzé odmlouvání a přehnaně okázalé odtahování, aby se ten odporný Zmijozel nedostal příliš blízko. Snape cítil, jak se poslední zbytky jeho sebeovládání začínají rozpadat, a tak odvedl pozornost k chlapcovu trestu.

To ho málem přimělo, aby toho spratka na místě uškrtil.

Na tabuli přece jasně napsal text, ktorý měl Potter opisovat:

„Ve třídě se nesmím chovat hlučně a nebudu neposlušný.“

„Ve škole su musím schovat slušně a nebudu napadený.“  - to bylo to, co ten nesnesitelný malý příšerák místo toho napsal. A ne jednou, což by se snad dalo přehlédnout, ale sto padesátkrát. A vůbec, co to byl za blábol?! Záměrně a  vzdorovitě odmítl splnit zadání.

Za celou svou učitelskou kariéru se Snape ještě nikdy nesetkal s tak otevřenou neposlušností. Potter se ani nesnažil skrývat své pohrdání. A co víc, všechny řádky byly stejně rozmazané a pocákané jako domácí úkol. Spratek byl navíc celý politý inkoustem. Měla to snad být jeho představa humoru? Nikdo se přece nemohl takhle zamatlat náhodou, ačkoli Snape si byl jistý, že kdyby ho na to upozornil, Potter by nevinně namítl, že za všechno může nekvalitní brk.

Alespoň tomu mohl zabránit. Snape se prudce otočil na patě a zamířil rázným krokem k přední části učebny. Někde ve skladovacím prostoru pod demonstračním stolem měl neprotékající brk, který tam před nějakou dobou zapomněl jeden mudlorozený student. Tak kde jen byl…?

 

Harry sledoval, jak profesor odchází, a srdce mu bušilo jako o závod. Proč Snape najednou odešel? Na co zapomněl? Co si jde vzít? Očividně nebyl spokojený ani s Harryho domácím úkolem, ani s jeho řádky trestu, ale Harry si nebyl jistý, co by s tím mohl nebo měl dělat.

Udělal, co mohl. Z místa v zadní části učebny byla tabule jen rozmazanou šmouhou. Brýle, které mu teta Petunie sehnala z charitativního kontejneru, byly lepší než nic, ale neměly dostatečně silná skla, aby viděl na přední část místnosti. Nemohl zadání opsat špatně? Za normálních okolností by mu Ron během hodiny pošeptal případné opravy, ale tady při školním trestu Harry nepovažoval za vhodné se ptát. Snape rozhodně nevypadal, že by měl náladu na přátelské povídání, a Harry usoudil, že bude lepší pustit se rovnou do práce, než riskovat další slovní útok tím, že požádá o dovolení přesednout si blíž k tabuli.

Harry si přál, aby ho napadlo zeptat se Rona, jestli učitelé v Bradavicích smějí studenty bít. Ron by to věděl, když sem před ním chodili všichni jeho starší bratři. Učitelé v jeho bývalé škole studenty nebili, ale možná to bylo jen proto, že věděli, že jakmile domů pošlou jakoukoli poznámku nebo stížnost, Dursleyovi se postarají o to, aby Harry příště nemohl opakování přestupku vydržet bez bolesti. Ve skutečnosti býval většinou skutečným viníkem Dudley, ale alespoň jeho bratranec tady v Bradavicích nebyl. To ovšem v tomhle případě moc nepomohlo. Harry se dokázal dostat do problémů úplně sám, i když pořád nechápal, proč ho mistr lektvarů tak nenávidí. Byla pravda, že nedokázal odpovědět na jeho otázky, ale nikdo jiný to také neuměl – s výjimkou Hermiony.

Z přední části místnosti se ozvalo zarachocení, které upoutalo jeho pozornost. Harry přimhouřil oči a snažil se rozeznat, co Snape dělá. Aha, něco vytahoval ze svého stolu. Harrymu se zatajil dech.

Byla to rákoska.

Harrymu se propadlo srdce až někam do žaludku. Ne, ne, dostane rákoskou! Ale co provedl? Jestli tady dávají rákoskou za špatné písmo, co asi dělají za opravdové přestupky?

Harry se náhle ocitl na nohou a couval od lavice. Z úst mu unikala tichá zakňučení. Nemohl snést další výprask, ne rákoskou, ne tak brzy po tom, co ho strýc Vernon zbil řemenem. Neměl šanci zabránit tomu, aby křičel, a křik byl skoro stejně špatný jako odmlouvání nebo fňukání. Žádné fňukání, to bylo pravidlo, stejně jako zůstat nehybně stát a potom poděkovat a… Když člověk pravidla porušil, trest se zhoršil, ale Harry věděl, že ať se bude snažit sebevíc, nedokáže zůstat úplně nehybný.

„Prosím, prosím…“ šeptal a sotva si uvědomoval, že vůbec mluví. Byl tak ochromený hrůzou, že se ocitl až u dveří a tahal za kliku dřív, než jeho mysl vůbec pochopila, co dělá.

 

Snape vzhlédl, když zaslechl hluk, který ten spratek dělal. Zatím našel pouze začarované míchátko do kotlíku. Leštěné dřevo vypadalo pěkně, ale cín byl přece jen mnohem praktičtější volba. Nebylo divu, že si sem cedrové míchátko schoval, aby ho náhodou nepoužil v nějakém žíravém lektvaru a navždy ho nezničil. Přísahal by, že tu měl i ten brk, ale očividně mu ten nebelvírský hlupák nehodlal dopřát dost času, aby ho našel. Co má to malé ďáblisko zase za lubem?

