Shrnutí: Několik let po bitvě vstoupí Harry Potter do prostor Severuse Snapea s neobvyklou žádostí. Ačkoliv je Severus zpočátku skeptický, nakonec souhlasí, že Harrymu pomůže najít způsob, jak se vyrovnat se svou minulostí – a přitom společně s ním objeví cestu ke společné budoucnosti.

 Délka: 4,440 slov Párování: Harry Potter/Severus Snape

Přístupnost: Mature Období: několik let po škole

Originál: https://archiveofourown.org/works/77466691

Severus naslouchal tichému zvuku magické tetovací jehly ve své ruce. V místnosti nebylo slyšet nic jiného než dech dvou lidí. Žádný rozhovor, což mu naprosto vyhovovalo. Při práci nemusel mluvit.

Ačkoli samotné tetování ve skutečnosti nebylo jeho hlavní činností, dokázal tím strávit celý den. Jeho skutečným podnikáním – tím, jehož otevření si musel u ministerstva tvrdě vybojovat – bylo odstraňování tetování. Magických i obyčejných. Ať už byla vpravena do kůže inkoustem, nebo na tělo zakleta.

Pochopitelně nebylo mnoho bývalých Smrtijedů, kteří se mohli svobodně pohybovat na veřejnosti a využít jeho služeb. Jak se však během uplynulého roku ukázalo, spousta jiných lidí se chtěla svých tetování z toho či onoho důvodu zbavit také. Mudlovský inkoust bylo v zásadě nejsnazší odstranit – pokud člověk věděl jak. Magická tetování naproti tomu přinášela podstatně větší komplikace.

Sám používal inkoust, který každému klientovi připravoval individuálně, a silně pochyboval, že by kdokoli jiný dokázal přijít na to, jak ho zase odstranit, zvlášť ne v nějaké dohledné době.

Muž ležící před ním na lůžku obličejem dolů to věděl také. Pokud Severusovi dovolil, aby ho potetoval, nebylo to něco, co by se dalo jednoduše vzít zpátky.

Severus si obecně zakládal na tom, že před každým tetováním, k němuž svolil, všechno důkladně vysvětlil. Za žádných okolností nepodporoval impulzivní rozhodnutí. Nepřijímal opilé klienty, nezletilé ani idioty – přičemž to, kdo do této poslední kategorie spadá, pochopitelně záviselo výhradně na jeho vlastním úsudku.

Klient, na jehož zádech právě pracoval, tak spadal do kategorie, kterou by Severus sám od sebe mezi ty původné nikdy nezařadil.

Harry Potter. Takové jméno stálo na smlouvě. Neuvěřitelné. A samozřejmě Severusovou úplně první reakcí, když muž vstoupil do obchodu, bylo beze slova ukázat ke dveřím, jakmile poznal ty rozcuchané vlasy. Jenže Potter – samozřejmě – prostě neodešel. Místo toho přistoupil k Severusovi a rozložil před něj několik samostatných náčrtků, z nichž žádný nebyl nijak zvlášť povedený.

„Potřebuju vaši pomoc,“ řekl, a přestože Severus nechtěl, nakonec se na kresby přece jen podíval. Téměř okamžitě pochopil, že Potter do jeho obchodu nezabloudil kvůli nějakému zkratu v mozku. Byla za nimi práce. A zatraceně hodně přemýšlení.

„Neumím kreslit,“ vysvětlil Potter, což bylo naprosto zbytečné. „Jestli… jestli mi je nechcete vytetovat, tak… možná byste mi mohl pomoct alespoň s těmi obrázky.“

V tu chvíli měl Severus nesmírnou, převelikou chuť Potterovi velmi, velmi ublížit. Ta žádost byla po všem, co se mezi nimi odehrálo, víc než drzá. Neuctivá, nestoudná a naprosto bezostyšná.

„Proč právě tyhle obrázky?“ zeptal se místo toho, než se stačil zarazit.

„Protože nevím, jak jinak je nechat za sebou,“ zněla zdrcující odpověď. „Já, ehm… mluvil jsem o tom se svým terapeutem. Myslí si, že je to poněkud sporné, ale že by mi ta symbolika mohla pomoct, to prý není vyloučené,“ dodal tiše, ale upřímně.

„Takže je chcete mít na zádech?“

Potter přikývl a zakroužil rameny.

