Shrnutí: Harry si všimne, že se Snape chová jinak než obvykle, a tak se ho vydá prozkoumat ve své animágské podobě

 Délka: 2,029 slov Párování: žádné

Přístupnost: general Období: poslední rok

Originál: https://archiveofourown.org/works/81543191

Pátek.

Lektvary.

Poslední dvouhodinovka.

S učitelem, který jím pohrdá.

Harry se chtěl stát neviditelným, než ho Snape stihne mezi spolužáky zahlédnout. Samozřejmě nemá rád Snapeovy jízlivé poznámky ani jeho neskrývaný odpor, ale dnes je mu to obzvlášť nepříjemné.

Celý týden byl pořádně stresující a školní rok teprve začal. Zkoušky ho čekají až za několik měsíců, a přesto už je zavalený hromadami a hromadami domácích úkolů, hlavně esejí. Dokonce i Hermiona má očividně potíže, což je zvláštní. Hermiona se s nimi nikdy netrápí — snad jen ve druhém ročníku, když používala obraceč času. Jak dokázala najít energii a vůli chodit na všechny ty hodiny, to Harry pořád nechápal.

Hermiona i Ron vypadali, že jsou na tom podobně jako Harry. Byli zamlklí, skoro spolu nemluvili a každý si žil ve vlastním světě, zatímco čekali, až se dveře učebny dramaticky rozletí.

Malfoy jako obvykle utrousil další urážku na Harryho adresu a jeho poskoci Crabbe s Goylem ho následovali ke skupince Zmijozelů. Harry měl strašnou chuť ho proklít, ale Hermiona s Ronem ho zastavili rukama a nesouhlasně se na něj podívali.

Dveře učebny se pomalu, skoro obezřetně otevřely a objevil se Harryho nejménéně oblíbený učitel — profesor Snape. Tentokrát se však ani neobtěžoval vyhledat Harryho mezi rudými hábity, jak to obvykle dělával. Prostě vešel dovnitř, v kroku měl znatelně méně energie než jindy a postavil se před tabuli. Alespoň jeho zvyk sledovat celou místnost se nezměnil, jeho pohled se však u Harryho nezastavil ani na okamžik.

Snapeova změna chování Harrymu nebyla po chuti. Samozřejmě ho těšilo, že si ho Snape zřejmě nevšímá, ale nemohl si pomoct a přemýšlel, co takové chování způsobilo.

Trhl hlavou směrem k Hermioně. I ona si všimla, že se Snape dnes chová jinak. Ronovi také došlo, že se něco děje, když se podíval na tabuli před nimi. Černá tabule, kterou Snape vždycky popisoval odshora dolů svým drobným, namačkaným písmem a zapisoval na ni postup přípravy daného lektvaru, byla prázdná.

Než stačili vyslovit svůj zmatek, přistály před nimi knihy — a ne zrovna přesně. Hermiona otevřela ústa, aby Snapea oslovila, ale on ji předběhl.

„Otevřete si stranu 493.“ Jeho hlas dolehl jen k několika studentům, kteří seděli nejblíž. Ostatní se nakonec dozvěděli, jaký lektvar dnes budou vařit, od spolužáků. V tu chvíli už studenti, zejména Nebelvíři, vedli mezi sebou čilou konverzaci. Většina Zmijozelů si vyměnila jen pár slov. Malfoy byl ze všech nejtišší.

„Pane profesore,“ pokusil se Malfoy překřičet hlučný dav, „neřeknete nám, jaký lektvar dnes připravujeme?“

Snape ho buď neslyšel, nebo se rozhodl ho ignorovat — což nikdy nedělával. Koneckonců, Malfoy patřil k jeho oblíbencům. Místo odpovědi se jen posadil na židli a nepřítomně hleděl na stůl před sebou.