Aha. Podle všeho se pokouší předčasně utéct z trestu. Nechal řádky být a teď zběsile lomcuje dveřmi. Hloupé dítě. Opravdu si myslí, že Snape během školních trestů nezamyká a nezajišťuje svou učebnu ochrannými kouzly? Potter byl zjevně stejně nemožný jako ta dvojčata Weasleyova. Nu, pokud bude potřeba přilnavé kouzlo, aby zůstal sedět na židli a přestal se vrtět, profesor mu velmi rád vyhoví.

 

„Ne, ne, prosím, prosím, nedělejte to. Prosím, ne,“ zakňoural Harry a panika v něm narůstala, když se k němu blížil zachmuřený profesor. „Prosím, budu hodný. Prosím…“ Zarazil se, když mu muž hrubě položil ruku na rameno a sevřel ho.

Ta bolest mu kupodivu pomohla probrat se z paniky. Dal mu něco, na co se mohl soustředit, a bezmyšlenkovitá hrůza trochu ustoupila. Čekání bývalo vždycky nejhorší. Jakmile bití začalo, Harry alespoň věděl, co může očekávat.

 

Snape se na něj samolibě ušklíbl. Potter očividně ignoroval nebo zapomněl pravidla, která stanovili Brumbál a jeho vlastní vedoucí koleje. Student mohl odejít z trestu teprve tehdy, když byl propuštěn. Neposlušnost znamenala další trest. „Zapomněl jsi na pravidla, chlapče?“ ušklíbl se.

 

Harry sebou trhl. Strýc Vernon také rád vyžadoval, aby mu pravidla zopakoval. A Harry mu právě předvedl naprosto ukázkovou lekci toho, co nedělat. Mohl snad fňukat ještě žalostněji? Kňourání je jen rozčilovalo, stejně jako pláč. Naznačovalo, že si člověk myslí, že si trest nezaslouží, a obvykle zaručovalo další rány nebo přinejmenším další den bez jídla. Harry si byl docela jistý, že ví, co přijde, ale také věděl, že s tím nemůže vůbec nic udělat. Zhluboka se nadechl a začal odříkávat pravidla.

„Žádné fňuk…“

PRÁSK!

 

„Zapomněl jsi na pravidla, chlapče?“ Snape se na něj znechuceně podíval. Potter už zanechal marných pokusů o útěk a prostě stál na místě se sklopeným pohledem upřeným na špičky bot. Očividně přemýšlel, jakým dalším způsobem projevit neúctu. Snape se ho chystal odvést zpátky k lavici a přilepit ho na místě, když se znovu projevila spratkova vzdorovitost.

„Žádné, Fňuk…“

Zvuk té nenáviděné přezdívky, kterou vymyslel ten ďábelův otec, okamžitě zahalil Snapeův rozum rudou mlhou vzteku. Jak se opovažuje! Jak se ten arogantní spratek, to sebestředné, rozmazlené monstrum, opovažuje použít stejnou posměšnou přezdívku, kterou mu jeho otec celé školní roky znepříjemňoval život? Chlapec to slovo ani nestačil doříct, když Snapeova ruka, jako by měla vlastní vůli, prudce vyletěla vpřed.

Zasáhla malého chlapce přímo do tváře takovou silou, že ho odmrštila z místa, kde stál. Hlavou narazil do kamenné zdi a sesunul se na kolena, omámený. Obruba jeho brýlí se ocitla mezi chlapcovou lebkou a neústupnou zdí a její rozbité zbytky mu teď křivě visely z jednoho ucha. Z rány na spánku začala vytékat krev.

Snape ztuhl.

Je mrtvý. Je po něm. K čertu s Voldemortem. Hrozba Temného pána najednou bledla ve srovnání s tím, co mu provede Brumbál. Ten mizerný špion právě udeřil zlatého nebelvíra. Brumbál ho zabije.

Ne, opravil se otupěle. Brumbál ho vyhodí a možná ho dokonce vyloučí z Řádu. Minerva ho zabije.

Veškerý vztek z něj vyprchal ve chvíli, kdy Potterova hlava narazila do zdi. Aby byl spravedlivý, zmizel už v okamžiku, kdy jeho dlaň s hlasitým prásknutím dopadla na chlapcovu čelist a Snape spatřil ty široké, šokované oči – Lilyiny oči –, jak na něj hledí.

 

Prásk! Harry viděl hvězdičky. Trvalo několik okamžiků, než se mu zrak natolik vyjasnil, aby se mohl bolestivě vyškrábat zpátky na nohy. Odložil zbytky brýlí na nejbližší lavici a otřel si krev stékající po bradě. Tvář a čelist mu pulzovaly bolestí v místě, kam ho Snape udeřil, a v ústech cítil krev, protože se mu vnitřní strana tváře rozřízla o zuby. Na druhé straně hlavy, kde narazil do zdi, už cítil narůstající bouli.

Několikrát rychle zamrkal a zadržel slzy. Žádný pláč. To bylo další pravidlo.

Neměl se nechat takhle překvapit. To, že ho strýc Vernon nechal domluvit, ještě neznamenalo, že to udělají všichni. Teta Petunie to někdy dělala také – položila mu otázku a pak ho uhodila právě ve chvíli, kdy se snažil odpovědět. Měl tu ránu předvídat. I když se jí nemohl vyhnout – to by mělo OPRAVDU strašlivé následky –, mohl se alespoň zpevnit natolik, aby neodletěl vzduchem. Tentokrát snad neměl otřes mozku, jen pořádnou bouli.