„Vždycky budou součástí mě, ale budou za mnou. Nechci na žádný z nich muset sám koukat. Já…“

Zjevně hledal slova, ale Severus už žádná další nepotřeboval. Tetování – pokud se člověk nerozhodl z rozmaru nechat si do kůže vpravit nějakou pitomost nebo přijmout Znamení zla – byla zpravidla hluboce osobní záležitost. Často vypovídala mnoho o vnitřním světě svého nositele. A tento případ nebyl výjimkou.

Tehdy si Severus ještě nebyl jistý, zda Pottera skutečně potetuje. Také si nemohl být jistý, že dokáže udržet ruku s jehlou dostatečně pevnou. Byly to sice Potterovy noční můry, ale očividně jich několik sdíleli.

„Bude nějakou dobu trvat, než ty kresby dotáhnu do podoby, která bude odpovídat mým nárokům,“ zabručel tehdy pouze a založil si ruce na prsou.

„Nikam nespěchám. Mezitím mám spoustu jiných věcí, kterými se můžu prokousat.“

A proč mu Severus uvěřil bez jediného zaváhání? Překvapilo ho, že se Potter skutečně odhodlal vyhledat pomoc – a musel přiznat, že na něj to udělalo dojem. Jakkoli nerad si to připouštěl, nesdílel s ním jen občasné noční můry, ale také řadu povahových rysů. Oba měli sklon dělat věci po svém, když si nebyli jistí, jak dál. Oba byli tvrdohlaví. Oba byli zranění a oba utrpěli příliš mnoho ztrát.

A nějak… nakonec přikývl.

„Zaplatíte mi a v sobotu mám čas s vámi kreslit,“ stanovil podmínky. „Tisíc galeonů za den.“ Ne že by si běžně vydělával tolik – ale Potter od něj něco chtěl a Severus se postará o to, aby to dostal, samozřejmě za odpovídající odměnu. Nakonec Potter nejspíš platil především za Severusovy nervy.

Uplynulo téměř deset týdnů. Osm sobot strávili ponoření do kreseb, nezřídka až hluboko do noci. Severus nakreslil jednotlivé motivy a nakonec je spojil do jediné rozsáhlé kompozice, která měla jednoho dne pokrývat celá Potterova záda – ramena i boky, až dolů k bokům pánve. Od vlasové linie na zátylku až po rýhu mezi půlkami.

Za tím účelem už Severus nejednou přiměl Pottera, aby před ním stál do půl těla nahý, rozložil na něm obrovskou šablonu, upravoval ji a důkladně se seznamoval s vlastnostmi jeho kůže. Byl to intimní proces – nejen proto, že se týkal stavu jeho duše. Severus musel znát každou jizvu, každé znaménko i každou další nepravidelnost. Roli hrála dokonce i Potterova barva pleti, protože Severus si inkoust vařil sám a vždy ho dokonale přizpůsoboval konkrétnímu klientovi.

Výsledkem bylo bezchybné dílo, které ani po dlouhé době a působením vnějších vlivů výrazně nevybledne. Pokud by se Potter někdy rozhodl, že se ho chce znovu zbavit, nejrozumnějším řešením by bylo oddělit mu tělo od krku.

Předchozí týden si návrh poprvé zkušebně přenesli na kůži a Severus si vyznačil jeden či dva pevné body, podle nichž se bude moci v budoucnu orientovat. Potom se konečně domluvili na barvách. Přestože Potterovi vysvětlil, že barevný magický inkoust způsobuje podstatně větší bolest a že kvůli vzájemnému působení jednotlivých složek nebude smět po celou dobu zákroku užívat žádné lektvary proti bolesti, Potter přesto trval na použití několika barev.

Chtěl své noční můry na zádech ztvárnit „realisticky“.

Ještě že se na ně sám nebude muset dívat – Severusovi se dělalo špatně už při pohledu na černobílou verzi.

Dnes konečně přišli na řadu obrysy a Severus se soustředil výhradně na své linie, na vedení magické jehly, zatímco Potter před ním ležel na břiše a mlčel. Většinu času byl ostatně potichu, sledoval Severuse při kreslení a jen občas něco poznamenal. Díky téměř dokonalé vizuální paměti nemusel Potter Severusovi připomínat mnoho detailů.

Některé věci však Severus nikdy neviděl. A na ty Potter přišel s řešením, které bylo stejně jednoduché jako kruté: nitrozpyt.