Většina studentů tedy využila příležitosti a při hodině lektvarů poprvé nedělala vůbec nic, zatímco ostatní pokračovali v přípravě lektvarů, jako by bylo všechno při starém. Harry, Hermiona a Ron patřili k těm druhým. Harry se snažil, aby hodina pro něj probíhala co nejběžněji, Hermiona kvůli vědomostem a Ron proto, že ti dva byli příliš zaměstnaní na to, aby si s ním povídali, a on se začal nudit.

Po celou hodinu Snape sotva pohnul jediným svalem. Kdykoli se na něj Harry podíval, seděl u stolu a myšlenkami byl někde úplně jinde. Studenti pro Snapea neexistovali a Snape neexistoval pro studenty.

Do konce hodiny zbývalo jen pár minut a Snape ani jednou nepřejel pohledem třídu, aby zkontroloval jejich postup. Ti, kteří už lektvary dokončili, je nalili do lahviček a odnesli na Snapeův stůl. Když to udělal Harry, doufal, že se od svého učitele lektvarů dočká nějaké reakce. Snape však neudělal vůbec nic. Ani krátce nepřikývl, ani se na lahvičku nepodíval.

Když Harry opouštěl sklepení, cítil podivnou úlevu a zároveň ještě větší obavy. Mluvil o tom s Hermionou a Ronem, ale nakonec nedokázali přijít na žádný závěr, proč se Snape takhle choval. Snape vždycky působil jako člověk, kterého jen tak něco nesrazí z jeho piedestalu — a i kdyby se to stalo, nikdy by to nedal najevo.

S těmito myšlenkami šel Harry do postele. Ať se snažil sebevíc, nedokázal to pochopit. Hermiona neměla ani ponětí či podezření, co by Snapea mohlo trápit. Jak by tedy pro všechno na světě mohl něco zjistit on?

Nemohl usnout. Nedokázal myslet na nic jiného než na Snapea. A zatraceně nemohl přijít na to proč. Proč mu na Snapovi najednou tolik záleží? Anebo mu na něm záleželo vždycky, jen si toho dřív nevšiml?

Bylo jasné, že snažit se usnout nemá smysl, a tak se rozhodl projít chodbami hradu. Nechal svůj neviditelný plášť schválně ležet. V poslední době ho už moc nepotřeboval, protože se konečně stal animágem. Navíc se ve své animágovské podobě dokázal snadno schovat: byl malý, rychlý a černý, takže ho i paní Norrisová jen těžko chytala.

Aniž o tom přemýšlel, ocitl se Harry ve sklepení. Dokonce i jeho podvědomí myslelo na Snapea. Když už tu byl, došel ke Snapeově pracovně a přitiskl dlouhé ucho ke dveřím. Slyšel, jak o sebe cinká sklo, potom hlasité a zrychlené dýchání a neklidné přecházení sem a tam. Pak to náhle ustalo a všude zavládlo ticho. Harrymu připadalo, že trvá celou věčnost.

Chtěl otevřít dveře, ale bál se, co by na druhé straně našel. Nebelvírská část jeho osobnosti spala jako miminko a jen tak se neprobudí.

Po několika rychlých krocích se dveře prudce rozletěly. Harry se úderu vyhnul jen tak tak. Snape spěchal chodbou a Harry ho co nejtišeji a nejrychleji následoval.

Harry si myslel, že Snapea ztratil, když ho zahlédl sedět u jezera pod stromem. Pomalu se k němu přibližoval a šel proti svým přirozeným instinktům; snažil se přitom dělat dost hluku, aby Snapea nevylekal. Harry už se ocitl v jeho periferním vidění, ale Snape si ho pořád nevšímal. Teprve když do něj Harry jemně strčil čenichem, Snapeovi došlo, že není sám.

Tmavě zelené oči na něj hleděly se starostlivým výrazem. Srst byla pod noční oblohou téměř neviditelná, až na zrzavé skvrny, které ji sem tam pokrývaly.