Snape se vrátil k přednímu stolu, nejspíš aby si vyzvedl rákosku. Harry ho následoval, trochu nejistě. Kvůli ráně do hlavy a ztuhlému kroku pro něj bylo překvapivě těžké jít rovně, ale nějak to zvládl. Zastavil se u první řady lavic a začal si svlékat hábit. Možná, jen možná, když se rychle připraví a ukáže, jak hodný dokáže být, nebude na něj Snape tak přísný.

 

Snape se téměř potácel zpátky ke svému stolu v přední části místnosti. Jak to mohl udělat? Jediným ukvapeným, bezmyšlenkovitým pohybem právě zničil i ten nepatrný život, který se mu podařilo znovu získat. Neexistovala žádná omluva, kterou by mohl Albusovi nabídnout.

Snape byl ledově chladný mistr lektvarů, muž, který nikdy neztrácel kontrolu. Po léta dokázal ovládat svůj hněv vůči studentům, dokonce i vůči dvojčatům Weasleyovým, a to navzdory jejich mimořádně provokativnímu chování. Nikdo by neuvěřil, že Potter během svého úplně prvního školního trestu udělal něco, co by takový fyzický útok byť jen omlouvalo, natož aby si ho zasloužil. I Mrzimorákovi by muselo být jasné, že se Snape prostě rozhodl chlapce zmlátit. Jinými slovy, zachoval se přesně jako Smrtijed nenávidějící Pottery, za kterého ho všichni stále považovali. A vzhledem k tomu, koho si vybral za oběť, si mohl být jistý, že Brumbálova dlouholetá ochrana brzy skončí.

Možná, jen možná, kdyby chlapci jen jednu plácl po zadku, dokázal by se z toho nějak vymluvit. Ale zanechat Potterovi na tváři jasně rudý otisk ruky a ještě mu rozrazit hlavu o zeď v žalářích, to Brumbál nikdy neodpustí. Upřímně řečeno, ani Snape sám si to odpustit nedokázal.

Ať už Jamese Pottera jakkoli nesnášel, pohrdal jím, nenáviděl ho a nemohl ho vystát, byli vrstevníci. Po léta se navzájem uráželi, napadali, proklínali a očarovávali, ale jejich síly byly víceméně vyrovnané. Potter si ani příliš často nepřizval ostatní Poberty. Raději bojoval jeden na jednoho. Když však Snape udeřil Harryho Pottera, rozdíl v jejich velikosti nešlo popřít. V tu chvíli si Snape konečně uvědomil, co udělal: Harry nebyl jeho otec. Byl to malý chlapec, kterého právě dospělý muž dvakrát větší než on naprosto neomluvitelně napadl.

Nezáleželo na tom, co ten malý spratek řekl. On byl dospělý. On měl zůstat klidný a ovládat se, i když mu kolem uší vybuchovaly záchvaty vzteku. Přesto stačilo jediné slovo od chlapce a Snape nad sebou zcela a nenapravitelně ztratil kontrolu.

Kde se Potter vůbec naučil tu urážku? Snapeova mysl se ještě stále vzpamatovávala z katastrofálních událostí posledních několika chvil a nepracovala právě nejlépe, ale nakonec problém rozpoznala. Každý, kdo mohl chlapci vyprávět o rivalitě mezi Poberty a Snapem, musel být přece dávno mrtvý nebo ve vězení, ještě než byl chlapec dost starý na to, aby si z takového vyprávění něco zapamatoval. Nu, alespoň na tuhle otázku dostane odpověď, než toho spratka propustí, aby mohl utíkat křičící za Brumbálem. Otočil se k chlapci, aby ho konfrontoval, ale pohled, který se mu naskytl, ho překvapil natolik, že doslova ucouvl.

Potter si svlékl hábit a teď se skláněl přes židli v dokonalé pozici pro výprask.

„Cože? Cože?“ zakvákal Snape a srdce mu málem vyskočilo z hrudi. Kdyby Voldemort vyskočil z nejbližšího kotlíku a začal zpívat milostné písně, nemohl by být překvapenější. Co to proboha Potter dělá? Jak Chlapec, který přežil, zlaté dítě, vůbec ví, že má zaujmout takovou pozici, natož aby to dokázal s lehkostí někoho, kdo to už mnohokrát zažil?

Chlapec si pro sebe něco mumlal. Snape opatrně přistoupil blíž.

„Co to říkáš, Pottere?“ zeptal se s nezvyklým zaváháním.

 

„Pravidla,“ odpověděl Harry poslušně a doufal – tak trochu – že profesor konečně bude ochoten trest dokončit. Zůstal v pozici a přemýšlel, jestli první rána dopadne ještě během toho, co mluví. „Žádné fňukání, žádný pláč, žádné utíkání, žádný křik, žádné uhýbání.“ Odmlčel se. Zatím žádné rány. Bylo to dobré znamení? Možná by mohl rychle připojit omluvu, kdyby to pomohlo. „Moc se omlouvám. Už to neudělám. Nevím, proč jsem se pokoušel utéct. Jen jsem nečekal, že na mně vytáhnete rákosku. Omlouvám se. Budu hodný. Slibuju.“

Harry znovu čekal a překvapovalo ho, že Snape ještě nezačal s výpraskem. Co zase udělal špatně?