Severus odmítl, ale Potter dostal téměř hysterický záchvat, protože Severusova verze pitomého medailonku nebyla úplně přesná, a nakonec ustoupil – za pořádně tučný příplatek. Potter byl samozřejmě v nitrobraně stále naprosto beznadějný, což znamenalo, že Severus nakonec viděl mnohem víc, než by si přál. Aby člověk někomu ukázal jedinou konkrétní věc, musel být mimořádně disciplinovaný.

Alespoň využil příležitosti a prohlédl si všechno, co by ještě mohl v budoucnu potřebovat, i když Pottera to potom naprosto vyčerpalo. Ten muž byl skutečně troska – ale na druhou stranu by si Severus asi neměl stěžovat. Totéž by se totiž dalo říct i o něm.

Setřel Potterovi ze zad krev a inkoust hadříkem a narovnal se, přičemž zakroužil rameny.

„Pro dnešek končíme,“ oznámil.

Potter několikrát pomalu zamrkal, než se opatrně zvedl na rukou. Rty se mu přitom lehce zkřivily.

„Nehýbejte se,“ nařídil Severus a štědře mu po zádech rozetřel mast, kterou připravil.

„Jak to vypadá?“ zeptal se Harry tiše.

„Obrysy jsou hotové.“

„Páni… To jste rychlý.“

„Nedělejte si iluze,“ odsekl Severus. „Budeme na tom pracovat ještě celé týdny. Obrysy jdou rychle. Vyplňování zabere čas, nemluvě o stínování.“

„O to větší důvod sem chodit častěji.“

„Neříkejte mi, že vás to baví.“

„A proč by nemělo?“ zeptal se Potter a otočil se k Severusovi, jakmile ho pustil. „Zdá se, že jste jediný člověk, který alespoň trochu chápe, proč to vlastně chci. Je tu klid a nemusím s nikým mluvit, když nechci.“ Pokrčil rameny a hned nato sebou lehce trhl bolestí.

V tom měl nejspíš pravdu. A Severus musel přiznat, že mu Potterova přítomnost už nebyla zdaleka tak nepříjemná jako dřív. Oproti minulosti se výrazně zklidnil – jako by se téměř uzavřel do sebe.

„Měli jsme si dát přestávku dřív,“ řekl Severus místo toho, aby se v tématu dál vrtal, když si všiml, že se Harry třese. „Předem jsem vás upozornil, že tetování je pro tělo mimořádně náročné.“

O tom, že ani on sám celý den nic nejedl a jeho žaludek se nyní nacházel někde u chodidel, ani nemluvě.

Potter se zamračil a pomalu sáhl po košili.

„Mohl bych vás pozvat na večeři,“ navrhl. „Nedaleko je dobrá restaurace.“ Výrazně se zašklebil, když si opatrně přetahoval látku přes tělo.

„Myslíte, že to zvládnete?“ zeptal se Severus skepticky.

„Stejně musím něco sníst a někde si sednout. A doma taky obvykle nechodím polonahý.“

„Počkejte, až se dostaneme pod úroveň pasu.“

 

Restaurace byla skutečně docela dobrá – očividně luxusnější podnik, což vysvětlovalo, proč si Harry před odchodem vykouzlil sako. Severus se naštěstí podobnými záležitostmi zabývat nemusel. Byl totiž vždy náležitě oblečený. Ve studiu měl na sobě pouze černou košili, ale když společně odcházeli, ze zvyku si přehodil přes ramena svůj dlouhý kabát.

Interiér v tmavohnědých a krémových tónech byl příjemný na pohled. Mezi jednotlivými stoly bylo dost místa a osvětlení dosahovalo do všech částí rozdělené místnosti. Klasická hudba v pozadí nerušila a přestože byla restaurace hojně navštěvovaná, rozhovory ostatních hostů připomínaly jen tiché šumění.

Tohle nebyl podnik, kde člověku naservírovali obrovský talíř jídla, po kterém by se měl dosyta najíst, a nabídli mu, že mu případné zbytky zabalí s sebou. Tady byl každý talíř malým uměleckým dílem.

Posadili se ke stolu, který jim ukázal číšník. Potter přehodil sako přes opěradlo židle a Severus musel přiznat, že je mu také trochu horko, takže si sundal kabát. Sice mu připadalo poněkud nevhodné zneužívat opěradlo židle právě tímto způsobem, ale budiž. Neměl v úmyslu vracet se ke vchodu a kabát si tam řádně pověsit.

„Osobní experiment?“ zeptal se Potter, když si Severus trochu vyhrnul rukávy a poprvé mu tak umožnil nerušený pohled na předloktí.