 

Liška. Snape se díval na lišku. Jak se liška dostala do školních pozemků? Někteří studenti měli animágovskou podobu lišky, ale žádný z nich nebyl černý jako tahle. Snažil se ho někdo napálit? To si nemyslel. Lišky sice prosluly svou mazaností, ale tahle nevypadala, že by něco chystala. Působila spíš zvědavě a trochu ustaraně.

 

Harry vůbec netušil, co má dělat dál. Snape na něj jen zíral — vlastně spíš skrz něj. Právě teď Harry litoval, že se pokusil… Snapea utěšit? Merline, opravdu se o to snaží?

Než se Harry stačil zamotat do dalších myšlenek, dotkla se jeho hlavy ruka. Teplá ruka. Snapeova teplá ruka. Harryho to trochu zaskočilo. Dávalo naprostý smysl, že Snapeova ruka, stejně jako ruka každého jiného člověka, bude teplá, přesto ho to tolik překvapilo, že mu trvalo několik vteřin, než si uvědomil, co se právě stalo.

Snape mu nepřítomně hladil hlavu. Harry zavřel oči. Bylo to příjemné, skoro uklidňující, i když Snapeovy prsty občas náhle škubly.

Harry v sobě probudil nebelvíra a vyskočil Snapovi na klín. Snapeovo celé tělo bylo napjaté a ztuhlé. Harry si nebyl jistý, jak ho utěšit, a tak se jen stočil do klubíčka a lehl si, pomalu a zhluboka dýchaje.

Snapeova ruka ho následovala a znovu ho začala hladit po hlavě. Jeho mělký, roztřesený dech se postupně zklidnil a ustálil. Svaly se mu začaly uvolňovat.

Snape přešel k drbání za Harryho ušima. Harry spokojeně tiše zakňučel. Bylo to tak příjemné. Jak mohla taková maličkost působit tak dobře?

 

Snape si všiml, že našel dokonalé místo, kde svého nově získaného chlupatého kamaráda hladit, a pokračoval oběma rukama — každou za jedním uchem.

 

Harry měl pocit, jako by se kouzlem přenesl do ráje. Tělo se mu rozechvělo vrněním. Otevřel oči a podíval se na Snapea. Profesor se sice uklidnil, ale starost mu z tváře nezmizela. Jeho problém stále přetrvával. Harry naklonil hlavu na stranu a přemýšlel, co ho může tak trápit. Ať už to bylo cokoli, procházka přece nemohla uškodit. Seskočil ze Snapeova klína, udělal pár kroků a ohlédl se na něj.

Snapeovy ruce dál naprázdno hladily vzduch, jako by v něm liška stále byla. Zmateně je spustil a nechápal, proč se od něj liška vzdálila, když si očividně užívala jeho pozornost.

Harry vyskočil do vzduchu a střídavě se díval na Snapea a na cestu, aby mu naznačil, že ho má následovat. Snape vstal, oprášil si špínu a vykročil směrem k lišce.

Harry udělal několik kroků vpřed a přitom Snapea dál sledoval. Hlavou ukázal na cestu.

Snape konečně pochopil, co se mu liška snaží naznačit, a vydal se za ní.

Šli vedle sebe. Snape kladl jednu nohu před druhou a Harry kráčel pomalu vedle něj. Nebylo slyšet nic kromě jejich kroků. Ticho kolem nich působilo poklidně a mírumilovně.

Během chůze se Harry několikrát podíval na Snapea. Jeho výraz byl pokaždé stejně zasmušilý. Harry byl na Snapeovu bezvýraznou tvář tak zvyklý, že mu to připadalo trochu znepokojivé. Byl to opravdu tentýž člověk, kterého znal celé ty roky?

 

Snape byl ztracený ve vlastních myšlenkách a nesnažil se skrývat emoce tak, jak to obvykle dělával. Kromě vlastních starostí tu byla i ta liška. Žádná obyčejná liška by se takhle nechovala. Musel to být student ve své animágské podobě. A přestože Snape věděl, jak odhalit pravou podobu lišky, neměl v úmyslu to udělat. Nechtěl si to přiznat, ale liška mu poskytovala útěchu, kterou zoufale potřeboval.