 

Snape na něj zíral naprosto zmateně. Jaká rákoska? O čem to dítě blábolí? Kde… Aha. Míchátko. Ano, matně připomínalo školní rákosku. To ale stále nevysvětlovalo, proč by si chlapec vůbec myslel, že by někdo použil právě takový předmět. A už vůbec ne na něj.

Profesor si také uvědomil, s návalem hanby, že chlapci vložil do úst slova, která vůbec neřekl. Harry nepoužil tu nenáviděnou přezdívku. Snažil se odříkat nějaká příšerná pravidla. A odkud je vlastně znal?

„Kdo tě ta pravidla naučil?“ zeptal se ostře. Strašlivé podezření a obrovská vina způsobily, že jeho hlas zněl ještě rozzlobeněji než obvykle.

 

„Můj strýc, pane,“ odpověděl Harry, který už měl příliš velký strach na to, aby lhal. Řekl je špatně? V Bradavicích měli jiná pravidla? Ne, to přece musí být ono. Všechno ostatní tu bylo jiné. Proč byl tak hloupý, že předpokládal, že pravidla trestání budou stejná jako doma?

„Omlouvám se, pane,“ vyhrkl rychle. „Nevěděl jsem, že tady platí jiná pravidla. Když mi je vysvětlíte, nezapomenu na ně, přísahám.“ Otočil se k Snapeovi a doufal, že na něm bude vidět, jak to myslí vážně, ale musel se syknutím bolesti přestat, když mu záda protestovala proti pohybu.

 

„Pottere,“ pronesl Snape pomalu, téměř přiškrceným hlasem, „vyhrň si zadní část košile a stáhni si kalhoty.“

 

Harry pevně zavřel oči. Doufal a doufal, ale ne. Měl to vědět. Když se člověk pokusí utéct, dostane dvojnásobný trest. Takže rákoskou na holou kůži. Už to zažil, ale ne často, a nikdy ne hned po takovém trestu, jaký dostal těsně před odjezdem z Zobí ulice. Neměl však na výběr a čím déle bude otálet, tím víc ran dostane. Bez dalších řečí a bez prosebných pohledů přes rameno na profesora si rozepnul kalhoty a nechal je spadnout. Na okamžik ho napadlo, že by mohl počkat, až mu Snape přikáže stáhnout i spodní prádlo, ale rozhodl se, že cokoli jiného než naprostá poslušnost povede jen k dalším ranám. Stáhl si tedy i spodky, sykl bolestí, když se guma otřela o citlivou kůži, vyhrnul si košili a čekal, až dopadne rákoska. Spod víčka mu spadla na podlahu jediná slza.

 

Snape zíral na pohmožděný zadek pokrytý podlitinami a rudými pruhy a znovu ho zaplavil vražedný vztek. Spolu s ním však přišla ještě neuvěřitelnější vlna ochranitelských pocitů vůči malému chlapci, který před ním stál tak opuštěně a osaměle. Bylo zřejmé, že chlapec nejenže právě prodělal brutální výprask, ale že na podobné zacházení byl až příliš zvyklý. Když mu Snape přikázal, aby se svlékl, ani na okamžik nezaváhal. Teď už bylo jasné, proč předpokládal, že při školním trestu přijde na řadu rákoska. Jediné, co Snapea překvapovalo, bylo, že chlapec vůbec dokázal sedět. Najednou vnímal jeho neustálé vrtění v úplně jiném světle.

Jedno mávnutí hůlkou a Potter byl znovu oblečený. Trhl sebou, očividně překvapený, ale nevstal.

„Vstaň, Pottere!“ zavrčel Snape. Co měl teď proboha dělat? Tohle odhalení převrátí kouzelnický svět vzhůru nohama.

 

Harry pomalu vstal a přemýšlel, co se děje. Rána na hlavě už nekrvácela, nebo alespoň ne víc než pomalým pramínkem, a on si kousl do rtu. Bál se, že se profesor rozhodl ještě několikrát ho praštit do hlavy a teprve potom přejít k rákosce.

Čekal se svěšenými rameny a cítil, jak si ho vysoký muž prohlíží rozzlobeným pohledem.

 

„Posaď se, Pottere!“ přikázal Snape, ale když chlapec téměř neznatelně ucukl, okamžitě svůj rozkaz odvolal. „Ne, počkej. Prostě tu stůj. Podívej se na mě. Do očí!“

 

Harry si nebyl jistý, jestli slyšel správně. Dívat se někomu do očí? Během trestu? Snape už ale vypadal dost rozzlobeně. Harry pomalu zvedl oči a setkal se s jeho rozzuřeným, temným pohledem.

 

Snape krátce zauvažoval, že by chlapci přečetl myšlenky, ale Brumbála by z té představy opravdu ranila mrtvice. Kromě toho se nezdálo, že by dítě dosud lhalo. Možná to ani nebude potřeba.

„Vidím, že tvůj strýc a teta jsou na tebe… přísní… Pottere.“

 

Harry nevěděl, co odpovědět. Věděl, že za normálních okolností se o trestech nemá mluvit, ale Snape se teď choval hodně podobně jako strýc Vernon, takže to možná bylo v pořádku?

„Ano, pane,“ odpověděl nakonec opatrně. „Chtějí mít jistotu, že nebudu všechno považovat za samozřejmost.“

„Například co?“

„Že… že se mě ujali, když mi umřeli rodiče. Že mi dali domov, abych nemusel do sirotčince. Takové věci. Takže když se nechovám slušně… Nebo když se dějí podivné věci… postarají se, abych věděl, že jsem udělal něco špatně.“

„Čím sis vysloužil ty stopy, které teď neseš na těle?“ zeptal se Snape chladně.