Pochopitelně mu do toho nic nebylo. Přesto Severus po všech těch dlouhých rozhovorech, během nichž Potterovi vyprávěl o svých nočních můrách v podobě obrazů, necítil žádný skutečný odpor k tomu, aby mu na oplátku něco řekl o sobě.

„Může to znít absurdně, ale když bylo mé předloktí zbavené inkoustu, něco mi chybělo,“ vysvětlil a dokonce se odhodlal pokračovat. „Skutečný motiv nevidíte. Nikdo ho nevidí, pokud nechci, aby ho viděl.“ Pro Pottera to nebylo nic víc než propletené – byť elegantní – černé linie. Ornament bez jakéhokoli významu.

Potter naklonil hlavu a zadíval se na něj i jeho paži.

„Vidíte ho sám?“ zeptal se místo toho, aby položil očividnou otázku – co vlastně tetování znázorňuje.

„Kouzlo na mě nefunguje. Na sebe samého nikdy nefunguje. Člověk zná své ošklivé stránky, i když jsou zamaskované.“

Přinesli jim jídelní lístky, sklenice vody a malé košíky s chlebem.

„Proč jste se stal tatérem?“ pokračoval Potter a otevřel jídelní lístek.

„Tady začíná společenská konverzace?“

„Kdybyste o ni nestál, nesouhlasil by jste s večeří,“ odpověděl s lehkým úsměvem. „A kromě toho mě to opravdu zajímá.“

„Nestal jsem se tatérem. To z toho pouze vyplynulo. Mým hlavním cílem je odstraňovat tetování – ať už jde o vybledlé Znamení zla, nebo jiné ohavnosti.“

„A pomohlo vám to? Nebo to byl jen další způsob, jak něco zakrýt?“

Severus se hluboce zamračil. Potter položil otázku bez obvinění a bez posměchu. Zněl mnohem spíš… nadějně. Jako by doufal za Severuse.

„Mylně jsem se domníval, že mi to umožní snáze zapadnout do společnosti. Je dobře, že je pryč, ale tomuto účelu to neposloužilo,“ odpověděl, aniž by na otázku přímo reagoval.

„Mhm,“ zamumlal Harry a roztřesenýma rukama se napil vody.

Během dalších sezení si očividně budou muset dělat přestávky. Jestliže ho vyčerpaly už samotné obrysy, zbytek bude ještě horší – zejména až přijde na řadu barva.

„Líbí se vám alespoň vaše nové tetování?“

„Líbí,“ souhlasil Severus. To, že zároveň sloužilo jako určitá forma sebetrýznění, Potter vědět nemusel.

„Je to zvláštní. Dřív jsem si myslel, že jediný potetovaný čaroděj je Sirius. Od chvíle, kdy jsem se rozhodl nechat si udělat vlastní tetování, vídám potetované lidi všude.“

„Zkuste se zeptat v Azkabanu,“ pronesl Severus chladně.

Harry pokrčil rameny.

„Číslo vězně jim přece odstranit nesmějí, ne?“

„Po patnácti letech – za předpokladu, že se dotyčný po propuštění nedopustil žádného dalšího trestného činu.“ Což v praxi znamenalo, že většina z nich se takového dne nikdy nedožije. Alespoň ti, kteří spáchali skutečně závažné zločiny a v Azkabanu byli – nebo přesněji řečeno stále byli – už velmi, velmi dlouho.

Potter přikývl a znovu zmlkl.

Jeho mlčení bylo tak hlasité, že i Severusovi začínalo být nepříjemné.

„Kde bydlíte?“ zeptal se nakonec, když si objednali.

„Na Grimmauldově náměstí,“ odpověděl Harry tiše a očividně se necítil dobře.

„Zrekonstruoval jste to tam?“ naléhal Severus a zamračil se.

„Ne.“

„Proč se tomu dobrovolně vystavujete?“ Nedokázal to pochopit. Ani Severus sám sice nebydlel v žádné luxusní vile, ale jeho byt byl čistý a světlý.

Harry lehce pozvedl ramena.

„Nevím, kam jinam bych šel,“ odpověděl a jeho hlas zněl stejně sklíčeně jako samotná odpověď. „Všichni kolem mě už začali žít normální život. Nechali válku za sebou. Zatímco já mám až příliš často pocit, že pro mě ještě vůbec neskončila. A… že lidem příliš připomínám všechny ty věci, když jsem poblíž.“ Zaváhal. „Na Grimmauldovo náměstí nikdo nechodí. Tam nikoho neruším.“

Severus si prohlížel muže, který mluvil se svěšenými rameny a sklopeným pohledem. Znělo to, jako by šlo o dítě, jemuž dospělí vyčítají své vlastní trápení, přestože za nic nemůže. Merline, to přirovnání možná ani nebylo tak vzdálené skutečnosti.