Pokračovali v chůzi, zdánlivě nikam, prostě jen šli, protože chtěli jít. Nakonec se Snape otočil zpátky k jezeru a Harry ho bez váhání, byť s trochou zvědavosti, následoval. Až dosud určoval směr Harry.

Snape si znovu sedl u jezera a díval se na svůj odraz ve vodě. Zpátky na něj hleděla unavená a zasmušilá tvář, jejíž rysy lemovalo jemné měsíční světlo.

Odraz černých očí plných bolesti vystřídaly jasně zelené oči, které na Snapea hleděly se starostí. Snape se na lišku sotva znatelně usmál a pohladil ji po hlavě.

Harry se pokusil znovu vyšplhat Snapovi na klín, ale Snape ho chytil za kůži na zátylku a jemně ho položil vedle sebe.

Harryho překvapilo, že náhle ztratil půdu pod nohama, a ještě víc ho překvapilo, když ho Snape opatrně položil zpátky. Na okamžik zůstal ohromeně zírat na svého učitele lektvarů. Pochopil, že ho Snape nechce na klíně. Nejspíš proto, že byl mokrý, když předtím vstoupil do jezera, aby se postavil před něj. Nedokázal ale pochopit, jakým způsobem ho Snape přemístil. Harry necítil žádnou bolest, ani trochu. Pohyb byl pomalý a promyšlený. Harry nemohl uvěřit vlastním smyslům. Zavrtěl hlavou, když ho napadla jedna myšlenka. Ne, Snapeovi přece nemůže na té lišce záležet, nebo ano? Vždycky se staral jen sám o sebe — a přesto tu teď přejížděl rukou po Harryho hřbetě, jako by lišku masíroval a přitom uklidňoval i vlastní nervy.

„Zůstaň.“ Snapeův hlas byl přísný a trochu rozkazovačný, ale zároveň v něm zaznívala stopa něhy, jako by měl slovo „prosím“ na jazyku, jen ho nechtěl vyslovit.

Harry při tom prostém slově zaškubal ušima. Zůstat? Samozřejmě že zůstane. To je to nejmenší, co může udělat. A… Počkat, počkat, počkat. Zatraceně, jemu na té mastnovlasé ježibabě opravdu záleží. No, to proto, že má měkké srdce. Záleželo by mu skoro na každém. Jo. Přesně tak to je. Nic víc, nic míň.

Snape dál projížděl prsty hustou liščí srstí. Zanořil je hluboko do kožichu a pomalu jimi pohyboval sem a tam. Harry zavřel oči a spokojeně si povzdechl. Kdo by tušil, že Snape umí tak dobře masírovat? Harry rozhodně ne.

Harry otevřel oči a vzhlédl ke Snapovi, který se znovu ztratil ve vlastních myšlenkách. Pod očima měl tmavé kruhy a pokožku bledší než obvykle. Takhle vypadal lidsky, téměř zranitelně.

Harry nevěděl, jak jinak mu pomoct, a tak si jen položil hlavu na Snapeovo stehno v naději, že mu to alespoň trochu uleví od trápení.

Zůstali tak, dokud se neobjevily první červánky. Snape jemně uchopil lišku kolem čenichu, odsunul jí hlavu ze svého stehna a vstal.

Harry sebou trhl a probudil se. V určitou chvíli musel usnout. Zatřásl hlavou, aby zahnal únavu, a následoval Snapea, který už mířil k hlavní bráně.

Harry ho následoval až k jeho komnatám. Snape se otočil a podíval se na lišku. Oba měli pocit, že by se teď měli rozejít každý svou cestou, ale ani jednomu se nechtělo ukončit jejich nečekané setkání.

Snape si povzdechl a trochu zacouval aby mohl zavřít dveře. Harry se s posledným ohlédnutím otočil a rozpačitě se odšoural pryč, krátce zakňučel a zmizel za rohem.