Harry se nejistě zavrtěl. „Říkal jsem, že se těším do Bradavic. Bylo to ode mě moc nevděčné. Strýc Vernon říkal, že si je tak budu dobře pamatovat a nenechám se příliš unést všemi těmi novými školními věcmi.“

 

Bastardi! Snape se málem přemístil rovnou do Zobí ulice, aby ty sadistické mudly na místě zabil. Zadrželo ho jen vědomí, že Bradavice jsou chráněny svými kouzly, a nutnost postarat se nejprve o dítě před sebou.

„A co ten tvůj příšerný rukopis? Máš snad také zlomené zápěstí?“ Sotva tu sarkastickou otázku vyslovil, přál si, aby ji mohl vzít zpět. Měl použít diagnostické kouzlo. Co když je chlapec skutečně zraněný?

 

„Myslím, že ne, pane,“ odpověděl Harry vážně. Přemýšlel, kdy výslech skončí a trest bude pokračovat, ale do té doby usoudil, že bude nejlepší odpovídat co nejupřímněji. Teď už byl úplně zmatený a netušil, jaké odpovědi jsou správné, a tak se rozhodl říkat pravdu a čekat, co se stane. „Jen jsem se nikdy neučil psát brkem. Nikdy jsem ho nepoužíval, než jsem sem přišel.“

 

„A tvoje kolej tě v tom nepoučila?“ zamračil se Snape. Své zmijozelské prefekty by slovně rozcupoval na kusy, kdyby novým prvákům neposkytli základní pomoc tohoto druhu. Pravda, v posledních letech se do Zmijozelu mnoho mudlorozených ani dětí vychovaných mudly nedostávalo, ale pár se jich vždycky našlo…

Harry se jen zmateně díval. Snape obrátil oči v sloup. Ach ano, typický Nebelvír. Všechna odvaha a vznešenost světa, ale mozek jako pstruh. Ani se nepostarají, aby noví studenti získali základní studijní návyky a dovednosti potřebné k úspěchu.

„A co ty řádky? Vysvětli mi, co se tam stalo.“

 

„Ehm, udělal jsem něco špatně?“ zeptal se Harry nejistě a pak se kousl do rtu. Hlupáku! Samozřejmě že udělal něco špatně, jinak by se ho na to profesor Snape neptal. „Ehm, omlouvám se… Já jen… ze zadní lavice na tabuli pořádně nevidím, a tak…“

 

„Co je špatného na tvých brýlích?“ Snape zrudl, jakmile si uvědomil absurditu své otázky. S tichým zamumlaným Reparo si přivolal opravené brýle a podal je chlapci.

Potter si je nasadil zpátky na nos a přimhouřil oči směrem k tabuli. Pak zbledl. „Ach! Já… já jsem to nevěděl, pane. Omlouvám se. Napíšu je všechny znovu. Já…“

Snape netrpělivě mávl rukou a přerušil příval dalších omluv. „Proč pořád děláš ty směšné obličeje? Chceš mi snad říct, že ani s brýlemi nedokážeš z takové vzdálenosti přečíst tabuli?“

 

Harry zahanbeně přikývl. „Mám opravdu hodně špatný zrak.“

 

Proboha. Tímhle tempem budou muset doufat, že Voldemort k Potterovi přijde a poklepe mu na rameno. Pokud bude stát jen tři metry daleko, Potter ho vůbec neuvidí, natož aby s ním bojoval.

„Kdy ti naposledy upravovali dioptrie?“

„Dioptrie? Nejsem nemocný, pane.“

„Idiote. Myslím tvoje brýle. Kdy ti naposledy kontrolovali zrak a upravovali dioptrie?“

 

Harry pokrčil rameny. Byla to nějaká kouzelnická záležitost? „Myslím, že nikdy, pane. Možná to mudlové nedělají.“

 

Snape se zamračil. Kdyby to nevěděl lépe, myslel by si, že si z něj chlapec záměrně utahuje.

„Nebuď směšný. Kdy jsi dostal tyhle brýle?“

 

„Asi před dvěma lety. Ty staré mi už moc neseděly a škola si stěžovala, takže teta Petunie jednou přišla domů s těmihle.“

Snapeův zamračený výraz ještě potemněl a Harryho děs narůstal. Všechno, co udělal, jako by muže jen víc a víc rozčilovalo. Možná ho pošle zpátky k rodině a už se jím nebude muset zabývat? Ale ne, studenty přece mohl vyloučit jen ředitel.

Jako by Harryho myšlenky dokázal číst, Snape se náhle otočil. „Pojď se mnou, Pottere. Jdeme za ředitelem.“

Harry zalapal po dechu. „Ale, pane… prosím, budu hodný. Prosím, nedělejte to…“

Snape jen rozzlobeně zamumlal něco nesrozumitelného, natáhl ruku, popadl Harryho za paži a táhl ho za sebou. „Prosím, pane, neposílejte mě zpátky k Dursleyovým. Chci zůstat tady. Prosím, prosím, nechte mě tu. Nevylučujte mě!“ žadonil Harry po celou cestu k ředitelově pracovně, ale Snape se na něj ani nepodíval. Jen kráčel dál a táhl ho s sebou. Zastavil se pouze na tak dlouho, aby soše sdělil správné heslo. Když se přiblížili k Brumbálovým dveřím, Harry zmlkl. Očividně jeho prosby nebyly k ničemu.