„Ví vůbec někdo, co všechno jste udělal, aby mohli mít budoucnost?“ zeptal se Severus tiše.

„A k čemu by to bylo?“ Harry k němu zvedl oči. „Bylo to prostě to, co se ode mě očekávalo. I když to nikdo nikdy neřekl nahlas.“

Jakkoli hořce ta slova zněla, nejspíš byla pravdivá. Celá Anglie spoléhala na předpoklad, že ji Harry Potter zachrání. Severus věděl, že si lidé za zavřenými dveřmi kladli otázku: Proč Potter něco nedělá? – přestože ten chlapec sotva dospěl.

„Víte, co jim dlužíte?“ zeptal se Severus.

Potter se na něj nechápavě podíval.

„Nic,“ prohlásil Severus klidně. „Nikdy jste jim nic nedlužil. Samozřejmě… bylo nutné odstranit z vás viteál, ale kromě toho? Nic. Nic z toho nikdy nemělo být vaší odpovědností. Ani hledání ostatních viteálů, ani boj proti Temnému pánovi. Nebylo vaším úkolem chránit Kámen mudrců, bojovat s bazilišky, dopadávat vrahy a zrádce, postavit se ministerstvu ani dělat kteroukoli z těch nesčetných věcí, které jste během let vykonal. A už vůbec teď není vaším úkolem někam se uklidit, jen abyste lidem nepřipomínal, že dítě muselo nést na svých bedrech tohle všechno.“

Potter na něj překvapeně zamrkal. Zjevně ho ta záplava slov poněkud zaskočila – a Severus měl pocit, že právě vyčerpal svou obvyklou týdenní slovní kvótu. Nakonec se zhluboka nadechl a znovu pozvedl ramena.

„Možná,“ zamumlal. „Ale nemám žádnou kontrolu nad tím, jak se lidé cítí, a těžko snáším ten neustálý pocit, že mě nikdo nechce. Vy mě snášíte jen proto, že vám platím.“

Severus se bezděčně narovnal.

„To není pravda,“ vyhrkl rychleji, než stačil přemýšlet.

Potter se křivě usmál.

„Nemusíte to říkat jen proto, abyste mě utěšil.“

„Opravdu si myslíte, že bych to udělal?“

„Navzdory tomu, co si o mně myslíte, vás nepovažuji za špatného člověka,“ pronesl Potter klidně. „Tak proč byste to neudělal?“

„Nepovažujete mě za špatného člověka, a přesto si myslíte, že za vaše peníze plýtvám vlastním časem? Kdybych vám nechtěl pomoct, mohl jste mi nabídnout celé své rodinné jmění a stejně bych to neudělal. Rozumím tomu, co vás k tomu vede. Vím, proč to tetování chcete. Proto vám pomáhám. Ani z chamtivosti, ani ze soucitu.“

To, že přesto Potterovy peníze přijímal a tím celou záležitost činil ještě zavrženíhodnější, byla úplně jiná věc.

Potterovi se znovu zachmuřil obličej, ale přikývl.

„Já vím. Proto jsem za vámi chtěl přijít hned na začátku… a zároveň jsem na to skoro neměl odvahu. To ale ještě neznamená, že se mnou trávíte čas rád.“

„Netrávím rád čas s nikým,“ prohlásil Severus. „A přesto jsme tady.“

To Potterovi v hlavě zřejmě způsobilo ještě větší zmatek.

„Proč tomu tak je?“ zeptal se a lehce se opřel, zatímco jim servírovali předkrm – obrovský talíř s nepatrným uměleckým dílem vytvořeným ze salátu. „Ne všichni v Anglii vás považují za zrádce a lháře.“

„Víte proč,“ zabručel Severus, přestože Potter vypadal naprosto bezradně. „V životě jsem udělal tu chybu, že jsem se otevřel jiným lidem, dvakrát. Jednou jsem ublížil sám sobě. Podruhé…“ Mávl odmítavě rukou. Podruhé to vedlo k dvaceti letům utrpení a trápení.

„Vy se bojíte?“ zeptal se Potter tiše a s upřímným nepochopením.