 

Snape potlačoval vlastní strach. Nadcházející rozhovor bude pravděpodobně nesmírně nepříjemný, ale jako obvykle musel ignorovat vlastní blaho a soustředit se na vyšší dobro. V tomhle případě na Potterovo.

Krátce se podíval na malého chlapce po svém boku. Když teď viděl Harryho, a ne miniaturního Jamese, nechápal, jak si mohl jeho nejistotu splést s arogancí a přehlížet známky bolesti a únavy.

„Albusi,“ vtrhl do pracovny a nedal starému muži ani příležitost nabídnout někomu citronový bonbon, „trvám na tom, abys okamžitě zavolal Poppy a Minervu.“

Brumbál pozvedl obočí, ale ochotně přešel ke krbu a přivolal obě ženy. Teprve potom si pořádně všiml Harryho – a velkého rudého otisku ruky na jeho tváři. Jiskřičky v jeho očích náhle zmizely.

„Harry,“ řekl velmi, velmi jemně, „co se ti stalo?“

Kruci. Možná bylo dobré chlapce trochu očistit, než ho sem přitáhl. Snape byl tak rozhořčený zacházením, jakého se Potterovi dostávalo od Dursleyových, že málem zapomněl na vlastní provinění. Věděl, že z něj Albus nakonec celý příběh dostane, ale bylo by mnohem chytřejší – opravdu mnohem chytřejší – kdyby chlapci nejprve smyl krev.

Harry nejistě pohlédl na Snapea a Brumbál stáhl obočí. Snapeovi se strachem zatajil dech, když spatřil výraz starého čaroděje. Bylo snadné zapomenout, kým ten muž skutečně je, když předvádí svou roli pomateného dědečka, ale teď maska náhle spadla a na Snapea se díval rozzuřený, nesmírně mocný čaroděj.

Než stačil ředitel cokoli říct, přiletěly krbem Pomfreyová a McGonagallová.

„Co se děje, Albusi?“ zeptala se Minerva a pak zahlédla Harryho.

„Pane Pottere, už je skoro večerka, co… CO SE VÁM STALO?!“

Poppy už vytahovala hůlku, když mezi ni a chlapce vstoupil Snape.

„Okamžik,“ přikázal. Věděl, že na tohle bude mít jen jednu příležitost. Pokud to nevysvětlí správně, může být rád, když neskončí v Azkabanu, vzhledem k tomu, jak se na něj všichni tři dívali.

„Pokračuj, Severusi,“ řekl Brumbál tiše, ale tentokrát v jeho očích nebyla ani stopa po obvyklé vlídnosti. Harry téměř přestal dýchat, jak se snažil být co nejméně nápadný.

„Pan Potter měl dnes večer trest u mě. Během něj jsem zjistil jisté… skutečnosti… na které vás musím upozornit.“

„Včetně toho, jak přišel ke svým zraněním?“ zavrněl Albus hlasem, na který by mohl být i Snape hrdý. Minerva a Poppy svíraly hůlky v pěstech a probodávaly ho pohledem.

Snape s námahou polkl.

„Za viditelná zranění nesu odpovědnost já,“ přiznal a rychle o krok ustoupil, když se k němu Minerva vydala. „Nechci se nijak omlouvat,“ vyhrkl, když Brumbál gestem zastavil její postup. „Ale tohle jsou jeho nejmenší problémy.“

„To budete muset vysvětlit,“ pronesl Brumbál bezvýrazně.

Snape se obrátil k chlapci a náhle si uvědomil, že to, co se chystá udělat, pravděpodobně nebude přijato právě dobře. Možná nebyl nejcitlivější člověk na světě, ale za ty roky měl ve své koleji dost týraných dětí na to, aby věděl, jak hluboké jizvy takové zacházení zanechává. Nu, nebyl přece Zmijozel pro nic za nic.

„Pottere,“ řekl tiše a přinutil vyděšeného chlapce, aby se na něj podíval, „víš, o co jsi mě cestou sem prosil?“

Harry přikývl, aniž by se odvážil doufat.

„Jestli uděláš, co ti řeknu, a odpovíš na všechny otázky upřímně a úplně, slibuji ti, že ti tvoje přání splním.“

Chlapcovy oči – Lilyiny oči, zatraceně – se rozšířily.

„A odpustím ti zbytek trestu.“

Harry si nedokázal pomoci a na tváři se mu objevil široký úsměv. I když věděl, že to může být nějaký trik, nedokázal přestat zářit štěstím. Najednou byl Snape navzdory všem svým jízlivým poznámkám a řvaní Harryho nejoblíbenějším profesorem.

„Slibujete?“ zašeptal.

„Dávám ti svou kouzelnickou přísahu,“ řekl Snape vážně.

I ostatní dospělí zmlkli, protože poznali, jak slavnostní nabídka to je.

„Tak dobře,“ řekl Harry a přikývl. Pořád si nebyl jistý, co se děje, ale pokud to znamenalo, že se vyhne vyloučení a výprasku, nemluvě o zbytku trestných řádků, byl ochotný spolupracovat.

„Hotovo.“ Snape mávl hůlkou a Harry najednou zjistil, že má na sobě nemocniční košili.

„Otoč se.“

Profesorova pevná ruka na jeho rameni mu nedávala příliš na výběr, a tak se Harry otočil zády k dospělým v místnosti.

Teprve když za sebou zaslechl zalapání po dechu, uvědomil si, že má na sobě jen nemocniční košili, která se – jako většina takových košil – vzadu nezavazovala. Vyděšeně vypískl a pokusil se zachytit její okraje, ale Snape mu odstrčil ruce a donutil ho dál ukazovat holý zadek řediteli, vedoucí jeho koleje a školní léčitelce. Tentokrát jeho strach konečně přemohl vztek a Harry se na profesora Snapea rozzuřeně podíval.

„Přestaňte! Vraťte mi moje oblečení!“

Snape se na něj podíval s náznakem pobavení v očích, ale po chvíli ustoupil a objevil se druhý nemocniční úbor, který se zavazoval vpředu a zakrýval Harryho odhalený zadek.

„Budu o tobě mluvit zcela otevřeně,“ oznámil mu Snape. „Nechtěl bys raději počkat venku?“

Harry se na něj zamračil. Když se o něm mělo mluvit, proč by měl odcházet? Už měl dost toho, jak o něm lidé mluvili za jeho zády. Vlastně už měl dost spousty věcí.

„Zůstanu tady,“ odpověděl vzdorovitě.

Snape pozvedl obočí.

„Jak chceš.“

Otočil se k ostatním.

„Chlapec je očividně obětí opakovaného týrání a zanedbávání. Strýc ho sešlehal rákoskou za to, že projevil nadšení z nástupu do Bradavic. Podle jeho chování v mé učebně po mých vlastních…“ na okamžik se zarazil, „…nevhodných činech, jsem si naprosto jistý, že byl Potter svými příbuznými opakovaně a bezdůvodně bit. Má příšerný zrak, mimo jiné proto, že nikdy nebyl na očním vyšetření. Jeho teta mu zjevně pořizuje ty nejlevnější brýle, které se jí podaří sehnat. Chlapec nedokáže přečíst tabuli ani ze třetí řady. Vzhledem k jeho vyzáblosti bych se nedivil, kdyby mu ti pomatení mudlové, jimž jste ho, Albusi, tak moudře svěřili, odpírali i jídlo a další základní potřeby. Ujišťuji vás, že ať už ho chrání krevní pouta, nebo ne, už se tam nevrátí.“

Ostatní dospělí na něj dlouhou chvíli jen zírali s otevřenými ústy.

„Harry, je to pravda?“ zeptal se Brumbál tiše.

 

Harry hned neodpověděl. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Jak to Snape věděl? Proč to všechno řekl? Copak si neuvědomuje, do jakých problémů se Harry dostane, až se to strýc Vernon dozví? Jenže Snape řekl, že ho už k příbuzným nepošle. Takže to bylo v pořádku? Ale nebylo stejně pravděpodobné, že ho Snape zmlátí stejně jako strýc Vernon? Bude na tom vůbec lépe, když to Snape jen převezme tam, kde jeho strýc skončil? Jenže tady byla aspoň spoustu jídla, poprvé v životě měl přátele, jeho postel v nebelvírské věži byla mnohem lepší než skříň pod schody a…

 

„Pottere!“ zavrčel Snape a Harry sebou trhl. „Odpověz řediteli!“

„Cože? Aha… ano, pane. Je to pravda.“

„Harry, co přesně vám profesor Snape během trestu udělal?“ zasáhla profesorka McGonagallová a věnovala Snapeovi velmi nepřátelský pohled.

 

Harry zamrkal. Nebyl si jistý, na co se ho jeho vedoucí koleje ptá. Na řádky? Na facku? Na to, že málem dostal rákoskou?

Než stačil odpovědět, promluvil Snape.

 

„Špatně jsem pochopil něco, co Potter řekl, a spletl jsem si ho s jeho otcem. Ztratil jsem nervy a udeřil ho. Tak silně, že narazil do zdi. Uhodil se do hlavy, rozbil si brýle a utrpěl řeznou ránu. Pro mé jednání neexistuje žádná omluva a ochotně bych podstoupil Cruciatus, kdybych tím mohl všechno napravit.“

 

Harry se na něj zvědavě podíval. Neměl ponětí, co je nějaká ta věc zvaná Cruciatus, ale ostatní učitelé teď vypadali mnohem méně rozzlobeně než před několika okamžiky.

 

Jiskřičky v Brumbálových očích se vrátily, a jestli něco, tak to způsobilo, že Snape vypadal ještě kyseleji než obvykle.

„Pane řediteli, jestli řeknete ‚Já vám to říkal‘…“

„Severusi, můj milý chlapče, řekl bych snad někdy něco takového?“

Madame Pomfreyová vykročila vpřed.

„Nemysli si, že jsi o mně slyšel naposledy, Severusi,“ řekla temně, když Harryho objala. „Pojďte, pane Pottere, zahojíme všechny ty modřiny.“

 

Harry se ohlédl přes rameno, když ho léčitelka odváděla pryč. Snape ho pozoroval, a tak na něj Harry zamával a trochu se usmál. Snape se na něj jen zamračil, ale Harrymu to nevadilo. Odpustil mu zbytek trestu a nevyloučili ho z Bradavic!

 

„Severusi, jak jsi mohl udeřit dítě…“ začala McGonagallová rozzlobeně.

„Souhlasím, Minervo. Je to naprosto neomluvitelné. Stejně jako když vedoucí koleje přehlédne známky týrání a nevšimne si, že jeden z jejích svěřenců nedokáže správně držet brk a je příliš krátkozraký na to, aby viděl na tabuli,“ řekl Snape klidně.