„Odvaha není vlastnost, kterou si člověk obvykle spojuje se Zmijozelem.“

„To je nesmysl.“ Potter důrazně zavrtěl hlavou. „Roky jste žil nesmírně nebezpečný život a znovu a znovu jste riskoval vlastní život – navíc kvůli jiným lidem. Kvůli přesně těm lidem, o kterých jsme právě mluvili v souvislosti se mnou. Kvůli lidem, kteří k vám cítili jen pohrdání. Stál jste před Voldemortem, díval jste se mu do očí a říkal jste mu přesně to, co chtěl slyšet, přestože to nebyla pravda. Ukažte mi někoho odvážnějšího.“

Potter ztišil hlas natolik, že ho mohl slyšet pouze Severus, ale mluvil s větší energií, než jakou u něj Severus za posledních několik týdnů zaznamenal.

„Byl to prostě můj úkol,“ odbyl to Severus, očividně nesvůj.

„Stejně jako to byl můj úkol. Ten, za který jste mě právě pochválil.“

Severusovi se samovolně zvedlo obočí. Když to člověk podal takhle…

„Možná bychom měli založit klub,“ povzdechl si nakonec a sáhl po vidličce.

„Hm. Klub Chlapů, Kteří Měli Nějaký Úkol?“ navrhl Potter suše a také se chopil příboru.

Na několik okamžiků se oba odmlčeli.

„Tak co teď?“ zeptal se Severus, když dojedl. „Půjdete rovnou domů, posadíte se ve tmě do křesla a budete zírat do noci?“

„Víceméně,“ zamumlal Harry a nezvykle dlouho se nimral v malém salátu. „Možná s přestávkami, když Krátura začne mumlat, zatímco si myslí, že uklízí dům, ale ve skutečnosti ho jen dělá špinavějším.“

„Merline,“ povzdechl si Severus a opřel se. „Jste depresivní. Ve srovnání s vámi mám skoro pocit, že vedu normální život.“

Mladší muž se křivě usmál.

„Nechte mě hádat. U vás to vypadá skoro stejně – jen vám dělá společnost kniha.“

„Knihy nejsou nijak nároční společníci. A nikdo u toho v pozadí nemumlá.“

Harry konečně dojedl a také se opřel. Talíř mu okamžitě odnesli.

„Je to vlastně docela smutné, co?“ řekl zamyšleně. „Myslím… proč si tohle všechno děláme?“

„Jsme příliš hrdí na to, abychom se zabili.“

Harrymu viditelně zkřivil ústa.

„Doufám, že ne. Totiž…“ Zaváhal a bylo zřejmé, že v sobě svádí boj. „Pořád doufám, že se to jednou zlepší. Vy ne?“

Nad tím se Severus musel skutečně zamyslet. Byla to otázka, které se záměrně vyhýbal. Trochu se bál dne, kdy by odpověď zněla ne.

„Nic se nezmění, pokud člověk neudělá nic pro to, aby se to změnilo,“ odpověděl místo toho.

„Ale my přece něco děláme. Povídáme si. A navzdory depresivním podtónům nám to jde docela dobře. Myslím, že můj terapeut by to po posledních několika měsících označil za značný úspěch.“

„Měli bychom si už koupit snubní prsteny?“

Harry se zazubil – poprvé od chvíle, kdy vstoupil do Severusova obchodu, jak se zdálo. Opravdu. Dokonce se mu při tom zúžily oči.

„Možná byste mě mohl nejdřív pozvat na čaj,“ odvětil pohotově. „Bylo by taky zvláštní oženit se s někým, komu pořád vykám. Poněkud středověké,“ dodal pobaveně.

„Ještě nám zbývají čtyři chody. Kdo ví – pokud mi do té doby nepolezete na nervy natolik, že vás budu chtít zabít, možná zvážím jednu či druhou možnost.“

 

* * *

 

Severusovy prsty jemně přejížděly po hebké kůži. I po takové době byl stále vděčný, že metoda, kterou tetoval, nezanechávala jizvy. V Harryho případě byla kůže možná ještě jemnější než dřív – jednoduše proto, že se mu líbilo, když mu Severus nanášel mast. Stejně dobře reagoval na každé drobné gesto péče.

Otevřel oči a zamrkal do bledého, chladného ranního světla, které pronikalo oknem do ložnice. Venku se v naprostém tichu snášely k zemi husté sněhové vločky.

Vánoční ráno. Se sněhem.