McGonagallová zavřela ústa, znovu je otevřela, zase zavřela a nakonec rozhodila rukama s němým výkřikem.

„Severusi Snape, ty jsi naprosto nemožný!“

Přistoupila k němu a Snape ztuhl v očekávání kletby nebo facky, která musela přijít.

Bylo by to jedině spravedlivé. Kdyby nějaký jiný profesor zbil jednoho z jeho malých hadů tak, jako on zmlátil Pottera, s pomstou by rozhodně neotálel. Minerva byla vůči své koleji stejně ochranitelská jako on vůči té své, stejně jako byl Brumbál ochranitelský vůči celé škole. Severus už se rozhodl, že ať udělá cokoli, prostě to přijme. S tím Cruciatem to myslel vážně. Nemohl sice napravit Harryho zranění – ani ránu, kterou tím zasadil pocitu bezpečí, jenž si chlapec v Bradavicích začínal budovat –, ale alespoň mohl vlastní trest snést se stejnou odvahou, jakou projevil chlapec. Voldemort mu v tomhle směru poskytl spoustu příležitostí k tréninku.

K jeho nekonečnému úžasu ho Minerva jemně políbila na tvář a zašeptala:

„Harry má štěstí, že našel ochránce, jako jste vy, Severusi.“

Pak zamířila na ošetřovnu za Poppy a Harrym.

Snape byl tak ohromený, že mu trvalo ještě dlouho poté, co Minerva odešla, než se zmohl na protest.

„Nejsem ochráncem toho spratka!“

Z boku se ozvalo pobavené uchechtnutí a Snape se otočil k Albusovi. Najednou se cítil stejně mladý a zranitelný jako Harry. Opatrně si ředitele prohlížel a byl si jistý, že ten nebude tak shovívavý jako jeho zástupkyně. Koneckonců Snape – zlý netopýr z žalářů, odporný zmijozelský Smrtijed – napadl studenta. A ne ledajakého studenta, ale Harryho Pottera. Určitě ho čeká přinejmenším nejdelší vynadání jeho života a trest, po kterém by i Voldemort kňučel. Možná bude dělat trenéra nebelvírského famfrpálového týmu? Nebo pomáhat domácím skřítkům s přípravou a servírováním jídel ve Velké síni? Temný pán používal jen Neprominutelné kletby, ale Brumbál byl v mučení lidí mnohem vynalézavější.

„Předpokládám, že nyní vymyslíš alternativní plán péče o pana Pottera, když už nejsi ochoten svěřit péči o něj jeho příbuzným a spoléhat na bezpečí krevních pout?“ zeptal se Brumbál zdvořile.

Snape se nervózně zavrtěl.

„Chápu, že taková odpovědnost by nebyla nevhodná,“ souhlasil strnule.

„A navštívíš Dursleyovy, aby jsi jim situaci vysvětlil?“

Tohle byla úloha, kterou si Severus vychutná.

„Ano!“ souhlasil okamžitě a jeho zachmuřenou tvář rozzářil vlčí úsměv.

„A budeš se i nadále snažit napravit svůj vztah s Harrym.“

„Já s Potterem žádný vztah nemám!“ vyletělo z něj automaticky, než se stačil zarazit. Při pohledu na Brumbálův výraz se však okamžitě stáhl.

„Ano, dobře, budu,“ souhlasil a slova se mu pletla přes sebe, jak je ze sebe spěšně chrlil.

A v hloubi srdce věděl, že je to správné. Ať se mu to líbilo, nebo ne, k chlapci už nějakým způsobem natáhl ruku. Vlastně na něj nejprve zaútočil a teprve potom k němu natáhl ruku, ale musel napravit to první. A upřímně řečeno, zjišťoval, že to druhé není ani zdaleka tak těžké, jak čekal.

„Výborně, chlapče. Pak navrhuji, aby jsi se vrátil do svých komnat a trochu si odpočinul. Jsem si jistý, že budeš chtít Harryho navštívit na ošetřovně hned zítra ráno a omluvit se mu.“

Snape se zastavil u dveří. To bylo opravdu všechno? Brumbál projevoval neuvěřitelnou zdrženlivost. Dokonce i na čaroděje Světla byla jeho reakce překvapivě shovívavá. Snape by se vůbec nedivil, kdyby ho nechal přehnout přes židli a začarovanou rákoskou mu splnil ty nejhorší Harryho představy. Albus se však otočil a bezmyšlenkovitě hladil Fawkese. Snape pokrčil rameny, protože tomu stále nerozuměl, a zamířil ke dveřím.

„Ach, Severusi,“ zavolal Albus právě ve chvíli, kdy už chtěl dveře zavřít, „chápeš, že pokud ještě někdy, opravdu kdykoli, takhle brutálně udeříš studenta, nepřežiješ noc, že ano?“

Magická aura, která jeho slova doprovázela, byla tak silná, že Snapeovi zavlál hábit kolem nohou a vlasy se mu odfoukly z čela.

Snape s námahou polkl.

„Ano, pane řediteli.“

„Tak tedy dobrou noc, milý chlapče.“ Albus se vlídně usmál, když se za ním zavřely dveře.

Severus Snape pomalu vydechl a vydal se po schodech dolů do svých žalářů. Měl pravdu. S Potterem v blízkosti už jeho život nikdy nebude stejný. Ale dostal druhou šanci, tak to nesmí podělat.

KONEC