Nevědomky se usmál a otočil se víc k tělu vedle sebe. Harry ležel na břiše a jednu paži měl přehozenou přes Severusův bok, než mu bezvládně sklouzla zpět na matraci. Obličej měl hluboko zabořený do polštáře, takže Severus znovu přemýšlel, jak ten muž vůbec dokáže dýchat. Vypadal naprosto vyčerpaně, což možná nebylo nijak překvapivé vzhledem k tomu, jak předchozí večer – už dávno po setmění – skončil.

Severus se stále usmíval a konečky prstů přejížděl po obrovském tetování, které pokrývalo polovinu Harryho těla. Trvalo věčnost, než ho dovedl k dokonalosti. Nyní všechny symboly splývaly v jediný rozsáhlý obraz. Zmijozelův medailon, havraspárský diadém, Mrzimorův pohár, deník Toma Raddlea, Nagini a prsten z rodu Gauntů – spolu s bleskem. Každý z nich odděloval meč Nebelvíru. Jeho jílec začínal na Harryho pravém rameni a hrot čepele končil těsně nad pravou půlkou zadku. Dvě zkřížené hůlky obklopené červenou a zelenou barvou zaujímaly místo na levé lopatce a za nimi se tyčila silueta hořícího Bradavického hradu.

Bylo to zatracené mistrovské dílo, bez ohledu na to, jak strašlivý příběh se za ním skrýval.

Laň a jelen, kteří se k sobě ochranitelsky tiskli, přibyli později a vyplnili celý zátylek. Severusovi se líbili mnohem víc než věžička, která tam byla původně. Jaké štěstí, že pracoval s vlastním inkoustem, takže takovou změnu mohl provést i dodatečně.

Bazilišek se vinul podél Harryho levého hrudního koše a téměř dosahoval až k hrudi. Kámen mudrců zářil červeně mezi dvěma ochrannými rukama ozdobenými prsteny. Malá hlava vlkodlaka se v celé kompozici téměř ztrácela a zčásti ji zakrývalo černé brko.

Ano, bylo to strašlivé – ale když se na to člověk díval bez zármutku, bylo to zároveň krásné.

Severus nechal ruku sklouznout po Harryho boku, což nevyhnutelně způsobilo, že se Harry převalil na bok a přitulil se k němu.

„Vstávej, ospalče,“ zavrněl a políbil ho na spánek.

Harry neochotně zamručel na protest.

„Tisíc galeonů, když mě necháš spát,“ zamumlal mrzutě.

„Za tři měsíce bude tvé jmění i mým jměním, takže tím mě nepřesvědčíš,“ ujistil ho Severus suše, vsunul mu ruku pod paži na břicho a začal ho lechtat.

Harry tiše zasyčel a vzápětí se k Severusovi přitiskl celým tělem, přičemž mu zabořil nos do ramene.

„Jsi tak krutý.“

„Ty se vůbec nechceš podívat na svůj vánoční dárek?“ lákal ho Severus a hladil ho po vlasech.

Pokaždé, když se Harry snažil věnovat svým několika společenským kontaktům, byl potom naprosto vyčerpaný. Pořád pro něj bylo nesmírně obtížné komunikovat s lidmi mimo jejich malou, bezpečnou bublinu.

Včera strávil celý den s Weasleyovými – od snídaně až do doby po večeři. To bylo samo o sobě dobře, jenže Harryho to potom naprosto vyčerpalo.

Znovu zamručel.

„Stojí to za to?“ zeptal se a navzdory sobě zněl o poznání bděleji.

„Ach, proboha,“ povzdechl si Severus.

Harry si povzdechl a převalil se na záda.

„Dobře,“ zamumlal, několikrát si promnul obličej a pak se posadil – nahý, jak ho Merlin stvořil – a snažil se zamrkáním zahnat ospalost, aby se mohl na Severuse plně soustředit.

„Tak co? Co dostanu? Můžu to dostat už teď? Kde to je? Teď?“ vyptával se a ze všech sil se snažil vydolovat poslední zbytky nadšení, zatímco poskakoval po posteli.

Severus obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou, ale pak se natáhl stranou, vzal z nočního stolku pečlivě oříznutý papír a plácl ho Harrymu na pravý prsní sval, kde se přichytil.

„Jupí! Vždycky jsem chtěl být pokrytý papírem!“ vykřikl Harry a rozhodil ruce do vzduchu.

„Můj bože, ty jsi opravdu idiot,“ poznamenal Severus suše, ačkoli se nedokázal ubránit pobavenému úšklebku.

Harry se tiše zasmál a široce přejel dlaní po papíru. Po obrovském projektu na Harryho zádech se Severus nechal přesvědčit, aby mu vytetoval zlatonku na levou klíční kost. Na levém předloktí teď Harry nosil také patrony svých přátel. Celý postup už dobře znal a přesně věděl, co znamená, když ho Severus „pokryje papírem“.

Po chvíli tření papír opatrně sloupl a zadíval se na svou hruď. Prsty se vznášely těsně nad obrázkem, aniž by se ho dotkly – nakonec se však zarazil.

„Jsi si jistý, že je to v pořádku?“ zeptal se tiše.

Severus se na okamžik musel ovládnout, aby nepronesl nějakou nevhodnou poznámku. Místo toho přikývl.

„Nenakreslil bych to, kdyby nebylo,“ ujistil ho.

Harry si položil dlaň na hruď a zcela zakryl huňatého psa s propracovanými detaily.

„Děkuju,“ řekl upřímně. „O tohle bych tě nikdy nepožádal.“

Severus to věděl. Věděl také, že to pro Harryho znamená stejně mnoho jako všechna jeho ostatní tetování – tedy pokud nepočítal tu pitomou zlatonku.

Harry se přisunul blíž, přitiskl se k němu a zvedl hlavu, aby ho jemně políbil.

„Ve srovnání s tím je můj dárek maličkost,“ zamumlal téměř nesměle.

„Nemáš mi nic dávat, ty hlupáčku.“

Mladší muž se zazubil.

„Vlastně je to spíš dárek pro mě samotného,“ zasmál se a vyskočil z postele. „Pojď!“

Chytil Severuse za ruku a táhl ho za sebou, dokud oba nestáli v kuchyni. Stále byli nazí a Severus se zájmem sledoval, jak Harry sahá do jedné z nástěnných skříněk.

Kdo vlastně vymyslel oblečení?

„Tady.“ Harry mu vtiskl do rukou velkou sklenici.

„To snad nemyslíš vážně.“

„Přísahám, že se ti to bude líbit, a už si nikdy nebudu stěžovat,“ ujistil ho Harry. Harry, který si od onoho večera každý den stěžoval na Severusův „příšerný výběr čajů“.

Severus sklenici skepticky otevřel a zhluboka se nadechl vůně, která se z jejího obsahu linula. Přestože se už několik let aktivně nevěnoval lektvarům ani přísadám – kromě těch, které potřeboval na své inkousty a masti –, stále ho překvapovalo, že nedokáže okamžitě rozpoznat každou složku.

Ještě překvapivější však bylo, že se mu ta vůně skutečně líbila.

„Veselé Vánoce,“ zazubil se Harry, políbil ho na tvář a dodal: „Udělám snídani!“

„Jsi nahý,“ zabručel Severus jeho směrem, stále zaujatý vůní čaje.

„Jo.“

A právě tohle – kromě jeho výrazně ustupující deprese – byla ta nejzásadnější změna, která se u něj odehrála.

Harry se cítil dobře ve vlastní kůži.

A nebylo to jen proto, že ho Severus považoval za nepopiratelně přitažlivého a vůbec se tím netajil. Svou roli v tom sehrála i tetování.

Severus původně otevřel svůj podnik, aby lidi zbavoval břemene, které si s sebou nesli, a pomáhal jim cítit se lépe ve vlastním těle.

Harryho však pokryl větším množstvím inkoustu, než kolik ho kdy odstranil…

…a nějakým způsobem mu to pomohlo.

Bylo to přesně tak, jak Severus doufal – jeho minulost ležela za ním. Patřila mu, byla jeho součástí, ale nemusel se na ni dívat, pokud nechtěl.

Severus pohlédl přes velkou sklenici na své vlastní předloktí. Tam, kde kdysi bývalo Znamení zla, nyní stála jeho laň. To, co mu dříve mělo neustále připomínat jeho selhání, se stalo stejně přirozenou součástí jeho samotného, jakou mělo být odjakživa.

Součástí jeho… a součástí Harryho.

Otočil hlavu ke svému snoubenci, který se před sporákem pohupoval ze strany na stranu, odhalený zadek vystavený na odiv, zatímco smažil vejce se slaninou.

Na zátylku měl znovu onoho tvora, láskyplně propleteného s jelenem.

Přesně tak, jak to mělo být.

Severus odložil sklenici, přistoupil zezadu k Harrymu a objal ho kolem pasu.

„Veselé Vánoce, Harry,“ zašeptal mu do rozcuchaných vlasů.